Jamie Perrett: Nic mi neposkytlo větší pocit radosti, než hrát na kytaru

Syn proslulého zpěváka Petera Perretta, svého času lídra punkových romantiků The Only Ones. V minulosti se Jamie objevil mj. i v původní sestavě Babyshambles Petera Dohertyho a v posledních letech byl součástí úspěšného návratu svého otce na hudební scénu, když s ním pracoval na albech How The West Was Won a Humanworld. V loňském roce Jamie Perett usoudil, že konečně nastal ten pravý čas, kdy by mohl pracovat na svých vlastních písních. První ukázkou z jeho sólové tvorby je dubnový singl Masquerade Of Love a my využili příležitosti si s tímto talentovaným a nadějným muzikantem popovídat.

Poslední roky jsi trávil jako kytarista v kapele tvého otce Petera Perretta. Nyní však přicházíš se svým sólovým materiálem a venku máš první singl. Můžeme se těšit na celé album?

Určitě bude i album, jelikož většina materiálu už je natočena. Nyní se snažím najít nejlepší dobu, kdy bude vhodné album vydat, protože s ním chci vyrazit na cesty a hrát znovu naživo. Tenhle způsob spojení s publikem mi za celý poslední rok opravdu chyběl. Být na pódiu, tomu se prostě nic nevyrovná. Bohužel turné po Velké Británii nebo v zahraničí se zatím zdá být úplně mimo, alespoň do konce tohoto roku, takže budeme muset čekat a uvidíme. Každopádně během léta vypustím ven nějaké další singly. Těším se, až lidé uslyší více materiálu. 

Jak dlouho už jsi zvažoval vydat sólovou nahrávku?

Vždy jsem měl ambice vydat sólovku, ale nebyl zatím ten správný čas. Užíval jsem si práci na dalších projektech, ať už s mým otcem Peterem Perrettem na jeho nedávných albech, ale taky ještě před tím se Strangefruit a Babyshambles. Rozhodně je to ale jiný pocit, když jde o tvé vlastní písničky. Kvůli pandemii a nemožnosti hrát loňský rok živě, se mi naskytla příležitost soustředit se na psaní. Líbí se mi ta hudební svoboda, které si můžeš dopřát, když pracuješ sám. Moci o něčem uvažovat a prostě to zrealizovat, aniž bys například musel čekat na zkoušku celé kapely. Během nejtěžších chvílí v lockdownu byla možnost pracovat na muzice vůbec tou nejlepší formou terapie. 

Pokud se nepletu, tak na nahrávce ses obklopil stejnou sestavou, s jakou si doprovázel tvého otce, tedy včetně tvého bratra Petera Perretta mladšího a bubeníka Jakea Woodworda.

Se svým bratrem hraji celý svůj život. Podílel se na většině, jestli ne na všech, projektech, kterými jsem za ta léta prošel. Jake byl také v posledním desetiletí hudebně přítomen. My všichni jsme spolu hráli ve Strangefruit, než jsme začali hrát s mým tátou. Jakmile si během let vybuduješ takovéto porozumění se skupinou muzikantů, tak je celkem jasné, že oni jsou ti nejlepší hráči, kteří by mohli interpretovat tvé písně.

První singl Masquerade of Love popisuješ jako píseň o nebi, peklu a všem, co je mezi tím. Je to o konci vztahu a o následcích, které každý rozchod přináší. Jde o osobní zkušenost? Kde se vzala inspirace pro napsání této písně?

U každé písně jsem mohl čerpat z osobních zkušeností. Je ale důležité, aby se lidé nenechali ovlivnit a nechali při poslechu svou mysl volnou, takže mohou přijít se svou vlastní interpretací. Písnička se zrodila z určitých pocitů a emocí, se kterými se myslím, a také doufám, může každý ztotožnit. 

Co tě všeobecně ovlivňuje při psaní? Kde čerpáš své nápady na texty?

Ovlivňuje mě vše. Od obyčejné konverzace, až po knihy. Filmy, vztahy, pozorování, sny, vzpomínky. Někdy to může přijít během konverzace, kdy pak musím zastavit a najít zápisník, protože by to mohlo vyvolat myšlenkový směr, který by se mohl proměnit v nápad. Jindy můžu sledovat film a vážná situace nebo překrásná cesta hlavních protagonistů mohou inspirovat dvojverší nebo téma. Většinou se song s tím, jak ho píši, vyvíjí, takže to není vždy jen konkrétně o jedné věci. Mám to tak rád, protože to taky posluchači umožňuje vytvořit si své vlastní příběhy. 

