Jan Martinek: Muzika mě nikdy nezajímala jako finanční produkt

Vybavíš si nějaký vizuální nebo zvukový zážitek, kdy jsi poprvé zaznamenal existenci kytary?

To vím přesně. Netuším tedy, který to byl přesně rok, někdy začátkem šedesátých let: Karel Gott a jeden z jeho prvních singlů Zloděj dobytka. Tam hrál kytarové sólo Jiří Jirmal, s takovým ostrým zvukem a vibratem. To mě úplně nadchlo. Nevím, jestli to byl úplně první impuls, ale zůstalo mi to v hlavě dodnes.

Byl to zároveň okamžik, kdy sis řekl – ano, tohle chci taky umět?

Možná mi to hlavou proběhlo, ale hlavním impulzem, abych začal hrát na kytaru, byli jednoznačně Beatles. Pocházím z Prahy 6-Ruzyně, kde jsem měl mezi spolužáky hodně dětí pilotů, a díky jejich tatínkům jsme se snadněji dostávali k nahrávkám. A navíc můj výborný kamarád Jirka Durman, který byl pak známý jako saxofonista z jazzové kapely Durman a Posejpal, ale v dětství jsme spolu hráli a zakládali kapely, měl tatínka asistentem na Filozofické fakultě a v takové té době, kdy se všecko začalo uvolňovat, někdy kolem roku 1966, jel na roční nebo možná dokonce dvouletou stáž na nějakou londýnskou univerzitu a Jirkovi posílal pásky s nahranými novými deskami.

Magnetofonové pásky byly výhodné, protože na jeden se vešlo asi deset elpíček, to už si přesně nepamatuju, prostě hodně muziky. On to tam někde nejspíš v univerzitní knihovně nahrával a my jsme si to pouštěli z magnetofonu Tesla B3. Takže jsme měli nahrávky všech novinek, včetně prvních desek Beatles, Stones a dalších, hodně rychle, třeba po týdnu, co vyšly v Anglii. Byla to fantastická doba.

Jak ses dostal k první kytaře?

Nějak jsem si ji vymodlil nebo vyprosil u rodičů.

Takže měli pochopení?

Řekl bych, že matka jo. Otec byl vědecký pracovník, velmi vzdělaný člověk, tomu se to sice možná líbilo, ale nijak zvlášť tomu nefandil. Ale vlastně nevím přesně, přece jen je to dávno, bavíme se o letech 1961, 1962... Každopádně mi tu kytaru, samozřejmě španělku, koupili. Byla starší, takže asi od nějakých známých, a já na ni zkoušel hrát pod vlivem kamarádů.

To bylo totiž taky zajímavé, kolem mě byla spousta kluků, kteří už měli nějaké kapely, takže jsem znal bubeníky nebo kytaristy, kteří sháněli zesilovače – tenkrát to byly takzvané placky, placka dvacítka, placka čtyřicítka a mono padesátka, tu kdo měl, byl titán, absolutní king. A tohle všechno se formovalo po sklepích. Celá parta z Prahy 6 se tam oťukávala, učili jsme se jeden od druhého, kdo uměl víc než ty, hned ti to ukázal. Nikdo nebyl sobec, lidi se dělili o nápady, bylo to hodně kreativní.

Oficiální hudební průpravu třeba v „lidušce“ jsi neměl?

Tu už jsem měl v téhle době za sebou. Doma jsme měli křídlo, takže jsem absolvoval dva roky klavíru, v první a druhé třídě. Ale nic mi to nedalo. Jako učitelku jsem měl nějakou Rusku, byla to stará paní, možná nějaká šlechtična, ale mluvila blbě česky a hlavně byla hrozně nerudná a když mi něco nešlo, měla ukazovátko a bouchala mě jím přes prsty.

