Jan Faix: Základním hudebním nástrojem je lidská imaginace

Soudobá hudba, rock i alternativa. “Bez zkušenosti s undergroundem bych se nedostal ani k moderní vážné hudbě ani k metalu a country,” vysvětluje další v sérii SIDEMAN, klávesista, zvukový experimentátor, ale také hudební publicista a učitel Jan Faix.

Na klavír ses začal učit jen důsledkem rozhodnutí rodičů, a nebo jsi na tom sám měl taky nějaký podíl?

Asi je to v naší rodině v posledních generacích trochu dědičné. Nevzpomínám si na žádné vlastní výrazné rozhodnutí. První kontakty s klaviaturou jsem měl hned doma od malička díky tatínkovi, jazzrockovému klavíristovi.

To se asi nemusím ptát, zda jste měli nějaké piano doma ?

První si pamatuji asi klavinet, který nám stál v obýváku, pak ve školkovém věku lidové písničky na malé Casio (na to hraji občas dodnes), potom doma teprve přibylo pianino a já pak asi v deseti letech začal chodit na soukromé klavírní lekce k paní učitelce Beránkové, což mi vlastně vydrželo až do konce vysokoškolských studií. Při klavírním vzdělávání mne ale zvláště v době dospívání udržela má skvělá babička, která měla klasické klavírní vzdělání, a strávila se mnou u klavíru neskutečné množství hodin.

Když jsi zrovna necvičil podle zadání, co sis doma hrál?

Na klavír nějaké pokusy o konvenční jazz nebo jsem nahrával na kazeťák nějaké pokusy s tatínkovým syntezátorem.

Kdy jsi začal tušit, že tě tenhle koníček asi jen tak neomrzí?

Možná to bude znít divně, ale vlastně až ve třiceti, kdy jsem vydal své první hlukově elektronické sólové album. Sám jsem si, tehdy absolutně neznalý kontextu, „objevil“ circuit bending s kazeťáky.
Nedávno mi došlo, že ani v klasické klavírní interpretaci, provozované od dětství až po studium hudební výchovy na Pedagogické fakultě UK, ani v hraní v dřívějších kapelách jsem si nepřipadal autenticky. Čím dál obstojněji jsem sice obsluhoval všelijaké klávesové nástroje na základě studia mnoha desek mnoha žánrů, zažil jsem si i poměrně velká festivalová publika, ale pořád v tom bylo u mne i často v těch kapelách jakési neklidné přemítání, zda je to dostatečně dobré jako něco, co jsem vnímal nebo co jsme vnímali v danou chvíli jako vzory, ať už to byli někdy třeba Monkey Business, Frank Zappa, Mike Patton nebo Erik Truffaz či John Medeski. Až poté jsem ztratil hudební komplexy, objevily se další vize, a začal jsem být schopen se i sám nazvat hudebníkem.

Proč ses vlastně rozhodl pro dráhu učitele a ne pro konzervatoř?

Hudbu jsem bral jako vedlejší obor, chtěl jsem studovat hlavně literaturu, ale ani to jsem tehdy příliš nepromýšlel. Pro podání přihlášky na Pedagogickou fakultu jsem se rozhodl proto, že jsem si v tiráži novely Horečka přečetl, že ji studoval Václav Hrabě. Skoro do konce studia jsem byl přesvědčený, že do školství nepůjdu, ale pak přišla jedna nabídka a naopak jsem z něho doposud neodešel.

Pamatuješ si první koncert, na kterém jsi byl jako divák?

