J.A.R.: Nechceme se líbit za každou cenu

Devátá alba velkých světových kapel bývají památná: Pop od U2, Ultra od Depeche Mode, Bílé album od Beatles nebo A Moon Shaped Pool od Radiohead. Je devítka i v diskografii J.A.R. v něčem mimořádná?

Roman: Já bych ten výčet doplnil o desku 9 od Public Image Ltd, ta je taky fantastická.

Oto: A Laboratoř od Olympiku byla, tuším, taky devátá. Počkat, podívám se... Tak ne, devátá deska Olympicu je Rokenrol, tu neznám...

Roman: Ale k otázce. Z mýho pohledu producenta je deska Jezus Kristus Neexistus? výjimečná ve víc ohledech. A zvlášť ve vztahu k současnýmu stavu český hudby, která je na tom tak, jak je.

A jak na tom je?

Roman: Muzika obecně prochází posledních pětadvacet let dost velkým úpadkem. Je to nihilisticky nepřekvapivej vývoj, kterej vlastně není vývojem. Za mě se neobjevuje nic novýho, co by se dalo brát vážně. Poslední velký kapely vznikly na začátku 90. let. Možná jsem moc přísnej, ale fakt mě nenapadá nic, co by se mi zvlášť líbilo, tu a tam nějakej singl. Ale jinak se v hudbě, podle mě, už léta nic zásadního neděje. Pořád vzniká hodně bezva kapel, ale bavíme se o těch stylotvornejch muzikantech.

A česká hudba je na tom podle tebe podobně?

Roman: Ještě hůř. Vždycky jsem si říkal, že největší hlupci přes hudbu jsou v Rakousku, ale ono to tak úplně není. Tady je situace dost mizerná, od playlistů v rádiích po festivaly typu České hrady. Ale má to jednu velkou výhodu. Zoufalá situace umožňuje vyniknout i tak starejm idiotům, jako jsme my. Nahrává nám to, což je pointa mojí litanie.

Oto: No, možná tu jsou skupiny, který jsou dobrý, ale my je neznáme. Nemůžeme znát všechno.

Michael: Já ale s Romanem souhlasím a nemyslím si, že by nám nějaká super kapela utekla. Dneska to prostě nemá takovou úroveň, jako třeba v osmdesátkách.

Roman: Paradoxně právě v těch osmdesátkách tady byly skvělý kapely všech žánrů, hrál se tu dobrej rock, dobrej heavy metal, bylo tu reaggae, experimentální hudba kapel jako Mama Bubo, Abraxas a nová vlna, začínala Lucie, takže i slušnej pop. Dneska chtějí všichni prorazit do rádií a ve výsledku znějí stejně.

Dan: Nojo, někdo někomu nakuká, že je někde zlata kus, a tak kdejaká nezralá bluma vyrazí právě jen tím jedním směrem, žádný pořádný hledání nebo snad dokonce trocha upřímnosti, samosebou hlavně v mainstreamu, i když tam to bylo tak nějak vlastně vždycky...

Oto: Není to jen hudbou, ale i tím, o čem dnešní kapely a zpěváci zpívají. Jako kdyby jim chyběly témata. Pusť si dneska rádio a uslyšíš pořád dokola, jak někomu chybí holka, jak ji má rád a chce bejt s ní a že z toho nemůže spát... Nekonečnej pelmel jednoho a toho samýho. Proto jsme se rozhodli, že tahle témata na novou desku J.A.R. nedáme, zato jsme tam narvali svoje obrazy, myšlenky, sny a přání, náš duševní svět, kterej jsme podpořili skvělou muzikou.

Dan: Jako my se chceme líbit, to jo, ale ne za každou cenu a všem nebo tak něco...

Jak vznikají písničky J.A.R.? Co všechno se musí stát, než se ze základu songu vyloupne ten výsledný tvar?

Roman: Je to dost náročnej proces. Představ si hiphopovýho producenta, kterej naskládá hromadu beatů a teprve pak přijdou ti hošánci, co rapujou, a řeknou si hele, tohle je slušný, dvojka je dobrá, třináctka dobrá... Děláme to podobně. Před touhle deskou jsem taky naskládal hromadu beatů, pak přišlo kapelní grémium a vybírali jsme, co by se mohlo hodit.

Stejně je to s texty. Kluci shromáždí spoustu nápadů, obrazů, črt a pak se tím společně probíráme a říkáme si, co by stálo za zachycení a co ne. Všechny složky písně vznikají takhle separátně a na mně pak je, abych to nějak napasoval do sebe.

