Přejít k hlavnímu obsahu
Antonín Kocábek - Pá, 01.11.2019 - 07:00

Jan Steinsdörfer: Už jako malý jsem všechny přesvědčoval, že jednou budu hrát v Chinaski

Další z řady hudebně vzdělaných a zručných jazzmanů, kteří se úspěšně živí v první lize tuzemského popu. A to navíc už nějaký ten pátek, ačkoli 30 mu bude teprve až příští rok. „Obohatit mainstream o prvky, které v něm nejsou obvyklé, je to nejzábavnější,” říká další z volného seriálu Sideman, klávesista Jan Steinsdörfer. Pocházíš z Kraslic, města, které všichni muzikanti znají kvůli továrně na hudební nástroje. Mělo to na tvou muzikantskou dráhu nějaký vliv? Myslím si, že ne, alespoň o tom nevím. Firma Amati je znamá výrobou dechových a v minulosti i bicích nástrojů, takže na mě, jakožto pianistu, to žádný dopad nemělo. Než ses stal etablovaným na popové scéně, pohyboval ses hlavně na té jazzové. Kdo tě k jazzu přivedl? Byl to můj děda, který byl obrovský fanoušek swingu, především bigbandů Glenna Millera, Woodyho Hermana nebo Bennyho Goodmana. To mě nasměrovalo a zlom přišel ve chvíli, kdy jsem doma objevil kompilaci Michela Petruccianiho; to byl zásadní moment, jelikož mě to neskutečně bavilo, ale vůbec jsem netušil proč. No a v rámci dalších žánrů je pro mě jazzový background stěžejní dovedností, jelikož mi dal komplexní znalosti o harmonii, frázování a improvizaci. Myslíš, že bez toho by to třeba bylo těžší? Souhlasím s tím, co tvrdil můj učitel dějin hudby na KJJ Mgr. Zdeněk Bednář, že jazz je jediný žánr, který se může svou propracovaností a historií rovnat klasice. To znamená, že vše, co teď máme v hudbě rádi, vychází z jednoho nebo druhého, ale nejčastěji z kombinace těchto žánrů. Teď nastává to nejtěžší –obohatit mainstream o prvky, které v něm nejsou úplně obvyklé. A to je na tom ta nejtěžší, ale pro mě nejzábavnější činnost. Proč jsi vlastně u jazzu nezůstal? Já jsem od něj ve skutečnosti nikdy neodešel. Jazz je mojí nedílnou součástí a vždycky bude. Zaprvé ho pro potěšení pořád provozuju, i když občas jen po nocích sám doma a zadruhé mi dává důležitý opěrný bod v ostatních žánrech, kterým se věnuju.

Mnoho dětí rodiče dají na klavír, ale ony u toho nevydrží. Jak to probíhalo u tebe? Já měl malou krizi asi v 10 letech (po třech letech hraní), ale během dalších dvou let se vše otočilo vzhůru nohama a já už bezpečně věděl, co budu jako „velký“ dělat. Lví podíl na tom měl karlovarský jazzman Jan Spira, který mě v době před-youtubové zásoboval všemi těmi pro mě dosud neznámými Hancocky, Jarretty, Tynery a následně byl i u mé přípravy na konzervatoř. Na piano jsi chodil k někomu soukromě, a nebo do „Lidušky“? Jak na svého prvního učitele vzpomínáš? Já vzpomínám na všechny své učitele v dobrém: Zdeňku Chmelíkovou, Drahomíru Krčkovou, Jana Spiru, Karla Růžičku, Lauru Vlkovou, Matěje Benka, Tomáše Sýkoru, Davida Dorůžku, Vojtu Procházku i Irinu Kondratěnko. Vždyť i díky nim vám tady teď mohu dávat rozhovor, haha. Doma jste měli klavír nebo pianino? U mých prarodičů, kde jsem trávil hodně času, byl starý „vídeňák“ a pianino Petrof. U piana trvá poměrně dlouho, než si někdo dokáže zahrát nejen etudy a snazší klasické skladby z not, ale i třeba úplně jednoduchou písničku a bez nich. Jak to dlouho trvalo tobě? A vzpomeneš si co to bylo? V osmi letech jsem napsal svou první skladbu, byla to variace na píseň Kočka leze dírou. Myslím, že bych to ještě někde vyštrachal. A do toho jsem se velice brzy začal zajímat o akordické značky, což bylo pro doprovody ze zpěvníku Já, písnička nezbytné. Kdy u tebe nastal takový ten zlom, kdy už sis řekl, že se tomu chceš asi věnovat ze všeho nejvíc? Vím, že kolem 12. roku ve mně doutnal i sportovní redaktor a právník, nicméně já stejně chodil po bytě a všechny přesvědčoval, že ze mě bude hudební skladatel a jednou budu hrát v Chinaski. Smáli se, nebo jste se o vaší muzikantské budoucnosti začali vážně bavit? Tak na půl. V rodině mě podporovali, ale razili heslo: nejdřív vystuduj „něco pořádnýho“ a pak si dělej co chceš. Mezi spolužáky a spolužačkami jsem přeci jen jako jazzový pianista mnoho kreditu nezískal, takže po tvrzení, že jednou budu hrát s Chinaski, samozřejmě vždy následoval bouřlivý smích. Často přesně od těch, kteří mi teď po letech píšou o volňásky na koncert, haha.

