Jan Polyak: Mezi Romy jsou legendární instrumentalisté, máme to v genech

Že je hudba nedílnou součástí romské kultury, je obecně známo. Právě jejich dřívější kočovnost Romům umožnila poznat různé kultury včetně místních zvyků a hudby, které pak přejímali a předávali dál na nových místech. O čem vlastně romská hudba je? Co pro Romy znamená? A koho všeho vlivem času ovlivnila? Mluvil jsem s Janem Polyakem, brněnským hudebníkem a dramaturgem na Maratonu hudby Brno, kde má právě program romské hudby na starost. Jak sám říká: „Netvořím program jen pro Romy, chci ho nabídnout i širšímu publiku.“

Patří hudba do života Romů?

Řekl bych, že z mého pohledu ano. Až na to, že úroveň hudby, kterou Romové poslouchají, šla dolů. Nízká úroveň textů i hudební schopnosti. Nikdy jsme neměli cit pro texty, ale o to víc se mezi námi i v zahraničí najde mnoho velmi šikovných instrumentalistů. Dneska třeba Janoškovci ze Slovenska objíždí světová pódia a jejich styl hudby už se dnes označuje jako „Janoška styl“. Vystupují v operách, hrají s významnými světovými jazzmany. Jsou vzdělaní a mají jasné místo ve vídeňské Filharmonii. Věřím ale, že kdyby vyrůstali a hráli v Česku, tak se tolik neprosadí. Známým romským hudebníkem je i Biréli Lagrène, jeden z nejlepších kytaristů na světě z Francie. Začínal na hudbě Djanga Reinhardta, dalšího významného muzikanta.

Přenáší se tedy hudba v rodinách, z otce na syna, z matky na dceru…?

Ano. Třeba u nás byly tři rodinné klany šikovných interpretů – Bagárovci, Lazokovci a Horvátovci, kteří hrají cimbálovku. Dohromady jsme tak měli silné zázemí, že se říkalo, že nejlepší hudebníci jsou v Brně. Třeba Bagárovci byli moderní a všestranní, hrávali v pražských hotelech.

Na Maratonu hudby Brno jsi letos třetím rokem jako dramaturg Django stage. Co tě na tom baví?

Všechno. Jak domlouvání kapel, tak samotná moderace přímo na místě. Mou myšlenkou není přilákat jen Romy, ale i širší veřejnost, aby si tam našla své. A nemusíme se omezovat jen romskou hudbou. Letos vystoupil skvělý primáš Marek Balog žijící v Brně, který si pozval maďarské muzikanty světové úrovně. Já se svou kapelou jsem si k sobě přizval tři zpěváky, kteří prošli legendárním dětským pěveckým sborem Čhavorenge Idy Kelarové. Chtěli jsme jí a její práci vzdát tímto hold. Velmi Romům pomohla změnit názory na svět. Umí najít talenty, mnohdy pracuje i s dětmi ze slovenských romských osad, kde jsou velmi špatné podmínky.

Co to může pro takové dítě znamenat, zpívat ve sboru?

Konfrontaci s jiným světem. Mnozí z nich by ze svých osad nikam dál do světa nevyšli. Ida jim umožňuje poznat jiný region, jiné mravy, jinou společenskou skupinu. Vtiskne do nich řád, poznají práva a pravidla. „Donutí“ děti učit se – členové sboru musí na sobě pracovat a mít dobré známky, mají pravidelnou školní docházku. Zpěv samotný je pro ně možností se realizovat, ukázat, co v sobě mají, a zažít něco nového.

Večer tvé scény ukončila Mezcla Orquesta, což není romská hudba…

Je to především hudba rytmická, na což slyší Romové i majorita. Když jsem je pozval dva roky zpátky, tak jsem viděl, jak tancovali všichni dohromady. Hudba lidi spojila.

Máš už nějaký plán i na další rok?

Aktuálně je v Česku asi pět slušných romských kapel, které jsou dobré a bylo by fajn je k nám pozvat. Já mám obecně rád hudbu ovlivněnou i dalšími žánry. Případně hudbu, která není jednolitá, ale různě se vyvíjí a proměňuje. I sami Romové nehrají jen svou hudbu, ale díky cestování a svým předkům i jiné žánry. A jak jsem říkal, mnohdy ovlivnili výrazně i hudbu jiných národů. Vždy ale chci, aby alespoň jeden zástupce byl světové úrovně.

Jak ses vlastně dostal k hudbě?

