Jaro Cossiga: Bojíš se toho? Tak to je ta správná výzva

Jara Cossigu, uznávaného beatboxera, producenta a hlavně pohodového člověka s nadhledem, jsem měl možnost navštívit přímo v jeho Royal Duck Studiu. Prozradil mně, na jakých projektech zrovna pracuje, proč rád používá Ableton nebo co chystá na svůj workshop na Strunách TEENS. Dočtete se ale také o jeho motivaci, východiscích, přístupu k tvoření hudby či fanynkách v šatně Snoop Dogga. Nebo o jamování v newyorském metru, kde Jaro potkal na padesát MCs, všichni černoši byli úplně hotoví a chtěli s ním rapovat.

Prošel sis docela dost profesema. Čemu se teď aktuálně nejvíc věnuješ?

Aktuálně, a to se se mnou drží celou dobu, je to studiová tvorba. Mám kolem sebe furt počítač a jsem ve studiu. Teď jsme mimochodem tady u mě v Royal Duck Studiu, který krůček po krůčku prochází nějakým progresem. Takže studio, vyrábím rádiový reklamy, dělám hudbu pod videa. Moji tvorbu moc neřeším, je to takový příjemný bytí, nikam nic netlačím. Co se týče beatboxu, tak teď jede asi třetí rok s KrisKrosem, což je a capella kvintet, hrozně mě to baví a vlastně by mě nikdy nenapadlo, že mě bude nejvíc bavit beatboxovat třeba do Labutího jezera. Dovolil bych si říct, že jsem tady první a capella beatboxer. To jsou takový moje náplně, taky rád moderuju, jak sám, tak s parťákem Kajagem – máme takovou freestylovou beatboxovou dvojici.

Jak to máš teď s beatboxem? Co jsem tak koukal, tak ten hlavní boom jsi měl tak před 10 lety?

Jak říkáš. Je to deset let od desky Hop'n'Nob. A trošku jsem se přetransformoval, teďka řeším to studio a ty reklamy mi taky něco daly. Neustále podporuju undergroundový umělce, to se mě drží tak nějak celou dobu. Takže po večerech tady nahrávaj různý kapely. Teď to bude taky skoro rok, co jsem viděl vystoupení jedný mladý slečny Jana „Mrkev“. Vlastně jsem si řekl, že bych tomu hrozně rád pomohl, takže jsem vstoupil do takový fáze producenta. Mám tady taky svýho zvukaře z Francie, Huga, kterej je tady na půl roku se mnou, takže jsme to taky posunuli a já jsem si mohl odsednout od toho počítače. Pak můžu mít ten náhled trošku větší, než když fakt člověk sedí za tím počítačem a technicky ty věci dělá.
K tomu beatboxu – pořádám mistrovství Český republiky, to teď máme taky za sebou. Každej rok vygenerujeme nějakýho vítěze, nejlepšího českýho beatboxera, se kterým jezdíme jednou za dva roky reprezentovat na mistrovství světa. Tam jsem se taky posunul, dělám tam technika na stage, zapojuju loopstationy. Což jsem teď mimochodem dělal i na mistrovství v loopování, který vyhrál En.Dru, kterej je vlastně patronem celýho festivalu Struny TEENS. Všechny ty jeho vystoupení, a to, co tam s těma teens dělá, je celý skvělý a úžasný.

Když ještě zůstanu u beatboxu, dočetl jsem se, že máš nějakej beatboxovej rekord...

Jo, je to pravda. To bylo ještě v éře BeatBurgeru, to zase bude tak dekáda zpátky. Před těma deseti lety jsem měl nějakej svůj vrchol, aspoň co se týče toho beatboxu. Furt jsme někde byli v rádiích, v televizích, časopisy, neustále se něco dělo, o tom beatboxu se mluvilo. My jsme byli vícemistři světa a dělali hostovačky právě třeba typu Karel Gott. Dnešní doba si žádá, že by měl člověk všechny ty věci točit a sypat to na nějaký svoje sociální sítě a v tom nejsem zas tak úplně aktivní, ale zas udělám něco jednou za čas a stojí to za to. Už se nepotřebuju ukazovat furt. Dělám si svoje a cejtím, že to pomalinku směřuju směrem nahoru. Protože jak ses ptal na začátku, já těch věcí dělám spoustu, i v tom studiu jsem takovej samouk a člověk si sedne na hodinu k tomu netu a může se naučit spoustu novejch věcí. Za chvíli mi bude čtyřicet, ale stále mám chuť učit se nový věci. Třeba i s tou a capellou KrisKros, to byla ohromná výzva. Já jsem si to tu s nima pustil a říkám, jo, to je v pohodě. Začal jsem to studovat, jakože se naučím osmnáct věcí přes léto a začal jsem z toho mít bobky, jak se říká. Normálně jsem z toho chtěl pomalu utýct. A pak jsem si uvědomil – bojíš se toho, tak to je ta správná výzva. Já mám rád ty výzvy a vlastně si musím projít etapou toho, že před tím mám respekt. V tu chvíli cejtím, že pro to musím něco udělat.

