Jan Holeček: Není důležité jak hraješ, ale je důležitý jak hraješ!

Poprvé jsem Jana Holečka viděl a slyšel zpívat a hrát na klávesy na našem společném vystoupení v Paláci Akropolis před osmi roky. Jeho pěvecký projev ve mně oživil vzpomínky na to, když jsem v osmi letech ještě za bolševika viděl tátu plakat dojetím při poslechu desky Colosseum live, na níž zazářil osobitý bluesrockový zpěvák Chris Farlowe. Holeček mi jej svým pěveckým projevem připomněl. Jedenapadesátiletý uznávaný rocker je na naší hudební scéně pozoruhodný nejen repertoárem vzdávajícím hold bluesrockovým a jazzrockovým mistrům šedesátých a sedmdesátých let, ale rovněž svým obrovským nasazením, které hraničí až s destrukcí sebe samého.

Honzo, kdy poprvé ses začal zajímat o jazzrock a bluesrock a proč? A která LP deska byla tou první, jež oslovila srdce a duši budoucího muzikanta?

Důležitým momentem v mém životě, to mně bylo čtrnáct let a zrovna jsem končil základní školu, bylo setkání s mým budoucím švagrem, který byl ode mě o deset let starší, chodil s mojí starší sestrou a měl velký vliv na moje hudební uvažování. Byl „máničkou“ a v bluesrocku a jazzrocku takříkajíc hrozně jel. Já jsem jej navštěvoval, vozil jsem sebou v tramvaji kotoučový magnetofon Tesla B43 a postupně jsem si u něj nahrál spoustu věcí. O trochu později jsem si pořídil gramofon a začal jsem si desky od švagra a jeho kamarádů půjčovat. Z muziky mě tehdy nejvíce oslovil Neil Young a samozřejmě první deska Led Zeppelin z roku 1969, která se mnou doslova praštila o zem a tehdy jsem si poprvé řekl, že bych muziku chtěl moc dělat. Sepětí s černošskou bluesovou hudbou v jejich podání pro mě osobně znamenalo strašně moc a to mě nasměrovalo. Celou střední školu jsem poslouchal první čtyři alba této legendární kapely. Postupně jsem začal poslouchat i Ten Years After, nebo Johna Mayalla. V osmnácti letech jsem měl hudební názor již ucelenej (smích).

V srpnu si připomeneme třicáté výročí předčasného skonu legendárního rockového baskytaristy Vladimíra Padrůňka, kterého jsi znal osobně. Jak na něj vzpomínáš?

Na Vláďu vzpomínám samozřejmě velice srdečně. Zajímavostí je, že Vláďa měl být coby basák součástí kapely, kterou jsme plánovali společně s Jindrou Musilem, kdy už sice Vladimír aktivně nehrál, ale zkamarádili jsme se a potkávali se pravidelně v D-Klubu na Vinohradské, kde jsme i jamovali. Vláďa často vzpomínal na hudební spolupráci s Ivanem Khuntem a byl srdcem bluesrocker a úžasnej muzikant. Váže se k tomu veselá vzpomínka, když jsme jednoho dne roku 1990 jamovali v „Déčku“. Já jsem zpíval a Vláďa mě doprovázel na španělku a přišel jsem tam na druhý den, Vláďa se opil a říkal mi: „Hele, včera tady byl zpěvák a ten zpíval jak Ivan Khunt! To byla paráda! A já na něj nemám žádný kontakt!“ Tak jsem se usmál a řekl: „Vláďo, to jsem byl já.“ (smích)

Ten šok byl hrozný, když jsem se s kamarády v srpnu 1991 v klubu Blaženka na Staroměstském náměstí dozvěděl od Leva Pavlucha, skvělého redaktora ze Supraphonu, že Vláďa umřel. Všichni jsme tenkrát z toho byli opaření. Vláďa Padrůněk pro mě a kamarády zkrátka strašně moc znamenal.

Pohybuješ se na hudební scéně více než třicet let. Prožil jsi hudebně na plné pecky úžasnou porevoluční dobu v první polovině devadesátých let. Jak toto období vnímáš s odstupem času?