Můj otec i strejdové byli muzikanti. Žil jsem v hudebním prostředí, doma se muzicírovalo. Zhruba ve třinácti jsem začal hrát na kytaru, abych se seznámil s holkami. Na vojně jsem byl v několika kapelách, jezdili jsme i po různých vojenských soutěžích. Byla to dobrá sestava, česko-slovenská, hráli jsme hard-rock a měli jsme zajímavého kytaristu. Začal se učit hrát na vojně a další rok hrál Hendrixe. Šikovný kluk.

Na vojně si musel potkat mnoho lidí, díky soutěžím i muzikantů – jsi s některými z nich ve spojení i dnes?

Moc ne. Dřív nebyly telefony a počítače, takže jakákoliv komunikace byla složitější. Navštívilo mě ale pár Maďarů z roty, co jeli přes Brno. Bylo to příjemné setkání.

Kam tě hudební osud zavál dál?

Později jsem se oženil, hrál na táborech a měl hudbu jako koníček. Vrátili se ale ze Slovenska mí dva bratranci, kteří vystupovali pod Slovkoncertem a vznikla kapela Bratři Lazokové. Dlouho jsem s nimi hrál, postupně jsme se rozšířili i na svatby a dařilo se nám. Hráli jsme vše napříč žánry, ve finále ale lidé chtěli romskou hudbu. Každého z nás to obohacovalo a dále rozvíjelo. Ani jsme nezkoušeli, občas jsme hráli i věci pro nás neznámé. Bylo to dobrodružství. Inklinoval jsem ale k jazzu, ke kterému jsme se postupně dostali. Začali jsme vystupovat u Kouřícího Králíka, v jazzovém baru, kde jsem se potkal s dalšími jazzmany, jichž v té době tolik nebylo. Každý hrál s každým, dle potřeby.

Ty máš ale obecně štěstí na hraní se zajímavými a talentovanými hudebníky.

To je pravda. Největší škola byla při hraní s Gunterem Kočím, dlouholetým sólistou u Orchestru Gustava Broma. Byl neskutečný, člověk ho ničím nepřekvapil. Z hlavy zahrál i dva tisíce standardů bez not. Myslím, že ho mnoho lidí nedocenilo, a je to škoda.

Jaký byl o jazz zájem v té době?

Záleželo jak u koho. My s Bratry Lazokovými nebyli ortodoxní jazzmani, ale hráli jsme i odlehčenější verze a nikdy jsme neměli problém o lidi. Když se někde ukázalo, že tam hrajeme, tak bylo vyprodáno. Několik let jsme hráli s Radkem Bagárem, bubeníka nám pomáhal zaplnit vždy někdo solidní. Hrával s námi Honza Dvořák, který byl součástí B-Side Bandu a dalších projektů. Dostali jsme se do stádia, kdy na nás inkognito chodili různí úředníci a vysocí hodnostáři.

Aktuálně hráváš primárně s kapelou New4. Jaká je historie uskupení, které vystupuje i v divadle Husa na provázku na představení Gádžové jdou do nebe?

Oslovil mě bývalý kolega z Maratonu. Po následné debatě jsem založil kapelu, která se ale obsazením kvůli koronaviru proměnila. Původní sestava byla složena z vyhraných muzikantů, jež měli věhlas, mezi nimi například z kapely Gulo Čar. Ti předskakovali Jamesi Brownovi, když hrál v Praze. Získali i Cenu Anděl za nejlepší funkovou kapelu. Funk je černošská hudba, ale Romové to cítí, byť trochu jinak. Koronavirus s tím vším ale zamíchal.

Býval si organizační typ delší dobu, nebo to přišlo v poslední době?

Ještě za Bratrů Lazokových dával starší bratr vizitky, komunikoval s lidmi, nebál se říct o velký honorář a byl dobrý. Jenže většina pořadatelů chodila platit mně, vnímali mě jako šéfa. Bratry to i mnohdy štvalo. Člověk se ale musel umět dobře zapsat, pak šlo vše téměř samo. Kde jsme zahráli, tam nás většinou chtěli znova. Jak se říká, nejlepší reklamou je kvalita. Za úspěchem hudebníků ale stojí i jejich manažer.

Všiml jsem si, že když je nějaký romský koncert, tak se sejdou z širého okolí všichni Romové. Čím to podle tebe je?

My s hudbou vyrůstáme a žijeme s ní. Takže vidíme někde zmínku, že vystoupí „náš“, a spousta z nás to vnímá jako povinnost. Kdo jiný by jim měl tleskat, než my? Aktuálně nejsilnější skupina hudebníků je v Bratislavě, kam se sjeli ze všech koutů Slovenska. Velká část z nich je ale vzdělaná a hrají folklor, mnohdy hrají maďarskou hudbu, nebo slovenskou, která je maďarské velmi podobná. Jsou ale i Romové, kteří se zabývají modernější hudbou. Největší zájem byl vždy o vystupování ve Švýcarsku, kde se dobře platilo.

