James Michael (Sixx:A.M.): Stal jsem se producentem, abych měl kontrolu nad svou tvorbou

Sixx:A.M. právě vydali novou kolekci Hits obsahující singl The First 21, první novou skladbu po šesti letech. Jak k tomu všemu došlo? Zavolal ti Nikki s tím, že připravuje svou další knihu a potřebuje k ní písničku?

Když jsme se v roce 2016/2017 vrátili z turné, hned jsme šli do studia a nahráli pár nových písní, ale pak jsme se rozhodli dát si pauzu, která se následně kvůli Covidu prodloužila. S písní The First 21 to bylo vlastně přesně tak, jak říkáš. Podobně to vlastně začalo i s Heroinovými deníky – tedy psaním písniček, které se staly soundtrackem k Nikkiho knize. Pro Sixx:A.M. se tento proces stal opravdu přirozeným. Nyní mi Nikki zavolal s tím, že chystá další knihu a chce napsat píseň, která by ji doprovázela. Zdálo se, že je to ideální příležitost, abychom se všichni tři sešli a vrátili se k tomu, jak Sixx:A.M. začali. Nakonec se to se ukázalo jako skvělá zkušenost pro nás všechny. Zejména proto, že od doby, co jsme spolu něco dělali, uběhlo několik let. Byl to velmi vítaný telefonát.

Na prvních dvou albech jste nepoužili živého bubeníka a všechny bicí party byly naprogramovány. Na albu Modern Vintage usedl za bicí Jeff Fab a na Prayers For The Damned a Prayers For The Blessed hrál pro změnu Dustin Steinke. Jak to bylo v případě nové skladby? 

U nové písně The First 21 jsme se vrátili k tomu, co jsme dělali na začátku. Bicí jsem naprogramoval. Byla to trochu výzva, protože jsem chtěl, aby The First 21 zněla velmi nostalgicky. Nechtěl jsem, aby měla moderní zvuk, jelikož celá její myšlenka je o tom, že se vracíš zpátky ke své minulosti. Chtěli jsme tedy, aby hudba měla i správný nostalgický sound. I když jsou bicí naprogramované, přistupovali jsme k nim hodně v sedmdesátkovém stylu.

Bicí programuju už strašně dlouho a není to žádná zvláštnost. Možná v době, kdy jsme dělali soundtrack k Heroinovým deníkům, se tomu věnovala větší pozornost. Když se lidi ptali, kdo nám bubnuje, a my jim odpovídali, že bubeníka nemáme a bicí jsme naprogramovali, často reagovali: „Jak to myslíte? Jste rocková kapela a používáte naprogramové bicí? To není dobré.“  To bývávalo, ale myslím, že teď už jsou lidi v pohodě. Dnes už to není nic neobvyklého. Dokonce i kapely, které mají bubeníky, někdy prostě programují bicí, protože je to jednodušší a levnější. Ale můžu říct, že když na to přijde, Dustin Steinke bude vždycky členem Sixx:A.M. Stal se součástí této rodiny, a když přemýšlím o Sixx:A.M., myslím tím i na Dustina. 

Na albu jsou také další dvě dosud nevydané skladby Penetrate a Waiting All My Life. Kdy byly nahrány?

Myslím, že na začátku roku 2017, hned poté, co jsme dokončili turné k albu Prayers For The Blessed. Na těch dvou písních bubnuje Dustin. Šli jsme hned do studia a nahráli je, protože jsme věděli, že budeme dávat dohromady nějakou kolekci písní. Netušili jsme ještě, jak se kompilace bude jmenovat, ale věděli jsme, že to bude skutečná oslava celé naší tvorby.  Chtěli jsme na ní mít i nějaký nový materiál. Moc se mi líbí, jak skladby dopadly, protože jsou opravdu odrazem toho, v co se Sixx:A.M. po natočení pěti studiových alb vyvinuli. The First 21 je pak pro nás něco jako uzavření kruhu. Písně Waiting All My Life a Penetrate, jsou ukázkou toho, v co se Sixx:A.M. proměnili, a The First 21 je zase trochu ukázkou z čeho Sixx:A.M. vzešli.