Tak to je velice zajímavá otázka. Odpovím na to trošku sebekriticky. Mohli jsme více hrát a méně klábosit u piva o muzice, protože jsme ty možnosti měli opravdu veliké. Tehdy nám to ale bylo jedno ve stylu: „Máme jedny džíny a roztrhaný kecky“. Někdy mě to dost mrzí. Mohli jsme víc hrát. Je pravda, že ta doba byla neuvěřitelná! Bylo obrovské nadšení a úžasný rockový kluby! Začaly sem jezdit kapely, které jsme do té doby neměli šanci naživo uvidět. Když jsem v rove 1990 viděl Stouny, tak to pro mě bylo naprosté zjevení! Neopakovatelná atmosféra, kterou bych moc rád chtěl prožít znova, ale už to asi nepůjde, protože svět je bohužel dnes naprosto jinde.

Byl to pan bubeník Erno Šedivý, který tě oslovil coby zpěváka a klávesáka k projektu obnoveného legendárního Energitu, že?

No jasně! S Ernoušem jsme se seznámili v průběhu roku 2005. Ernoušovi se líbilo, jak zpívám. Připomínal jsem mu Ivana Khunta, se kterým se, stejně jako již zmíněný Vláďa Padrůněk, hodně kamarádil ještě z dob Flamenga. Už nevím, kdo nás tehdy v restauraci nad Královskou oborou seznámil. Ernouš dostal tehdy od někoho moje nahrávky a vymyslel obnovení Energitu v bluesrockové podobě a slovo dalo slovo. Zavolali jsme Lubošovi a Vláďovi Kulhánkovi a začali jsme zkoušet. První vystoupení bylo v klubu Roxy prvního března 2006, když jsme realizovali vzpomínkový koncert na Vláďu Padrůňka, Ivana Khunta a Hynka Žalčíka. Po našem prvním vystoupení se Luboš Andršt začal prohrabovat starýma nahrávkama a tenkrát nám to sedlo natolik, že jsme se rozhodli Energit obnovit. Kapela existovala asi dva roky, když Ernouš z projektu vycouval, protože už nechtěl pokračovat. Následovala pauza až do roku 2012, kdy byl Vláďa Padrůněk uveden in memoriam do Beatové síně slávy a odehráli jsme na počest koncert v Lucerně. Energit tak znovu začal hrát. Roku 2017 jsme natočili desku a hrajeme dodnes s tím, že na bubny místo Ernouše hraje Jirka Zelenka.

Máš v repertoáru velkou rozmanitost. Hraješ písně od Neila Younga či vypalovačky Led Zeppelin v duu s výborným kytaristou Pavlem Marcelem i skladby od kultovních Allman Brothers v Allman Company. Co je tvou největší motivací hrát tento typ repertoáru?

Jednoduše řečeno: Vzpomínky na mládí. Zkrátka bluesrock je pro nás absolutně srdeční záležitostí. Například kapelu Allman Company jsme založili právě z důvodů lásky k peckám Allman Brothers.

Co se týče dua s Pavlem Marcelem, tak to vzniklo i jako odpověď na pandemii. Je společenská a tedy i muzikantská krize a jedná se tudíž o nízkonákladový projekt, jelikož můžeme hrát i po hospodách. Zkrátka, aby se něco dělalo. Duo se rozjelo, začíná být úspěšné, protože hrajeme věci, které nás moc baví a lidé na to dobře reagují.

Pokaždé co jsem tě viděl na živo hrát a zpívat jsem měl neodbytný pocit, že tak obrovské nasazení hraničí až s destrukcí sebe samého. Jakým způsobem vnímáš hraní naživo? Nebojuješ občas s představou se raději šetřit, jdeš pokaždé s nasazením opravdu až do posledního dechu?

V devadesátých letech jsem do toho šel daleko více než dnes. Alespoň mám takový osobní pocit. Ono to vypadá, že je to vygradováno až na hranici fyzických možností, ale já se dost šetřím.

Tak to ti nevěřím!

Ono to tak nevypadá, ale ve skutečnosti se fakt šetřím i v ohledu na frekvenci koncertů. Vždyť s Lubošem Andrštem před pandemií jsme dokázali odehrát až dvě stě vystoupení ročně. Člověk si zkrátka vypěstuje techniku, aby hlasivky moc nedrásal a používal minimum vzduchu. Nikdy jsem mimochodem nevěřil na hlasová cvičení, protože můj pohled na zpěv je velmi autodidaktický.