A hudebně? Masquerade of Love má hodně šedesátkový feeling. Čerpáš inspiraci tedy i u starších interpretů z této doby?

Mám rád muziku všech žánrů a ze všech období, ačkoliv tonalita Masquerade of Love je záměrně trochu retro, je to óda na muziku padesátých a raných šedesátých let. Je jednoduché zamilovat se do muziky z určitého období, když ji milují tví rodiče a ty v tom vyrůstáš. Mají dobrý vkus, takže jsem neviděl důvod se nějak bouřit. 

Jaké kytary a vybavení si pro nahrávání použil? Máš své stálé oblíbence, které určují tvůj zvuk nebo pro každý projekt používáš trochu odlišné věci? 

Mám pár zesilovačů a kytar, ze kterých dostanu tóny, které chci. Z kytar je to můj „před CBS“ strat, telecaster z poloviny 60. let a Gibson 345 z raných sedmdesátek. Ze zesilovačů pak Fender Pro Junior, Fender Twin Reverb (Silverface) a taky sedmdesátkový transistorový Audition. 

Je nějaký kousek ve tvém vybavení, bez kterého by si nemohl žít?

Pravděpodobně Binson Echorec 2, staré echo, které proslavili Pink Floyd nebo The Beatles. 

Ty i tvůj bratr máte po otci muziku v krvi. Když jsem s tátou před lety hovořil a ptal se, jestli vás učil na hudební nástroje, říkal, že vás k tomu nijak vést nemusel a že jste si cestu  našli sami. Místo hraní na počítači, jste prý vzali do rukou kytary a začali s nimi blbnout. Je to pravda? Pamatuješ si, kdy ses poprvé dostal do styku s kytarou?

Jako dítě jsem měl jiné zájmy. Za školu jsem hrál kriket, bavil mě fotbal, šachy, psaní příběhů a scénářů. Koketoval jsem s videohrami, ale nic mi neposkytlo větší pocit radosti a smysluplnosti, než hraní na kytaru a psaní muziky. V okamžiku, kdy jsem poprvé vzal do rukou kytaru, jsem v nich cítil oheň a magii. Připadal jsem si jako mladý kouzelník, který drží svou první kouzelnou hůlku. Byl jsem úplně zhypnotizovaný a cítil jsem, že je to můj osud. Zdá se mi,  že to pro mě vážně byla ta nejpřirozenější věc. Když se život doma stával čím dál tím bláznivější a mí rodiče mizeli do samoindukovaného kómatu, nemohl jsem uniknout lákadlu, tomu kouzlu, které na mě kytara opřená v rohu vrhala. Poskytla mi únik, který  jsem potřeboval. Myslím, že toto mé roztříštěné nesouhlasné bodání vstoupilo do zasněného oparu mého otce. Slyšel jsem, jak pokaždé ztlumoval televizi, aby mohl slyšet, co hraji. Okamžitě jsem si uvědomil sebe sama a přestal jsem hrát. Čekal jsem v tichosti, než byla televize zase nahlas, a pak začal zase hrát nějaké akordy. Poté se zase ztlumila. Byla to hra kočky s myší, komunikace, jakési potvrzení. Po pár týdnech můj zájem polevil a můj táta mě zahnal do chodby s povzbuzujícími slovy: „Jamie, opravdu se zlepšuješ, měl bys v hraní pokračovat!“ Zprvu jsem chtěl svému otci vzdorovat, stejně jako většina rebelujících dětí, ale nakonec jsem z hraní měl tolik potěšení a uvolnění, že jsem nemohl odolat. 

Začínal si s akustickou kytarou nebo si hned chtěl dělat rámus a sáhnul jako první po elektrické kytaře?

Máma viděla, že můj zájem učit se je vážný a vyrobila mi mou vůbec první kytaru, akustiku čtvrťové velikosti, která měla roztavené rukojeti ze zubního kartáčku jako ladící kolíky. Krk také nebyl pořádně spojen s tělem, takže si ho mohl ohnout směrem dovnitř nebo naopak ven, což mělo vliv na výšku tónu. A tak zatímco ostatní děti na základce měly všechny ty luxusní nástroje, já nosil do školy tuhle frankensteinovskou kytaru v igelitovém pytli. Myslím si ale, že je nejlepší začít s tou nejhorší kytarou, což pro mě byla ta akustika, a pokud se ti podaří dostat se přes všechny složité chvíle, tak když pak zapojíš svou první elektrickou kytaru, je to pro tebe ještě více přínosnější. 

