Jana Kremace z Nikander, foto: Jan Vrba

Jana Kremace (NIKANDER): Věřím, že to, co děláme, dává smysl

Pravidelný čtenář Frontmana měl možnost seznámit se s pozoruhodnou brněnskou partou NIKANDER již vloni. Rozhovor se tenkrát zaobíral nejen výbornou vinylovou nahrávkou Sekyra prohnaná kolenem, ale i dalšími zajímavými aspekty, které se k NIKANDER vážou. Brňané neusnuli na vavřínech, nezahodili zkrvavenou sekyru do žlutých lánů řepky olejné, nýbrž poctivě makají na nových skladbách. Tento týden vydali svůj premiérový live session nasnímaný v ikonickém prostředí klubu Kabinet Múz. Slovo má drsně zpívající vokalistka této hutné stoner sludge formace Jana Kremace.

Dualismus ženských a mužských vlastností

Vybavíš si ještě, kdy poprvé jsi zjistila, že něžný dívčí vokál pro tvé hlasivky nebude to pravé ořechové? Že ti daleko více pasuje death/black metalový hlasový projev, který je, až na výjimky, chlapskou doménou…

Na začátek bych ráda uvedla, že se mi celkově onen dualismus mužských a ženských vlastností nelíbí a nesouhlasím s ním. Vlastně je to absolutně slepá ulička. Každopádně, ráda zpívám melodicky, přestože toho v NIKANDER nevyužíváme, a nemyslím si, že to je o odkrývání nějakého mého „dívčího“ já. Nicméně v pubertě jsem začala poslouchat punk a hardcore, kde je řvaný projev zpěvaček a zpěváků běžná praxe. Vždy mě to fascinovalo a když jsme zrovna s tehdejší kapelou nahrávali zpěvy, kluci se mě zeptali, jestli bych taky nezkusila něco vřísknout... A tím to tak nějak začalo...

Na kterých skupinách jsi hudebně vyrůstala? Měla jsi nějaký svůj pěvecký vzor, ať již mezi chlapy nebo ženami?

Už od útlého dětství mě fascinovala postava Davida Bowieho. Pamatuju si, jak jsem s absolutním nadšením sledovala jeho kreace a výrazové prostředky, ať už hlasové, hudební, či vizuální. Jeho bytost mi otevírala v mnoha ohledech oči a myslím si, že mě i zajímavě od těch dejme tomu deseti let formovala. Každopádně slovo vzor je pro mě celkově strašně silný výrok, můžu však říct, že co se týká pozdějších punkových let mě ovlivňovaly spolky jako Petrograd, Remains of the Day, Madame Germen, či Lvmen.

Našla sis nějaký svůj vlastní způsob, jak udržovat hlasivky během turné ve formě, aby neplánovaně nevypověděly službu?

Snažím se je nějak sledovat a náznak nachlazení nebo nějaké disbalance se snažím vyrovnat. Ne vždy to je jednoduché, holt moje hrdlo je nástroj jako každý jiný a je třeba o něj pečovat. V nejhorších situacích nastoupí osvědčená Vincentka, nebo nastoupí svařené tvrdé... Extrémní případ se stal jen jednou, a to když jsem nebyla schopna mluvit, ale koncert na Noise Party 2018 jsem přesto nějakým čarovným, pro mě zcela nepochopitelným způsobem odzpívala.


Technologie a rituály

Používáš při zpívání nějaké technologické pomůcky pro zkreslení vokálu nebo je vše, co od tebe slyšíme tvůj čistě naturální projev?

Při koncertování a na zkušebně se mi osvědčilo používat efekt značky Electro Harmonix Cathedral. Je z něj možné vytáhnout spoustu zvukových nuancí, jsem z něj opravdu nadšená, protože jej lze použít snad na všechny možné nástroje, od synťáku, kytaru, cokoli. Je fajn některé pasáže songů přikořenit hallem. No a z důvodu lepší čitelnosti jsem se rozhodla používat i kompresor.

Jsi trémistka nebo po absolvovaných akcích už patříš mezi harcovnice, které přijdou sebejistě na pódium a podají tam suverénní výkon? Potrpíš si před koncerty na nějaké ty rituály?

Takovou tu klasickou trému, co tě paralyzuje, moc nepociťuju. Spíš je to takové nadšení a nabuzení z nadcházející akce. Je to pro mě zajímavá vzpruha, adrenalin, katarze. Baví mě se ponořovat do toho, co se děje okolo a co se děje uvnitř mě samotné, ono to všechno asi je samo o sobě takový rituálek.

Vím, že ses k NIKANDER přidala poté, co tě ve věhlasném brněnském Kabinetu Múz oslovil Mika. Věděla jsi už tenkrát něco o existenci této kapely (eventuálně o předchozí Mikově formaci Gospel Of The Future) nebo jsi jeho nabídku přijala, takříkajíc, naslepo? Čím konkrétně tě produkce NIKANDER zaujala?

Úplně naslepo to nebylo, protože jsme probírali hudbu, která nás baví. Počítala jsem, že to bude něco valivého a zvukově hutného, protože mě to už na první zkoušce dost nadchlo, ale bylo to samozřejmě úplně něco jiného, než s čím jsem měla zkušenost v předchozích kapelách (screama, crusty, deathcory...). U NIKANDER mě oslovila razance a to, jak nad věcmi kluci uvažují a nechtějí dosáhnout generické hudby.