O jaký styl romské hudby je aktuálně největší zájem?

Právě o django styl. Pojmenovaný je podle Reinherdta Djanga, byl jazzovým kytaristou a žil převážně ve Francii. Pro zajímavost – tamní Romové si říkají „manuš“, v překladu člověk. Neříkají si „gypsy“. Django hrál swing jazz, dal tomu svůj rytmus i harmonie. Dnes ho mnoho orchestrů napodobuje a předělává současný popík do jeho stylu. Hrají ho ale i světoví kytaristé a stále se těší velké oblibě. Později ho doprovázel houslista Stéphane Grappelli. V té době byli jedni z nejlepších na světě v rámci svého žánru.

O Djangovi se ale ví, že ho stihla osudná událost, kdy se stal vlivem ohně dvouprstým kytaristou.

Ano a paradoxně ještě dnes ho má mnoho interpretů problém zahrát. Co hrál dvěma prsty, to dnes s pěti zahraje málokdo.

Jaká je romská hudba v základu?

Těžko říct. Ve Francii je právě django styl, ve Španělsku je to flamenco, což je národní hudbou, ale hrají to Romové. Na jihu Španělska jsou ještě obohaceni o arabské rytmy z dřívějších dob. Hrají bez trsátka, hodně používají palec, harmonie i rytmy jsou jiné. V Česku jsme hodně ovlivněni Maďary a Rumuny, kteří k nám primárně přivedli lidovou hudbu. Najdete tam ale nejlepší instrumentalisty. V mnoha částech bývalé Jugoslávie frčela romská dechovka. Cimbál příliš nepoužívají. Občas najdeš i turecké nebo řecké vlivy. Existuje ale i ruská romská škola. Měli první romské divadlo, podobné vzniklo i v Košicích s názvem Romatham. Co do počtu a kvality je na tom ale aktuálně nejlíp asi Bratislava.

O čem se v romských písních zpívá?

Bývají to zamilované písně, jak má kdo koho rád. V maďarských lidových najdeš i obsah. Když si to člověk nechá přeložit, tak se dostane pomalu až k poezii. Naši Romové takhle nepíšou. Předci, kteří k nám přišli ze Slovenska, se vžili do moravské muzikálnosti a zjednodušují. Píseň na sedm akordů se zahraje na čtyři. Nic proti tomu, v jednoduchosti je krása. Vlastní kategorií jsou „cestovní“ písně, jež si drží starší generace. Zpívají v nich o svých cestách, s čím se museli potýkat, co objevili nového a podobně. Hudebníků ale mezi nimi mnoho v té době nebylo, takže i skladba písní není úplně hudební – byli to spíš zpěváci s rytmickými nástroji. Naopak maďarští zástupci cestovat přestali a usadili se.

Co mohla hudba romským muzikantům v dřívějších dobách přinést?

My jsme byli kočovný národ s pověstí šikovných a dobrých hudebníků. Ti, kteří cestovali a byli skvělými muzikanty, se podívali po světě a přišli na místa, kam se v tehdejší době „běžní“ lidé nedostali. Okoukali způsoby chování, odlišný přístup k životu. Vlastně bych i řekl, že je to na našem národu poznat – kdo pochází z hudební rodiny s dlouholetou tradicí, ten má už geneticky jinak postavený pohled na svět.

Jací jsou Romové dnes?

Myslím, že současný režim je zkazil. Jsou zvyklí natáhnout ruku a ví, že dostanou nějaké peníze ze sociálky. V dřívější době dostali taky peníze, nicméně více se selektovalo, kdo i sám pracoval a snažil se, ten mohl dostat víc. Společnost nás nevnímala jako spodinu. Spousta Romů pracuje za minimální mzdu, která je ale proti sociálním dávkám větší tak o dva, tři tisíce. A to se pak mnohým nevyplatí a radši zůstanou v klidu doma u dětí.

Je o romskou hudbu v České republice zájem?

Spíš ne. Úroveň hudby přicházející z východního Slovenska zabíjí talenty. Dříve bylo v Brně pár mladých talentovaných kapel, dnes už se jim ale nedaří. Nemají kde zkoušet, možností k hraní ubylo. Ani média romské hudbě nepřejí – buď je nehrají a neukazují vůbec, nebo jen velmi sporadicky. Na Slovensku je pro kulturní Romy více příležitostí, naopak ale musí řešit středověké osady. Znám i kapely, které jezdí po světě, jsou cenění, ale u nás prostě nic. Proto se i já snažím přispět svou trochou do mlýna a romskou hudbu zpopularizovat. Sám jsem dostal příležitost, byla by škoda ji nevyužít.