Jan Žamboch: Písničky si to šéfujou, já je jen poslouchám

Vybavíš si nějaký zvukový nebo vizuální okamžik, kdy jsi poprvé zaznamenal existenci kytary?

No, to samozřejmě jo. Naši se rozvedli, když mi byly asi tři roky a já byl ve střídavé péči. Za otcem jsem jezdil ze Vsetína do Rožnova vlakem a někdy tak na sklonku sedmé třídy jsme takhle jeli tím vlakem a někdo tam hrál na kytaru. Hrozně mě to tehdy uhranulo, protože do té doby jsem se s ničím podobným ve vlaku nesetkal. A to jsme jezdili docela často.

To byli asi nějací trampové?

Já vlastně nevím, ani nevím přesně, co hráli. Zíral jsem na to, a táta nejednou povídá: „Však já taky hraju.“ To jsem vůbec netušil. A když jsme přijeli do Rožnova, táta vytáhl kytaru a zahrál nějakého Kryla. To mě úplně dostalo, celý ten den jsem nepustil kytaru z ruky a hned jsem se naučil Tisíc mil. Takže to byl opravdu iniciační zážitek. A pak už mě to drželo. Pořád. Až doteď.

Po tomhle zážitku jsi tedy, předpokládám, dostal svoji první kytaru...

Táta mi samozřejmě dal takovou ruskou kytaru, hned jsem si ji odvezl. A tátův další vklad, kromě toho, že mě přivedl na svět, byl v tom, že mi zařídil vojnu v Praze, kde jsem se potkal se spoustou muzikantů. Ale ještě předtím, to už jsme měli pauzu v pravidelném styku, se najednou objevil ve dveřích a přinesl mi Furcha. Takže jsem měl první dobrou kytaru.

To jsme ale asi něco přeskočili. Zajímalo by mě tvoje učení se na nástroj. Radil ti někdo, nebo jsi chodil do lidušky?

Hrozně dlouho jsem byl v podstatě samouk. Myslím, že tak těch prvních sedm osm roků jsem jenom odkoukával. Chodil jsem na koncerty, seděl v první lajně na Plíhalovi, kreslil jsem si hmaty. Vůbec jsem nevěděl, co to je, prostě hudební analfabet, ale protože jsem měl kytaru v ruce pořád a hrál třeba šest hodin denně, začalo se to rychle zlepšovat. Ty začátky byly hodně objevovací. A to bylo dobře, protože když si na něco přijdeš sám, jdeš ze svého pohledu neprobádanými cestičkami, zapamatuješ si to navěky. Rozhodně líp, než když ti to někdo ukazuje.

Může to mít ale jednu nástrahu: naučíš se různé zlozvyky, kterých se pak těžko zbavuješ.

To je pravda. Já u toho vždycky dost blbě seděl, byl jsem takový zkroucený, hrbím se u toho doteď a levá ruka na hmatníku je trošku křečovitá. Ale paradoxně se stalo, že pravačka se mi sama dostala do takové té pozice, v jaké hrají klasičtí kytaristé. Nikdy jsem nehrál trsátkem, ani teď nehraju, měl jsem jen takové krátké trsátkové období.

Zajímal tě tehdy výhradně folk, nebo i jiné žánry?

No jasně! Nejdřív Kryl, pak jsem zjistil, že otec má rád Mertu, ale to pro mě bylo strašně těžké, tam jsem se vůbec nechytal. A pak se rozrazily dveře s Nedvědy a takovýmihle jednoduchými zpěvnými písničkami. To už jsem byl na učňáku a tamější parta to hrála. Naučil jsem se tam nebát zpívat. Mám nadrcené první tři desky Nedvědů a když se někde sedí u ohně a pije, dodneška se mi to vybavuje. A můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že v takové situaci si ty Stánky rádi dají i metalisté...

Zároveň ale říkáš, že jsi odkoukával i Karla Plíhala, to je ale přece jen trochu jiná kytarová liga než Nedvědi.