Navíc mě hrozně štvalo, že zatímco kluci lítají venku a hrají fotbal, já musím v šesti letech chodit do lidušky a doma trénovat etudy, to byla úplná potupa. Takže tahle dvouletá etapa mi spíš od hudby velmi výrazně pomohla a bezprostředně po ní jsem si neuměl představit, že bych vzal do ruky jakýkoli nástroj. A to všechno navzdory tomu, že otec a babička hráli velmi pěkně na klavír, uměli Ježkovy, Voskovcovy a Werichovy písničky a hrávali je doma, když jsem vyrůstal.

Jak proběhl tvůj přechod k elektrické kytaře?

Docela rychle a přirozeně. Pořád jsme drhli ty španělky, a pak najednou někdo přinesl barevnou fotku Rolling Stones. Brian Jones měl Voxe, takovou tu „kapku“, a Keith Richards Les Paula Gold Topa s Bigsby vibratem. Na té barevné fotce to působilo zvláštně, protože ta zlatá barva na povrchu Gold Topa šla jakoby dozelena, a mě to naprosto fascinovalo.

Od té doby jsem každou chvíli, když jsem se nudil ve škole, ten tvar Les Paula kreslil, úplně mi učaroval. V té době se dělaly různé kytary, zvláštní tvary, a v tomhle byl Gibson hodně pionýrský, už v roce 1958 vytvořili Flying V a Explorera, všechny tyhle futuristické modely, které mám dodnes všechny rád.

Ale tehdy na té fotce se mi líbil tenhle klasický lespaulovský model s výřezem dole. A tak jsem šel do tehdejšího bazaru v průchodu v Lucerně, kde měli Jolanu Star, červenou s bílým pickguardem. Stála asi 400 korun, což tehdy bylo pro kluka v prváku na gymnáziu – bylo to v roce 1968, krátce po ruské invazi – docela hodně peněz. A tak jsem někoho ukecal, asi otce, už nevím přesně, aby mi ty peníze dal, a tu kytaru jsem si koupil.

Jak jsi ji zvučil?

Šla zapojit do rádia, a taky jsem měl doma magnetofon, ten B3, o kterém jsem už mluvil. To jsi mu sundal kryt, a protože klasické jacky ještě nebyly, měl tam rozdvojku, na kterou se dal kabel od kytary připojit takovými zubatými „sichrhajckami“. Ono to mělo dost slabý výkon, ale na pokojové hraní to stačilo. A senzačně to kreslilo, vlastně to byl takový přirozený booster.

To víš, tehdy žádné krabičky ještě nebyly, první boostery stavěl, co si pamatuju, Binny Laney, taková legendární postava, který udělal první booster třeba Míšovi Vračkovi, což byl takový náš idol, nebo našemu kamarádovi Kosťovi Ruchadzemu, který pak emigroval. Oni byli starší tak o tři roky, a v tomhle věku, když je jednomu patnáct a druhému osmnáct, je to obrovský rozdíl. Takže my jsme za nimi s Jirkou Durmanem pokorně dolejzali a oni se na nás koukali trochu skrz prsty. Ale už opravdu uměli hrát, zatímco my se to teprve učili.

Předpokládám, že jsi taky chodil na koncerty...

Samozřejmě jsme chodili do Sluníčka na Matadors. To pro mě bylo úplně nejvíc, Radim Hladík byl totální vzor, naprosto fascinující postava. O něm se dokonce už tehdy vyprávěly vyložené legendy – kde byl, co kde řekl a tak. Takže Radim byl pro nás velký idol, něco jako ve světovém měřítku Hendrix.

Skoro všechna muzika, o které jsi doposud mluvil, vycházela z rhythm'n'blues. Napadalo tě už v téhle době snažit se dopátrat, odkud pramenila, a dostat se k černým bluesmanům?