Každý žánr se může transformovat

Sludge/stoner metal, který hrajete, je ve světě už dobré dvě dekády velmi populární. U nás se mu však zasvěceně věnuje jen pár kapel, které by se asi daly spočítat na prstech obou rukou. Kde ty osobně spatřuješ příčinu této skutečnosti?

Myslím si, že celkově se tady různé hudební proudy dostávají více ztuha, než na Západě. Vždycky dost dlouhou dobu trvá, než tady něco zakoření. Určitě v tom hraje ještě pořád roli období před rokem ´89. Pořád to tady ve společnosti jde cítit a myslím si, že proto i psychedelie, rokenrol a stoner věci nemají úplně velkou základnu. Roste to, ale pořád je tady mnohem menší posluchačská obec, než na Západě. Celkově je tady alternativní scéna menší, tím pádem asi dává smysl, že některým hudebním odnožím se tu nedaří tak jednoduše prorazit. Ale jak říkám, mám pocit, že věci se dost mění a jsem vůči všemu optimistická.

Mezi mnohými muzikanty lze zaznamenat názory, že sludge/stoner je sice fajn, ale v intencích tohoto žánru se nedá moc dál posouvat. Nakolik bys s tímto míněním polemizovala?

Podle mě jde s každou škatulí hýbat. Samozřejmě že existují určité principy a postupy, jimiž se hudebníci řídí, jenže ty lze vždycky ohýbat. U nás mi třeba přijde specifické ono spojení razantních bicích, hutnosti a pulzování basy a dunivých kytar, které se snažím prasit svým křikem. Podle mého do naší hudby vkládá každý svůj přístup. A právě tímto se každý žánr může přizpůsobovat a transformovat do něčeho jiného.

NIKANDER tvoří čtyři výrazné osobnosti. Vznikají mezi vámi občas nějaké třenice, rozepře, nesoulad, nebo se právě díky tomu vzájemně obohacujete a inspirujete? A nemyslím tím „jen“ v rámci hudby…

Celé to naše snažení je svým způsobem blízký vztah čtyř lidí, jež se samozřejmě dokážou velice rychle dostat do konfliktu. Takže ano, jisté třenice jsou asi nutné, myslím si, že bez toho by asi nikdy, a to se nebavím jen o naší kapele, nemohlo vzniknout něco zásadního. Nemyslím tím hádky na život a na smrt, ale jisté napětí, které žene člověka dál. Každý z nás je takový svébytný organismus, ale pomáháme si a věřím, že to, co děláme, nám dává smysl.


Nové split LP... opět s finskou stopou

Vím, že intenzivně pracujete na nových věcech. Prozradíš nám, alespoň v náznacích, v čem bude chystaná novinka jiná a v čem bude naopak navazovat na svého předchůdce Sekyra prohnaná kolenem? A mimochodem, vyjde novinka opět pouze ve vinylové podobě?

U Amáka v Golden Hive Studios v Praze jsme na začátku února nahráli tři nové písně, jež se stanou součástí split LP desky s našimi kámoši Stolen Kidneys z Finska. Z mého pohledu se jedná o svěží věci, připadají mi více napumpované a rokenrolové, ale to už by měli pak posluchači na začátku září, kdy vinyl vyjde, posoudit sami. Stolen Kidneys přispějí taky s novými vály, takže se už moc těším na samotné vydání a tour do Finska.

Zdá se, že máte celkově pro Finsko velkou slabost… Čímpak to? Už jste tam v minulosti někdy hráli nebo to bude váš křest ohněm v zemi tisíce jezer? Pozvete Stolen Kidneys oplátkou na turné do Česka?

Bylo by fajn se tam podívat, a asi se do Finska nakonec i podíváme, na příští rok plánujeme tour se Stolen Kidneys. Předtím jsme tam nikdy nebyli, těžko říct, jaký křest ohněm si pod tím představit, ale začíná to mít jasné obrysy. Uvidíme, rádi se necháme překvapit!

Co bys nám, Jani, mohla říct o speciální live session NIKANDER?

Už dlouho jsme se bavili o možnosti natočit videoklip, takže když přišla nabídka od Petry Braddock, jestli bychom si nechtěli střihnout pár songů naživo a na kamery, moc nás to potěšilo a přišlo nám to jako super nápad. Všechno se nahrávalo živě v našem osudném Kabinetu Múz v Brně, kde se člověk už moc ani nemůže necítit jako doma. Byly natočeny dvě písně s názvem „Těžké kovy“ a „Utkáno z prostých řas“, jež se mimochodem vyskytnou i na výše zmíněném splitku se Stolen Kidneys. Celé natáčení pro mě bylo skvělou zkušeností. Zase jsme si mohli otestovat jiný kontext a odlišný rozměr toho, co děláme.

Takže se do budoucna můžeme těšit na live záznam celého vašeho koncertního setu, třeba z nějakého festivalu?

Tohle je dost pozitivní představa a určitě bychom takovou otázku nezavrhli. Teď jsme zkusili, že živý přednes funguje hodně zajímavě, byla to pro nás zábava, ale je to přece jen úplně něco jiného než koncert. Tam už se projeví daleko více vjemů, a to zákulisí všeho je pak logicky podstatně komplikovanější.