Dan: Já většinou až doťukávám, když už má Majkl s Otou rámcově hotovo. Stejně tak se k Romanovým věcem vztahuju spíš jen melodicky a později, a i to jen občas. Docela to funguje, někdy udělám protiváhu, někdy naopak, někdy to zakroutím jinam.

Michael: Roman ve finále propojuje ty naše světy, což je složitý, protože každej z nás je absolutně jinej. To se projevuje zvlášť v textech. Oto přijde s určitou myšlenkou a my ji korigujeme, zlehčíme, když to tak cítíme.

Roman: Když se třeba v textu objeví nějaká vulgaritka, což někomu z kapely nevadí, ale jinýmu jo.

Michael: Počkej, na nový desce přece žádný vulgarity nejsou, nebo ne?

Roman: Mně někdo říkal, že tam máme strašně vulgární věci, nevím... Většinou je to tak, že když se přece jen nějaká vulgaritka objeví, vloží se do toho tady Dan, ten to nemá moc rád, takže text upraví. Vlastně tu vulgaritu jakoby omluví. Což je v pořádku, protože právě tyhle detaily dávají dohromady J.A.R. Ta kapela je vlastně jeden nekonečnej střet úplně jiných pohledů na svět.

Dan: To se halt, kurva, nedá nic dělat...

Oto: To máš jako s mým tetováním... (ukazuje kérky na stejném místě levé a pravé paže, na jedné je nápis WRONG, na druhé STRONG, pozn. autora).

Roman: Teď jde o to, kdo je kdo. Ty jsi strong a my jsme ty špatní?

Oto: Ne, já jsem zásadně wrong.

Roman: Aha, takže můžu já bejt strong?

Romane, v jednom starším rozhovoru jsi prozradil, že jsi měl většinu hudby na novou desku hotovou už v roce 2021, ale nakonec jsi toho spoustu zahodil a začal nanovo. Proč? V čem byl ten původní hudební obsah jiný, než to, co dneska vydáváte?

Roman: Všechno jsem nevyhodil, naštěstí. Asi tři písně, původně určený pro J.A.R., jsem si zpracoval na svou sólovou desku, takže úplně k ničemu to nebylo. To, co jsem před dvěma lety napsal, bylo hudebně daleko niternější, ale taky unavenější, než je dnešní deska. Já tenkrát procházel ne úplně pěkným obdobím, byl jsem jednoduše takovej chcíplej, dneska už bych asi tak tklivej nebyl. Nemyslím si, že to byl špatnej materiál, ale chápu že J.A.R. potřeboval daleko víc energie, která nám, zlejm dědkům, sluší daleko víc, než ty niterný věci.

První singl z desky se jmenuje Už jsem v důchodu a motiv nemilosrdně postupujícího času se ozývá i z dalších nových písní. Je to jedno z ústředních témat desky?

Oto: Řekl bych, že jo. V mým věku se tomu neubráníš. Člověk si pořád myslí, že se nic neděje, že jen jeho děti stárnou a auta mají jiný kastle, ale není to pravda. Stárneš, nevyhnutelně, což můžeš zpomalit tím, jakým způsobem žiješ. Kapely maj' koncerty, někdo třeba milenky, chodíš na večírky, čteš zajímavý knížky, bavíš se s mladejma lidma, takže ten proces není tak rychlej a prudkej jako u někoho, kdo chodí každej den do práce, kde jen sedne za počítač a nemá ty atraktivní impulzy zvenčí.

Taky se dá stárnutí mírnit tím, že už se každej den neožíráš a nepřežíráš, že občas zajdeš na procházku nebo do fitka, prostě děláš něco pro svůj chřadnoucí organismus. Protože když má tvoje mysl a duše za sebou táhnout to uvadající tělo, je to obrovsky energeticky náročný. Jde to zpomalit, ale ne úplně zabrzdit.

Michael: To je velmi individuální. Někdo na smrt myslí dřív, někdo až později.

Dan: Já pořád.

Roman: Každopádně je stárnutí obrovský téma. Řadil bych ho hned za tu lásku a vztahy... Oto, ty něco jíš? Teď sis dal něco do pusy!

Oto: Cukry. To je jediný, co mi zbylo.

Michael: Jojo, cukry, taky jsme tomu tak kdysi říkali...