Když jsme kolem těch patnácti začali s klukama hrát, strašně jsme jeli v britské vlně. Nejvíc jsme milovali Savoy Brown Blues Band, jejich kytaristé Kim Simmonds a Dave Peverett taky patřili k našim idolům. Ale vůbec nás nenapadlo, že i oni se to museli od někoho naučit. A když na některých deskách byla u autorů písniček jména Muddy Waters, Howlin' Wolf nebo Willie Dixon, nic nám to neříkalo. A asi nás to ani moc nezajímalo.

Ale v téhle souvislosti si musím vzpomenout na svého o tři roky staršího spolužáka z gymnázia Karla Knechtla, to byl takový náš hudební guru, který měl díky nějakým svým dobrým kontaktům stálý přísun desek z Anglie, ve které taky byl někdy v roce 1966 na nějaké stáži. Když jsi přišel k němu domů, měl tam skříň a v ní, nelžu ti, dobrých pět set desek. To bylo na tu dobu něco nevídaného. A Karel byl podle mě vůbec největší specialista na bluesovou muziku. Pozitivní na něm bylo, že nám ty desky půjčoval, nelpěl na majetku, byl nesmírně přátelský. Škoda, že už umřel.

Vzpomeneš si, jakou jsi měl svoji první vlastní bluesovou desku?

To vím docela přesně, to byly dvě desky American Folk Blues Festival, které vydali ve východním Německu a u nás se daly koupit v takzvané německé kultuře, tedy v prodejně kulturního střediska NDR. Hrál tam Otis Rush, Junior Wells, Big Joe Turner a spousta dalších. Líbilo se mi to, ale musím přiznat, že moje víra v britskou vlnu tím nijak neochabla, to jsem prostě považoval za lepší.

Přičemž k té britské vlně jsme samozřejmě počítali i Hendrixe, to byl pro nás prostě britský šílenec, který hrál fantasticky na kytaru obklopený nějakými dvěma kudrnatými máničkami. A Karel Knechtl ty desky měl z Londýna, takže jsme o tom dál nepřemýšleli.

A stejně tak jsme nepřemýšleli o tom, odkud ti britští kluci svoji hudbu vzali, nevěděli jsme nic o tom, že Stouni leželi v Muddym Watersovi a notu po notě se to učili podle jeho kytaristů. K tomuhle poznání, že i ty hvězdy vyrůstaly na nějakých kořenech, jsem dospěl až mnohem později.

Prošel jsi v začátcích hodně kapelami?

Bylo jich dost, ale všechny lokální. Nejdřív to bylo hodně amatérské, postupem času jsme se zlepšovali. S Jirkou Durmanem jsme měli Experimental Blues Band, to byl název vymyšlený podle všech těch dobových britských blues bandů. Měli jsme jen jediný koncert, na kterém jsme pokazili všechno, co se dalo. Tam jsme hráli právě věci z toho American Folk Blues Festivalu, ale vůbec jsme nechápali jejich rytmus, bubeník netušil, jak hrát shuffle – ona je to taky taková „vyšší dívčí“, i když to vypadá jednoduše. Ten koncert byl, mimochodem v Kaštanu, kde tehdy bylo muzeum dělnického hnutí, ale taky nějaký pionýrský dům nebo co, a tam nás nechali i zkoušet.

Pak, někdy na začátku sedmdesátých let, přišlo jazzrockové období, to nás pohltilo zase úplně jinak, John McLaughlin, Jan Hammer, Chick Corea, tihle všichni. Tak jsme založili kapelu s bubeníkem Pavlem Trnavským a basákem Jirkou Plechem Novotným, tam hrál Jirka Durman na flétnu, a měli jsem pár koncertů na Strahově, jmenovali jsme se Anion. A pak na vysoké škole jsem hrál v kapele Slamník, ta byla už docela populární, vystoupili jsme dokonce na Pražských jazzových dnech.

Neuvažoval jsi o tom, že bys před vysokoškolským studiem dal přednost muzice?