Čeká na zveřejnění ještě nějaký další materiál?

V průběhu let jsme nahráli mnoho materiálu. Máme další písničky, které nejsou na albech. Momentálně ale není v plánu vydat něco dalšího, v tuto chvíli neplánujeme ani žádné turné. Situace se Sixx:A.M. je taková, že jsme se nerozpadli, pořád budeme kamarádi a když dojde na věc, možná se dáme dohromady a budeme tvořit další muziku, ale v současnosti žádné takové plány neexistují.

Občas míváte dvě verze vašich skladeb – rockovou, ale také klavírní, tak jako je tomu u Life Is Beautiful nebo Skin. Skládáš písně většinou na klavír? Jaký způsob psaní máš nejraději?

To je dobrá otázka. Někdy ano. Celý život jsem hrál na klavír, takže je pro mě přirozené, že si při psaní sednu a některé věci si na něj zahraju. Píseň Skin jsem napsal s kamarádem Blairem Dailym, složil jsem ji na klavír, takže byla vždycky orientovaná jako klavírní. Udělat rockovou verzi bylo tedy zajímavé, protože přidat těžké bicí a těžké kytary nebylo původně zamýšleno. Byli jsme ale s výsledkem a s převedením do rockového kabátu velmi spokojeni.

Life Is Beautiful byla zase spíš kytarová záležitost. DJ v ní měl původně svůj kytarový riff, takže převést ji do klavírní písně tak byla velká zábava, prostě úplně jiný zážitek. Doufám, že fanoušci tyto rozdíly mezi odlišnými verzemi ocení. Vždycky je to zábava, vzít rockovou píseň a vidět, jak se změní v baladu nebo naopak.

V roce 2018 jste s DJ Ashbou založili novou kapelu Pyromantic, kolem níž se ale nakonec moc nedělo. Co se s tímto projektem stalo?

Jo, dávali jsme si pauzu od Sixx:A.M. a prostě jsme se rozhodli, že se dáme dohromady a napíšeme nějakou popovou muziku. Písničky byly fakt dobré a říkali jsme si, že bychom s nimi možná mohli vyrazit na turné, ale následně se do všeho vložil život. Já jsem se začal věnovat podcastingu a soustředil jsem se na jiné věci, a tak jsme se v jednu chvíli rozhodli, že od projektu ustoupím a DJ si z něj udělá něco jiného. To se mu taky podařilo, přičemž vytvořil celý hudební žánr GDM, kytarovou taneční muziku, která ho neskutečně baví a je vážně dobrá. V listopadu se chystá na svůj první koncert a následně na turné. Mám radost za něj. Je to opravdu dobrý materiál.

Je to určitě zajímavé a ne všichni asi něco takového očekávali. Ty sám zpíváš v jeho skladbě Let´s Dance.

Zpíval jsem v několika písničkách. Vlastně ani nevím, kolik jich použili. Měli jsme šest nebo sedm opravdu dobrých songů. Jako zpěváka mě hodně bavily, protože jsem si mohl zkusit úplně jiný styl zpěvu, něco jiného než rockový styl. Upřímně řečeno, vyrostl jsem na popové hudbě, vždycky jsem ji měl ve svém rejstříku a jsem schopen zpívat tímto způsobem.

Vždy jsi produkoval a psal i pro jiné kapely. Na čem dalším v současnosti pracuješ?

