Jan Janečka: Uznávám i kolegy z komerčně úspěšných kapel

Bubnovat se učil sám, a dokonce ani nepochází z muzikantské rodiny. Dnes ale kromě narůstajících zkušeností z koncertů s českými i zahraničními muzikanty dostává stále častěji i pozvánky do studia. I když, jak sám říká, inspiraci lze docela dobře získat i při hraní "s klukama v garáži". Dalším v sérii SIDEMAN je Jan Janečka.

Byl jsi hlučné dítě?

Naopak, byl jsem nejhodnější dítě na světě. Rodiče mi to dodnes často rádi připomínají. Byl jsem velmi klidný a nekonfliktní. Pamatuji si, že když mi bylo ve školce horko, ptal jsem se soudružky učitelky, jestli si můžu sundat mikinu. Nebyl jsem ale žádný otloukánek. Kluci se hádali o to, kdo se mnou bude sedět v lavici a holky mě normálně balily.

Otočilo se to později? Napadá mě u toho, že spousta kluků balí slečny na kytaru. Dají se ale ulovit i na bicí?

No jasně, proč myslíš, že to všichni děláme? Kolem muzikantů se vždycky točí holky, většinou jdou po frontmanech, ale každé zboží má svého kupce. Pokud hraješ s chutí a dobře u toho vypadáš, vždycky se najde někdo, komu to imponuje, to neplatí pouze pro hraní na bubny.

Máš nějaké muzikantské geny?

Vůbec ne, moje rodina je plná sportovců a doktorů, a pokud vím, nikdo na nic nehrál a nehraje. Koluje historka, že nějaký dávný strejda byl takový ten pán s bubnem, co chodí po vesnici a hlásí “na vědomost se dává”, ale nikdy se mi to nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.

A ty ses někdy rozhodoval mezi hudbou a něčím dalším? Sportem, studiem nebo třeba slečnou, která říkala “já nebo kapela?”?

Ne, nikdy, hudba vždy vedla. Dokonce jsem jednou kvůli dvěma koncertům odmítl letět na Kubu, kam mě pozval jeden dobrý přítel. Přišlo mi to prostě neprofesionální, dávat přednost nějakým turistickým radovánkám před hraním pro 50 lidí v klubu, kde hraju třikrát ročně. Dneska bych si za to nafackoval, ty koncerty se totiž nakonec vůbec nekonaly, zpěvačka onemocněla.

Který bubeník tě tedy nadchl tak, že sis řekl, že bys také chtěl být takový?

To si asi nevzpomenu. Ale musel to být asi někdo z kapel typu Olympic, Elán nebo Miro Žbirka, které mi pouštěla máma, když potřebovala uvařit oběd. A které jsem doprovázel mlácením jehlicema na pletení do polštářů. Vydržel jsem to v pohodě několik hodin. Později jsem si takto hrál hlavně na Rogera Taylora z kapely Queen. Pamatuji si ale přesně na moment, kdy jsem se rozhodl, že budu hrát doopravdy a stanu se bubeníkem.

Což bylo kdy? A jak se to přihodilo?

Bylo mi asi devět, seděl jsem doma a z rádia zpívala zrovna Sinead O'Connor písničku Nothing compares 2U, které dominuje výrazný pomalý beat. Nějak jsem se dovtípil, že ty hluboké rány hraje bubeník asi nohou na kopák a ty ostré údery na snare, tak jsem si to jen tak nasucho zkusil vyklepávat do podlahy a do stehna, no a než byl konec písničky už jsem to uměl. Do té doby jsem si jako každý jiný myslel, že hrát na bicí je neskutečně složité a já to jako chlapec z nehudební rodiny nemůžu nikdy zvládnout. Takhle jsem si od té doby ťukal a hodně jsem cvičil na polštáře, když jsem se pak poprvé posadil za bicí soupravu, uměl jsem už zahrát bum čvacht i s doprovodem na hi- hatku a nějaké základní breaky.

Co bylo pak? Chodil jsi do nějaké lidušky? Nebo kdo tě učil základy?