Všichni moji kamarádi to tak udělali. Pavel Trnavský, Vláďa Padrůněk, Jirka Jelínek... Měli to jasně nastavené: muzika a nic jiného. Já asi takový nebyl. Taky jsem si možná tolik nevěřil, když jsem viděl tak výjimečné a multitalentované lidi, jako byl právě třeba Jirka Jelínek, kterého je obrovská škoda, že tak brzo umřel.

Jenže ono to zaměření čistě na hudbu v té době často znamenalo, že ses musel rozhodnout mezi emigrací, nebo hraním v nějakých pseudosouborech, doprovázet třeba popové zpěváky. A to se mi nechtělo. Zřejmě po vzoru rodičů jsem se tedy rozhodl pro vysokou školu, která mi taky, mimochodem, oddálila vojnu, ale poskytla mi spoustu času věnovat se spoustě jiných věcí, včetně muziky. Protože já vůbec neměl v plánu se jako můj otec nějak vědecky realizovat.

Na jakou vysokou školu jsi vlastně šel?

Na zemědělskou. Studoval jsem agronomii.

Tak to má k blues vlastně docela blízko, všichni ti staří bluesmani byli původně zemědělci...

...z bavlníkových plantáží, jasně. Vidíš, to mě vlastně nikdy nenapadlo, jak mám blízko k deltě...

Chodil jsi v těch sedmdesátých letech na Hanspaulku?

Vzhledem k tomu, že tam bydlela moje babička, byl jsem tam pečený vařený už od dětství a některé kluky jsem znal dlouho, třeba Hugo Kohla, to byl výborný kytarista. Bylo tam silné muzikantské podhoubí, všichni se navštěvovali, vyměňovali si zkušenosti, pořád se dělaly pseudokonkurzy do nějakých kapel, tohle všechno si matně pamatuju, ale to byla doba, kdy ještě nefrčel Houtyš, možná ještě neexistovali ani Bluesberry, nevím. Tohle všecko pro mě přišlo až po návratu z vojny v roce 1978, kdy jsme s Ondřejem Hejmou a Ivanem Hlasem založili Žlutého psa. Pak to začalo být hodně intenzivní.

Jak ses k těm dvěma dostal?

Já zřejmě už byl taková známá ruzyňská postava, sousedem odnaproti byl navíc Rošky, Péťa Roškaňuk, kterého jsem přivedl ke kytaře. V té době jsme měli takovou jazzrockovou partičku s basákem Tondou Smrčkou. S tím jsme zase byli spolužáci ze základní školy, vyrůstali jsme spolu. Takže to bylo všechno propojené: když se hledal basista, zavolalo se Tondovi, ten zase věděl o bubeníkovi a tak dál.

když jsem se po vysoké vrátil po roce z vojny, už jsem byl ženatý a takový celkem usedlý –⁠ a najednou zazvonili u nás u baráku Hejma, Hlas a Tonda Smrčka. A že prý zakládají kapelu a jestli v ní nechci hrát. Já zrovna s kým hrát neměl, protože Jirka Durman už chtěl pod vlivem Archieho Sheppa a Johna Coltranea hrát jenom free jazz na saxofon, a tam není pro kytaru moc místa, a tak jsem jim řekl, že do toho jdu.

Já o nich předtím samozřejmě věděl, Ondřeje jsem znal z Yo Yo Bandu, to se mi líbilo, ale netušil jsem, že má ambice založit novou kapelu. Původně tam s námi hrál ještě Hugo Kohl, o kterém jsem už mluvil, to byl takový vlasatý šílenec, který se vyznačoval mimo jiné tím, že jezdil v tramvaji, měl neustále přes rameno vybalenou kytaru a cestou do práce cvičil, aby neztrácel čas.

Bylo od začátku jasné, že budete hrát jižanský rock?

To právě vůbec ne. Víš, jak to bývalo – nejdřív se lidi domluvili, že založí kapelu, pak šli do hospody a tam se teprve bavili o tom, co vlastně budou hrát. Což byl i náš případ. Ivan Hlas tak nesměle poznamenal, že má nějaké písničky, Ondřej Hejma taky, nakonec i Tonda Smrčka řekl, že má nějaké písničky – takže jediný, kdo nic neměl, jsem byl já.