Momentálně jsem v podstatě na odpočinku. Rozhodl jsem se, že si od hudby dám na nějaký čas voraz. Samozřejmě jsme nedávno strávili dost času prací na novém albu Sixx:A.M., ale jinak si od ní dávám pauzu a užívám si jiné aspekty svého života. Jak jsi sám podotkl, poslední dobou jsem pracoval nonstop. V průběhu let jsem makal, produkoval spoustu alb a psal písně pro jiné umělce. Sixx:A.M. z toho byl jen malý střípek. Byla to docela solidní kariéra a já se dostávám do bodu, kdy se alespoň teď opravdu soustředím na svou rodinu a další části svého života, kterých jsem si během své kariéry neměl čas vážit a věnovat se jim. Opravdu teď nemám žádné hudební plány, jak se posunout dál. Jak už bylo řečeno, vždycky něco přijde, ale momentálně s návratem do studia nespěchám. Rád trávím čas se svými psy a rodinou. Vážím si této životní etapy. Jsem vděčný za kariéru, kterou jsem měl, a mám tak trochu pocit, že odchod na vrcholu pro mě teď bude dobře fungovat.

V jednom starším rozhovoru jsi řekl, že na melodiích a textech pracuješ nepřetržitě. To tedy v současné době už neplatí?

Teď už ne (smích). Po mnoho let jsem se budil uprostřed noci s písničkami v hlavě, chodil jsem spát s písničkou v hlavě, nic jiného jsem nikdy nedělal. Řeknu ti, trvalo mi dva nebo tři roky, než jsem se od toho dokázal odpoutat a začal se věnovat i jiným věcem. A jakmile jsem s tím začal, paradoxně jsem byl šťastnější a šťastnější. Abych byl upřímný, myslím, že Nikki a DJ prochází podobnou zkušeností. Samozřejmě, že si občas berou volno, jsou velmi zaneprázdnění, ale dělají i jiné věci. A právě fakt, že na chvíli neděláš jen Sixx:A.M. a soustředíš se i na jiné záležitosti, je velmi obohacující. Řekl bych, že všichni tři jsme teď pravděpodobně šťastnější, než jsme kdy byli.

Kdy sis vlastně uvědomil, že chceš být producentem?

Písničky jsem začal psát už ve velmi raném věku, asi ve třinácti. A když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, rodiče už začínali rozpoznávat, že je ve mně nějaký talent a že mám jisté dovednosti, které by se mohly v něco proměnit. A tak můj táta našel místní nahrávací studio a zamluvil mi v něm nějaký čas, abych si mohl nahrát pár písniček. Moc jsem si to užíval a výsledné písničky dopadly opravdu dobře. Ale bylo to drahé a vzpomínám si, že jsem se cítil trochu provinile. Člověk pořád sledoval hodiny na zdi, protože se platilo od hodiny. Zhruba jednou za čtyři měsíce jsem napsal další skladby a táta mi zaplatil, abych šel do studia znovu. Začalo to být finančně náročné a já nechtěl, aby za mě musel pořád platit. Řekl jsem si, že se potřebuju naučit to, co dělá onen nahrávací inženýr. Když se to naučím, budu si moct pořídit vlastní vybavení, táta už nebude muset platit a já budu moct dál tvořit hudbu. Naučil jsem se to sám z nutnosti.

Vždycky jsem si tak nějak produkoval vlastní hudbu, ale k tomu, že jsem se chtěl stát profesionálním producentem, mě přivedla vlastně skutečnost, že jsem později ve své kariéře psal muziku pro jiné umělce. Psal jsem třeba pro Sammyho Hagara, Meat Loafa, Mötley Crüe a další rockové kapely. Občas se stalo, že jsem napsal song, a když jsem pak dostal finální nahrávku, kterou produkoval někdo jiný, byl jsem z toho frustrovaný. Říkal jsem si: „Tohle nezní tak, jak jsem si představoval.“ Dost často jsem měl pocit, že dema, která jsem nahrál, jsou lepší než finální verze. Možná z toho mluvilo jen moje ego, ale byl jsem prostě frustrovaný. Došlo mi, že se opravdu musím stát producentem, abych mohl mít kontrolu nad tím, jak písničky, které napíšu, nakonec dopadnou. Pokud totiž neskončí tak, jak je slyším ve své hlavě, pak nemají šanci stát se úspěšnými. Rozhodl jsem se, že ať se děje, co se děje, naučím se to. A pokud bude interpret chtít mou skladbu nahrát, může ji nahrát jen tehdy, když ji budu produkovat já.