Byl jsem jako houba, poslouchal jsem ve všech skladbách jenom bicí a přemýšlel, jak to ten bubeník asi hraje. Ve škole jsem si pořád ťukal pod stolem, a když jsem byl napomenut, tak jsem si ty bubny aspoň maloval do sešitu. Dodnes umím celkem slušně nakreslit logo firmy Zildjian. Tehdy se mi podařilo přemluvit rodiče, aby mi koupili bicí. ​Nevím, jak jsem to udělal a nevím, jak to přežili, hrál jsem totiž doma v pokoji, a to prosím pořád. A když jsem byl na střední, dostal jsem se k soukromému učiteli Janu Korgerovi, který sice vyučoval na ZUŠce, ale měl své metody, takže se mu podařilo nacpat do mě nějakou tu teorii a donutil mě hrát z not.

Existuje teorie, že bubeníci jsou většinou introverti, protože jim od počátku nevadí být v pozadí. Máš to podobně?

Ano, je spousta teorií a vtípků o bubenících. Mně vyhovuje být v pozadí a současně i být nejvíc slyšet. Velmi brzy jsem svoji úlohu pochopil, ctím hierarchii kapely, systém, který před námi nastavili ti největší mistři a není ho proto třeba měnit. Občas se mi zdá, že některé nástroje jaksi přitahují určité typy lidí, ale snažím se těmto stereotypům nepodléhat. Každý navíc přece ví, že introvertní jsou hlavně basáci.

Jak vzpomínáš na svou první opravdovou kapelu?

V dobrém. Bylo mi šestnáct, našli si mě přes inzerát, a když jsem volal frontmanovi, tak jsem mu vykal. Chtěli hrát něco jako blues, ale pustil jsem jim Pearl Jam a o stylu bylo rozhodnuto. Všichni se tenkrát snažili hrát crossover, každý kytarista měl kvákadlo a nosili jsme flanelové košile. Bylo to super.

Ty sis v šestnácti hledal kapelu v inzerátech? Žádní kámoši nebo školní kapela?

Na ten inzerát jsem natrefil právě u svého učitele v ZUŠce. Já pocházím z vesnice na Valašsku, a tam kromě mě tenkrát opravdu nikdo na žádný rozumný nástroj nehrál. Jen jednou o prázdninách přijela k sousedům na chalupu punková kapela jakože na soustředění. Basák hrál na basu tak, že vyskočil na stůl a jezdil s ní po stropních trámech, a zpěvák lil po všech ostatních pivo. To bylo poprvé co jsem něco podobného viděl a okamžitě jsem si to zamiloval.

Dneska tě nicméně všichni mají spojeného spíš s mnohem méně agresivní hudbou. Kdy se to zlomilo?

Asi když jsem zlomil dvojšlapku... Nějak to samo vyplynulo. Hodně bubeníků chce hrát technické a progresivní styly a bude to asi znít klišovitě, ale mě vždycky zajímala písnička. Třeba za to může i moderní technologie. Dřív jsem hrával jinak, mnohem víc se skládalo ve zkušebnách, jamovalo se a bylo to prostě víc nahlas. Možná to přišlo s věkem, kdo ví?

Dneska to v tvém případě probíhá jak? Dostaneš už hotovou skladbu přes internet, a pak se jen učíš svůj part?

Ano, tak to bývá ve většině případů. Většina autorů si dnes vytvoří demo doma na počítači, včetně bicích, pro mě je pak celkem jednoduché tyto stopy naposlouchat a zahrát je buď co nejvíc podobně, a nebo se jen inspirovat a použít vlastní invenci, záleží na tom, jak kdo chce.

Byl jsi od počátku cílevědomý? Směřoval jsi k profi dráze? Někdy mi přijde, že jsme velmoc muzikantů, kteří ale chtějí mít hudbu jen jako koníčka.

Ano i ne. Věděl jsem že chci hlavně hrát, vypustil jsem školu, dělal podřadné práce a hudba byla vždy na prvním místě. Současně jsem ale věděl, že není na místě se z čehokoliv posírat, že hudba je hlavně zábava. Proto jsem se nikdy nikam necpal. Třeba jsem měl.

Znamená to, že jsi kvůli bubnování nedostudoval?

To ne. Ale nikdy jsem třeba neuvažoval o konzervatoři, chtěl jsem hudbu hrát a ne studovat. Nechtěl jsem pohřbít svoji vášeň pod listy notových partitur. Dneska vím, že to byla hloupost. Díky hraní s Jamesem Harriesem se potkávám s kluky z konzervatoře, a ti jsou hudbou stejně postižení jako já, a navíc jsou to geniální hráči.

Dovzděláváš se nějak? Cvičíš pravidelně?