Pak jsem se zeptal, jestli mají bubeníka. Oni, že ne, a jestli někoho mám já. A já jednoho znal, protože chvíli před vojnou jsem zkoušel s nějakou kapelou, vím, že tam chodili jamovat Plastici, Přemek Števich a Paul Wilson, a byl tam bubeník Venca Láznička, taková populární postava na Petřinách. Jeho maminka tam měla vilu, kde byl sklep, obrovská sklepní místnost, oblepená platy od vajíček, kde se dalo zkoušet. A tak jsem klukům řekl, že bych jednoho bubeníka asi měl, dokonce se zkušebnou. A tak jsem mu hned zavolal, jestli by hrál. No, a on, že jo.

Takže začínající Žlutý pes zkoušel na Petřinách a piloval tam svůj první repertoár. Ale měli jsme dva zpěváky, což v té době bylo něco hodně neobvyklého, a tím pádem byly i spory o základní směřování. Nakonec to dopadlo tak, že po asi půl roce a jednom nebo dvou koncertech odešel Ivan Hlas a mně se začalo dařit do kapely infiltrovat ten můj milovaný jižanský rock.

Což se posílilo ve chvíli, kdy odešel Hugo Kohl, proslulý svojí – abych mluvil diplomaticky – nesoustředěností, a na jeho místo jsme vzali Péťu Roškaňuka, který měl podobný hudební vkus jako já, už proto, že jsem ho léta zahrnoval různými nahrávkami. Takže jsme tu původní folkrockovou myšlenku začali nabourávat naší láskou k Allman Brothers, Molly Hatchet, Johnnymu Winterovi a dalším.

Hejma, původně sice taky folkař, byl v tomhle směru docela poddajný. Moc se to nelíbilo Tondovi Smrčkovi, to byl spíš takový pinkfloydovský typ, a tak za nějaký čas i s bubeníkem Vencou Lázničkou odešli. Na jejich místo přišel Jirka Hrubeš s Plechem Novotným, a tím pádem jsme se se zkoušením přesunuli z Petřin do Plechova baráku na Zvoničce, okolo kterého jsou ty slavné historky s Plechovým dědečkem, podle jehož volání se pojmenovala Hudba Praha, která tam později zkoušela taky. A tady v tom období už jsme hráli docela naplno, začalo to mít takové poloprofesionální parametry. Ale mě muzika nikdy nezajímala jako finanční produkt, to mě netankovalo.

Tys to měl přece jen trochu zjednodušené tím, že jsi chodil normálně do práce.

No, to Hejma taky, ten už dělal pro Američany a měl lepší práci než já. Já byl za pár korun ve výzkumáku, už jsme měli dvě děti, takže to na nějaké vyskakování nebylo. Měl jsem štěstí, že jsem si už na vysoké škole koupil dobrou kytaru, „esgéčko“, měli jsme ho oba s Jirkou Jelínkem.

Jak ses k němu dostal?

Měl jsem spolužáka z vysoké školy, Jugoslávce, ten měl kamarády v Londýně a pořád za nimi jezdil. A vždycky, když tam jel, ptal se mě, jestli nechci něco přivézt. A já pokaždé odpovídal: „No, to víš, že bych chtěl, ty vole, ale nemám peníze.“ Ale pak už jsem to nevydržel, někde jsem vyveksloval dvě stě liber – bylo to přesně dvě stě šest liber, představ si to! – a on mi přivezl Gibson SG Standard. To byla nejlepší kytara, kterou jsem kdy měl!

