Jan „Protheus“ Macků (Dymytry): Nemít hlas jako hajzlbába

Pokud se nemýlím, tvoje maminka je operní pěvkyní. Jak moc máma bojovala s tím, že více než ke klasické hudbě tíhneš k tvrdé muzice?

Mamka má vystudovaný operní zpěv, ale většinu života se věnovala operetě, kde dosáhla do pomyslný první ligy na evropský úrovni. V tom jsme proti ní s Dymytry hudlaři z garáže. Ale nikdy mi ani nenaznačila, že by pro ní rocková muzika byla něco méněcennýho. Naopak mi vždycky řikala, že hudba je buď dobrá, nebo špatná a žádná jiná škatulka není potřeba. Narozdíl ode mě je mamka naprostej buldok a zpívání pro ni vždycky bylo až na prvním místě. Všechno muselo stranou, i rodina. Možná proto já to měl vždycky tak trochu na párku a spíš jsem si chtěl dělat radost, než nějaký veliký cvičení. I když bez něj to samozřejmě nejde. A taky když jde o rodinu, musí u mě všechno, ale doslova všechno, stranou.

Kdy poprvé ti proběhlo hlavou, že budeš rockerem?

Já chtěl být rocker tak nějak přirozeně už od malinka. Vlastně si nepamatuju, jestli jsem někdy chtěl být třeba popelář nebo kosmonaut. Chtěl jsem prostě hrát rock. První kapelu jsme založili na konci sedmý třídy a už tehdy jsme to brali překvapivě vážně. To mě ostatně provází celým profesním životem. Nebaví mě marnit čas nějakým šmrdláním. Věci se mají dělat správně, poctivě a je potřeba je mít dopředu rozmyšlený.

Jaké kapely jsi v útlém mládí poslouchal nejraději?

Já jsem pořád útle mladej, i když už to asi není vidět. (smích) I tohle jsem měl poměrně jasný. Z Žížaly Jůlie a písniček pro nejmenší jsem přešel rovnou na Dog Eat Dog, který tenkrát na počátku devadesátých let frčeli. Na základce mě úplně dostala Sepultura, tím jsme tenkrát fakt žili. Postupně jsem se otevíral i trochu propracovanějšímu rocku jako Led Zeppelin. Z našich matadorů jsem měl od „malička“ rád třeba Framus Five, ostatně Michala Prokopa mám moc rád doteď.

Jsi vzděláním lesák. Vztah k přírodě je vidět i na tvé image, kdy se stylizuješ do formy představitele hmyzí říše. Co podle tebe dokáže propojit téma přírody a rock?

Naše image s Dymytry s mým vztahem k přírodě nemá moc společnýho. (smích) Návrhy původních masek dělal Kuba Žid, tehdejší maskér Národního divadla, a ten miluje strašilky a podobný potvory, čili odtud vítr inspirace vane. Nicméně mám vystudovaný lesnictví a tomu se taky věnuju, co to jen čas dovolí. Dělat muziku je samozřejmě úžasná životní cesta a čím jsem starší, tím mě vlastně baví víc a víc, protože už umím odfiltrovat takový ty mladický manýry.

Ale vždycky jsem cítil, že by to pro mě bylo „málo“. Chci odevzdat alespoň něco z toho obrovskýho daru, co mi svět dal, a dělat, co je v mých silách pro přírodu a pro děti, aby neznaly les jen z obrázků. Čili kromě výchovy mladých lesníků, kteří budou o les pečovat pro další generaci, se na Fakultě lesnické a dřevařské na ČZU v Praze věnuju se svým týmem výzkumu ochrany lesa proti suchu.

A propojení rocku a přírody? Já myslím, že jakýkoliv naše pachtění by mělo být propojený s přírodou. Co se stane, když to propojení ztratíme, nám dokonale ukazuje současná absolutně materialistická a bezohledná západní civilizace. A ta už uvnitř vpodstatě umírá a sžírá sama sebe. A nařízený elektroauta a ledžárovky na tom fakt nic nezmění.

Před sedmnácti roky ses stal zpěvákem kapely Dymytry, stálice českého rocku. Co tě na tvorbě Dymytry nejvíce baví?

Na Dymytry mě nikdy nepřestalo bavit to zapálení pro věc. Kapelník si nás postupně vybral a „sestavil“ kapelu z lidí, kteří jsou sice vzájemně úplně jiný nátury, ale dohromady jsme vždycky věděli, co přesně chceme. Shrnul bych to do věty: „Dovolenou spolu trávit nebudeme, ale na pódiu nebo ve studiu jsme dokonale pracující stroj“.