Oto: Hele, ještě něco k tomu stárnutí. Dneska ráno jsem se bavil s mamkou, už je jí přes osmdesát a pomalu se připravuje na to, že začne odcházet. Já jsem člověk, kterej v sobě ještě nemá to smíření, pořád chci provokovat, bojovat, něco dělat. Jenže jednou to přijde a já se budu muset začít vyrovnávat s tím, že mě naloží na vozejk a odvezou někam do pryč. Jak se v tý chvíli asi člověk cejtí, na co při tom myslí?

Roman: Tak tohle bude hodně zajímavej rozhovor...

Michael: Takovej vesele temnej.

Dan: Ale to, že nemá nižádný význam chtít být stále mlád, už také víme.

Roman: Víš, Oto, já tě vlastně musím pochválit, protože asi ještě nikdo na světě v písničce nenapsal radostnej text o tom, že je v důchodu. To je samý „Jsem stále mlád“ nebo „Muži nestárnou“, ale něco jako „Vítám tě, důchode!“, to tu ještě nebylo. Mimochodem, „důchod“, to je snad nejhorší slovo na světě!

Oto: A víš, co je ještě horší? „Penzista“!

Roman: To jsme tam měli dát! Něco jako „penze penze hypertenze“.

Michael: A vokály by byly: „Konečně pod penzí, konečně pod penzí“!

Dan: No, a mohl by se ten kus jmenovat Důchodová Planá.

Když už jsme u toho, právě jsem spočítal věkový průměr kapely J.A.R. Vyšlo mi 56,6 roku...

Roman: Ty kráso! Fakt? To už tam nemáme toho devatenáctiletýho Mirka Chyšku? Ono už mu není devatenáct?

Je mu jedenapadesát a patří mezi nejmladší členy kapely, zatímco nejstarší má třiašedesát. Projevuje se nějak ten věkový rozdíl mezi padesátiletými „mladíky“ a někdy i o deset let staršími „bardy“ – v hudebním myšlení nebo třeba i v běžné kapelní praxi?

Oto: V J.A.R. došlo k něčemu, co by se dalo nazvat organickým srůstem. My jsme fakt organicky srostli, takže je jedno, co si kdo myslí a jak hraje nebo co preferuje. J.A.R., to je organický srůst deseti lidí, kterej jsem v životě nezažil, a to jsem léta pracoval v různejch firmách a korporacích. Nikde jinde než v týhle kapele jsem nezaznamenal, aby se lidi půl roku neviděli, pak přišli na schůzku a měli pocit, jako kdyby se neviděli jen pár minut. Stručně řečeno, věkovej rozdíl se v kapele neprojevuje vůbec v ničem.

Roman: Všichni muzikanti, bez ohledu na to, kolik jim je let, mají velice podobnou duši. Bláznivou, nesnesitelně dětskou, debilně mladistvou... Muzikant to tak má, protože má od publika spoustu energie a dostává se mu toho poplácávání po ramenou, který každej tolik potřebujeme. Taky je v kapele spousta legrace, hodně se spolu nasmějeme, i to pomáhá. A přes ten rozdílnej věk se v J.A.R. vesměs shodneme taky na muzice. Každej poslouchá něco trochu jinýho, ale základní principy kvalitní hudby ctíme všichni.

V tak početné sestavě, jakou má J.A.R., asi těžko dojdete k tomu, aby si všichni stoprocentně stáli za každou notou a každým slovním obratem v textu. Jak řešíte případné neshody?

Michael: V začátcích jsme to měli tak, že když se někomu něco nelíbilo, šlo to nemilosrdně pryč. Ale jak jsme čím dál víc srostlejší, tak už se neptáme na každý slovo v textu třeba i bubeníka nebo saxofonisty. To by nešlo, takhle bysme neudělali nic.

Dan: Taky je v tom ale i víc vzájemný důvěry, protože některý systémy tvorby jsou už trošku prověřený. A taky tolerance, protože když má někdo něco na srdci, je dobrý, když mu to tam nezůstane a dá to na jazyk. Pokud jsi součástí konsenzuálního tělesa, je skvělý, když se umíš zdržet hlasování ve věcech, který jsou ti buď trochu jedno, nebo víš, že jim moc nerozumíš, tím pádem nemůžeš nabídnout nosnou alternativu a tak.