Ono se to ke mně všechno dostávalo přirozeně přes písničky, které jsem se chtěl naučit. Po učňáku jsem dělal lesnickou nástavbu ve Šluknově, trávil jsem hodně času ve vlaku, kde jsem celou cestu cvičil, to už jsem se znal se svou ženou, která měla ráda Nerez, takže jsem ho taky přijal za svůj, a tam jsou ty harmonie taky složitější, takže ta ruka i hlava začala přece jen fungovat trochu jinak. Ale všechno to bylo přes písničky, nikdy jsem se neučil etudy, licky, stupnice. Tedy, bluesovou stupnici jsem se naučil, ale vlastně až v dospělosti.

Hrál sis s deskami nějakých zahraničních vzorů?

Určitě se Simonem a Garfunkelem, obdivoval jsem Simonův způsob hraní. Tam bylo něco, co jsem u nás nikdy neslyšel. Až po čase mi došlo, že jeho styl je daleko dynamičtější než celá naše folková scéna. A že používání dynamiky je pro tyhle borce úplně přirozená a krásná věc. My to nějak neumíme. Když si poslechneš kteréhokoli z našich folkových bardů, u kterého najdeš to, že úplně ztiší a pak přejde do plného forte tak, že tě to sundá?

Možná je to tím, že u nás je většina písničkářů spíš „básníků“ než opravdových muzikantů.

Jo, jsou to takoví srdcerváči. Já se pak dostal k alternativnějším věcem, což mi zase rozrazilo nové dveře do úplně jiného projevu i u mě jako písničkáře. Zjistil jsem, že je potřeba se trošku více obnažit a jít víc do hloubky, je to očistné. Víš, já měl takové asi šestileté období, kdy jsem obdivoval takovou tu virtuózní perkusivní kytaru jako hraje třeba Tommy Emmanuel nebo Andy McKee, učil jsem se ten styl, dokonce mě Standa Barek pozval na svůj festival Kytara napříč žánry. Hrál jsem tam napůl koncert s Peppinem D'Agostinem, strašně jsem tam vyváděl, různé hammeringy, tappingy, to jsem byl v tomhle stylu na vrcholu svých sil a docela jsem to uměl.

Ale pak jsem zjistil, že přes to hrozné cvičení se mi tak nějak vytratila možnost vtáhnout člověka do svého světa, předat mu jednodušším způsobem nějakou myšlenku a emoci a nabídnout možnost se pomocí společně sdíleného okamžiku očistit. To jsem tam prostě neměl.

Byl nějaký zlom, kdy sis řekl, že se budeš kytaře věnovat opravdu naplno? Vyhýbám se slovu „profesionálně“, protože to asi nikdy nebyl tvůj případ...

Dvaadvacet let jsem dělal v jedné firmě a vedle toho jel druhou, muzikantskou lajnu, tedy cvičení, cestování, hraní, skládání. Na začátku mě ale nikdy nenapadlo, že bych měl hudbu jako zaměstnání, byl jsem duší lesník, měl jsem to vystudované a myslel si, že u toho vydržím. Ale když zjistíš, že to tvoje hraní někoho zajímá, a že pak jedeš třeba hrát do Prahy a musíš se včas vrátit, protože druhý den musíš být včas v práci, zjistíš, že to nejde. Takže mě spíš okolnosti natlačily do toho, že jsem v roce 2020 s lesařinou skončil a dělám jenom muziku. Míň cvičím, víc koncertuju a skládám.

Ale dodnes to beru jako svátek, pořád mi připadá, že „podvádím“, když můžu spát do jedenácti, nebo když můžu přijet ze Vsetína do Prahy, kde na mě v klubu čeká sto lidí. A říkám si: „Ty vole, to jsem fakt šťastnej!“ Ale je dobře, že se to stalo až ve chvíli, kdy mi bylo skoro pade. Takže odpověď na tvoji otázku: žádný zlom nebyl, k ničemu jsem se nerozhodl, přišlo to postupně a jsem za to rád.

Hrál jsi ještě před založením kapely Žamboši v nějakých kapelách, kde bys třeba nebyl ani frontman?

To bylo právě na vojně. Když mi skončil základní výcvik založili jsme kapelu Zlom, kde jsem hrál na kytaru a zpíval vokály, dalo by se to trochu přirovnat k Nerez. Pak jsem se placatil na Vsetíně, ale tam jsem žádné vazby neměl, protože v tom nejdůležitějším, náctiletém věku, kdy se zakládají kapely, jsem byl ve Šluknově. Takže vsetínskou scénu jsem vůbec neznal, přitom tam bylo kapel hodně, folkových i alternativních. Byl jsem takový vykořeněný.

