Jan Boroš (Čáry života): Všechno, o čem zpívám, se mi stalo

Písně z prvního alba projektu Čáry života vznikaly v průběhu šesti let, která jsi jako člen kapely Fiordmoss strávil v Berlíně. Nové album oproti tomu mapuje tvých posledních šest let v Praze, kam jsi se v roce 2018 přestěhoval. Jak se ta změna promítla ve tvé tvorbě?

Zásadně. Berlín je potemnělé město divokých večírků a ještě divočejších dojezdů, město, kde žije spousta osamělých lidí. Já se z Berlína odstěhoval právě proto, že už jsem na tu temnotu neměl sílu. V Praze jsem hledal určitou životní stabilitu, protože ta věčná berlínská party už mi nic nedávala. Chtěl jsem zkusit něco jiného, člověk by neměl setrvávat v pozici, ve které už není spokojený. Nová deska mapuje mou cestu k nalezení nového místa v životě a byl bych rád, kdyby oslovila zvlášť ty posluchače, kteří se nacházejí v podobné situaci jako já v průběhu posledních let.

Debutová deska Čar života se jmenovala Stínítko, nové album nese název Sluníčko. Odrážejí tituly alb jejich atmosféru? 

S názvem Sluníčko přišel můj kamarád Roman Přikryl, se kterým jsme hráli ve Fiordmoss. Přišlo mi to jako skvělý nápad, protože obě desky se skutečně náladou liší. Stínítko byla nepokrytá deprese, což souviselo s mým tehdejším temným obdobím. Od té doby jsem ale trochu zestárnul a už jsem se nechtěl v tak černých vodách pohybovat. Z nových písniček by mělo být znát, že se nechci utápět v depkách. Vyprávějí o naději a hledání pozitivního úhlu pohledu. 

„Pomalé a smutné písničky o lásce“ – tak zněla častá charakteristika skladeb z alba Stínítko. Nová deska je tematicky bohatší. Co tě inspirovalo k textům, od kterých se ve tvém případě asi odvíjí vše další?

Je pravda, že text je u mě vždy to první, co vzniká. Teprve pak uvažuju, jestli má cenu ho hudebně ztvárnit a dál s ním pracovat. Inspirací pro jednotlivé písničky jsou pro mě běžné životní situace – dá se říct, že všechno, o čem zpívám, se mi stalo. Námět může být v podstatě cokoli, důležité je, aby to mělo přesah a posluchači se s tím mohli ztotožnit. Snažím se být co nejvíc otevřený, protože inspirace často přichází v nečekaných okamžicích a stavech. Třeba i v kocovině, kdy se člověku myšlenky zpomalí a v hlavě se pak může zrodit něco, čemu se vyplatí věnovat čas a energii.

Jak tě napadla konkrétně písnička Zoufalci, která je prvním videosinglem z nového alba?

Když jsem se nastěhoval do Prahy, přesně si pamatuju jeden z prvních večerů, kdy jsem sjížděl po eskalátoru na Andělu a koukal po lidech, kteří mě na těch schodech míjeli. Tenkrát jsem tady v Praze dohromady nikoho neznal a zoufale jsem hledal nějakou spřízněnou duši. V tom metru jsem si uvědomil, že podobně to asi má spousta lidí, že skoro každý hledá někoho blízkého. Vzpomínám si, jak jsem míjel všechny ty unavené lidi a říkal si, že jsou zvláštně potichu, vypadali jako nějaké sochy. V Berlíně jsem jezdil skoro denně tramvají nebo U-Bahnem, ale nikdy mi nepřišlo, že by tam lidi působili tak odevzdaně, skoro jako oběti. Přišlo mi šílené, že se takhle přemísťují denně, do práce a zase z práce, a na život jim zbývají jen částečky energie.

V klipu je to téma ilustrováno záběry z anonymního videochatu Omegle. Jak moc si ty sám sociální média pouštíš do života?