Než jsem se přestěhoval do Prahy, cvičil jsem víc. Pak to přicházelo v takových vlnách. Bohužel jsem si nezařídil život, tak abych mohl jenom hrát na bubny, takže musím občas chodit do práce. Ale třeba poslední půl roku cvičím téměř denně aspoň chvilku. Hodně jsem taky cvičil, když jsem měl na pravé ruce přeřezané šlachy. Trénoval jsem aspoň levou, abych nevyšel ze cviku.

Zúčastnil ses někdy nějakých soutěží instrumentalistů?

Nic takového. Já si vybral hudbu právě proto, abych se nemusel s nikým měřit. Jasně, snažíš se být nejlepší, ale většinou nad tebou nikdo z kapely nestojí se stopkama a neměří ti BPM. Z kapely tě spíš vyhodí kvůli tomu, že prostě hraješ příliš moc nebo příliš málo, a nebo protože jsi debil. Nikdo ale nejede podle nějakých tabulek, a kdokoliv má snahu k hudbě takto přistupovat, setká se u mě minimálně s opovržením.

A co třeba bubenické workshopy? Zajímá tě to?

Nikdy jsem na žádném nebyl, ale rozumím těm, kteří je pořádají. Já si ale vystačím s YouTube nebo Instagramem, tam je spousta inspirace zadarmo. Je spousta talentovaných bubeníků, kteří každý týden pověsí na net krátké video, kde předvádí své umění. Jsou tam k dispozici také úplně zpomalené záběry i notový zápis. Stačí si vzít do zkušebny telefon a pokusit se to zahrát, ne použít v hudbě, ale jen zahrát, tak aby si ruce zkusily také něco jiného, co by jejich majitele nikdy nenapadlo hrát. To si myslím, je rozumný způsob cvičení.

Hlavně v sedmdesátých letech byla na koncertech běžná i několikaminutová bicí sóla. Hrál jsi někdy takové?

Ne nikdy. Pro mě je to zbytečné narušení té kapelní hierarchie, o které jsem mluvil. Ale byla to taková móda a na lidi to funguje i dnes. Je to prostě prvek show a hodně záleží na tom, jak ho kapela použije. Já mám osobně rád, když je bubeník schopný sóla, doprovázen aspoň lehce kapelou, ale takové ty salvy do ticha mě spíš nebaví.

Vedle Čechů jsi měl možnost hrát, a také v současnosti hraješ i s muzikanty, kteří vyrostli jinde. Cítíš tam rozdíly v přístupu?

Ani ne. Přístup k hudbě nemá nic společného s původem nebo národností. Všude najdeš srdcaře i idioty, bohem nadané exoty, co na to serou i neúnavné dříče, jejichž tvorba ale nikoho nezajímá. Kdo hledá rozdíly, najde je. Já si ale myslím, že mnohem zábavnější a užitečnější je hledat inspiraci a zkušenosti úplně všude. Ve studiu se světovým muzikantem nebo klidně i s klukama v garáži.

Takže jsi neměl například větší trému, když tě poprvé oslovil třeba Glen Hansard?

Právě že ne. Ono tohle moje hraní s Glenem je vlastně trochu zbytečně přeceňováno nebo spíš nepochopeno. Já se tím samozřejmě vždy rád pochlubím, ale hlavně proto, že jsem dodnes nepotkal muzikanta, který je natolik talentovaný, originální, přirozený a jedinečný zároveň. Glen se ale nikdy nebrání zahrát si s kýmkoliv, takže je docela snadné si s ním třeba zajamovat. Když ho potkáš v poledne na ulici a řekneš mu, že na něco hraješ, je schopný tě večer pozvat na koncert a zahrát si s tebou třeba něco od Pixies.

Kromě koncertování máš už poměrně bohaté zkušenosti i ve studiovém hostování. Přistupuješ k tomu jinak než na koncertě?

Mám moc rád práci ve studiu a snažím se vždy co nejlépe připravit, ale mám i zkušenost, že je dobré u některých pasáží nechat to “zahrát ruce”. Prostě to tam nechat spadnout, člověk je někdy příjemně překvapen a dodá to nahrávce autentičnost. Velmi ale záleží, co a s kým nahrávám. Zažil jsem nahrávání jednoho breaku na dvacet tejků, lepení jednoho paternu z tří a více různých doprovodů, jednou se mi i povedlo nahrát song, který jsem před tím nikdy neslyšel, kluci mi jen z režie ukazovali, kdy je sloka a kdy má přijít refrén. Práce ve studiu je prostě velká zábava, kdy se mnohdy striktní požadavky mění na riskantní experimenty.

