Jan Boroš (Čáry života): Složité situace by mně šly

O tvorbě Jana Boroše alias Čárách života se mluví jako o pomalých a smutných písních o lásce. Vznikaly jako deník na různých místech v Berlíně a jejich autor zpočátku vůbec netušil, že skončí na desce. Album Stínítko získalo nominace v cenách Vinyla i Apollo. Také z toho důvodu jsem Honzu pozval na rozhovor do Velké sedmy Radia 1, z něhož jsem pořídil tento sestřih.

Honzo, v jaké fázi jsi začal uvažovat o tom, že bys skladby pro Čáry života přestal psát do šuplíku, ale na desku?

Až těsně před vydáním. Do té doby jsem to psal jen pro hard disk, do archívu. Až když jsem měl asi sedm nebo osm věcí, poslal jsem je Prokopovi Holoubkovi. Byl to vlastně jeho nápad, že by mělo cenu skladby pod jeho hlavičkou Bumbum Satori vydat.

Album vznikalo během šesti let s Fiordmoss v Berlíně, které zejména zpočátku nebyly jednoduché. Co bys po této zkušenosti poradil začínajícím kapelám plánujícím podobnou cestu, aby to s prosazením v Berlíně měly snazší?

Nevím, já umím hlavně ty složité situace, ty by mně šly. (smích) Asi aby si našetřily nějaký peníze dopředu, protože je docela těžký tam sehnat práci a bydlení za nějaký normální prachy. Počítejte s tím, že tam chvilku budete bydlet za těžký prachy a nevydělávat nic.

Začínal jsi ve Valašském Meziříčí, pak jsi žil v Brně, Berlíně a aktuálně ses před půl rokem stal rezidentem pražským. Skládáš na různých místech i odlišné písně, má atmosféra města vliv na tvou tvorbu?

V Praze zatím žádná nevznikla. (smích) I když, jedna už vzniká a mám z ní dobrý pocit. Nevím, jestli bych našel nějaký rozdíl... nebo že bych v tvorbě cítil změnu prostředí. Ale asi je to takový taťkovský, ta nová věc, tak uvidíme. (smích) Je to teď takový trošku pohodlnější...

Deska se jmenuje Stínítko, ty sám jsi ale dnes, narozdíl od ostatních kapel, kde jsi hrál, např. Wotienke, Fiordmoss nebo i Tichonov, ze stínu ovšem jednoznačně vykročil. Jak se v pozici frontmana v už vlastně plnohodnotné kapele Čáry života cítíš?

Jako velkej frontman. (smích) Moc si to užívám, bejt vepředu s kapelou. Ještě by bylo super třeba nehrát na kytaru a jenom tam stát a zpívat, to by bylo úplně nejlepší. Stín byl fajn, ale změna je život.

Na desce používáš virtuální elektroniku, rozstříhané bicí, donedávna jsi ještě vystupoval sám a pouštěl playback. Teď regulérní kapela, nástroje... Kdo tvoří aktuální sestavu?

To jsou výborný lidi, zlatý charaktery. Mišo Škoda na bubny, známej asi hlavně z barů a taky hrál jedno turné s CocoRosie. Na klávesy Anna Hokešová, která má kapelu Metastavy, ale taky je možné ji najít na ulici. A na basu Štěpán Růžička, který hraje taky v Piano nebo Republic of Two.

V listopadu jsi před koncertem v Café V lese, kde jste předpokládám poprvé hráli v této sestavě, na svém profilu psal: „Jsme teď čerstvě kapela, tak se přijďte podívat, jak se nám to rozpadne pod rukama.“ Jak to dopadlo?

Koncert roku. (smích) Povedlo se to. Někdy je člověk tak nervózní a jde na to tak zespoda, až chytne nějakou dobrou energii. Celý ten koncert jsme krásně utáhli, nerozpadlo se to.

Velký důraz kladeš na texty. V jednom z rozhovorů ses nechal slyšet, že by sis přál, aby tvá tvorbě nevyznívala trapně. U kritiků jsi se svým specifickým projevem uspěl. Zaregistroval jsi i nějaké odsudky, nepochopení?

Třeba v komentářích na internetu. Tam se to hemží ani ne snad nepochopením… jako že to spíš ty lidi štve. Že tam mumlám a nevyslovuju.

Texty na albu jsi na rozdíl od svého staršího projektu Mirror Karate poprvé skládal v češtině. Od koho se jako zpěvák a textař-začátečník, jak jsi skromně sám říkal, učíš, čerpáš inspiraci? Zmínil jsi třeba Anohni…

Jo, Anohni je skvělá, ale taky se mně strašně líbí Michelle Gurevich alias Chinawoman. Má takový nihilistický, průzračný texty… Fascinujeme mě, jak vnímá společnost. Syrově, bez nějakých přidaných idejí.

Koho máš rád z česko-slovenské scény?

Můžu doporučit třeba kapelu Midi Lidi. (smích) Rád mám třeba Neřvi mi do ucha, kteří s námi hráli zmíněný koncert v Café V Lese. A taky se mně hodně líbí Never Sol a deska Chamaleo… a musím udělat promo i kapele Koně a prase z domácího Valmezu.

Jaká kapela nakopla tvé muzikantské srdce jako mladého kluka?

Jednoznačně Mňága.

Taky díky Valmezu?

Měli jsme je pod nosem a chodili na ně. A když už jako malé děcko vidíš ty rockery na pódiu, ještě to nabíralo na síle. Ale hlavně ty písničky jsou super. Pokud bych dnes měl vybral pamětnickou skladbu, tak Něgdy.

Album Furt rovně, ze kterého tato věc od Mňágy a Žďorp pochází, považuješ za jejich nejlepší desku?

Jo, je skvělá, i když desky Mňágy jsem ve skutečnosti vlastně nikdy moc neposlouchal. Znal jsem to hlavně z koncertů a z táboráků, spíš jsem měl nějaký výběry na kazetách. Taky si vzpomínám, že s Petrem Fialou, ještě na gymplu, jsem dělal můj první a jediný rozhovor s kapelou. Ještě jsem neměl osmnáct a Petr mně koupil dvě piva a Sparty.

Ve středu 13. února s Čárami života zahraješ na předávání cen Vinyla, jak vystoupení bude vypadat?

Bude to krásný, bude to síla. (smích)

Kdybys ty sám měl být porotcem, které desky bys za loňský rok nominoval?

Určitě bych to moc přál Never Sol na Andělech a taky Floexovi… a třeba i Market jsou super, jenže na Vinyle jsou bohužel ve stejné kategorii... (smích)

Je nějaká šance, že autorské nápady na další desku přinesou i ostatní členové kapely?

Ještě bych na to nesázel, ale časem to tak určitě dopadne.

Až vás to na koncertech s Khoibou, které hostujete na turné, stmelí?

Jen v dubnu máme snad třináct koncertů. Takže spolu budeme pořád v autě, jestli se nám ho tedy podaří sehnat. (smích) To nás stmelí určitě.