A tak jsme nejdřív začali hrát se svojí ženou, pak přibyl Jura Nedavaška na bubny a už to jelo. Ale frontmanství jsem v sobě taky nacházel postupně. Mě bavilo hrát doprovody – když jsem zjistil, že lidi mají problém s rytmem, bavilo mě je držet, podpírat.

Psát písničky jsi začal až se Žambochy?

Ne, první jsem psal na vojně, někdy '96, '97.

Jedna věc je cvičit na kytaru, ale druhá vymýšlet písničky. Včetně textů. Jak to přišlo?

Mně připadalo, jako kdyby mi to někdo házel. Jak tě napadne písnička? Asi jsem napsal něco pro někoho, odezníval nějaký vztah a podobně. No a ty texty, pořád jsem před sebou viděl toho Plíhala a Kryla, které jsem měl rád, líbilo se mi jejich nakládání s češtinou, a najednou jsem zjistil, že to umím, že se to nějak děje. Že když to píšu, všechno tam zapadá a má to rytmus. Nemusel jsem nad tím složitě přemýšlet.

Po mnoha letech jsem byl na textové dílně Slávka Janouška, oni tam pořád řešili, co je daktyl a jamb, co je to metrum, ale já to vůbec nechápal, mně to tam prostě nějak samo zapadalo. Ale možná, že kdybych té textařině na začátku dal víc, mohl jsem být dál, to je klidně možné.

Píšeš texty na hudbu, nebo obráceně?

Tak i tak, jak to vyjde. Třeba teď už mám v hlavě melodicky novou žamboší desku, mám bokem sepsaná témata, která bych chtěl do textů zahrnout, a teď potřebuju někam odjet na deset dní a ty texty napsat. Pracovat se slovníky a tak...

Se slovníky?

Mně občas někdo říká, že používám v písničkách divná slova. Třeba „protuberance“ a tak. A že prý je to dávání nějakých chytrostí na odiv. Mně přitom v hlavě jede, jak když si dneska pustíš rádio, z devětadevadesáti procent není v písničkách ani zbla nějaké myšlenky, ani náznak poetiky, nebo aspoň nějaké slovo, u kterého si řekneš: „Jo, ty vole, tady měl trochu odvahy.“

A já právě chci taková slova do písniček dávat, mně se to líbí. Mám rád, když Robert Křesťan v písničce použije slovo „palindrom“, já nevěděl, co to je, tak jsem si to díky němu zjistil a teď to konečně vím. Je to možná složitější cesta, nepodbízet se srozumitelností, ale stojí to za to.

Teď razím takové heslo, které jsem nevymyslel já, ale vyprávěl mi to Jirka Smrž. Nějaký úspěšný písničkář slezl z pódia po nadšeně aplaudovaném koncertě, a jen tak pro sebe si zamumlal: „Však my víme, jak se to má dělat.“ A Jirku hned v duchu napadlo: „Však my to taky víme, jak se to má dělat. A právě proto to tak neděláme.“ Myslím, že to je přesně ta cesta, po které jdu. Samozřejmě, sem tam potřebuješ udělat nějakou show. Ale to se dá i s cizíma slovama, když na to přijde.

Trošku jsi mi vzal otázku. Chtěl jsem se zeptat, jestli vás ve chvíli, kdy začali být na folkové scéně Žamboši známí, dá se říct i slavní, získávali různé ceny a podobně, napadlo, že tohle je ta cesta, to se lidem líbí, a tak po ní půjdete dál.

To víš, že ti to naleptává přemýšlení, jestli do playlistu nedat nějakou blbost. Já v sobě mám možná i kus nějakého šaška, mám rád humor. Jenže když to přeženeš, z koncertu se ti stane fraška. A jak by tam pak měly fungovat ty vážnější věci? Takže když jedeme hrát třeba na nějaké městské slavnosti, přemýšlíme o tom, jestli nedat nějakou trošku víc po povrchu jdoucí písničku, hádáme se o to v kapele, Jura to nenávidí, ten by chtěl samé krasosmutnění...