Kdy jsi poprvé hrál s někým dalším? První větší koncertování jsem zažil v kapele vítěze třetí řady superstar Zbyňka Drdy, když mi bylo 17 let. Já hlavně vzpomínám na muzikanty, kteří tam tehdy hráli a všem se skvěle dodnes daří – Oliver Lipenský (Prago Union), Kuba Lenz (Robin Mood, Eddie Stoilow) a Honza Lstibůrek (Tomáš Klus). Jak ses do té kapely dostal – v sedmnácti? Stejně jako jsem se dostal do všech ostatních kapel. Musí o vás lidé vědět, musí se jim líbit, jak hrajete a určitě pomůžou i osobní vazby. Poměrně nedávno ses stal členem Chinaski. Říkal jsi sice, že už jsi je rád poslouchal jako dítě, ale také se ví, že ta změna sestavy nebyla úplně hladká... Michal s Frantou si mě přizvali na podzimní turné, které hrála předchozí sestava. Během něj jsem pochopil, jak se věci mají a po skončení dostal nabídku, zda nebudu spolu s basistou Tomim Okresem a bubeníkem Lukášem Pavlíkem pokračovat i v novém obsazení. Jaké to je, začít hrát s kapelou, kterou jsi předtím vnímal jako oblíbený popový idol? Ten začátek byl vůbec zajímavý. Nejen že si člověk zvyká, že hraje s kapelou, kterou měl v pubertě hrát, ale navíc se dozví, že čtyři z šesti členů po turné končí a tobě přistane na stole nabídka, zda nechceš pokračovat jako člen kapely nadále. Minulý rok jsme museli všechny přesvědčit, že hrát umíme a že výměna kapele pomohla. Podle reakcí publika a kolegů na festivalech se nám to povedlo. Doprovodnou kapelu Ewy Farne jsi před tím opustil kvůli tomu, a nebo tam byly jiné důvody? Ano, opustil jsem ji kvůli nabídce z Chinaski, nic jiného v tom nebylo. U Ewy to bylo hudbeně i lidsky na nejlepší možné úrovni; potkáváme se a spolupracujeme se všemi členy týmu včetně Ewy i nadále. Podle čeho si vybíráš to, na co hraješ? Dřív jsem hodně okukoval nástroje slavnějších kolegů a hledal, co jaký nástroj skýtá za výhody a nevýhody. V současnosti jako hlavní nástroj používám Nord Stage 3 a k němu mám Yamaha Montage 7, kterými většinou dabluji výrazné kytarové melodie. Nord začíná být dnes poměrně dominantní značka, málokdo z profi muzikantů ho nemá. Čím si získal tebe? Všiml jsem si, že nyní ho už má i hodně klávesistů v USA, kam si hledal cestu trochu déle. Mě na tom baví to, co asi jiné odrazuje; spoustu knoflíků a takřka žádný displej. Pokud jste na zkoušce, ve studiu nebo na jam sessionu, potřebujete rychle reagovat a mít všechny možnosti pod rukou a nehledat někde v nastaveních. A to nemluvím o skvělém zvuku, který se u nového modelu Nord Stage 3 opět posunul o míle dál.

Co ty a ikonické instrumenty? Všiml jsem si, že už i na obalech desek se stále častěji uvádí jednak „klávesové nástroje“, ale vedle toho také třeba „Fender piano“ nebo „Wurlitzer“... Zatím se ze mě nestal sběratel nástrojů, takže si během točení desek gear půjčuji nebo využívám vybavení ve studiu. Když není po ruce analog, využívám virtuální instrumenty; jsem velkým fanouškem firem Native Instruments, Output, Spitfire nebo Spectrasonics. Nedávno jsi hostoval i na novém albu Vladimíra Mišíka, po dlouhé době vzniklém bez Etc... Co tě čeká nyní? Čeká mě toho hodně. S Chinaski vydáváme na podzim desku, takže jsme ve fázi finalizování projektů před mixem, dokončil jsem hudbu k reklamě pro lucemburskou firmu M7, které v ČR patří digitální TV Skylink a finišuji hudbu ke krátkému srbskému thrilleru Srdce. --- KDE HRAJE: Chinaski (od 2018) KDE HRÁL: Ewa Farna (2009-2017) Michal Horáček (2014-2017) Ochepovski (2016-2017) Android Asteroid (2013-2016) Peter Aristone (2013-2014) DALŠÍ SPOLUPRÁCE: Tomáš Klus, Radůza, Marta Kubišová, Vladimír Mišík, Lenny, Mirai, IMT Smile, Xindl X, Lake Malawi, Martin Hrubý & Bůhví, Patrície Fuxová, DJ Vadim nebo Mel C. NA CO HRAJE: NORD Stage 3, Yamaha Montage, UAD Apollo8, Genelec 1030A, Yamaha NS10, Logic Pro X, Native Instruments, EastWest, Output ad.

Tagy Sideman; Jan_Steinsdörfer; piano; klavír; Nord
Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží. (Další o mně TADY.)
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist