Jan Kratochvíl a Bára Ungerová (DVA): Piri Piri je náš bůžek mnoha vrstev a tváří

Deset let o vás část fanoušků nevěděla. Proč jste se rozhodli kariéru přerušit a čím jste tu pauzu vyplnili?

Bára: V roce 2016 jsem zjistila, že čekám svého prvního syna. Pár koncertů jsem ještě odehrála s břichem, až se občas lidi báli, že při vystoupení porodím... Mým těhotenstvím se každopádně utnulo nekontinuální turné k desce Nipomo a já se začala věnovat mateřským povinnostem. S Honzou nám nedávalo smysl pokračovat v kapele a natáčet další desky, když bychom nemohli koncertovat v takové míře jako dřív.

Honza: Ale už v roce 2012 jsme natočili soundtrack k počítačové hře Botanicula a řekli jsme si, že po dobu odmlky kapely přesuneme svou aktivitu směrem k domácí studiové práci a tvorbě dalších videoherních hudeb. Postupně vznikly soundtrack a zvuky k počítačovým hrám Chuchel a Happy Game od studia Amanita Design a pak i hudba ke třem výukovým hrám s tématem druhé světové války od studia Charles Games.

Sice to může vypadat, že jsme vymizeli z hudebního světa, ale není to úplně pravda. Každá z počítačových her pro nás znamenala velký objem práce. Na jedné hře děláme třeba tři roky a hudby je v ní na tři desky. Možná to zní jako paradox, ale s každou z her bylo mnohem víc práce než s přípravou desky.

Koncertovat jste znovu začali v roce 2022. Vrátili jste se na jinou scénu, než byla ta, kterou jste opouštěli? Museli jste oprašovat staré kontakty, připomínat se pořadatelům?

Bára: O booking se nám stará Prokop Holoubek, takže to je spíš otázka na něho. Ale určitě musel dát vědět, že jsme zase k dispozici naživo. My zaznamenali hlavně to, že se proměnilo naše publikum. Taky začalo zakládat rodiny a rodit děti...

Přicházejí na vás dneska kromě „pamětníků“ i posluchači dalších generací?

Honza: Když jsme se v roce 2022 vraceli na pódia, zjistili jsme, že už na naše koncerty nechodí jen jedna věková kategorie lidí. Kromě nejčastěji zastoupených pětatřicátníků jsou to i posluchači zhruba o deset let a víc mladší. 

Bára: Chodí i lidi kolem dvaceti, což je pro mě potěšující. Často jsou to děti našich fanoušků z dřívějška. Občas za námi někdo přijde s tím, že DVA zná odmalička, že jsme taková jejich „kojná“ kapela.

Honza: Nedávno nám po koncertě někdo říkal, že na nás byl poprvé ve třinácti a že to byl vůbec první koncert, na který sám vyrazil.  

Před deseti lety jste končili na vrcholu. Odcházeli jste ze scény s těžkým srdcem – a třeba i s tím, že se k dobytým metám už možná nepřiblížíte?

Honza: Já to takhle neberu. Všechno má svůj vývoj. Když jsme přestali koncertovat, neměl jsem důvod být z toho v depresi. Pro mě to byla vítaná změna, měl jsem docela dost harcování po světě, třeba z řízení auta jsem už býval unavenej. Těch deset let, kdy jsem byl převážně doma a nahrával, bylo vlastně fajn. Nevnímal jsem tu dobu jako změnu k horšímu. Spíš jako jiný způsob tvorby a prožívání hudby.

Bára: Když jsem musela Honzovi a Prokopovi Holoubkovi oznámit, že jsem těhotná a že už nepůjde hrát tak často, měla jsem strach, že to bude pro kluky špatná zpráva. Že hodím vidle do kapely, která je nastartovaná a jde pořád nahoru. Ale nakonec to dopadlo úplně skvěle. S Honzou jsme se shodli, že nadešel čas počítačových her a že si aspoň odpočineme od toho koncertního kolotoče, kterého jsem už taky začínala mít dost.

Bylo samozřejmě skvělé poznat všechny ty země, ale v reálu to vypadalo tak, že člověk přiletěl z Ameriky, přebalil si kufr a druhý den odjížděl třeba do Rumunska. S rodinou už to nešlo skloubit. Ale jak jsem řekla, vůbec nelituju, dělali jsme na hrách a zvucích a hudba dál vznikala. I když s mou menší účastí, protože na soundtracku k počítačové hře odvede Honza zpravidla daleko víc práce než já.

Vy zrovna nejste devadesátková generace, která na počítačových hrách vyrůstala, narodili jste se o dost dřív. Jaký jste měli k videohrám vztah – předtím, než jste je začali sami dotvářet? 