Asi první byl nějaký koncert tatínkovy kapely Jazz Fragment Praha, vybavuji si, jak s nimi v altánu na Žofíně na pódiu scatuje Jana Koubková. Ale tam jsem slyšel jen hudbu, kterou jsem stejně znal odjakživa z domova, když tatínek cvičil, takže to byl spíš jen dobrý pocit dítěte, že rodiče jsou nablízku. Pak jsem se v předškolním věku také vyskytl v jakémsi klubu na zvukovce kapely Tango, tatínek s nimi tehdy asi dělal nějaký rozhovor, a já zažil poprvé to dunění hlasité hudby u srdce, trochu jsem se bál, ale zároveň mne to vzrušovalo a nemohl jsem od kapely odtrhnout oči ani uši, i když si dodnes pamatuji spíše jen Miroslava Imricha uprostřed pódia.
Zásadním a iniciačním zážitkem pro mne bylo, že mne táta vzal v roce 1997 na Zawinul Syndicate. Do té doby jsem tak zmateně posluchačsky přeskakoval mezi poslechem klasické hudby, táborákových písniček a mezi ravem, drum’n’bassem, hiphopem a Vangelisem z kazet od spolužáků. U Zawinula jsem při jeho koncertě pochopil hudbu jako univerzální komunikační kód fungující napříč mezi všemi lidmi všech kultur a všemi hudebními styly a tradicemi.

Aha, proto mě vždy překvapovalo, jak “přeskakuješ” z tradičních rockových a jiných kapel k poměrně nestandardním experimentům. Tenhle svět sis objevil sám, nebo tě někdo k tomu přivedl?

První naivní pokusy, jsem si vždy asi objevoval sám a pak zřejmě teprve dostudovával kontext. Díky tomu, že na gymnáziu, kde již dvanáctým rokem učím, byl už od dřívějších dob odebírán (tehdy tištěný) magazín HIS Voice, dozvěděl jsem se včas o světě rozšířených technik hry na nástroje a experimentálních konceptů, jako byla tehdy např. neidiomatická improvizace. Velmi mne to oslovilo, začal jsem to zkoušet sám i jsem začal sledovat tehdy rodící se a dnes už velmi pestrou pražskou scénu v této hudební sféře. První možnost tyto pokusy realizovat v praxi jsem měl především díky setkání s ruským virtuozním kytaristou a skladatelem Borisem Gagloevem.

Jak jste se potkali?

Seznámil nás můj tehdejší spoluhráč, bubeník Marian Petržela, který s ním hrál latinsko-americký repertoár v kapele Atarés. V tomto triu jsme potom tvořili základ Borisova volně improvizačního projektu Noise Pictures. Pro mne byl Boris významným mentorem, seznamoval mne s řadou světových jmen improvizace i moderní kompozice, natočili jsme řadu nahrávek, z nichž ty nejdůležitější jsou dostupné nyní i online na ruském netlabelu Clinical Archives a na labelu Signals from Arkaim, který provozujeme spolu s mým bratrem Martinem. I když si při jejich poslechu říkám, že dnes bych byl s Borisovým radikalismem schopen komunikovat mnohem lépe. Když Boris v roce 2008 zemřel, troufl jsem si nabídnout napsání nekrologu magazínu HIS Voice, a tak se vlastně stalo, že jsem dnes též jeho redaktorem.

A naopak k první kapele tradičního ražení ses dostal jak?

Napřed jsem po něčem takovém jen toužil a k partě jménem BlueSense jsem se dostal náhodou ve druháku na VŠ přes spolužáka, Martin Rudovský dnes pracuje pro FOK. Do té doby jsem byl především obývákový hráč na klavír a najednou jsem začal hrát veřejně (a zpočátku asi velmi naivně) na elektronické klávesové nástroje blues, latiny, jazzové standardy a nějaké vlastní jazzrockové pokusy. Díky některým členům této kapely se mi ale otevřel hudební svět. Hlavně s baskytaristou Václavem Březinou a bubeníkem Marianem Petrželou jsme spolu hráli léta s neustálou touhou pro sebe něco nového objevovat. To mne asi nastavilo v mém uměleckém smýšlení, zkrátka to bylo štěstí. Později jsme spolu měli také již čistě autorskou kapelu Bob Saint-Claire a přes ni vznikly mé první kontakty i se světem experimentů i s českým undergroundem, na který jsem měl z doby dospívání dosti pokřivený názor. Odtamtud přes nejbližší přátele vedla cesta i do kapely Unifiction, se kterou jsem toho zažil opravdu hodně a byla mi největší školou ve zkušebně, obecně lidsky, i v tom, jak lze naložit s mezilidskou komunikací mezi světem na pódiu a tím okolo něho.