Z hlediska hudební kvality jste právem velmi oblíbení a hrajete opravdu hodně. Co ponorková nemoc? Máte ji, nebo stále i po těch letech nepřichází?

Jasně. Kapela je vlastně takový druhý manželství nás všech. A stejně jako v manželství jsou dobrý a blbý dny. Prošli jsme si krizema, z nichž jedna kolem našeho tour v Německu s Hämatom vypadala už fakt blbě, ale ustáli jsme to a jsme teď o dost silnější a taky rozumnější. A samozřejmě nepočítám, že se kolem každý nový desky chceme s kapelníkem navzájem pomlátit kladivama. To je spíš součást tvůrčího procesu.

Je o tobě známo, že jsi velmi milý na fanoušky, i když jsi po vystoupení unavený, a nikdy neodmítneš žádost o autogram. Jak se ty osobně dokážeš se slávou vypořádat tak, aby ti nestoupla do hlavy a neztrácel jsi půdu pod nohama?

Začnu z jiný strany. Byly doby mladický nerozvážnosti, kdy jsem se začal „cítit slavnej“ a po vzoru starších kolegů, s nimiž jsme tenkrát koncertovali, mě začali lidi štvát a obtěžovat. Naštěstí už jsem dospělej kluk a vím, že fanoušci jsou hlavní smysl a motor hudebníka. Nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že dělá muziku pro muziku a je mu jedno, že na něj nikdo nechodí. Takže jsem se z dělání hovadin probral, a jakkoliv toho mám po koncertě plný zuby, nikdy neodmítnu fotku nebo podpis. Protože by se pak snadno mohlo stát, že by o tu fotku nebo podpis už nikdo nestál, a to by bylo celkem blbý. (smích)

Můžeš nám sdělit detaily, co se týče očekávaného nového „anglického“ alba Dymytry?

Nemůžu. Kluci si to drží pod pokličkou. A já jim rozumím. Ačkoliv jsme se navzájem mnohokrát ujistili, že mně nevadí jejich zahraniční tažení beze mě a jim nevadí moje sólový tažení bez nich, stejně je to takovej tenkej led. Každopádně co se mě týče, moc jim v tom fandim. Člověk by si měl plnit sny. A navíc, když pojedou tour po zahraničí, já si v klidu pojedu tady sólo ve svý malý hezký zemičce a v neděli na oběd budu doma s rodinou a přes týden se budu věnovat vědě. Všichni si od sebe odpočinem a potom společný koncerty budou o to větší zabijačka.

Jak už jsem zmínil, tvoje maminka je operní pěvkyní. Konzultoval jsi s ní někdy techniku zpěvu?

Jéje. Mockrát a pořád. Mamka je zkušená harcovnice a taky skvělej pedagog. Moc lidí naučila zpívat nebo jim zachránila hlas. Jsem jí moc vděčnej za to, že díky její škole jsem schopnej odzpívat a odeřvat třeba čtyři koncerty za víkend a pak jet celý týden točit do studia a pak zase na štace. A doteď nemám hlas jak hajzlbába, jako mnozí moji rockoví kolegové, klidně o dvě dekády mladší. (smích)

Chodí máma na koncerty Dymytry?

Jasně. Hodně to prožívá. Dokonce má za mě trému, na kterou já netrpím. A moc se těší na moje sólový koncerty, který se pomalu blíží. Obecně mě hodně podporuje v mojí pěvecký cestě.

Zpíval jsi v RockOpeře Praha v muzikálu Antigona. Muzikálové herectví je velmi náročné. Jak jsi se dokázal popasovat se zpěvem a zároveň s choreografií?

To byla taková malá dějová odbočka a nijak mě to nezaujalo. Nevím, jak je to tam teď, ale tenkrát byla veškerá choreografie ve stylu: „Přijdeš tam, budeš to nějak prožívat a pak zase půjdeš do backstage“. Určitě se od tý doby hodně posunuli, ale pro mě to není. Moc rád bych si zazpíval muzikál Jesus Christ Superstar, to je liga! A navíc by mi part Piláta, kterej kdysi zpíval geniálně Aleš Brichta, sedl jak... na hrnec. Třeba časem.   

