Jana Vébrová: Takovej bič člověk má, jakej si na sebe uplete

První desku jste vydala v roce 2007, druhá vychází po dlouhých šestnácti letech. Proč ta dlouhá přestávka?

Protože bylo pořád co dělat! (smích) Cokoli jiného než soustředěně skládat. Rodina, tři děti, téměř výlučné starání se nejen o ně. Spousta koníčků a ručních prací, které si každá správná žena na mateřské „musí“ vyzkoušet. Zavařit všecko, co se dá, co se na zahradě vypěstuje a mimo ni najde. Obšít děti, obplést děti. Takovej bič člověk má, jakej si na sebe uplete. A také se mi dařilo realizovat se v jiných oblastech, než je hudba – jako dramaturg, lektor workshopů, jako dobrovolník.

Jak se vaše nové album rodilo? Odkládala jste si v průběhu let písně stranou a pak je jen vytáhla ze „šuplíku“, nebo vznikaly až v poslední době s vidinou nového alba?

Z většiny to jsou písně, které už léta hraji na koncertech, byly prověřené. Některé jsem měla rozskládané v posledních letech. Už byly vlastně hotové, ale stále mi něco říkalo, že ještě nejdou zahrát, nechtějí být zahrány. Ani ne z toho důvodu, že by nebyly dodělané, ale spíš že nebyly pravdivé. Bylo potřeba cizelovat texty – vlastně je i s ohledem na svůj životní příběh revidovat. Některé se naopak až věštecky naplnily a dostály významu svých slov až s odstupem let. Složila jsem je, dala k ledu a ony roztály do podoby skutečné až po nějaké době. Písně si vás prostě najdou a slova vás doběhnou.

Album se jmenuje podle jedné z písní – Kameny ze dna. Zvažovala jste i jiný titul?

Předpokládala jsem, že se album bude po jedné z písní jmenovat, ale neměla jasně vybráno, po které. Polovina lidí ve studiu a část mých blízkých přátel hlasovala pro Kameny ze dna, polovina pro Písečný vír. Ale když on ten název alba a s ním i právě jakási podstatnost téhle písně ze šuplíku najednou vytanula při jednom koncertě. Ne při mém, při koncertě někoho jiného. To se mi často stává. Že ve vytržení, v naladění se na hudbu někoho jiného, mě začínají napadat věci. Útržky, slova, texty.

Píseň Kameny ze dna pracuje s metaforou vodního živlu a lidského osudu – ohlazený říční kamínek i určitou životní etapu můžeme vylovit ze dna řeky či duše a poslat je po proudu dál. Co jste ze své duše vylovila a poslala dál vy?

To ať si posluchači poslechnou. Já bych to popsala jako resumé jedné etapy mého života, zkušeností, inspirací, jež ke mně přicházely. Konkrétních věcí ať se posluchač dobere sám. Ať máme prostor pro tajemství. A pro domněnky, pro drby. (smích)

V době vašeho debutu Kykyrý se o vás psalo jako o písničkářce z větrného mlýna, ale poslední léta jste prožila pro změnu na mlýně vodním. Proměnila se tím nějak vaše energie, psychika? Lidé narození ve vodních znameních se prý vyznačují výraznou emocionalitou, zvýšenou citlivostí...

Nevím. To je velice složitá otázka, stav, který by měl možná posoudit někdo nestranný, kdo dokáže nahlédnout. Poslední dva roky byly pro mne natolik osobně intenzivní, že ještě nejsem schopná nějaké statistické sebereflexe. Každopádně hlásím comeback do živlu větrného. Jsem zpět na rodném větrném mlýně. Ona obě ta místa jsou nesmírně inspirativní. U vodního mlýna za to asi nejvíc může neustálý zvuk, proud řeky. Neměnnost, která se ale hýbá, teče, utíká. Tekutá neměnnost. U větrného mlýna to je zejména výška, nadhled, rozhled.

Přírodní živly, zvlášť voda a vzduch, jsou ve vašich písních hodně přítomné. Je příroda, ať už živá, nebo neživá, vaší hlavní inspirací?