Roman: Ale pořád si hlídáme, aby většina materiálu byla v míru se zbytkem kapely. Já jsem dokonce na nový desce snad poprvé v životě udělal to, že jsem napsal dvě písničky vyloženě na přání těch jazzovějších hráčů v kapele, aby tam měli taky něco harmonicky propracovanějšího. Takže vznikla písnička, kde je asi 96 akordů – psal jsem ji i s tím, že ty jazzmany potrestám, protože se ji v životě nenaučej. Ale dopadlo to tak, že jedinej, kdo se to nenaučil, jsem já sám, takže mě to pěkně doběhlo. A co se týče textů, o tom už jsme trochu mluvili. Tady jsme s Otou malinko narazili, protože některým klukům připadaly texty moc sprostý a nechtěli je zpívat.

Michael: Když řekneš „nechtěli je zpívat“, tak trochu napovídáš, o koho šlo.

Dan: Hrát a zpívat je rozdíl, to pozor!

Roman: Já bych to řekl tak, že tihle odmítači díky svýmu nízkýmu vzdělání a inteligenci naprosto nepochopili, co chtěl génius Oto říci. Oni nejsou všichni v kapele stejně vzdělaní, takže musíš táhnout i ty polomátožný a ne úplně talentovaný lidi. Ale to je život.

Oto: A teď do toho rozhovoru musíš připsat nějakej znak na zlehčení, aby to méně talentovaní a bystří pochopili.

Roman: Dej za tu odpověď do závorky „hurónský smích“. Nebo „poťouchlý smích“. Ne, hele dej tam „zlý, děsuplný smích“.

Oto: Nebo tam dej tři tečky a do závorky: „A uplivl si.“

Roman: Ne, vážně, dej tam „zlý dlouhotrvající smích“, budeš první, to ještě nikdy v rozhovoru s J.A.R. nebylo.

J.A.R. byli vždy lehce nekorektní kapelou. Na nové desce je třeba písnička Herečky píšou, která asi nerozesměje úplně všechny mladé herečky a zpěvačky, natož feministky. Myslíte, že vzbudí pozdvižení?

Oto: Já ten text zkusmo odrecitoval několika mladým herečkám v Ypsilonce a řekly mi: „No, a co má bejt? Vždyť to je pravda.“

Michael: Já to teda s žádnou zpěvačkou nekonzultoval, ale chodí to tak, jak to Oto napsal v textu.

Dan: Já z toho po dohodě vybruslil, aniž bych to zasklil...

Roman: Kluci, propána, je to jen básnická licence. Hra se slovy. No, tak jsme si dovolili rým „Herečky píšou scénáře píčou“, to je teda odvaha... Vždyť to lidi nemusej brát smrtelně vážně. Mimochodem, já chodil s tolika herečkama – a je to svatá pravda. Teda chci říct, není to vůbec pravda! Herečky jsou jen oběti režisérů, producentů, různých Weinsteinů.

Oto: A jak se ukázalo i Tillů Lindemanů. Prostě všech okolo.

Roman: Kromě nás čtyř, samozřejmě.

Dan: Samozřejmě.

Vaše kapela je stejně stará jako česká svoboda – a to na den přesně. Cítíte se v lepší kondici než naše demokracie? A je pro vás politika téma, ať už ve formě tvůrčí reflexe, nebo třeba i v diskuzích uvnitř kapely?

Roman: Politika je pro nás téma, na kterém se vůbec – nebo přinejmenším téměř v ničem – neshodneme. Konkrétně my čtyři. Takže tuhle otázku bych rovnou přeskočil.

Oto: Ve skutečnosti jsme ale všichni antikomunisti, všichni jsme prozápadní, všichni chceme být součástí Evropský unie.

Michael: Počkej, to neříkej, to už je zase jen tvůj názor.

Oto: A ty nejsi prozápadní?

Michael: Prozápadní jo. Ale to neznamená, že souhlasím s tím, co jsi řek’. Problém je, že covid a válka lidi rozdělily. Nejen v J.A.R., ale obecně společnost. Jsme nucený se jednoznačně rozhodovat, stavět se na jednu určitou stranu, říkat buď ano, nebo ne.

Dan: No, to právě nejsme. Jen pokud připustíme tuhle hru, ne? Třeba, souhlasíte, nebo nesouhlasíte s postoji a názory známého rakouského dobrodruha Emila S. Grünwalda?

Vaše předchozí album Eskalace dobra považuje spousta fanoušků za to nejlepší, které jste natočili, získali jste za ně i všechny ceny Anděl, které šlo získat. Svazuje to ruce, když víte, že od vás posluchači čekají přinejmenším stejně dobrý materiál jako naposledy?