Zpíváš anglicky i česky. Jestliže angličtina je jazykem velmi zpěvným, tak čeština v podstatě je pravým opakem. Jakým způsobem s tak rozdílnými jazyky, co se týče tvého pěveckého projevu, pracuješ?

Primárně je u mně angličtina, kterou miluji pro její zpěvnost. Mám totiž moc rád staré bluesové nahrávky. Když jsem tudíž začal hrát na počátku devadesátých let tak angličtina byla pro mně jasná volba. Čeština přišla až s „Kuřetem v hodinkách“, kdy jsem pochopil, že texty se dají naprosto fantastickým způsobem stvořit i v češtině. Zpívání v mateřském jazyce jsem se začal věnovat od roku 2006, když jsme s Pavlem Fořtem, Gumou Kulhánkem a s Frantou Kotvou, když byl ještě naživu, začali hrát vzpomínkové koncerty na staré Flamengo. Kainar byl prostě fenomenální básník. Kromě něj jsme ale hráli třeba i Andrštovu pecku „Noc je můj den“, jejíž nádherný text pro Luboše respektive Framus 5 napsal Miki Bláha. Přiznám se ti, že jsem v životě nenapsal český text, protože to je strašně těžký. Třeba v kapele Prak máme kliku na fantastické texty v češtině například od manželky Vládi Mišíka Evy, Luďka Markse a Milana Prince.

Vím, že vynikající rockoví zpěváci jako Robert Plant, Rod Stewart či Joe Cocker s oblibou používali mikrofon Shure Unisphere 585 SA, který je známý charakteristickými posílenými středy a tím pádem zvukem ostrým jako břitva. Jaký mikrofon na zpěv máš nejraději ty?

Drtivou většinu života jsem zpíval do mikrofonu Shure SM 58. Několik let jsem kvůli Lubošovi používal nástrojový mikrofon Shure SM 57 a posléze SM 57 Beta, který používal Greg Allman. Vyžaduje to jinou pěveckou techniku. V poslední době, ale mám skvělou zkušenost s mikrofony Samson Q7 a Q8, které mají krásné sametové basy a skvělou dynamiku.

Kromě osobitého zpěvu jsi rovněž výborným hráčem na klávesy. Jak ses k tomuto hudebnímu nástroji dostal?

Od mládí jsem chodil do lidušky na piano, což mi samozřejmě nedalo vůbec nic, protože ti to nic jiného dát ani nemůže. (smích) Takže tuto oblast v mém životě znovu otevřel až Luboš Andršt, který chtěl, abych v Energitu pouze nezpíval, ale také hrál na varhany. Jeho přání bylo pro mě rozkazem, a tudíž jsem se k tomu po letech vrátil. Hraní na hammondky s Lubošem je pro mě úžasnou školou.

Jaké klávesy máš nejraději?

Na živo používám varhany Hammond B3 a Leslie 122. Používaly je kapely Allman brothers nebo Deep Purple a říkal jsem si, že když už tuto muziku hraju, tak bych měl dodržet stylovost. A i když jsou hammondky hodně těžký na přepravu, tak bez toho to zkrátka nejde. Nesnáším „samohrajky“. Zajímavé je, že doma nejraději hraju na klasické dřevěné piáno.

Považuješ se za srdcaře a sluchaře, nebo za puntičkáře s vynikající znalostí not?

V poslední době se snažím hudebně se udržovat po všech směrech a hraji rovněž klasickou hudbu, například Bacha, protože nechci ztratit schopnost umět přečíst noty. Samozřejmě pro mě bylo vždy ucho důležité, ale to, co slyším, dokážu i harmonicky zdůvodnit. Měl jsem období, kdy jsem si přepisoval do not opravdu těžké věci, ale dnes z praktických důvodů pracuji hlavně s akordickými značkami. Ale je fakt, že je podstatnější si hudbu zapamatovat prostřednictvím sluchu, protože jak říkával Zdeněk Juračka: „Kde jsou noty, tam je bída.“ (smích)

Máš za sebou řadu CD. Co je pro tebe nejdůležitější při nahrávaní ve studiu a upřednostňuješ raději živé nahrávky, či pracuješ po stopách?