Kapela Bob Saint-Claire byla, pokud si pamatuji, spíš elektro-jazzová? Kde se tam vzal ten underground?

To bylo zase spíše přes basistu Václava Březinu, který v téže době hrál také s Radomilem Uhlířem v Kvartetu doktora Konopného a s Joem Karafiátem v Joe Carnation bandu. Radomil také byl kmotrem druhé desky Bob Saint-Claire.

Později jsi začal hrát se Skrytým půvabem byrokracie, který ačkoli představuje zcela současnou alternativu, často na těch androšských akcích, kde půlka kapel připomíná staré Plastic People a druhá staré DG 307, hraje. Jaký k tomu světu máš dnes vztah?

Když se v roce 2010 hodně omezila aktivita Bob Saint-Claire, řekl jsem si, že musím vyzkoušet něco zase úplně jiného. Na cokoli jazzového se mi tehdy chtělo rezignovat. Skrytému půvabu jsem napřed náhodou recenzoval desku, abych se na jejich bandzonu dočetl, že hledají dalšího člena, který by se měl starat o rytmickou složku. K jejich oslovení mne vedl opět literární svět. O pár let dříve jsem propadl Michalu Ajvazovi a okolo SPB jsem opět trošku naivně na dálku cítil jakési ajvazovské fantazijní tajemno, protože některé jeho texty také zhudebnili. Skrytý půvab i undergroundové akce obecně se mi staly laboratoří, kde jsem mohl poprvé vyzkoušet řadu svých záměrů či objevů v práci s elektronikou, s mou hudební komunikací obecně, vznikl tak bokem i můj sólový projekt Count Portmon, a poznat kapelový život i život hudebního zvuku samotného zase z jiné stránky než s Unifiction.
Underground a společenství okolo něho mne vlastně vyškolilo lidsky i umělecky. Vnímám ho jako prostředí lidské sounáležitosti a naprosté komunikační otevřenosti, prostředí nejméně spoutané konzumem a komerčními zájmy, které mne předtím v hudební komunikaci dosti omezovaly. Ta chuť vytřískat osobní čisté umělecké sdělení za jakýchkoli podmínek, či jeho zrození nezištně pomoci, mne nepřestává fascinovat a velmi inspiruje ve všem jednání, včetně pedagogického působení. A že řada kapel připomíná často ty zmiňované slavné kapely, mi vůbec nevadí. Většinu hudby vnímám jako různé typy po řadu let či staletí sdílených typů folklóru. Bez zkušenosti s undergroundem bych se nedostal ani k moderní vážné hudbě ani k metalu a country, vlastně možná k žádné z kapel, v nichž nyní hraji.

Věnovat se klasické hudbě jsi nikdy neplánoval?

Já vlastně ve svém životě neplánoval nikdy nic. Chuť hrát klasický klavírní repertoár mne opustila definitivně po dostudování VŠ, hlavně asi kvůli jiným hudebním aktivitám. Od klavíru jsem postupně přecházel do světa elektroniky. Nehledě na to, že mám chyby v technice, a abych mohl hrát dlouhodobě Liszta či Rachmaninova, musel bych se na klavír možná začít učit od začátku. Chytaly mne z toho šlachy. V posledních letech se ke klavíru dost vracím, ale hraji jen, co mi vyhovuje.
Ale svět vážné hudby si mne dohnal nakonec sám i jako hráče na elektroniku v té nejsprávnější podobě, tedy soudobé. Najednou ve Stratoclusteru hrajeme skladby a koncepty našeho leadera Iana Mikysky, spolupracujeme s dalšími skladateli, nebo když dělám live processing v Sově smrti, Datlu zkázy a v Orchestru Berg v představení Michaela Nejtka a Spitfire Company, Constellations I. - Before I Say Yes. To vše mne baví velmi a je to spolupráce se samými skvělými lidmi. Z mého „vážnohudebního“ přemýšlení zřejmě vzešla i má první knížka Solmizační variace, nejsnáze se tímto způsobem dostávám k interdisciplinárnímu uvažování.