Dan: Tak radost udělat chceme, ale dát to na první místo by bylo proti té naší věci samé.

Roman: Mně to ruce nesvazuje. Já muziku pořád dělám na stejným principu. Chci se při tom bavit a jsem šťastnej, když se to, co složím, líbí jak mně, tak spoluhráčům. Vždycky se těším, že budeme mít radost z dobrýho bubnu a z dobrý figury a budeme se plácat po ramenou, jak jsme dobrý. Vlastně mě naopak tlak ze strany fanoušků, zvědavejch, s čím se vytasíme, spíš motivuje. Kdykoli děláme novou desku, jsem přesvědčenej, že bude lepší než ta, kterou jsme natočili posledně. Bez toho přesvědčení bysme ani nic novýho nemohli vydat.

Oto: Vždycky usilujeme o to, aby nová deska zněla nově v aranžích, v textech, aby tam byly nový výrazový prostředky. Jinak hrozí opakování a řetězení stále stejnejch postupů, což se stává mnoha interpretům, který slyšíš v rádiu. Nechceme hrát dvacet let jednu písničku, to absolutně odmítáme. Bez ohledu na to, kolik nám je, se snažíme bejt pokud možno inovativní.

J.A.R. byli jednou z prvních rapových kapel v Česku. Jak se díváte na dnešní boom rapu, který se stal i u nás asi nejpopulárnějším žánrem?

Michael: Mě to nebaví. Český rapový groovy jsou většinou takový minimalistický. Mě vždycky bavil ten funkovej, soulovej spodek, kdy to fakt jede. V Čechách je to jen takový ťukání a do toho rapuje někdo, komu ani není rozumět. Českej rap není ani tak hudba, jako spíš fenomén. Kvalita mu ale podle mě chybí.

Oto: Ale to mluvíš o mladejch, ne? Nemáš na mysli lidi jako James Cole, třeba?

Michael: James Cole nebo Vladimir 518, to je střední generace. Ti, o kterých mluvím, to jsou lidi kolem pětadvaceti. Sice rapujou a zůstává tam ten duch, ale groove a forma jsou nuda.

Dan: Mě nuděj ty texty, popravdě, ty tvrďácký blbiny. A to nadužívání těch bublavejch intonalizérů, to je megaotrava. A to frázování poangličtělý. Vlastně si myslím, že to není vůbec nutný, že je to jenom taková manýra. Kendrick Lamar, Little Simz, například, Mac Miller, jsou super, jenom mluvěj, nepitvořej ten jazyk až k parodii.

Oto: Víš co, oni taky následujou nějaký trendy. Jako je old school, tak je i new school, má určitý pravidla. Ty kluci prostě jazyk ohýbají jinak, nechtějí rap dělat jako my a stoupat po tom žebříku někam, kde my už jednou byli.

Roman: Budu mluvit za hudbu. Už dvacet let tady bublá automatická hajtka a bubínek Roland TR-808, většina to dělá dost podobně a hudbu si dokonce ani sami neskládaj, oni ji kupujou z hudebních bank. Já bych to vůbec nenazýval muzikou. Přeju všem úspěch, protože některý rapeři mají z obchodního hlediska velkej tah na bránu. Ty beaty mě neoslovujou, ale to je normální. Jsem starej a nerozumím tomu. Vyrostl jsem na De La Soul a A Tribe Called Quest, kde bylo hodně hudby.

Vraťme se ještě na závěr k novince Jezus Kristus Neexistus? Jak vysoko ji v rámci diskografie J.A.R. stavíte?

Dan: Já to jednoduše do žebříčku postavený nemám, sorry.

Oto: Já mám tři favority. Armádu špásu, pak samozřejmě minulou desku Eskalace dobra, ale ještě výš stavím nový album, z jednoho prostýho důvodu. Povedlo se mi dostat do textů víc příběhů a obrazů než kdykoli dřív.

Roman: Taky řadím novinku hodně vysoko. Jestli nejvýš, to nedokážu říct, uvidíme za takovejch deset let. Ale myslím, že Jezus Kristus Neexistus? je přinejmenším stejně dobrý album jako to předchozí.

Michael: Každej muzikant si asi nejvíc cení toho, co udělal naposledy, a i pro mě je nová deska nejvíc. Ale na druhou stranu souhlasím s Romanem, že je to teď těžký posuzovat. Čas ukáže.