Jsou období, kdy používám Instagram nebo Facebook víc než jen na postování a informování lidí o svém projektu. Mám z toho ale pak vždycky špatný pocit, cítím, jak mě sociální média svazujou. Přijdou mi jako moderní hrací automaty, taky vyvolávají závislost. Ani ti nedají pocit euforie, spíš jako u cigár jen doplňuješ dluh.

V dalším singlu Nově příchozí se výrazně ozývá klavír, který se prosazuje i v několika jiných písních. Jak vznikly? Začal jsi skládat s klavírem?

To je následek další z těch změn, o kterých jsem mluvil. V Berlíně jsem pořád bydlel v nějakém kamrlíku se spoustou jiných lidí, ale v Praze jsem konečně začal žít v normálním bytě, do kterého jsem si pořídil i klavír a začal jsem se na něj učit hrát. A tak některé písničky z nové desky skutečně vznikaly s klavírem, i když na něj vlastně ještě pořád neumím. Naštěstí jsme album nahrávali se skladatelem a klavíristou Mikolášem Růžičkou, kterému jsem jen poslal svoje audio, on se písničku okamžitě dokonale naučil a ve studiu ji nahrál na první dobrou.

Písničky na desce Sluníčko jste nahrávali naživo, tedy ne jednotlivě po nástrojích, ale v kompletním obsazení kapely. Je to pro tebe komfortnější způsob pořízení nahrávky?

Pro mě bylo živé nahrávání vysněným cílem a velkou ambicí. Stínítko vznikalo v počítači, s využitím různých samplů a smyček, oproti tomu na nahrávání Sluníčka jsme měli zkoušky s kompletní kapelou, tedy s Janem Janečkou a Štěpánem a Mikolášem Růžičkovými, a základ alba jsme pak u Lukáše Poláka ve studiu Tropical Cell v Kasárnách Karlín natočili naživo. Mám pocit, že desky, které jsou nahrané tímhle způsobem, nějak líp stárnou, je na nich zřetelnější lidský přístup a samotná podstata hudby.

Čáry života jsou vnímány jako tvůj sólový projekt, ale naživo i ve studiu je to regulérní kapela. Kdo se s tebou bude podílet na koncertních provedeních nové desky?

První koncert budeme mít 4. dubna v Café v lese, kde proběhne i křest desky. Na bubny bude hrát Jan Janečka, na basu Štěpán Růžička a na klávesy Anna Hokešová.

Anna Hokešová ze skupiny Metastavy se na nové desce prosazuje i ve zpívaných pasážích a vokálech. Neuvažoval jsi o tom, využít jejího hlasu ve větší míře, třeba v duetu?

Je zajímavé, že se na to ptáš, protože jsme se o tom s Aničkou nedávno bavili. Ne čistě o duetu, ale líbilo by se mi, kdyby na koncertech něco sama zazpívala. Ale zatím se nic takového nechystá. Je pravda, že Anička má fantastický hlas, jenže já když skládám písničku, vždycky ji vnímám jako prostředek pro vyjádření vlastních emocí, nevím, jestli bych dovedl skládat pro někoho jiného. Byť pro barvitost desky by bylo dobré, mít tam i jiný hlas.

Tvoje nejpopulárnější píseň, aspoň dle Spotify, se jmenuje Sídláky a zpíváš v ní o sídlištních dětech, kterých jsou nejen v této zemi miliony. Kde byl ten tvůj „sídlák“ a co sis z něj do života odnesl?

Já sám jsem z vesnice, vyrůstal jsem v rodinném domku, ale měl jsem holku, asi v patnácti, která bydlela ve Vsetíně, kde je velké sídliště Sychrov, kam jsem za ní jezdil. Vzpomínám si, že pro mě bylo neuvěřitelné vidět, jak to na takovém sídláku chodí, a zejména zjišťovat, co všechno je v sídlištních bytech slyšet. V písničce Sídláky je právě ten dojem, ta vzpomínka na Sychrov. Sám jsem ale nikdy takhle nebydlel, i v Praze žiju v klasickém starém činžáku na Folimance, kde jsou naštěstí tlustší zdi, takže to nedobrovolné soužití se sousedy za stěnou je přijatelnější než v paneláku.