Asi jo. Já jsem taková celá živelná. A zde bych tu odpověď mohla ukončit! Ale mám-li pokračovat a něco ze sebe odkrýt, tak živelnost je ve mně asi především emocionální. Myslím si – teď, pozítří tomu může být jinak –, že nejsem sopka, spíš občas taková nenadálá potopa, vichřice. Blesková povodeň a Kyrill zároveň. Ovšem mezi tím je spousta času harmonické stability. Ale čím jsem starší, směřuji více k bezvětří a jemně vyvěrajícímu potůčku. Inu, uvidíme, jestli to není jen toužení. (po chvíli přemýšlení) Asi i trochu sopka budu. Poslechněte si písničku Cílkova.

Nové písně mi přijdou jemnější a lyričtější, než byly ty albu Kykyrý. Je to jen tím, že je natočila o patnáct let zkušenější písničkářka? Změnil se nějak způsob, jakým tvoříte?

Jak jsem už říkala, nemám možnost odstupu od sebe. Dost možná, kdybych ji měla, polekala bych se... Určitě je v procesu skládání více přemýšlení. Víc přemýšlím nad kompozicemi, harmoniemi, slovy. Není mi jedno, co ze sebe vydám. Není to už prvotní chrlení dospívajícího, postpubertálního člověka. Je přítomný i kritický úsudek, v mém případě docela silně vyvinutý. Spoustu toho nepustí, a tak se častokrát hned v úvodu zaseknu. Taky dost cítím, že jsem ve fázi, kdy mne omezuje i harmonika.

Myslíte na ni už v procesu tvorby, při skládání písní?

Ano, bohužel ano – což možná zní až rouhačsky. Do této chvíle jsem tvořila písně od jejich počátku v souladu s harmonikou. Ale dává mi čím dál víc práce na ni něco vymyslet. Jsem samouk, a tím, že nejsem stoprocentním pánem toho nástroje, obávám se, že jsem si ten prostor náhodných nahmátnutí a kombinací, který byl mou velkou devizou, vyčerpala. Cítím, že bych měla začít skládat jinak. Ale jsem asi trochu líná. Měl by mě někdo nakopnout! Prosím!

První desku jste nahrála jen se svým bývalým manželem Ivanem Acherem a bubeníkem Milošem Dvořáčkem. Při natáčení nového alba jste měla ve studiu muzikantů třikrát víc. Byl vaším záměrem barevnější zvuk, pestřejší aranže?

Asi ano. Ono poslouchat pětačtyřicet minut harmoniky by byl fakt úmor! Navíc mě lákalo si to vyzkoušet. Dát písním další dimenzi, nový nádech. Ondřej Ježek, který je producentem alba a v jehož studiu jáMOR jsem nahrávala, mne v tomto rozhodnutí podpořil, sám jej krásně rozvíjel a ohýbal můj konzervatismus. Jsem přesvědčená, že si to písničky zaslouží a že jsou za to šťastné.

Jak jste si doprovodné hudebníky vybírala?

Já jsem nikdy s kapelou nehrála. Ne cíleně. Ale má podstata mne prostě dovedla do stavu bytí samorostího až endemitího. Já moc neumím takové ty umělecké seznamovačky a nadhazovačky. Cítím se mezi nimi strašně plachá, nesvá. Možná jsem i mimoň. A tak věřím, že i tímhle albem bych tuhle svoji animozitu mohla vyléčit.

Vybírala jsem intuitivně, podle toho, kdo se mi muzikantsky líbí. Byla to pro mne škola sebevědomí a sebedůvěry – oslovit ty opravdický muzikanty, kteří dělají opravdickou hudbu s dalšíma opravdickejma muzikantama. Nicméně jsem byla v osobní fázi života, kdy jsem si říkala, že už nemám co ztratit. A to je strašně skvělej odrazovej můstek na sbírání odvahy!

Na novém albu jsou i dvě písně na texty Erbenových balad. Čím vás Erben oslovuje, co vás k němu přivedlo?