Bára: V mém případě nebyl víceméně žádný. Já se s hraním her minula.

Honza: Já kdysi programoval jednoduché počítačové hry, ještě v BASICu. Byly ještě hodně legrační, ve stylu čtvereček jde zleva doprava a požírá při tom hvězdičky... V devadesátkách jsem hodně jel hru Neverhood, úplně jsem ji zbožňoval. Pak už jsem si musel hry zakázat, protože jsem měl sklon trávit u nich víc času, než bych si představoval. 

Je tvorba hudební složky počítačové hry jiný typ práce než hudba pro kapelu nebo třeba pro film nebo divadlo? Má jiné zákonitosti, jiná specifika? 

Honza: Když pracujeme na hudbě pro desku, můžeme si dělat, co chceme. Písnička má pak určitou náladu a vyjadřuje nějakou situaci, která vyplývá z naší představy a našeho rozhodnutí. U počítačových her nejdřív dostaneme herní variantu a postupujeme tak, že si projdeme všechny možnosti, které hra nabízí, a vytvoříme si v hlavě film, který pak ozvučíme. Ale vždy jen dotváříme už existující náladu. 

Bára: U naší autorské hudby jsme to my, kdo vytváří náladu desky a jednotlivých písniček. V počítačové hře tu náladu jen zvýrazníme.

Honza: Je to jako když se obtahuje tužkou už hotový obrázek. Ale jakou hudbu k tomu zvolíme, to už je na nás. Máme v tom hodně volnou ruku.

Nové album Piri Piri rozvíjí váš originální koncept hudby ve vymyšlených jazycích. Jak vznikají texty písní – společně s hudbou, na hotovou hudbu nebo je naopak hudbou dodatečně obalujete?

Bára: Honza mi většinou pošle nástřel písničky s hudebním podkladem i nápadem na melodii a zpěv. Já si to pak doma v klidu pustím a do toho nástřelu často úplně na první dobrou intuitivně nazpívám ta neexistující slova. Už ten podklad má určitou atmosféru, která mi evokuje téma písně, něco mi připomene, otevře hranice inspirace. Snažím se jen jít po té hudbě a nepřemýšlet nad tím.

Honza: Něco jako automatická kresba.

Bára: Je to tak – a pro mě je důležité, aby zpěv vznikal právě takhle. České a anglické překlady písní, které k albům od začátku kapely přikládáme, vznikají až hodně dlouho po tom, když už je písnička usazená. V té první fázi ale o obsahu písní nepřemýšlím.

Často v souvislosti se svou hudbou mluvíte o atmosféře, náladě písní. Jak byste charakterizovali náladu nové desky?

Bára: Je hodně letní. V létě jsme písničky nahrávali, letos v létě jsme k nim natáčeli videa, v čase babího léta jsme album vydali... Prostě léto, které nikdy nekončí. Ale taky spalující léto, jak z apokalyptické povídky od Raye Bradburyho.

Honza: Já mám náladu desky spojenou s představou venkovní party, někde hodně na severu. Všude spousta lidí, kolem mlha – a najednou všem dojde, že je divné vedro a že tam, kde končí mlha, se už odehrává nějaká hrozná katastrofa. Nikdo přesně neví, co se děje, ještě to nevypadá bezvýchodně, ale kdekdo už si na té party říká, co teď? Jak se zachránit? Jít domů, nebo radši zalézt někam do jeskyně? 

Bára: Zajímavé je, že máme s Honzou při tvorbě písní každý svou představu, své obrazy v hlavě, které si vzájemně nesdělujeme. Ale v mnoha případech se nakonec ty naše představy krásně sejdou.

Mají o vašich písních úplně jinou představu i vaši posluchači, setkáváte se s tím?

Bára: Neděje se to úplně často, možná je to tím, že nejsme úplně ukecaná kapela a s fanoušky se po koncertě tolik nebavíme. Ale vzpomínám si, že jedna paní na webu okomentovala náš klip a pojmenovala náladu písničky úplně přesně. Což je skvělý důkaz toho, že naše písně můžou být univerzálně srozumitelné. I bez znalosti překladu textů.

K albu jste přizvali producenta Tima Brinkhursta. Jak ovlivnil podobu a zvuk desky?

Honza: Když jsme o desce začali přemýšlet, shodli jsme se na tom, že bychom po těch deseti letech neměli znít jako svůj vlastní revival. Chtěli jsme natočit energické písničky, něčím syrovější než dřív. Prokop Holoubek, který pořádal koncerty skotských Young Fathers v České republice, nás propojil s manažerem a současně producentem té kapely Timem Brinkhurstem. Poslal jsem mu dema nových písniček, jestli by ho nebavilo na nich dál pracovat. Vcelku obratem napsal, že by ho to bavilo. Když pak Tim přiletěl do Čech, vzali jsme ho k Báře na barák u Poličky a předvedli mu, jak ty písničky zatím hrajeme na koncertech. Okamžitě pochopil, co by potřebovaly.