Kromě toho, že jsi zpěvákem, jsi rovněž zdatným textařem, o čemž mimo jiné svědčí i spolupráce s Arakainem, Janem Toužimským a s Lucií Bílou. O čem píšeš nejraději?

Psal jsem i pro mnoho dalších interpretů a byla to vždycky škola, která mě posunula dál. Už toho ale chci nechat nebo to výrazně omezit. Jsem v první řadě výhradní textař Dymytry (to znamená, že jsem napsal všechny texty), a taky se chci věnovat svojí sólový dráze a to vyžaduje maximální energii. Ale samozřejmě, kdyby zavolala Lucka Bílá, asi bych ji neodmítl. A moc by mě lákalo napsat text Tomáši Klusovi, protože mě moc baví jako člověk s velkým srdcem a duchem. Ale to je spíš jen taková myšlenka pro radost.

Je rozdíl psát text pro chlapa a pro dámu? A pokud ano, v čem?

Žádný rozdíl nevidím. To je jako s hudbou obecně. Písnička se mi buď líbí, nebo ne. A mám to štěstí, že už jsem v pozici, kdy si můžu dovolit odmítnout cokoliv, respektive dělat jen věci, co mě baví. Už se nemusím nikomu zavděčovat ani něco dokazovat.

Kromě nového alba Dymytry vychází tento rok na podzim i tvá autorská sólová deska. Představ nám prosím svůj sólový projekt a na co se fanoušci mohou těšit.

Deska Dymytry vyjde už brzo a mám z ní velikou radost. Ostatně jako vždy. A je to taky strašná úleva. Od prázdnýho papíru a deseti demáčů bez slova textu se dostat až k hotovýmu produktu je paráda! Moje sólová deska je trochu jiný kafe. Jednak hudebně a jednak filozofií. Nemusím dělat metal a můžu si hrát s hudbou, jak chci, můžu si dělat srandu v textech a celkově to ladit na pohodu. A to jsem přesně udělal.

Další podstatnej rozdíl je v tom, že desku Dymytry jsme vždycky doháněli na poslední chvíli a ve stresu, zatímco moje sólová deska je dva roky vpodstatě hotová a čeká jen na vhodný okamžik. A ten po několika přesunech kvůli covidu nastal. Moje první sólový miminko vyjde na začátku září, a to rovnou u Warner Music, jednoho z největších vydalatelství na světě.

A co můžou fanoušci čekat?

Už jsem něco naznačil singlama, který jsem postupně po ty dva roky vydával a který jsou k poslechu a shlédnutí na Spotify a dalších platformách a taky na YouTube. Deska to bude hravá, veselá, občas hloubavá, někdy trochu smutná, ale ne moc. Žádná křeč a žádnej tlak.

Co kromě vydání desky chystáš v rámci svých sólových aktivit?

Chystám toho hodně. Fakt hodně! V první řadě na začátku října vyrazím na svoje první sólové tour po celé České republice. Bude spousta nového merche a klipů. Všechen ten cvrkot kolem si hodlám užít. Zároveň nejsem klasický interpret, co potřebuje hlavně plný diář. Ten mám s Dymytry. Můžu si udělat doslova pár koncertů, ale o to exkluzivněji a ve velkým stylu. Stejně tak festivaly, které chystám na příští rok. A teda kapela, co se mnou pojede, ta je doslova smrtící. Skoro bych řekl něco jako all stars team. Ale co taky jinýho můžu dělat, když Dymytry muzikantskou laťku vždycky nastavovali a nastavují hodně vysoko. Stopro sledujte protheus.cz nebo třeba protheus_official na Instáči. Brzo to začnu tlačit jako buldozer. A to samozřejmě sám, i v rámci Dymytry.

Máš děti. Jsou po tatínkovi také rockeři?

Mám dva úžasný syny. Dvě bytosti světla a radosti. Díky nim jsem v tomhle slzavém údolí a časech splínu silnej jako nikdy dřív. A taky díky mojí manželce, která je super silná žena se skvělým instinktem a nadhledem. A taky s nejhezčí prdelkou na světě. Strejda Proth je spokojenej starej vlk. Kluci tíhnou k tomu, co vidí doma. Rádi posloucháme muziku, rádi tancujeme a zpíváme. A náš malej Vojtík, to bude extra řízek, nejvíc ho baví pořádný šlehačky, kde se hodně kopákuje a hodně zvrací do mikrofonu. (smích)