Jan Spálený: Kdo chce zapalovat, musí sám hořet

Loni jste oslavil osmdesátku, přes ta léta ale pořád pracujete – skládáte, natáčíte, koncertujete. Musíte se už k některé z těch činností nutit?

Psát pořád můžu, zpívat taky můžu, ale tělesně přiměřeně chátrám. Zatím je to tak, že když někam jedeme hrát, odvezou mě na pódium, já tam dvě hodiny zpívám a hraju a pak mě zase vleže odvezou domů.

Na pódiu ale pořád působíte svěžím dojmem a koncerty ASPM jsou generátory energie. Nabíjí živé hraní i vás?

Hudba indukuje jakousi falešnou energii, kterou tělo bere jako skutečnou, takže vás přestane bolet. Koncert pak proběhne radostně. Takže zatím pořád hrajeme. I když míň než dřív. Ty doby, kdy jsme hráli pomalu každý den, jsou dávno pryč.

Proměnilo se s postupujícími léty vaše publikum?

Ani ne. Řekl bych, že vstupuju do téže společnosti jako kdysi. Mám pocit, že lidi v hledišti poznávám. Když jim při koncertech něco vyprávím, kolikrát to ani nedořeknu, protože mám pocit, že pointu stejně všichni znají.

Jaká generace dnes na vašich koncertech převažuje?

Máme velmi různorodé publikum. Málokdy je v něm někdo starší, než jsem já, ale je pravda, že už když jsme s ASPM začínali, hráli jsme většinou pro mladší publikum, než jsme byli sami. Dnešní návštěvníci koncertů jsou vesměs lidé, kteří na nás chodí už léta a zestárli společně s námi. Ale kupodivu přibyla i mladší generace.

S kapelou ASPM v jejím dnešním složení hrajete už třicet let. Před tím ale existovalo ASPM tříčlenné, s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem. Jak se přihodilo, že se složení skupiny přetransformovalo v kvintet?

Petr chtěl hrát folk-blues a mě to táhlo spíš na pomezí jazzu a blues. ASPM po Petrově odchodu dozrálo do jiné podoby. Když jsem hledal nové spoluhráče, nehledal jsem náhradu za Petra, hledal jsem jakékoli muzikanty, kteří by nesli vlastní silné sdělení. Mohl to být kytarista a stejně tak třeba hobojista, bylo mi jedno, na co hraje. Tak vzniklo zdánlivě kuriózní obsazení, kdy se v rámci jedné skupiny potkala tuba s vibrafonem.

Právě vibrafon je pro zvuk ASPM hodně určující. Jak jste objevil Radka Krampla?

Hráli jsme na parníku s kapelou Jany Koubkové. Radek byl tehdy s ní a moc se mi líbil. Tak jsem se ho prostě zeptal, jestli nechce hrát se mnou. Od té doby je v ASPM. Takhle jednoduše se to rodilo. Potkával jsem lidi, kteří mě něčím zaujali. Trumpetistu a křídlovkáře Michala Geru jsem znal už od doby, kdy přišel z Ústí nad Labem do Prahy. Potkal jsem ho poprvé ve studiu v Mozarteu, kde jsem pracoval jako hudební režisér, a už tehdy jsem si říkal, že bych chtěl s tímhle chlapem někdy hrát.

Měnili se vlastně jen bubeníci. Kdo z nich kapelou prošel?

Na bicí s námi začínal Jarda Petrásek, slušný člověk a skvělý bubeník, hrál jednoduše, ale bylo v tom všechno, co tam mělo být. U bicích se pak vystřídalo víc lidí, Ferda Peroutka, Pavel Razím, teď už je s námi hodně dlouho Filip Jeníček, o dvě generace mladší muzikant. Je jak důraznej, tak chytrej – což jsou dvě disciplíny, o které se bubeníci většinou dělí.

Nezmínili jsme ještě vašeho syna, basistu Filipa Spáleného, který je v ASPM taky už desítky let. Byl jste na něj přísnější než na ostatní?

Vůbec ne. To, že je můj syn, mě zajímalo až ve druhé řadě. V první řadě jsem vnímal, že je to naprosto spolehlivý hráč. A on musí být spolehlivý, protože hraje grunt, ať už na basu, na tubu nebo na baskytaru. Filip je jediný hráč v kapele, který nesmí udělat chybu. Představte si akrobaty v cirkusovém šapitó. Aby ti ve výšce mohli předvádět své kousky, musí je dole jistit untermann. A když ten dole udělá chybu, sletí všichni. Stejné je to v muzice, kde je untermannem basista. Musí být páteří celé kapely. A Filip takovou páteří je. A ještě k tomu je to náš syn. Zásluhu na jeho spolehlivosti má moje žena.     

O svých spoluhráčích mluvíte s nelíčenou úctou. Jak moc je pro vás lidská stránka v muzice důležitá?