Valašské Meziříčí, kde jsi s muzikou začínal, platilo v osmdesátých letech za centrum neoficiální hudby, vzešla odtud kapela Mňága a Žďorp, ale i desítky dalších skupin. Ovlivnila tě tamní scéna?

Ať se snažím být sebemezinárodnější, Valmez ve mně pořád bude. Vyrůstal jsem tam a znal jsem z hospody všechny figurky tamní scény. Miloval jsem to muzikantské prostředí a potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí včetně Petra Fialy, ze kterého jsem měl fantastický dojem. Občas mi někdo říká, že moje písničky místy znějí jako Mňága. Možná má moje hudba podobnou motivaci, nebo je to tím, že jsem měl tu kapelu rád, nevím. Ale Valmez mě určitě ovlivnil a dodnes tam rád jezdím. Je zajímavé, že kapel je tam pořád spousta, i když většina z nich se v poslední době posunula směrem k tvrdším žánrům.

Několik let jsi strávil na berlínské scéně, kde působili jak Fiordmoss, tak třeba i Tolstoys nebo Anna Vaverková. Čím je pro tebe, ale asi pro další české a slovenské muzikanty, Berlín přitažlivý?

Ze všech koutů Evropy a možná i světa se tam sjíždějí všichni ti, kdo nezapadají do svých maloměst. Je to inspirativní město plné lidí, jejichž existence je stejně podivná jako ta vaše. Můžete tam snadno začít něco tvořit, ale na druhou stranu se tam těžko shánějí prachy, třeba na zkušebnu. My jsme s Fiordmoss do Berlína vyjeli hned, když jsme zaznamenali první úspěchy na české scéně. Každému, kdo by to chtěl taky zkusit, bych doporučil, ať do toho jde.

A jak hodnotíš léta strávená v Berlíně z uměleckého hlediska? Byla úspěšná?

Zkusili jsme proniknout na berlínský trh a získat zastoupení v nějakém mezinárodním labelu. S kapelou se to nepodařilo, ale původní zpěvačka Fiordmoss Petra Hermanova, která v Berlíně zůstala, teď vydává na labelu, který jí umožňuje jezdit hrát různě po světě. Takže v jejím případě se mluvit o úspěchu dá. Každopádně Berlín beru jako super zkušenost. A zkušenost je dobrá i bez toho úspěchu – a já jsem za ni vděčný.

Nové album Sluníčko jste dokončovali v uměleckém areálu Petrohradská kolektiv ve Vršovicích. Co říkáš tomu, že „Petrohradské“ brzy zazvoní umíráček?

Přijde mi neuvěřitelné, že tak fantastické a funkční kulturní centrum srovnají se zemí a na jeho místě postaví developerské byty, které si koupí samozřejmě jen investoři z cizích zemí na kšeft. To je něco, co by se v Berlíně nikdy nestalo, tam by lidi vyšli do ulic. Což je, mimochodem, další rozdíl mezi Berlínem a Prahou. V Berlíně si lidi nenechají dělat na hlavu, když se jim něco nelíbí, protestují – a jejich protest má dopad. U nás je demonstrace pomalu sprosté slovo. Přijde mi to škoda, lidi v Česku by měli víc dávat najevo, co se jim líbí a nelíbí. 

Na předávání Cen Apollo 2018 jsi vzkázal fanouškům, ať nejedí maso. Co bys ji doporučil o sedm let později?

Asi to samé. Ať nejedí maso, nejezdí autem – a jak jsem říkal před chvílí, ať si nenechají nic líbit a dají svůj nesouhlas vždycky najevo. Přijde mi, že v Česku obecně vládne takové smířlivé ticho...