Pak jsem se domluvil s Bohoušem Zatloukalem a on ji prodal dál, a já ji od té doby sháním zase zpátky, ale nedaří se mi jí dopátrat. Už jsem jednou myslel, že ji mám, nějaký chlápek prodával podobnou, ale ukázalo se, že to není ona. A měl jsem i další vybavení. Nějakého Kopálka, to byl kluk, který dělal kopie Marshallů, já ho osobně ani neznal, ale uměl udělat šasi, trafo, nějak to splácal dohromady, dal na to koženku, bednu sis postavil sám nebo ti pomohli kamarádi truhláři, v Tuzexu sis do toho koupil reproduktor Celestion, já tam měl tedy dva, a hrálo to docela obstojně.

A náš kámoš Zdeněk Juračka, který hrál s Pilarovou, nám třeba přivezl struny z Londýna. Nebo LPB booster od Electro-Harmonixu, to byly takové malinké boosteříky, jen tak na nakopnutí zvuku. A byli jsme spokojení, víc jsme nepotřebovali.

Mluvil jsi o tom, že jsi pracoval ve výzkumáku. Ale z osmdesátých let si tě leckdo pamatuje jako redaktora z televize. Jak se ti to přihodilo?

Za to tak trochu může moje manželka. Já měl v tom výzkumáku plat osmnáct set korun, měli jsme děti, a ona přišla s tím, že někde viděla inzerát, že v televizi hledají redaktora na biotechnologie – to byl v té době nový obor, kterému se tam rozhodli v závěsu za západní vědou věnovat. No, a já to měl vystudované. Tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. Přihlásil jsem se, napsal jsem jim, že dělám vědeckého aspiranta ve výzkumném ústavu, a pozvali mě na konkurz.

Tehdy nikdo moc nevěděl, o co v těch moderních biotechnologiích jde, a já netušil, kam se hlásím, protože tehdy ta televize samozřejmě byla líheň nejhorších kreatur. Vyzvali nás, ať napíšeme o tom svém oboru komentář a ten jsme měli přečíst na kameru. Tak jsem tam dal pár povinných frází, které jsem celkem ovládal, přečetl to, jak nejlíp jsem uměl, a šel domů.

Druhý nebo třetí den telefon: „Soudruhu Martinku, mohl byste přijít k nám na Kavčí hory? Soudruh první náměstek by s vámi chtěl hovořit.“ Takže jsem tam přišel, nějaká „soudružka“ mě z vrátnice odvedla k tomu náměstkovi, ten seděl v obrovské místnosti s nohama na stole a z dálky povídá: „Kdy můžeš nastoupit?“ Já zablekotal něco o prvním září, načež náměstek zmáčknul nějaké tlačítko, přišla tam Eva Kotvová, to byla taková zavedená kudrnatá televizní redaktorka, náměstek se jí zeptal: „Tak co mu říkáš?“, ona chvilku vyděšeně koukala, asi ji to zaskočilo, a pak povídá: „Jo, já myslím, že docela dobrý.“ A tím jsem byl přijat.

Prvního září jsem nastoupil a když jsem tam viděl to příšerné prostředí, večer jsem doma ženě říkal: „Zdenko, to nedám, tam pracovat nemůžu.“ Byl to prostě naprostý kulturní šok, když jsem tam viděl ten naprostý cynismus. No, nakonec jsem se nějak srovnal, i když mi samozřejmě kamarádi nadávali, že jsem v bolševické televizi. Já si tam dělal tu svoji vědu, s politickými nebo zahraničními zprávami a komentáři jsem neměl nic společného, ale samozřejmě, ano, byl jsem toho součástí.

Nevadila ti televizní práce v působení na hudební scéně? Například jsi nemohl mít dlouhé vlasy.

To mi vadilo hodně. Já tedy nikdy žádnou velkou mařenu neměl, jako gymnazista a na vysoké škole jen tak na ramena, ale pak mě ostříhali vojáci a já si na to tak nějak zvyknul. Ale to víš, do televize jsem musel chodit v kravatě. Vadilo mi to, ale člověk si zvykne.