Jak moc máš sklony obměňovat svoje vybavení? Okukuješ bazary? Zajímají tě trendy nebo třeba nové edice činelů?

Tendence by i byly, ale jsem rád za to co mám. Mám jen jednu vintage soupravu a jedny Amátky z dětství. Úplně nové bicí bych nechtěl, ještě bych je zničil. Ale chci si pořídil více snare bubnů, různé značky i typy, to samé platí pro činely. Trendy sleduji, ale spíš mě zajímá technika hry a zvuk samotných bubnů, než nějaká nová zařízení. Spousta bubeníků si teď libuje v různých chrastítkách, přikrývají si blány hadrem, místo jedné paličky mají tamburínu nebo rumbakouli nebo mají děravé činely. Tento trend se mi třeba líbí víc, než bicí na hrazdě, les splashů nebo octopad, ale je to asi každého věc. Nakonec jde stejně jen o to, do čeho mlátíš.

Kdo z kolegů tě dnes stále inspiruje? A sleduješ i muzikanty v úplně jiných žánrech, než jaké sám hraješ?

Čerpám kde se dá, internet je štědrý. Někdy sjíždím světové giganty anebo se snažím odkoukat něco od českých a slovenských mistrů, jako jsou třeba Roman Vícha, David Landštof nebo Martin Valihora. V mládí mě asi nejvíc ovlivnil Milan Cajs. Teď se mi třeba moc líbí Michal Janík z brněnské kapely Ghost of You. Skvělého bubeníka mají taky Vees z Českých Budějovic, ale uznávám i kolegy z komerčně úspěšných kapel.

Podobná přiznání neslyším často. Které?

Třeba Matyáš Vorda z Mandrage, to je velký pán. Nedávno jsem si všiml, že se mi moc líbí Marpo, co hraje v Chinaski, i když by se mi asi víc líbil, kdyby hrál v jiné kapele... Je jich určitě mnohem mnohem víc, jednodušší by asi bylo se zeptat na ty, kteří mě neinspirujou, jsou-li takoví vůbec.

Stál bys o to, být firemním hráčem nějaké značky? A jaké?

Otázka je spíš, jestli by o to stály ty firmy. Jsem tím zatím nepolíbený panic, takže si nemůžu, a ani nechci vybírat. Ale rád bych měl třeba paličky se svým jménem nebo byl na plakátě v prodejně hudebních nástrojů, to víš že jo.

Tradičně na závěr: Měl jsi někdy chuť mít vlastní kapelu, kde by ostatní hráli tvoje písničky?

Jasně, v tomto jsem ten typický bubeník, o kterém se říkají vtipy. Je to hlavně tím, že strašně rád zpívám. O písničky mi nejde, klidně bych zpíval cizí, třeba s nějakou úplně amatérskou kapelou, jen tak pro zábavu. Jo to by se mi moc líbilo. Nikdo by ale nesměl vědět, že jsem původně bubeník, to bych neměl žádnou autoritu.

---
KDE HRAJE:
Tichonov (od 2008)
Piano (od 2010)
Republic Of Two (od 2010)
Adrian T. Bell (od 2014)
Holden (od 2015)
James Harries (od 2015)

KDE HRÁL:
Luno (2010-2016)
Southpaw (2005-2011)
Khoiba (2007-2009)
Toneless (2007-2010)
Rauš (2000-2004)

Hostování a nahrávání:
Glen Hansard, Teepee, Jan Burian, Emma Smetana, I Like You Hysteric, Make My Heart Explode, 20 Minutes, Drtikol, Lus3...

NA CO HRAJE:
Bicí: Rogers neznámé řady a roku výroby, Amati infantilní povrchové úpravy
Činely: Dávám přednost značce Zildjian, ale vyzkoušel jsem i Sabian a Paiste
Snare: Pearl Jupiter 70'
Mechanika: DW
Paličky: Vic Firth 5A classic
Blány: Remo Power stroke 3 (nejčastěji)

VYUČUJE NĚKDE:
Občas dávám lekce, hlavně ale začátečníkům a velmi mě to baví. Rád naučím základy i prozradím nějaké ty triky. Své studenty se snažím hlavně nakazit nadšením pro hru a podporovat jejich osobitost. Pokud by měl někdo zájem, ať klidně napíše na mail janeckakaka@gmail.com.