Pověz mi, v čem se liší tvůj přístup k beatboxu?

Já jsem nevymyslel nic extra závažnýho. Už v tom roce 2000, kdy jsem se to nějak víc začal učit, tak jsem našel zápis „P“, „PF“ a „K“. To je tak jako všeobecně známý. Když si budeš chtít udělat fonetickou srandu z beatboxu, tak ho prostě uděláš „P, C, K, P, C, K“ a nazdar. Ale z toho to vychází. Takže jsem si začal dělat nějaký tabulky. Když tomu budeme říkat metoda, tak se učíme perkusivní zvuky a bubnovat. Občas tam vyletí nějakej syntetickej zvuk, melodie, ale to, co mám já, je čistě pro perkuse a bubnování. Primárně mám „hajtky“, který jsou v základu „C, Č, S, Š“, pak mám ještě eventuálně „F“. A k tomu mám barvy „A, E, I, O U“. A to mám na každým zvuku. Takže jedu tyhle různý kombinace a v různých rytmech. Tim si procvičuješ ten mozek a „huba“ se učí najít cestu z toho mozku, kde ten nápad přijde a chceš to tam dát. Což ale ze začátku samozřejmě hned nejde. Je to jako když chceš začít bubnovat, ale nemáš rytmus v rukou. Je prostě potřeba trénovat. Vždycky, když za mnou někdo chodil, tak jsem říkal, pojď, uděláš si svůj slovník svejch beatů, svůj „beatníček“. (smích) S příchodem mikrofonu pak přibývá technika. Teď to tady zní jednoduše a hezky, s tím mikrofonem se ale člověk musí naučit pracovat.
Beatboxer pak po letech zjistí, že by rád zkusil loopovat, zjistí, že pokud neumí zpívat, tak je úplně v lese a musí začít s intonací. Já toho teď lituju, že jsem nezpíval. Podívej se na En.Drua. Ten když se ke mně dostal na workshop, tak už uměl zpívat, resp. chodil na hodiny zpěvu. A dneska po deseti letech je to propojení geniální. Tak jak já vidím v hlavě beaty, tak on je tam vidí s melodiema a na looperu mu pak vznikají fakt suprovky. Pokud přijde někdo muzikální a zapracuje techniku do muzikality, tak je to ono.

S BeatBurgerBandem jste předskakovali Snoop Doggovi nebo 50 Cent. Vzpomeneš si na nějakej zážitek?

Po koncertu Snoopa jsme byli v hokejovejch šatnách, on byl hned vedle nás. A přicházíme k naší šatně a vidím černocha ohromnýho, kterej zaplní celý dveře. A vidím ho jenom po krk, jakože jeho hlava z druhý strany nebyla vidět. Říkám, ty k*ávo, tam je obří frajer. To byl jeho bodyguard a po tom koncertu Snoopa se stalo to, že manager naběhl na stage a říká: „Jsou tady nějaký holky, který chtěj’ za Snoopem?“ Takže se ozval řev samozřejmě a on se takhle postavil a začal jenom ukazovat. Teď si představte, že sedíme takhle v tý naší šatně, máme otevřený dveře, vidíme na chodbu hokejovou a jenom chodí jedna holka za druhou. A nedopočítáš se. Já si myslím, že to bylo tak třicet, čtyřicet, padesát frajerek, který šly do tý šatny. A další, co si pamatuju, to bylo velice vtipný. Jedna z nich přišla se svým přítelem a toho ten obří člověk prostě zablokoval a říká: „Ne, ne, ne, jenom holky.“ (smích)

Co ty a Ableton? Proč, jak ses k tomu dostal a co se ti na něm líbí?

