James Righton z Klaxons uvízl na sólové dráze v sedmdesátkové melancholii

Všimli jste si toho, že newraveová kometa Klaxons je už pět let u ledu? Předák kapely James Righton se během následujících let stačil oženit, zplodit s filmovou hvězdou Keirou Knightley (např. Piráti z Karibiku, Pokání, Kód Enigmy) dva potomky, natočit spoustu filmové muziky i album projektu Shock Machine. Teď přichází s první „sólovou“ deskou The Performer.

Už na tři roky staré kolekci Shock Machine se projevilo Jamesovo staromilství, inklinující především k hudební dekádě sedmdesátých let, a zároveň i náchylnost k tvorbě hudbě spíše ve středních, nebo dokonce pomalých tempech. Před pár týdny vyšla Rightonova nová deska, tentokrát podepsaná autorovým občanským jménem. Velké změny ale od dob Shock Machine nečekejte. James je stále beznadějně zamilovaný do velkokapelního zvuku Roxy Music nebo Eagles. Nepřichází se změnou kurzu, ale spíše s upřesněním původně nastaveného azimutu.

Zatímco na tři roky staré desce mu stačili především klávesové nástroje a sem tam nějaká ta akustická přihrávka, album The Performer je už zhusta naloženo ve smyčcovém nálevu. Není divu, že velká část alba vznikla ve studiích Bryana Ferryho. Textově pak s autorem prožíváme novomanželské etudy. Skladby Start a Lessons In Dreamland, Pt.2 věnoval své ženě, zatímco druhý singl Edie pojmenoval rovnou po své tříleté dceři. Hudebně se pohybujeme na podobné půdě, jako například Tame Impala nebo J. Bernardt z belgických Balthazar. Na rozdíl od nich, post-Klaxonovským albům Rightona chybí zásadnější prvek (melodický nebo aranžérský), který by vytrhnul jeho snažení z další hromady podobně směřujících hudebníků.

Sedmdesátky jsou v současné době v kurzu a vystoupit z řady chce opravdu náruče silného střeliva. Vždyť i takový Destroyer nebo už zmínění Tame Impala se přes výraznou PR masírku nepřenesli přes pouze nadprůměrné hodnocení svých novinek. James Righton je s nimi s albem The Performer na jedné lodi.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

I přes lamenty minulého odstavce se sólové album Jamese Rightona výborně poslouchá. Nejlépe v obýváku, zabořeni do stylového ušáku s long drinkem v ruce. Na rozdíl od desky Shock Machine si bývalý předák Klaxons mnohem lépe pohlídal vyvážení jednotlivých nástrojů. Vždyť albu, které v maximální míře evokuje „velká popová alba“ sedmé dekády minulého století, pomohla na svět taková jména, jako James Ford (The Last Shadow Puppets, Simian Mobile Disco), Sean O’Hagan (High Llamas, Microdisney), Jorja Chalmers (Bryan Ferry) nebo Josephine Stephenson (Thom Yorke, Ex:Re).

Celá deska také může výborně posloužit jako podkresová muzika v chill-out koutku nebo výplň předělů mezi jednotlivými sloty festivalových vystoupení. To je ale podle mne od osobnosti Rightonova ražení přeci jen málo.

James Righton – The Performer

DeeWee/PIAS, 13. 3. 2020, 35:35

Indie Pop

65 %