Samozřejmě, že je důležitá. Asi bych nemohl hrát s někým, koho bych nenáviděl. Ale to neznamená, že jsme v ASPM všichni stejní. Naopak, každý jsme jinde, mentálně, vzděláním, rodinným zázemím. Když jedeme hrát na víc dní a někde přespáváme, nejdeme po koncertě do města nebo do hospody všichni hromadně. Někdo jde sám, jiní jdou ve dvojici, další zůstane na hotelu. Nejsme vlastně kompatibilní jako lidi. Ta kompatibilita je v muzice.

Velkou část vašeho koncertního repertoáru tvoří písně, které už s ASPM hrajete spoustu let. Máte ještě potřebu zkoušet?

Není na to čas. Nezkoušeli jsme ani před nahráváním posledního alba Perseidy. Přinesl jsem do studia partitury nových písní a zbytek jsem nechal na muzikantech. Aranžuju tak, aby měl každý prostor k vlastní prezentaci. V ASPM nehrají frakouni, kteří jen dostanou kuličky a pak ty noty zahrajou. V kapele mám muzikanty, kteří skelet partitury obalí masem, na základě toho, jak tu věc sami cítí.

Rád říkáte, že ASPM je kapela, ve které je každý z hráčů současně kapelníkem. Jak se to konkrétně projevuje?

Každý v kapele má nárok na svůj názor, který já nepřekročím, ale přemýšlím o něm. Protože všichni moji spoluhráči jsou páni muzikanti. Když něco řeknou, neříkají to proto, aby mě naštvali, ale protože to tak je – nebo si myslí, že to tak je.

Jaké to je hrát s partou virtuozů? Musíte na sobě pracovat, abyste jim stačil?

Já jim už ale dávno nestačím. A je to čím dál horší. Limituje mě tělo. Teď například zuby. Rozestupují se... Když si vezmu kornet a přiložím ho k ústům, pokaždé ten nástroj cítím jinak a každý den vlastně začínám od začátku. Snažím se cvičit, ale je v tom z mé strany spíš úpornost, láska k tomu nástroji a bytostná potřeba.

K vašim skladbám patří i básnivé texty. Kde jste nalézal ty pro novou desku?

S potěšením jsem vybíral z textů, které jsem měl ještě od Pavla Vrby, mého kamaráda. Jsou to texty, které jsem kdysi pro jejich nepravidelný rým odmítal zhudebnit. Přišlo mi, že bych nepsal písničky, ale soudobou vážnou hudbu. Ale vrátil jsem se k nim a najednou, po těch letech, už to šlo samo.

Mám takhle v zásobě spoustu dobrých textů. Díky pořadu Černobílá mozaika, který jsem léta připravoval pro Český rozhlas, vlastním rozsáhlou korespondenci s posluchači, kteří mi texty sami posílali. Mám jich v pracovně plný regál a to už jsou po selekci, kterou jsem před časem provedl. Přesto jich jsou desítky, možná stovky.

Na nové desce jsou tedy texty od Pavla Vrby vedle textů básníků-amatérů?

Ano, jsou tam texty renomovaných básníků včetně Pavla Vrby, ale i absolutních amatérů. Jeden text je třeba od manželů Svobodových, kteří za námi už léta jezdí po celé republice. Napsali mi text o tom, jak umřu. Laicky, prostě. Vzal jsem ho tak, jak byl, zhudebnil a teď je na desce mezi texty Pavla Vrby a ostatních mistrů. A je to tak správně.

Co nesmí scházet v textu, z něhož se rozhodnete udělat píseň?

Dobrá otázka. Já to neumím pojmenovat... Musím mít naprosto animální pocit, že ho můžu vypustit z úst. Vzápětí poté mě zajímá, jaký měl autor textu záměr, pro koho je text určený. Kdo má být cílem toho sdělení – a zda se ten cíl kryje s mým cílem.

Stalo se vám, že jste některému textu, který jste zhudebnil a třeba i řadu let zpíval, začal časem rozumět jinak, že pro vás získal původně netušený význam?

Jistě, ale to zná každý, kdo má doma v knihovně knížky, které četl už kdysi dávno. Po dvaceti letech to jsou úplně jiné knihy. Stejné je to i s texty.

Nové album jste nazval Perseidy. Proč?

Perseidy jsou meteority, částice, které shoří a zmizí. Z hodin fyziky ale vím, že nic jen tak nevzniká a nemizí. Energie perseidů tu zůstane dál, i když já už nebudu. Mými perseidami jsou muzikanti, které jsem v životě potkal, a moje rodina. Až zhasnu já, oni budou dál svítit.

Celá ta deska je vlastně poděkováním lidem, kteří si mě vybrali jako partnera. Nejen spoluhráčům, ale i mým fanouškům. A třeba i těm lidem, kteří mi poslali své texty. Klidně je mohli poslat Karlu Gottovi, ale vybrali si mě.

Jak se vám líbí označení „tatínek českého blues“, které v souvislosti s vámi často zaznívá?

Je to legrační. Těch tatínků bylo víc. Když už, bylo by přesnější říct, že můžu být tatínkem jistého segmentu českého blues. Protože to, co dělám, je stejně tak blues jako folk, jazz, šanson... Prostě crossover.