V hudbě je pro tebe dost charakteristické hledačství. Projevuje se to i ve vybavení? Máš tendence rozšiřovat – jak se dnes módně říká – gear ?

V intenzivním rozšiřování či obměňování gearu jsem teď jel asi deset let. Proběhla přitom spousta úspěšných objevů i ztrát při nákupech i prodejích různých syntezátorů či efektů. V poslední době vybavení spíše asi omezuji, kromě domluvených repertoárů, v nichž jsou jisté nástroje podmínkou, mi je spíše jedno, co s sebou na pódiích či ve studiích mám. Základním hudebním nástrojem je přeci jen lidská imaginace. Také mne začínají bavit podomácku vyrobené akustické zvukové zdroje.

Takže třeba častý koníček klávesistů, jakým je záliba ve sbírání starých analogových nástrojů, ti nic neříká?

Nějaké analogové nástroje vlastním a některé mám velmi rád, různé jsem také vyzkoušel a dlouhou dobu jsem o nějakém velkém analogovém syntezátoru snil. Noisové experimenty jsem začal tvořit pomocí soustavy několika kazetových přehrávačů bez kazet a s pružinovým reverbem, což vlastně byl jakýsi čistě analogový D.I.Y. syntezátor. Analogový zvuk byl pro mne často velmi inspirativní, ale rychle mne vždy začíná bavit kombinovat ho také s digitálními možnostmi, např. samplingem, granulacemi. Delší dobu jsem také hrál na Rhodes piano přes analogové i digitální efekty. Ale mám velmi rád i digitální nástroje a pro mé záměry jsou často i praktičtější, především na pódiu.
Navíc snít například o MiniMoogu či nějakém velkém modularu, když při učitelské profesi patřím s příjmy v této zemi spíše k proletariátu, by bylo při rodině s malými dětmi už opravdu nemístně egoistické.

Co sis pořídil naposledy a co tě k tomu inspirovalo?

Nedávno to byl Kaoss Pad Quad. Oblíbil jsem si ho v Bergu, kam jej přinesl Petr Tichý, a velmi mi vyhovuje v mém setupu na live processing i v Sově Smrti, Stratoclusteru apod. Do té doby jsem si lámal půl roku hlavu se stavbou pedalboardu, nyní mám vše potřebné, nebo i víc, v malé krabičce.

Co jsem tak zaznamenal, velký obdiv sklízí, když používáš na koncertě takové věci, jako je kontroler Eowave the Ribbon... Zajímají tě nesériově vyráběné nástroje? V poslední době se objevují různé rukodělné efekty či kousky jako je třeba OP-1 od Teenage Engineering, který vizuálně spíš připomíná dětskou hračku...

Malosériové nástroje všeho druhu mám velmi rád pro jejich osobitý zvukový charakter, a jsou tím posledním, čeho bych se chtěl zbavovat. U Eowave Ribbonu například nepoužívám jeho možnosti jako kontroleru, ale hraji zatím skoro výhradně na jeho interní lo-fi digitální synth a užívám si lehce performativní rozměr hry na modře svítící hůlku. Jsem rád, že nabídka podobných věcí roste i u nás, největší dík by pak patří asi nabídce a aktivitám brněnských Bastl Instruments, jejichž výrobky tu už distribuují konečně i velké obchodní firmy s hudebními nástroji. To tu před pár lety ještě nebylo.
Ke „kalkulačkám“ od Teenage Engeneering jsem se zatím nedostal, ale na dálku mi připadají jako velmi šikovné. Mne ale nyní delší dobu inspiruje spíše hardware, který mám už doma, ale mezi ním mám i skutečné hračky, nejen to, co je připomíná (smích).
Když poslouchám například euro-americkou popovou produkci třeba při studentských referátech ve škole, tak mi hlavou často běží, že tenhle zvuk je Akai, tenhle Yamaha, Korg, Roland, Nord atd. a málokdy mne zvukově něco překvapí. Některé firemní presety některých značek dělají uniformní spoustu hudby, která si jinak hraje na jedinečnou a mne to pak často nebaví poslouchat. Díky hudbě, s níž se setkávám jako hráč, hudební publicista i jako posluchač, se pohybuji zkrátka v mnohonásobně pestřejším zvukovém světě. Pokud mám hrát na setup například jen od Korgu, dám si nějakou podivnost alespoň do efektové smyčky svého mixpultu, třeba jen distortion od pana Pánka.