Ale to se týká jen playlistu. Při skládání tohle vůbec neplatí, protože každý melodický nápad je už vlastně hotová forma na kytaru a říká si o nějaký konkrétní způsob dělání té písničky. Ale kus jakéhosi kalkulu v tom samozřejmě je vždycky, už proto, že o tom prostě přemýšlíš. Přece tu muziku neděláš jen pro sebe, zajímá tě odezva.

V době, kdy se Žamboši už pohybovali na vrcholu popularity, jsi vydal svoje první sólové album inspirované patrně tvým občanským povoláním lesníka Guitar & Forest. A bylo čistě instrumentální, nahrané v přírodě.

To bylo to moje období technické hry na kytaru. Pořád jsem cvičil a přemýšlel, jak to zúročit, protože do našich normálních písniček se to moc nehodilo. Na myšlenku natočit tuhle desku mě přivedl Dano Salontay, když jsme se bavili někde v zákulisí. Říkal, že má novou kytaru, šel s ní ven do bukového lesa a zněla tam parádně. A mně to „cinklo“ – vždyť každý den chodím do lesa, každý les zní jinak, v každém období taky jinak... A už jsem to měl v hlavě v podstatě hotové. Tak jsem hodně dřel, abych to zahrál venku třeba i při minus pěti stupních.

Vydal jsem to a lidi na folkové scéně to moc nezajímalo, přece jen to bylo instrumentální, a i když jsem tam žádné složité harmonie neměl, bylo to asi náročné na poslech. Ale je zajímavé, že na Soundcloudu je to moje nejposlouchanější deska v zahraničí. O tabulatury si psali dokonce lidi z Japonska.

Myslíš, že v dopadu toho alba sehrál nějakou roli jeho příběh, tedy to, že bylo natočené v přírodě?

Myslím, že to byla originální myšlenka, nikdy předtím asi nikdo nic takového neudělal, že by bylo slyšet prostor lesa, ambient prostředí, jak tam šumí vítr nebo v dálce brzdí vlak. Já to měl nacvičené, protože kdybych si sedl na pařez, byla zima a já chtěl něco vymýšlet na místě, to by nešlo. Takže jsem to vždycky nahrál nablízko kontaktním mikrofonem a nechal ho pak ještě třeba půl hodiny běžet, abych zaznamenal ten ambient. A když jsem tam slyšel nějaké zajímavé místo, které korespondovalo s tím, co se dělo v hudbě, jen jsem smíchal ty dvě stereostopy do sebe.

Tvoje další sólová deska Nepřipoutaný, kterou už jsi nahrál pod jménem Wolf Lost in the Poem, byla písničková, ovšem také měla koncepci, byly to tvoje reflexe veršů světových básnířek. Byla prvotní potřeba realizovat se sólově a pak jsi teprve přišel na to, „o čem“ ji uděláš, nebo naopak byla na začátku potřeba naplnit ten koncept, který tě napadl?

Já myslím, že se to nějak vyvinulo poté, co jsem udělal prvních pár songů a zjistil, že se do Žambochů vůbec nehodí, že jsou opravdu úplně jiné. Nahrával jsem si je doma sám, což jsem do té doby nedělal. Učil jsem se s nahrávacím zařízením v computeru, bavilo mě si s tím hrát a emocionálně se otevírat ve svém projevu.

Když jsem byl ve zkušebně sám, netlačil mě čas ve studiu, tak jsem mohl hledat, uvolnit se, měl jsem svobodu, protože jsem nebyl pod dohledem dalších lidí. To mě moc bavilo a ten koncept, který jsem si vymyslel, jsem pak už jenom dodržel. Nakonec to bylo tak jiné, že jsem to u Tranzistoru vydal pod pseudonymem Wolf Lost in the Poem a vůbec jsem se to nesnažil spojovat s Žambochy.

Pokud si dobře vzpomínám, původní idea byla, že Wolf Lost In the Poem bude de facto anonymní, ale pak se to nějak prozradilo.