Když se řekne blues, každý si představí jeho starobylou podobu, tu dvanáctku, co se hraje na kytaru nebo na valchu. Ale i blues se rozvíjí, dnes je to široká radlice stylů a uchopení. Nožičkami vězí v tom dřevním blues, bere si z něj autentičnost a přehlednost formy, ale jinak už je světelné roky daleko.

Jakou hudbu si vybíráte jako posluchač?

Když mám chuť, adresně si něco pustím. Vždycky jsem měl rád například Dr. Johna. On nesl prapor toho, co jsem chtěl v muzice cítit i já. Ale vracím se třeba i ke zpěvačce Patricii Petibon, což je zase úplně jinej dort. Znáte-li její barokní nahrávky, uvěříte jí i to, že je pondělí, třebaže je středa. Takhle přesvědčivé jsou i Zuzana Navarová, Eva Olmerová nebo Zuzana Lapčíková. Ve všech třech je tak málo pózy a tolik poctivosti, až mi z toho jde nádherný mráz po zádech. A pak bych měl zmínit ještě Raye Charlese, toho jsem zdědil ze zákona.

Řadu let jste pracoval v Českém rozhlase jako hudební dramaturg a podílel se na tom, co se bude vysílat. Měl jste nějaký klíč, kterým jste se při výběru hudby do vysílání řídil?

Měl jsem dvě zásady. Ta první spočívala v tom, že každá skupina posluchačů a milovníků určitého žánru hudby má právo najít si ve vysílání svůj žánr. Ať by to byl jazz, nebo dechovka. Třebaže pro mě není dechovka důležitá, jejích milovníků si vážím. Ani dechovkáři nejsou občani druhé kategorie.

Druhá zásada byla, že v rádiu nemají být mluvící hlavy. Když v rozhlase někdo mluví o určitém žánru, měl by mu rozumět anebo ho aspoň milovat – protože, jak známo, kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Musím ale říct, že s tímhle konceptem jsem jako hudební dramaturg časem narazil.

Když se vám nechce poslouchat rádio ani psát nebo cvičit na kornet, co vás ještě baví?

Rád si povídám s manželkou, která je hybnou silou všeho pěkného, co se doma děje. A když dávají nějakou dobrou anglickou detektivku, tak se spolu díváme na televizi.

Vedle muziky bylo vaší velkou vášní i letecké modelářství. Stavíte ještě modely letadel?

Stavím, ale je to zoufalství, protože já dělal modelařinu fanaticky, dokonce závodně. Skutečné letecké modelářství je tvrdý sport, musíte při něm běhat v terénu, a já už nemůžu pomalu ani chodit. Takže lepit letadla mě sice pořád baví, ale hrozný je, že už s nimi nemůžu do terénu. Sice jsem si ještě zaplatil vstup na sportovní letiště, ale nevím, jestli se tam ještě někdy podívám. A i kdyby mě tam někdo dovezl, co bych tam dělal? Jenom seděl a díval se na ostatní? V duchu bych zuřil a záviděl. Ovšem faktem je, že modelařina mi dala několik celoživotních přátel.

Třeba ji po vás jednou převezmou vnoučata. Nebo na modelařinu nejsou?

To víte, že nejsou. Ještě syn Filip býval dobrej modelář, ale on si narozdíl ode mě vybral jen muziku, zatímco já dělal paralelně oboje, hudbu i letadla. Vnoučata mám muzikální, každé na něco hraje, ale sportu se věnují hlavně na monitoru počítače.

Sportovní modelářství zásadně zeštíhlelo poté, co se zrušil Svazarm. Pamatuju dávné doby, kdy jsem byl v Pyšelích šéfem modelářského klubu obklopeným hejnem šikovných dětí obého pohlaví. Učil jsem je stavět letadla a pak jsem je ještě vlastním autem vozil po závodech. Ale to už je pryč, kroužky sice pořád fungují, ale tam, kde bývalo padesát dětí, jsou dneska přihlášené třeba čtyři.

S leteckým modelářstvím jste začínal jako kluk na Letné, kde jste vyrůstal. Když dneska přijedete do Prahy, berete ji ještě jako svoje město? Nebo jste už Pyšelák tělem i duší?

Mám samozřejmě vztah zejména k Pyšelům, kde žiju většinu života, a pak taky ještě k Novohradsku, kde jsem byl těsně po válce a zažíval tam věci, které ve mně zůstaly. Ale Prahu, najmě pak Letnou a Holešovice, ze sebe nemůžu dostat. I když se to tam mění, nikdy nezapomenu, jak jsem šel poprvé opilej po čedičových kostkách v Heřmanově ulici. Anebo jak jsme lítali po Stromovce a v zimě tam hráli na rybníčku hokej. Na druhou stranu, když přijdu na Václavák, mám pocit, že mi ho někdo vzal, že mi byl za trest odebrán.

Co byste ještě chtěl jako muzikant stihnout?

Žádné světoborné plány nemám. Chtěl bych jenom dál pracovat. Já jsem v zásadě šťastnej člověk, ale zůstat ještě chvíli s muzikanty, se kterými hraju, a potkávat se na koncertech s lidmi, se kterými se chci potkávat, to bych si moc přál.