V roce 1985 přestal Žlutý pes hrát. Co jsi dělal?

Měli jsme kapelu s Ondřejem Konrádem a Oldou Bartasem, jmenovala se Blues Union, to bylo docela dobrý. Pak mi najednou volal Hejma, že můžeme točit desku pro Artii v angličtině, jmenovala se Rockin' the Blues. A tak jsme začali intenzivně zkoušet. A když jsme desku natočili, přišel Ondřej s tím, že bychom mohli zase zkusit začít hrát. Takže jsme Žlutého psa obnovili i koncertně, v roce 1988 jsme vydali první desku v češtině, pak nastal rok 1989, revoluce, já se začal víc angažovat v televizi, a nakonec přišla nabídka, abych pro ni dělal hradního zpravodaje.

Takže jsem v následujících třech letech neměl ani den volna, s Václavem Havlem jsem jezdil všechny ty spanilé jízdy po republice a absolvoval s ním všechny zahraniční cesty. Byli jsme v padesáti zemích, několikrát jsme objeli Evropu i Ameriku, byli jsme na mnoha místech v Asii, v Japonsku, v Mexiku...

No, a mezitím se Žlutý pes rozjel, najednou měli hity, ale podle mě už to byla trochu jiná kapela, vlastně taková poprocková. Takže jsem už neměl po těch třech letech moc zájem se tam vracet, a s Oldou Bartasem a Boryšem Seckým jsme založili Blues Messengers. A to bylo fakt dobrý, moc mě to bavilo a docela se to i rozjelo. Hráli jsme v klubech i na festivalech, jezdili jsme na Slovensko, občas s námi jako host vystupoval Ondřej Konrád, všechno bylo v pohodě. A já si vedle toho mohl v klidu dělat svoji práci.

Taky jsi hrál v obnovených olomouckých The Bluesmen, legendární kapele šedesátých let.

Jo, to bylo takové epizodní, ale taky jsme docela dost hráli, zvlášť v Redutě. Ale já měl fakt hodně práce, po České televizi jsem dělal šéfa zpravodajství na Primě i na Nově, byl jsem ředitelem televizní stanice TV3, prostě jsem byl pořád ve funkcích, takže jsem na tu profi muziku neměl moc čas myslet.

Nebylo ti to někdy na škodu, když se třeba nějací partneři televizí dozvěděli, že někde po večerech vyvádíš s kytarou?

To víš, že se to vědělo. Dokonce v Mladém světě vyšel článek v tom smyslu, že jsem „muž dvou tváří“ a byla u toho moje fotka v roztrhaných džínách a s kytarou. Ale bralo se to jako taková moje úchylka, že jsem prostě trošku cvok...

Cvičil jsi v době těch funkcí?

Já nikdy nepřestal hrát, takže jsem se pořád udržoval. Pro mě to vlastně byla krásná doba. Mohl jsem dělat svého koníčka a vedle toho jsem vydělával slušné peníze, takže jsem si konečně mohl kupovat drahé kytary a další vybavení. Vlastně se mi tím splnil sen.

Zní to možná banálně, ale byl to takový americký sen. V době, kdy se pohybujeme mezi Putinem a Ficem a u nás je spousta různých dezolátů, kteří nadávají na Ameriku, naprosto nekriticky říkám, že to nemůže být špatnej národ, když vymyslel Gibson Les Paul Standard a motorku Harley Davidson – na které, mimochodem, jezdím. To jsou pro mě ikonické věci.

A takhle taky odpovídám všem těm dezolátům, které mám bohužel všude kolem sebe, a oni na mě koukají jak na idiota. Nejhorší na tom je, že se to šíří i mezi muzikanty, to mě trápí nejvíc.

Ty ses nakonec do Žlutého psa ale přece jenom vrátil.