Naučil ses tomu sám, nebo jsi absolvoval nějaké lekce?

Měl jsem jen malý čtyřstopý rekordér. Naučil jsem se, jak se dělá vícestopé nahrávání. Naučil jsem se, jak nahrát kytarový part, pak jak přidat klavírní part, k tomu přidat bicí, přidat vokály a harmonie. Vše sám. Trochu jsem studoval hudební kompozici na vysoké škole, ale nikdy jsem nechodil do školy kvůli tomu, abych se stal producentem. 

Sleduješ jako producent hudební trendy?

Jako producent musíš. Dřív jsem to dělal, ale teď už ne, protože aktuálně nic neprodukuju. Ale ano, musíš sledovat nejnovější trendy a myslím, že to je další věc, která mě tak trochu dotlačila k rozhodnutí s tím seknout.  V určitém okamžiku se ze sledování hudebních trendů stává něco jako honba za vlastním ocasem. Už neděláš něco, na co jsi expert, ale něco, na cos přišel, jak se dělá, protože se to zrovna dělá. Tahle část se mi moc nelíbila. Buď chci být na něco odborník, nebo to nechci dělat vůbec. Teď ze mne mluví perfekcionista. V určitém okamžiku jsem si řekl: „Objevilo se tady hodně opravdu dobrých producentů, kteří znají všechny nejnovější trendy a triky. Nech je to dělat!“ Já si chci teď jen sednout a užívat si jejich práci. 

Co tě v poslední době zaujalo?

Myslím, že všichni můžeme s klidem říct, že když přišla Billie Eilish, bylo to svěží a příjemné. Je tolik případů mladých popových umělců, kdy mě zaujal buď producent nebo sám umělec, případně oba. Ten seznam je asi příliš dlouhý na to, abych ho vůbec vyjmenovával, a žádného z nich nechci vyzdvihovat. Právě teď jsem ve fázi svého života, kdy trávím většinu času poslechem hudby 70. a 80. let a zpětně oceňuju, co se mi na ní původně líbilo. Zjišťuji, že jsem za tyto umělce velmi vděčný. Pokud na některé z nich někdy narazím, budu jim chtít poděkovat za hudbu, kterou vytvořili, a za soundtrack, který mi po celý život poskytovali. Možná že jednou za dvacet, třicet let bude někdo poslouchat hudbu Sixx:A.M. nebo něco jiného, co jsem produkoval, a řekne si: „Musím mu poděkovat za hudbu, kterou vytvořil.“  Nevím, nebo si možná řeknou: „Jsem rád, že už žádnou hudbu nedělá.“ (smích)

Jako zvukař dáváš přednost analogu, nebo digitálu?

O tom není pochyb, jako míchací technik upřednostňuju analog, stoprocentně. Má prostě lepší zvuk. Ale u digitálu je snadná editace, snadná ovladatelnost. Udělat nahrávku na dvoupalcový dvacetičtyřstopý rekordér je v dnešní době obtížné. Přijdeš o všechny editační funkce, pokud se ti zrovna nechce sedět s žiletkou, fyzicky řezat pásku a lepit ji zpátky dohromady. Je to dnes neuvěřitelně drahé a neefektivní, takže kdybych měl dneska udělat album, bez ohledu na to, jak moc miluju analogový zvuk, nedotkl bych se ho ani desetimetrovou tyčí. Ale kdyby za mnou přišla kapela a řekla, že chce smíchat své album, které bylo nahráno analogově? Řekl bych: „Jo! To je skvělé. Sem s tím!“