Jedna z prvních věcí, kterou si se chtěl naučit na kytaru prý byla Another Girl Another Planet od The Only Ones. Je to tak? Naučil tě to táta?

Otec mě naučil rytmickou část, kterou on na nahrávce hraje. Krátce jsme potom měli lekce s Johnem Perrym, kytaristou The Only Ones, který mě naučil, jak hrát sólovou kytaru. 

S bratrem si hrál i ve vašich předchozích kapelách Strangefruit, Love Minus Zero, i  během vašeho krátkého angažmá u Babyshambles. Z toho soudím, že se vám spolu asi hraje dobře. Jsou výhody vašeho hudebního partnerství například i v tom, že se znáte natolik dobře a víte, co můžete jeden od druhého očekávat?

Jasně, přesně tak to je. Určitě pomáhá, když spolu sdílíte stejné životní zkušenosti a vyrůstáte při poslechu stejné hudby. Díky němu jsem taktéž objevil spousty zajímavé muziky. Nikdy jsem se nemusel starat o to, co bude hrát, on prostě ví. 

A jaké to vlastně je hrát v kapele se svým otcem? Je to přísný lídr? Nebo jste naopak byli během jeho comebacku přísní vy na něho? 

Jsem hrdý na to, že jsme velkou součástí jeho tvůrčí renesance. Je krásné vidět všechny ty skvělé recenze, kterých se mu dostalo. Jedna věc, kterou na svém otci jako skladateli obdivuji, je jeho jednoduché smýšlení, téměř až sobectví. Ví, co chce a nenechá se ničím rozptylovat. Nezajímá ho, co si myslí ostatní lidé. Někteří zpěváci a skladatelé jsou až příliš ostýchaví a neustále se obávají, co si myslí ostatní nebo přemýšlí nad tím, jak je jejich muzika vnímána. Potom hledají něco, o čem si myslí, že je cool nebo v módě a nakonec vypadají neupřímně nebo domýšlivě. Během těch nahrávacích frekvencí byl soustředěný a nemám pocit, že bych ho musel do práce nutit. Byl už hladový. Bylo vážně skvělé ho zase sledovat při tom, co mu jde nejlépe. Řekl bych, že jsme se popichovali navzájem a věřili jeden druhému. Dokonce jsme na jeho album zařadili i jednu z mých skladeb, Master of Destruction. Jednoho dne mě slyšel, jak ji hraju na zkoušce a moc se mu líbila, a tak ji se mnou začal zpívat, nakonec jsme ji nahráli během frekvencí k albu Humanworld. Je tady ještě jedna skladba, kterou jsme spolu udělali, a doufám, že bude brzy také vydána. 

Zmínil jsem Babyshambles. Tam jsi sice strávil jen chvíli, ale myslím, že to bylo zrovna v období, kdy Pete Doherty dost ujížděl na drogách, takže tuším, že bylo asi těžké v tomhle prostředí fungovat.

Myslím, že hlavním problémem bylo, že jsme s bráchou v tomto prostředí vyrůstali. Nebyli jsme tedy nijak okouzleni jeho ničivou povahou. Celý ten cirkus kolem Petea mě nezajímal. Respektoval jsem jej jako skladatele. 

Jaký je váš vztah s Dohertym dnes? Jste v kontaktu?

Neviděl jsem jej a nemluvil s ním opravdu dlouho. Muzika, kterou jsme spolu dělali, mne bavila a byla to určitě zajímavá zkušenost. Jedna z těch, za které jsem rozhodně vděčný. 

Kdyby sis mohl vybrat jednoho muzikanta, s kterým by jsi chtěl pracovat, kdo by to byl?

Z minulosti by to byl Bob Dylan v roce 1966. Jeho evropské turné s kapelou bylo prostě nezastavitelné. Ze současných interpretů bych si rád dal jam session se švédskou psychedelickou kapelou Goat a Jackem Whitem. Ale taky s Sharon Van Etten a Courtney Bartnett.