To bysme si taky mohli povídat dlouho. Můj táta začal podnikat, takže jsem byl dítě štěstěny a měli jsme doma PC 386. Takže jsem nějaký hry jel a začal jsem si v brzký době uvědomovat, že to je žrout času, a začal jsem už tíhnout k hudbě. Přes nějakýho Music Makera, pak jsem začal s Fast Trackerem, kterej tenkrát byl ještě v DOSu. Pak když byly první Windows, tak jsem pak používal ImpulseTracker, jestli se nepletu. Všechny dostupný softwary, který tenkrát byly, jsem si prostě zkoušel. CakeWalk, Sound Forge, Acid, já už ani nevím, jak se to všechno jmenuje. Reason, to mi trvalo třeba jako rok. Nicméně si dobře pamatuju to období, kdy jsem z těch her přešel na tu hudbu a řekl si, že přestanu hrát a jdu prostě zkusit udělat hiphopovej beat. Většinou jsem složil nějaký techno, protože všichni kolem mě v tý době byli na technu a na housu. Já jsem se furt snažil přijít na to, jak to složit, ten jednoduchej rytmus. No a tak jsem se prokousal k tomu „Abláči“, to už mohl bejt rok 2003, možná 2004. Už jsem měl za sebou tak dva roky toho Reasonu, v kterým jsem si to jakoby probouchal. Jedna společnost v tý době sháněla někoho, kdo by odprezentoval Ableton a kontroler se zvukovkou. A já, že ať mi to půjčí a že se to naučím. Takže mi to půjčili, za čtrnáct dní jsem dělal první prezentaci tenkrát tady v klubu Sabotáž a od tý doby na něm frčím.
Zjistil jsem, že už nic jinýho nepotřebuju. Okamžitě jsem skončil se vším ostatním a začal jsem se v něm učit sám – v tý době tady nikdo nebyl až na Sifona, ten mi dával první ťuky a úplně první vlastně Peťa Kalábů. On mi říká, ať za ním jdu, podržel klávesu a říká, ať udělám beat. Tak jsem zasolil něco, dva, tři bary, a najednou to hrálo z toho kompu a já jenom, jak jsi to udělal? A hned jsem se o to začal zajímat a okamžitě jsem tomu propadl natolik, že do pěti let jsem udělal tu svoji desku, pak jsem v tom dělal nějaký reklamy.
Za mě Ableton naprosto komplexní software. Debaty typu, že to má horší zvuk, to už zapomeňte, to bejvávalo, dneska už bych to vůbec neřešil. Je to dostupnej software, je naprosto intuitivní. Hugo by vám za chvilku taky řekl, kdyby jsme chtěli. Protože on sem přijel jako „ne-Ableton“ a teď v něm dělá naprosto všechno. Takže toho „Abláče”, a o tom budu mluvit i na Strunách, se není potřeba vůbec bát. A pokud ty lidi najdou někoho jako já, tak za pár hodin lekce člověk získá to, co já za několik let zjišťováním. Takže maximálně doporučuju, i když nezatracuju ani ostatní software.

Když už jsi to nakousl. Ty se 19. října chystáš na Struny TEENS v La Fabrice. Můžeš nám říct, co tam chystáš?

Chci tam vlastně seznámit všechny co mají rádi muziku s možností nahrávání v skoro profi kvalitě. Víc kladu důraz na zaznamenání aktuální kreace. Tobě se honí v hlavě spousta věcí a většinou kámen úrazu přijde v momentě, kdy nevíš, jak to dostat do počítače. Většinou tě zabrzdí technický věci, někdy tě zabrzdí software. Poslední dobou se setkávám s lidma, který si prošli dvaceti lety úplně předimenzovanými mašinkama a vracej se k tomu jednoduchýmu principu nějakýho čistýho záznamu.
Pak tam budu mít ještě looper, kterej si myslím, že pokud je pro někoho finančně dostupnej, tak na to zaznamenávání nápadů je to úplně suprová věc. Budu tam porovnávat tyhlety věci. A třetí věc, ty to držíš taky. Kdybysme tady byli před x lety, tak budeš držet mikrofon a různý nesmysly, dneska to nahráváš na telefon. Každej má dneska smartphone a je milion aplikací, který se dají používat na nějaký záznamy a třeba psaní textů, na bubnování si, na nahrávání, Ableton jde s tím telefonem propojit taky. Lehce ťukneme na to, jak můžou lidi zaznamenávat svoje nápady. Ať už jde o zpěv, beatbox, kytary, to už je úplně jedno.
Jinak jsem teda reprezent Macu a furt se to děje, je to přes deset let, co jsem do toho skočil a jsem absolutně šťastnej. Většinou, když sem někdo přijde s PC, tak tady třičtvrtě hodiny zapojujem’ USB kartu. A vždycky mi to připomene ty moje začátky, kdy jsem si pořídil první laptop a úplně jsem plakal, protože furt mi to bzučelo a ani ten „Abláč“ s tím nechtěl makat. Když jsem vzal prvního Maca, tak od tý doby ze mě spad’ takovej kámen, že tohleto občas ťuknu bez toho, že bych do toho ty lidi tlačil, je to drahý, každej si k tomu musí dojít tak jako já. Takže to bude takový téma, který naťukneme lehce taky.