Ale až když v roce 2007 umřel Franta Kotva. Byl jsem na volné noze, dělal jsem mluvčího Českému olympijskému výboru a poradce na ministerstvu průmyslu, měl jsem docela dost volného času, a už po Frantově pohřbu za mnou přišel Ondřej a říká: „Tak co, Honzo, nastupuješ, ne?“ A já řekl, že jestli nemají nikoho jiného, tak půjdu. Byl jsem zrelaxovaný, za ničím jsem se nehonil... A tak jsem tam zůstal dodnes.

Snad se neurazíš, když řeknu, že jsi sběratel kytar...

No, to víš, je to takový můj celoživotní koníček...

Zajímavé mi připadá, že jsem tě snad nikdy neviděl hrát na jinou kytaru než na Gibsona. A navíc kromě Les Paulů máš zálibu v těch tvarech, které někomu mohou připadat bizarní: Flying V, Explorer, Firebird.

Ty všechny mám samozřejmě v několika variantách.

A co tě k tomu Gibsonu tak táhne?

Vždyť jsem ti to říkal na začátku: Keith Richards v roce 1964, Les Paul Gold Top. Blesk do hlavy.

Takže v tom není nic technického nebo zvukového?

Ne, prostě se mi to fakt líbí. Samozřejmě, zvukově je to taky vynikající, to, jak zní Les Paul, okamžitě poznáš, šťavnatý zvuk jeho humbuckerů je velmi specifický. Dneska už ho sice dostaneš i z těch Fenderů, protože technologie pokročily, ale to klasické spojení Les Paul a dobrý aparát – a neříkám, jestli Fender nebo Marshall, protože to vychází z podobných koncepcí – je pro mě prostě úplný základ.

A většina mých idolů taky hrála na Gibsony. Johnny Winter na Firebirdy, Hendrix na Flying V, spousta kytaristů z jižanských kapel hrála na Explorery... A tak když už jsem si to pak mohl dovolit, všechny jsem si je koupil. A v Hořovicích mi jednou dokonce postavili krásného Explorera, bohužel mi ho pak někdo ukradl z auta, to mě hodně mrzelo. A pak mi jejich kytarář Standa Lysák postavil ještě jednoho, toho dodnes mám.

Lásku ke kytarám jsi předal svému synovi Lukášovi, který ji dotáhl dokonce tak daleko, že teď má s Pepou Štěpánkem obchod s vintage kytarami.

To jsou úplní šílenci, ale oba tomu rozumějí, opravdu...

Připadá mi hezké, jak se ta tvoje dvojjedinost ve tvých dvou synech rozdělila. Starší Honza sice taky dělá muziku, hraje na bicí, ale hlavně je novinář. A Lukáš je profesionální muzikant, zvukař a producent. Docela by mě zajímalo, jestli jsi do Lukáše tu muziku a kytaru nějak „hustil“.

Vůbec ne. Moje žena Zdenka sice říká, že jsem kluky hodně ovlivňoval, to je možné, ale bylo to fakt nechtěné. Měl jsem samozřejmě doma kytaru, tehdy jednu, to „esgéčko“, na které si Lukáš, jak tvrdí, vůbec nepamatuje. A oba kluci kolem sebe pořád slyšeli muziku, protože jsem buď cvičil, něco jsem se učil, nebo jsem prostě jenom poslouchal ty svoje oblíbené jižanské kapely.

Mně připadá přirozené, že když vyrůstáš v takovém prostředí, obklopený hudbou, musí se to na tobě podepsat. Takže oba kluci, když jsme třeba jeli na dovolenou, zpívali v autě jednu písničku Molly Hatchet za druhou... Manželka z toho byla trochu zoufalá, to víš, je to docentka, kandidátka věd, takže k té muzice nemá žádný vztah.

No, a Lukáš to napřed zkoušel na moje kytary, ty na něj byly velké, tak jsem mu koupil takovou menší španělku, aby se naučil první akordy, a v patnácti už hrál Stevieho Raye Vaughana, však si to pamatuješ. Už dávno hraje daleko líp než já.