Prostě je to génius! Co verš, to obraz. A hlavně ty verše samy svou slovní pestrostí, obrazivostí hrají a zpívají. Je to vzrušení a rozkoš číst Erbena. Je tam všechno! Neskutečná slovní zásoba, dokonalá poezie, dramatickej oblouk až k posrání, pardon. Zadírá se do čtenáře. Netrápí se s malými příběhy. To jsou všecko dramata, že vám to rve srdce, když to čtete.

Tohle je pro mne fyzické básnictví. Není exhibicí, ale dokonalou řemeslností, jež vás vede až k fyzickému prožitku. Erben, to je masakr. Je to jako běžet maraton a sprint zároveň. Dynamický vlny jeho balad, linií příběhu jsou nesmírný. Je to živelný – až teď si to uvědomuji. A proto k němu mám asi tak blízko.

Vidíte, zajímalo by mne, jaká byl povaha, to si musím dohledat. Jestli balady dokázal napsat jen na základě svého intelektu a racionality, nebo jestli mu byla pomocnicí i nějaká vnitřní bouře, míra šílenosti.

Ivan Acher byl na albu Kykyrý i výrazným spoluautorem, napsal vám snad šest písní. Na Kamenech jste využila jen jeden jeho text, jinak jste kromě Erbenových balad napsala vše sama. Chtěla jste natočit osobnější album, nebo má to téměř výhradní autorství jiný důvod?

Ivanovo autorství velké části písní vlastně vzniklo z velice vtipnýho důvodu, že jsem přišla do studia, nahrála své písničky a výsledná stopáž byla jen sedmadvacet minut. Takže bylo potřeba s tím něco dělat. Tudíž Ivan sáhnul do svého šuplíčku, vytáhl dvě písničky, co zkomponoval pro divadlo a které jsem mu už předtím nazpívala. Potom přes noc ještě složil ještě další tři písničky, které se na Kykyrý objevují.

U Kamenů ze dna jsem měla materiálu dost a taky to bylo období, kdy jsme se s Ivanem začali rozcházet. Navíc jsem chtěla dokázat, že to dovedu sama. Že jsem svébytná osobnost. Neříkám to pyšně, ale absolutně pokorně. Je to o tom, postavit se na svý nohy, nevyužívat berliček druhých. Začít si věřit. Být důstojný k druhým, ale především sám k sobě. Všechno do sebe neuvěřitelně zapadá. Bylo to drsný, ale krásný období. Člověk by za takový etapy měl být vděčnej.

V minulosti jste spolupracovala i na zajímavých divadelních projektech. Účinkovala jste v hudebně-tanečním představení choreografky Lenky Vagnerové La Loba, které uspělo třeba i na největším uměleckém festivalu na světě v Edinburghu. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Asi největším darem bylo poznat ten zápal pro věc u druhých. Vnoření se do procesu tvorby. Absolutní napojení na linii, nit či spíš lano příběhu, představení, které se tvoří. Nevnímání okolí. Separace. Soustředění. Nasátí úplně jiného přemýšlení a obrazivosti, kterou tanec a pohybové divadlo poskytují. Oni energii a emoce taví trochu odlišnými způsoby než my muzikanti. I když tě bolí celé tělo a nemůžeš, tak vstaneš a můžeš. Musíš. Chceš! Jsou to machři! Já podobnej výdej energie, odevzdání se pro věc, zápal zažila asi až teď při Kamenech ze dna. A potom mi ten projekt dal krásné přátelství s hlavní a jedinou taneční aktérkou La Loby Andrejkou Opavskou.

Podílela jste se i na projektech souboru Agon Orchestra, ať už šlo o album zhudebněné poezie Ivana Martina Jirouse nebo o nahrávku nových zpracování skladeb Pavla Zajíčka a DG 307. Jsou pro vás jako umělkyni příběhy a tvorba autorů českého undegroundu 70. a 80. let v něčem inspirativní?

Spíš než uměleckým dosahem a kvalitou svoji lidskostí, člověčenstvím. Občas hraji na akcích, které undergroundová komunita pořádá, mám mezi ní i pár věrných fanoušků. Dojímá mě, jak při sobě drží. Oni jsou rodina! Ač teď už většinou dosahují důchodového věku a mohli by měknout v pohodlí svých obýváků, není jim líno a jedou na akci přes celou republiku, kde se chtějí potkat, bavit se, sdílet – v tom původním slova smyslu, ne v tom debilně virtuálním. Milují se. A co je větší jakostí v dnešní době, než držet při sobě, umět se naživo bavit, neuzavírat se.