Máš nějakou aktuální oblíbenost, co se týče toho vybavení?

Teď jsem se na Festiwallu bavil s jedním nejmenovaným kytaristou a on mi říká: „Já mám rád to, co mi daj.“ (smích) Jak vidíš, moje studio není v nějakým extra hypu. Takže prostě já nepatřím k lidem, který hodně investujou do techniky, což je vlastně další podtext toho, co tam budu povídat, že se dá dělat na nějakejch standardních věcech. Ale mám tady třeba mic od Shure – SM7B, kterej se teď poslední dobou ukázal jako suprovej.
Do toho mám ještě beatboxovej mikrofon od SE Electronics, kterej se dělal loni na mistrovství světa a je jich jenom 200 kusů. Mně se podařilo propojit šéfy z „eSÉčka“ s organizátory mistrovství světa a udělala se takováhle super edice, která má třeba zdoublovanej pop filtr. Už na něj prskám přes rok, rok dostává fakt čouda. Co mu já dám za hodinu hraní, to normální zpěvák neudělá za celej život.
Hrozně se mi teď líbí, mám tady kopii Neumanna od Warm Audio model WA-87 a k tomu je tamhle ten oranžovej preamp, Tone Beast, a je to úplně skvělý. Na to točím veškerý voiceovery a tohle mně třeba bohatě stačí.
Pak mám od Presonusu kartu, protože dost dělám sound design. Tři roky jsem jezdil s Alexem Dowisem, kterej teď byl v America’s Got Talent. Jeho vystoupení se dělaj’ naživo, takže tam se míchá nějaká hudba, pouštěj se do toho efekty a ten Ableton je na to ideální s Pushem.

Já bych se ještě takovou oklikou chtěl vrátit zase na začátek. Mě zaujalo tvoje nahrávání v New Yorku, mít studio v batohu je podle mě velká škola.

Už jsem dlouho nebyl s batohem takhle sám, ale jsou to ty super krásný začátky. Když jsem měl prvního Maca, tak jsem byl hotovej z toho, že čtyři hodiny jsem seděl v lese a nahrával jsem si věci a blbnul jsem. Pak jsem přišel domu a dodělal jsem si to. Takže ten nápad byl jednoduchej. Mám vystudovanou manažerskou školu, proto jsem si vždycky všechno manageroval sám. Uměl jsem si ty věci napsat, uměl jsem si nějakým projektem požádat o prachy, v tom byla nějaká moje šikovnost. Tenkrát jsem se dostal k Jim Beamu a říkám jim, že mám nějaký projekty a pod čarou jeden ďábelskej, že bych si prostě sbalil ten svůj komp do baťůžku a jel bych do New Yorku. Měl jsem tam vlastně kontakt na Kid Luckyho a říkám klukům, že jedu do New Yorku, takže nakonec jel i Alex Dowis, Nasty, Petr „Kužel” Blažek a další. Takže nakonec jela taková česká expedice a každej jsme měli určitej vnitřní sen. Já jsem si tam dělal tu svou desku a na Subway Series, což je vlastně jamování v metru, jsem potkal asi na padesát MCs. Nakonec jsme si nechali všichni propadnout letenky, protože jsme to měli původně asi na měsíc a ve finále jsme tam byli snad dva měsíce. Já jsem tam natočil šestnáct tracků, každej den jsem točil něco. Vůbec jsem si nelámal hlavu s tim, že nemám nějakej skvělej rekordér. Poslední, co jsem měl tenkrát nabitýho, byl foťák a dost samplů mám třeba udělanejch z něho. Už ani nevím, kde to bylo, frajer tam hrál – no prostě New York. A já říkám, že to prostě musím mít, jak už jsem to slyšel v hlavě. Tak jsem to cvak a jak už hrál, tak jsem přesně věděl, že mi tam nevadí to přijíždějící metro vzadu, že ta atmosféra toho frajera, co tam zpívá a hraje to, co tam chci, je super.
Na těch Subway Series z nás byli úplně nadšený. Představ si ten paradox, že Češi jsou v roce 2006 na ulici a kolem je deset černochů, který hrozně chtěj', aby si do tebe mohli zarapovat. Tam beatbox uměl každej, ale jenom základní rytmus, kterej tě tady naučím za chviličku. My jsme tam byli s BeatBurgerem ve čtyrech a když jsme zasolili všichni a už jsme uměli ty teamový věci, tak oni z toho byli úplně hotoví. To pro mě bylo hrozný zadostiučinění. Vůbec jsem chvílema nechápal, co se mi tam děje za momenty. Každej den, když mi někdo volal a říkal, co dělám, tak jsem říkal: „Já žiju hip hopem, kámo.“