Jasně. Jenomže pak mi řekli na Tranďáku, že když to bude anonymní, nebude to v podstatě nikoho zajímat, takže ta pointa by byla nula. Čili se to jen trochu pozdrželo, ale nakonec jsem si to musel objezdit a trošku to profláknout. U druhé desky Indigem už se neschovávám.

Proč má vlastně tvůj sólový projekt anglický název?

To vzniklo tak, že jsme tady měli takové malé turné společně s jedním klukem z Austrálie, který si říkal Owls on the Swamp, Sovy v močálu. A on mě pak pozval, abych jel s ním na nějaké koncerty ven po Evropě. A já si říkal, co tam budu se jménem Jan Žamboch dělat? A tak vzniklo Wolf Lost In the Poem – protože mi říkají Šedý vlk. No a mně se to zdálo jako takové matení dobré, tak už jsem si to nechal. Aby si to nikdo nespojoval s Žambochy.

V tomhle projektu hraješ dost jinak než se Žambochy. Musel ses kvůli tomu něco nového naučit?

Rozhodně kočírovat krabičky, protože do té doby jsem s nimi tolik nekoketoval. Ale u první desky jsem objevil krabičku Slicer od Bosse, ta mě zaujala, protože dělá rytmické patterny a vlastně mi nahradila bubeníka. Na tom základě pak jsem si za pomoci různých kreslítek vymodeloval zvuky a všechno jsem to zužitkoval na první desce. A teď na druhé jsem zase zamilovaný do starého zvuku Mooga.

Ale všechno je to v těch písničkách, ony po něčem volají a člověk to musí poslouchat a najít to. Když se na to podívám zpětně, připadá mi to úplně jasné, že to takhle mělo být, že mě to takhle vede. Písničky si to šéfujou, já je jen poslouchám.

Někteří kytaristé mají tendenci zkoušet i jiné strunné nástroje – je to tvůj případ?

Rozhodně. Napůjčoval jsem si toho hromadu, třeba psalterium nebo buzuki. Ale zase: musíš vědět, jak to zhruba zní a co od toho můžeš očekávat, abys uslyšel správně volání v té písničce, že tam patří právě tahle barva. Ale na ty nástroje neumím, vždycky si tam jen najdu třeba nějaký rozklad, který se mi do písničky hodí, naučím se ho, nahraju ho a jdu od toho. Dneska s odstupem bych to už nezahrál a kdyby ses mě zeptal, jak se třeba to buzuki ladí, tak už nevím.

I když teď hraješ hodně přes krabičky, pořád zůstáváš akustickým kytaristou. Tebe neláká zkusit elektriku?

Asi před dvěma lety jsem měl tendenci si konečně pořídit nějakého telecastera. Nakonec jsem měl dva, ale zjistil jsem, že je to úplně jiná disciplína, ten fyzický dotyk je jiný. Já potřebuju fakt tvrdé struny, celý život jsem na akustice zvyklý na hybridy 13/12, bluegrassové struny. Začal jsem si je kupovat kvůli podlaďování, ale taky proto, že do toho strašně třískám, hraju nehtama, mám umělé drápy – a na tu elektriku se prostě hraje jinak. Takže to musím nějak vymyslet, asi si nechat postavit elektriku na míru, aby vyhovovala mému způsobu hraní. Nebudu moc používat bending, ale bude to zase jiný zvuk.

Taky máš, pokud vím, cigar box. Používáš ho?

Jo, sem tam jo. Na druhém Wolfovi je ve dvou věcech, měl jsem ho s sebou v Praze na křtu. Je to nesmírně inspirativní nástroj. Nemít nic jiného, to by mě asi nebavilo, ale když se mi na něj podaří vyloudit nějaký hutný zvuk, tak mě to moc těší. I když to trošku plaší folkaře...

V jednom svém starším textu zpíváš, že „jako blázen každý den cvičíš na kytaru“. Platí to ještě?

Spíš mě baví se zavřít do zkušebny a něco rovnou vymýšlet, tvořit. Cvičit bych samozřejmě měl, ale víš, jak to je... Třeba mě teď baví trošku zkrotit nějakou zajímavou techniku z flamenca, nebo se naučit nějakou novou stupnici, kterou pak můžu někde použít. Ale že bych hodiny seděl a cvičil, to ne. Radši si hraju písničky.