Narodila jste se v odlehlých Sudetech a vlastně celý život žijete na severu Čech v Lužických horách. Jak se ten nehostinný kraj propisuje do vaší tvorby?

Nehostinný... Nehostinný? Musím nad tím chvilku přemýšlet, jestli to tak doopravdy je. Ono asi záleží na tom, jak vnímáte a čeho si všímáte. Když chcete vidět inspiraci, najdete ji i v kraji nehostinném. Člověk dokáže žít i z mála – materiálního i podnětově duševního. I jediné zrno písku na betonové poušti ve vás dokáže rozehrát symfonickou báseň nebo úchvatný obraz. Za předpokladu, že chcete slyšet a naslouchat, že chcete vidět.

Myslím, že termín Sudety je v něčem takovým velice obecným a přežilým pojmem. Vztahovala bych ho jen ke geografickému vymezení, ale rozhodně už ne ke spiritu. Všude žijí nějací lidé. Nějací jiní lidé. Ve všech těch našich Sudetech. Není zde jednotnost vykořeněnosti. Určitě ne nyní, po osmdesáti letech od druhé světové války. Nadávat se dá na všechno, ale hledat potenciál, inspiraci, to je majstrštyk!

Sám v podhůří Lužických hor trávím několik měsíců v roce, jsem ten poslední, kdo by jim spílal. Takže beru zpět „nehostinný kraj“ a nahrazuji nehostinnost vykořeněností.

Vykořeněnost jsem tu cítila, ale ne geografickou. Mně k tomu pocitu možná pomohla neočekávaná ztráta otce v mém dětství, která ve vás něco odřízne – od něčeho odřízne. Je to nevybalancovaná levitace v prostoru. Znáte tu hračku, kuželku, většinou je to zvířátko z plastu, dole má závaží a když do něj šťouchnete, kývá se? Kdyby tohle začalo levitovat, byl by to přesně můj stav vykořeněnosti. Ovšem s odžitými zkušenostmi člověk dochází sebepoznání. Musí dojít až za hranu, na samé dno, musí se zbavit ega, hluboce o sobě zapochybovat, aby se mohl znovu správně poskládat a zakořenit. Čili odteď už jen rostu! (smích)

A jak vás život mimo centrum, „na venkově“, formuje jako člověka? Dovedla byste žít ve městě?

Člověk dovede všecko. Ale já bych to nechtěla. Dělá mi dobře ten pocit klidu, soukromí. Ochrannej val od ostatního ruchu, světa. Bezpečný hnízdo, štědrý prostor pro sebe. Kdybych vyrůstala ve městě v paneláku, dost možná bych ani nemohla hrát a zpívat tak, jak hraju a zpívám.

Narodily se vám tři dcery. K jakým hodnotám se je snažíte vést?

Že všecko je cesta a nezbytná zkušenost. Že i těžký chvíle nás posilujou a vedou k zázraku. Že naděje je! A že i když mezi sebou lidi mají nějaký problém, neměli by k sobě být zlí. Tolerance, ohleduplnost a nadšení pro všecky dary i nedary, které život přináší.

Nové album Kameny ze dna představíte na koncertních křtech 25. dubna ve Staré pekárně v Brně a 27. dubna v Čítárně Unijazz v Praze. Kdo z muzikantů, kteří se na album podíleli, vás doprovodí a na jaké písně se můžou posluchači těšit?

Křtít budeme ještě 14. dubna ve Valdštejnské lodžii u Jičína! Přijďte a těšte se na Péťu Tichého, hráče na kontrabas, Alexeye Aslamase na housle a violu, Jana Jiruchu na pozoun a Miloše Dvořáčka na bicí. Jsou to nejlepší z nejlepších a dělají to dobrovolně! Budeme hrát písně z Kamenů ze dna, ale zkusíme secvičit i pár písní z Kykyrý.