Hraješ se značným množstvím těles a projektů. Není problém to všechno – když jsi navíc standardně zaměstnaný – stíhat?

Problém to bude, až to jako problém začnu vnímat já nebo má drahá manželka (smích). Takže obrovský dík patří samozřejmě nejbližším a rodině, že dokážou můj poněkud nepravidelný muzikantský život logisticky i po všech ostatních stránkách zvládat a podporovat. Bez nich bych stejně dost možná nehrál, protože bych neměl inspiraci. Nicméně řada kapel či projektů, ve kterých působím, nekoncertuje všechna naráz a nezkouší kontinuálně. Našel jsem se hodně v improvizaci, více projektů, v nichž jsem zapojen, tedy zkouší spíše jen nárazově před konkrétními akcemi, některé nepotřebují často ani to, a přitom ze sebe umějí dostat rovnou na pódiu více než stoprocentní výkon. Zatím zvládám i totální improvizaci s diářem. Ale omezit počet kapel se mi zatím nedaří, v každé někdy objevím něco, co mne inspiruje i úplně jinde.
Spojení učitelské a hudebnické profese může znamenat často méně času na odpočinek, ale kdybych neznal hudbu skrze koncertní život a mediální sféru, tak bych si asi o ní na gymnáziu netroufal učit.

----

KDE HRAJE:
Faix–Petržela Duo (2005- )
Tembryo (2010- )
Skrytý půvab byrokracie (2010- )
Count Portmon (2010- )
Stratocluster (2012- )
Pražský syndrom (2013- )
Let’s Bomb the Hell (2014- )
improvizovaná hudba k filmovým projekcím v dramaturgii Pavla Straky (2014- )
Sova smrti (2015- )
Datel zkázy (2016- )
Orchestr Berg (2016- )

KDE HRÁL:
BlueSense (2000-2002)
BluesEnds (2003-2005)
improvizační projekty Borise Gagloeva (2004–2008)
Unifiction (2004–2013)
Bob Saint-Claire (2005–2013)

NA CO HRAJE:

syntezátory:
Eowave Ribbon, Microkorg, ARP QUARTET, Tesla Delicia HT 37 D, Korg PS-60, Korgy Monotribe, Volca…, Monotron…, Casio PT-40, PT-25, PT-1, Novation K-Station

akustické nástroje:
klavír, kaval vyrobený z klacku z pražského parku, postapokalyptické fanfrnochy z jogurtových kelímků a vlasců, varhany, cembalo

samplery, multiefekty: Korg Kaoss Pad KP3, Korg Kaoss Pad Quad, Roland SP-404-SX

bicí moduly: MFB-522, BOSS DR-220, Buran Electronics – Bleepdrum

efekty: Jomox T-Resonator II, DOD Grunge, Boss Heavy Metal II, DIY distortiony pana Pánka, Electro Harmonix Pocket Metal Muff, Behringer Echo Machine, Behringer Ultra Octaver, DigiTech Whammy, Elektrosluch, Olegtron, Benidub Siren...

VYUČUJE NĚKDE:

Učím hudební výchovu na osmiletém Gymnáziu Omská, Praha 10.
Sebe učím poznávat nové hudební přístupy společně s lidmi přímo ve veřejném prostoru.

Jinak individuální vyučování vyžaduje jistou kontinuitu a tu ve svém rozvrhu nyní nenacházím snadno. Musel bych to opět pojmout nějak experimentálně podle toho, co by konkrétnímu žákovi vyhovovalo.