Bára: Byla to skvělá vstupní situace. Tim přiletí z Londýna do Prahy, vlakem se vydá na úplný venkov – a najednou tenhle super producent sedí u nás na dvorku a my mu hrajeme hudbu, kterou zná jen z demáčů. Přesně tohle se ale stalo a aniž bychom mu řekli, co od něj chceme, hned věděl, jak těm písním pomoct. Byla v tom až nějaká telepatie. 

První videosingl k albu vznikl na píseň Kung Fu a Bára v něm tančí tanec, který jako by byl křížencem kung fu sestavy a baletu Kate Bush ve slavném „červeném“ klipu Wuthering Heights. Jak se ta choreografie rodila?

Bára: Původně se Kung Fu jmenoval jen beat k té písničce. Evokoval mi bojovnost, která se projevila i v tom, jak jsem v klipu tu písničku tanečně pojala. Ale o choreografii bych nemluvila, protože to je čistá improvizace. Zajímavé je, že původně měla v klipu tančit naše kamarádka Tereza Ondrová, skvělá tanečnice, choreografka a spoluzakladatelka souboru VerTeDance.

Honza: Jenže když jsem chtěl Tereze volat, někde jsem si přečetl, že se chystá na delší dobu pryč, tak jsem si říkal, že ji ani nebudu kontaktovat, protože by to stejně nevyšlo.

Bára: Nakonec jsme se z praktických důvodů a vlastně i trošku nadrzo rozhodli, že tanečnicí v klipu budu já. Jsem ráda, že se i do tance povedlo vměstnat tu energii, která je v písničce obsažena, koneckonců jsem při natáčení klipu málem vypustila duši. Ale stejně bych jednou ráda viděla, jak by to zatancovala Tereza...

Režisérkou videosinglu byla Honzova manželka Natálie, zatímco další klip k písni Woo vytvořil Jaromír Plachý, slavný vývojář ze studia Amanita Design. Jste spokojeni s tím, jak písničku ztvárnil?

Honza: Už když jsme si kvůli klipu volali, říkal mi, že by ho chtěl pojmout jako „tanec zpívajících zadků“ – a jestli by nám to nevadilo. Ujistil jsem ho, že je to čistě na něm a jsem moc rád, že jsem to udělal. Jsme z toho animovaného zadkového videa nadšení.

Báro, vedle textů ve vymyšleném jazyce nebo videa k písni Kung Fu jste zpracovala i obal alba připomínající obrázek z krasohledu. Jak vznikal a co vyjadřuje?

Bára: Je to taková skrumáž divností a trochu taky rituální maska, která v sobě má mnoho vrstev a tváří. Při každém bližším pohledu můžete vidět jinou. Jsou tam tváře neexistujících tvorů i siluety neexistujících kytek a taky různé talismany, které jsem v posledních letech posbírala na cestách. Pro mě obrázek na obalu představuje tajemného bůžka Piri Piri z titulu desky.

Jak jste na to jméno přišli?

Bára: Poprvé jsem ta dvě slova zaznamenala na lahvičce s pálivou omáčkou. Ten název se mi hrozně líbil. Původně je to označení pro malé pálivé papričky nebo směs koření z chilli papriček.

Honza: Tim Brinkhurst nás od toho názvu jeden čas docela odrazoval, v Anglii se totiž to koření hodně používá, a on nás prosil, ať se album jmenuje jinak, že mu název Piri Piri evokuje grilované kuře.

Bára: Já ale namítala, že k tomu albu název Piri Piri skvěle sedí. Celá deska symbolizuje léto, natáčeli jsme ji ve vedrech, která zrovna panovala, a ve studiu, kde jsme byli zavření, bylo taky k padnutí – vlastně jsme se tam trochu cítili jako ta grilovaná kuřata...

DVA se nyní vracejí se vším, co k tomu patří, včetně koncertování, natáčení, promo aktivit. Je pro vás kapela opět prioritou? 

Honza: Ale tak jsme to měli vždycky. A pokud se nepřihodí nějaká katastrofa biblických rozměrů, bude tomu tak i nadále.

Bára: A jsme zase u apokalypsy. To je teda závěr rozhovoru!

Honza: Dobře, tak radši pozveme lidi na koncertní křty desky. Budou tři. 16. října v pražském Paláci Akropolis, 23. října v Kabinetu MÚZ v Brně a 24. října v pardubickém Divadle 29. Tak snad tam nebudeme DVA!