Pro nahrávání ve studiu je pro mně velmi důležitá atmosféra a já bych nejradši všechno nahrával naživo, protože živé nahrávky se mi strašně líbí. Ale tento způsob nahrávání vyžaduje, aby kapela velice často hrála koncerty. Jelikož však projektů mám více, tak multitrackovému nahrávání se prostě člověk nevyhne. Je to dáno i z ekonomických důvodů, kvůli času strávenému ve studiu v ohledu na bicí a byskytaru například. Z praktických důvodů nahrávám hammondky i doma, kdy v určitém momentu cítím tu správnou náladu. Takže, nejraději bych nahrával naživo, ale jsem v podstatě nucený nahrávat multitrackově.

Jsi fanouškem digitálního, či analogického záznamu?

Samozřejmě jsem fanouškem analogu. Nyní dávám dohromady gramofon se zesilovačem ze sedmdesátých let, protože chci poslouchat jenom vinylové desky, protože ten rozdíl mezi vinylem a digitálem je obrovský. Je ale fakt, že samotné analogové nahrávání je náročnější na finance i čas. Kamarádovi jsem před půl rokem do pásů nahrával hammondky a znělo to krásně, ale myslím si, že z praktických a ekonomických důvodů jsme všichni do digitálního nahrávání většinou donuceni. Navíc, z hlediska celosvětového, nevěřím, že bychom se k analogickému nahrávání vrátili. Myslím si ale, že časem vznikne rozumný kompromis mezi analogovým a digitálním natáčením.

Co bys poradil začínajícím muzikantům?

Začínajícím muzikantům bych v dnešní době poradil hlavně pevné nervy a nevzdávat se, protože šanci mají všichni stejnou. A jak říká Luboš Andršt: „Nejdůležitější je cvičit nikoliv to co mi jde, ale to co mi nejde.“ Což si myslím, že je hluboká pravda. Já bych ještě rád zmínil bonmot, kterým Vladimír Padrůněk jednou odpověděl na dotaz jestli je lepší hrát s trsátkem či nikoliv. „Není důležité jak hraješ, ale je důležitý jak hraješ!“ (smích)

Jaké novinky chystáš na tento rok?

Na tento rok chystám dvě zásadní věci: Jednak chceme s Pavlem Marcelem natočit desku, která bude napůl akusticky a napůl elektricky. Jsme z tohoto nápadu nadšeni a chtěli bychom si desku nahrát absolutně sami, případně poprosit Jirku Zelenku co se týče perkusí. Ještě uvažujeme, že by nám někdo nahrál kontrabas, aby to byl pěkný retrostyl něco ve stylu slavného alba „Déjà Vu“ od C.S.N.Y. (Crosby, Still, Nash, and Young, poz. red.).

A s Gumou Kulhánkem, Pavlem Fořtem a Jirkou Zelenkou jsme se nyní během lockdownu rozhodli, že bychom obnovili formaci starého Flamenga z období let 1969-1971, kdy v kapele zpíval Ivan Khunt. Je jasné, že bychom se nemohli jmenovat Flamengo. Uvažujeme o názvu Flamengo Reunion Session. Chtěli bychom hrát dobové věci, které Flamengo později s Mišíkem coby zpěvákem nehrálo, jako například „Vím, že to pláčem skončí“, ale rovněž s přesahem do alba Kuře v hodinkách, tedy z období, kdy již v kapele zpíval Vláďa Mišík, ale bonusové skladby, jako třeba „Týden v elektrickém městě“. No a v neposlední řadě bych rád co nejvíc jezdil se stávajícím projektem Livin Free, na podzim roku 2019 nám vyšla deska a chtěli bychom hodně jezdit a případně začít připravovat další album. Uvidíme, co nám situace a okolnosti dovolí.

Co bys rád vzkázal lidem v dnešních pohnutých časech?

No, to je ta nejdůležitější otázka. Vzkázal bych lidem, abychom všichni byli trpěliví, chápaví a vzájemně k sobě tolerantní. Abychom se semkli, podařilo se nám covid porazit a udrželi se v duševní kondici, protože se velmi bojím právě o duševní kondici naší společnosti.