J.A.R. na novém albu bilancují, recyklují a provokují

Pánové z Jednotky akademického rapu s léty poněkud opouštějí zákruty poetických jinotajů a dadatextů a osmělují se své světonázory říkat zcela otevřeně. Ostatně už déle hlásají, že coby „zlý starý dědci“ na to mají nárok, takže nepokryté líčení sexuálních fantazií, chemických výletů nebo antipatií k „parazitům“, ženám i mužům různého druhu či „hřibům“ všeho původu připisují svému postupujícímu věku.

Ať už vás jejich texty rozesmívají, rozčilují nebo jsou vám úplně fuk, J.A.R. se nedá upřít, že po hudební stránce jim to stále šlape jak hodinky. Své publikum určitě nezklamou. Zároveň jej ale na nové desce ani ničím novým neohromí – ale to oni coby „důchodci“ přece už ani nechtějí, nebo ne?

Všechno už jsme tu měli. Nasamplované úryvky filmových hlášek či Jiřího Bartošku a jeho lakonické: „To je absurdní.“ Viktořikův tón starého slizáka, který neví, zda dříve souložit (nebo o tom aspoň básnit), „být vaším dvorním šaškem nebo se uchlastat pro bigbít“ (Sláva nazdar výfetu, Fjůča), Klempířovo přiznání k neslavným politickým stykům (Fjůča), sebeironii, nostalgii, údiv nad vlastním věkem (Jsem v důchodu, Šedesát) a nelibost, že „kolem bublá v(w)ar“ (Jezus Kristus neexisus?). A bohužel taky „boomerský balíček“ v podobě homofobních, transfobních či misogynních narážek. K tomu se ovšem ještě dostaneme.

Basa dusá na každou dobu ze čtyř v titulním songu Jezus Kristus neexistus? podobně úderně jako ve starší Hlídá nás satelit, roztřesený „eeeeeee“ vokál tamtéž je podobně slizký jako ve Zhublas. Nevinné sborové hlásky pějící provokativní text (Sláva nazdar výfetu, Kluci z JARu, Drogy, Punk) už jsme slyšeli kdysi v krátké vsuvce Bylinkářův krám. Údernou elektroniku versus skvostné dechové aranže Filipa Jelínka známe z celého alba Eskalace dobra. Balzarovu basu, která člověka posadí na zadek (Mrdám to) či Bártovy pěvecké kudrlinky (tamtéž a vůbec všude) už očekáváme tak nějak automaticky. Jo, a mimochodem, vtip verše „byl jsem na ní, chvíli v ní“ už mnohem dřív – a podle mě vtipněji – zpracoval Kato (Prago Union) ve svém songu Ona Mi Tsunami („jsem vždycky tak naivní, když jsem na i v ní“).

Nakonec to, co možná překvapí nejvíc, jsou momenty určité „obyčejnosti“ a prostoty, jako až popová sladkost ve skladbě Šedesát nebo téměř techno aranž ve slokách tracku Poslední rváč. Překvapením může být také pocit až úlevného oddechu od vzrůstající porce konkrétnosti tam, kde přijdou ke slovu poetičtější a čistě zvukomalebné texty nebo skvostně zaranžovaná instrumentální outra.

Samostatnou kapitolou jsou jarovské provokace a jejich vzrůstající intenzita. Tytam jsou doby, kdy televize odmítaly hrát skladbu Medvídek od Lucie, protože ve videoklipu kromě ukřižovaného plyšatce figuroval také bílý prášek a sborově zpívající malé děti. Sprostá slova kalibru „mrdat“ už v době rapové taky nikoho nedojmou.

Proto (nebo snad aby nenastala situace ze skladby Doba bubák a „za částkou na účtu nechyběla nula“?) se J.A.R. rozhodli v kontroverznostech ještě přitlačit. Takže na Jesus Kristus Neexistus? zpívají dětské hlasy vesele nejen o „výfetu“,  ale taky o tom, že „kluci z JARu, to je elita / po těch touží každá lolita“. A zatímco svět se vyrovnává s kostlivcem ze skříně v podobě hnutí #metoo, my tu řešíme herečky, které „píšou scénáře píčou“ – kritiku praktik dam, které se nezdráhají využívat svého těla k získání kariérních pozic v duchu hesla „příležitost dělá zloděje“. Akademičtí rapeři sice uznávají, že ryba smrdí od hlavy („kdyby holka chytrá byla, nedostane šanci / na špici jsou nadržený, pořád sjetý kanci“), jsou to už odedávna ale spíš sžíraví pozorovatelé a glosátoři, nežli rozdavači morálních rad. Svou případnou pozici v celé situaci vyjadřují maximálně refrénem „tak hoši, pojďme jim píchnout“, čili se s poťouchlostí sobě vlastní z nastalé situace hodlají vykřest alespoň nějaký ten sex.

To, že zrovna tyhle songy nejspíš nebude chtít hrát žádná velká televize ani rádio, J.A.R. opravdu trápit nemusí. Dostatek pozornosti jim zajistí počty individuálních, soukromých přehrání na streamovacích platformách a jejich věrní fanoušci. Ti si také musí sami rozhodnout, jak se k problematickému obsahu jařích songů postaví.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Abychom se ale od obsahových rozborů dostali zpátky k hudební složce. Prokletím muzikantsky skvělých uskupení je právě to, že hrají tak dobře, že to posluchač začne považovat za standard a očekává stále víc. A kromě toho, čím víc se J.A.R. snaží bez obalu sdělit něco osobního či kontroverzního, tím víc textová složka krade pozornost té hudební. Možná až při opakovaném poslechu tedy začnete vnímat nevtíravé atmosférické kytarové vyhrávky Miroslava Chyšky, všimnete si elektroniky a klávesových linek nenápadně propletených předivem songů nebo celkové akordické stavby skladeb. A to je moment, kdy ten, kdo měl J. A. R. rád doteď, znovu zatouží vidět to všechno naživo, a ten, kdo je dosud neznal, začne možná důkladně sjíždět i jejich starší věci, aby to všechno mohl dosyta obdivovat.

J.A.R. – Jezus Kristus Neexistus?

Warner Music Czech Republic, 00:58:57

funk / pop / rap

75 %