Jaromír Hůla: Harmonika je u nás stále vnímána jako obor na vymření

Vystudovaný pedagog Jaromír Hůla je jedním z nejznámějších průkopníků foukací harmoniky u nás a je vyhlášený svým precizním přístupem ke hře. Navíc je jediným hráčem, který špičkově hraje na velmi specifickou harmoniku Hohner XB-40. Má za sebou plodných osm let spolupráce s Jiřím Suchým a divadlem Semafor a více než dvacet let spolupráce v kapele Nejenblues s Jiřím Šlupkou Svěrákem. Spolupracuje s ČNSO, Pražskými filharmoniky, podílí se na nahrávkách a koncertech filmové hudby a jako hráč na foukací harmoniku spolupracuje s různými interprety a hudebními kapelami doma i v zahraničí.

Jardo, co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl hrát na foukací harmoniku a v kolika letech jsi začal?

Vždy jsem měl blízko k hudbě, už od mládí z rodiny, v dětství jsem zpíval v pěveckém sboru Bohumila a Blanky Kulínských a hrál ve škole na rozličné hudební nástroje ve vokálně-instrumentálním souboru pod vedením úžasného učitele hudební výchovy Lubomíra Střeláka. Učil jsem se na klavír a na kytaru, zkoušel jsem tahací harmoniku, ale nikdy jsem neměl ambice stát se profesionálním hudebníkem. Spíše jsem se věnoval sportu a ten jsem si také zvolil jako profesi. Po studiu na FTVS UK jsem začal učit na základní škole kromě svých odborností rovněž i hudební výchovu. Ostatně té posledně jmenované hudební výchově se věnuji dodnes.

V té době jsem hodně využíval svých schopností hrát na různé hudební nástroje, ale foukací harmonika mi byla zatím utajená. Když jsem v roce 1993 změnil načas zaměstnání a nějakou dobu jsem si vydělával jako řidič a průvodce, volné chvíle při čekání jsem si krátil hraním na kytaru nebo elektrické klávesy, ale bylo to velmi nepraktické, protože tak velký hudební nástroj se sotva vešel do kabiny vozu. Jednoho dne jsem se vracel domů okolo vyhlášené zahradní restaurace Na Pekařce, která byla známá bujarými večírky s živou hudbou a zaslechl jsem výrazný a podmanivý zvuk foukací harmoniky. Okamžitě jsem věděl, že to je ten správný nástroj pro mne do auta i do kapsy. Tím začala moje velká láska k harmonikám všeho druhu.

Jaké byly tvé začátky?

Jak jsem už řekl, můj první vážný zájem o harmoniku se zrodil kolem roku 1993. To už jsem měl Kristova léta a nikdy bych netušil, kam mne život s harmonikou všude zavane. A věř mi, Matěji, byla to úžasná místa. Od malých country hospůdek jako například Stodola nebo Amerika, literárních kaváren a hudebních klubů typu Salmovská, Balbínka, Jazz Dock, nebo Ungelt, přes velká festivalová a koncertní pódia a rockové kluby, zejména Lucerna, Lucerna music bar, Rock Café, Hard Rock Café, Akropolis až na pódia divadel Semafor, Archa, Východočeské divadlo v Pardubicích a další... Nejsilnější vzpomínky však mám z nahrávacích studií s kapelami a interprety jako Chinaski, The Cell, J. Laufer, nahrávání filmové hudby a z velkých koncertů typu velkoplošného kina s živou hudbou se symfonickými orchestry jako například ČNSO – filmové melodie E. Morriconeho, zejména Tenkrát na Západě a další, Plzeňská filharmonie – živá filmová hudba při promítání Winnetou, a to vše po celé Evropě. Za svůj vrcholný zážitek považuji koncert v nádherném a úplně zaplněném velkém sále Elbphilharmonie v Hamburku. Byl to večer filmových melodií skladatele filmové hudby Davida Arnolda, kde jsem jeho prostřednictvím mohl složit hold velikánovi filmové hudby Johnovi Barrymu sólovým harmonikovým podáním The John Dunbar Theme z filmu Kevina Costnera Tanec s vlky za doprovodu orchestru Pražských Filharmoniků.

Co máš na foukačce nejraději?

Tady odpovím stručně. Úplně všechno a o tom by se dal napsat román.

Kdo tě z legendárních bluesmanů a harmonikářů vnitřně nejvíce oslovil?

Nemám jednoho oblíbence. Naopak. Líbí se mi všichni zdatní hráči, bez ohledu na věhlas či žánr. Od Adlera a Waltera až po Howarda Levy nebo Jassona Ricciho.

Léta spolupracuješ s Jiřím Šlupkou Svěrákem. Jak jste se seznámili?

Sluší se napřed řícz, že mým prvním učitelem a záhy kolegou byl můj dlouholetý kamarád Karel Charlie Slavík. Spolu jsme prolezli spoustu pražských podniků, kde se hrálo a spolu, nebo střídavě i koncertovali a vzájemně se podporovali. Na jednom koncertě v pražském Blues Sklepě v Liliovce, kam jsme spolu často zašli, jsem poprvé slyšel Jiřího Šlupku Svěráka zpívat a hrát Rey Charlese a další bluesové pecky. Nejvíc mne dostalo jeho provedení skladby Mustang Sally, kdy refrén s ním sborem zpívalo celé publikum. Vůbec jsem nechápal, jak může někdo takhle strhnout lidi ke zpěvu naprosto spontánně a bez přípravy, ale zároveň jsem pochopil, že s tímhle pánem musím hrát. Slovo dalo slovo a už příští koncert jsem zahostoval a od té doby jsme vystupovali jako duo. Jirka v té době neměl žádnou kapelu a záhy se k nám přidal Petr Zimák na bicí a k dnešku je nás v Nejenblues již šest stabilních hráčů.

Pokud se nemýlím, tak harmoniky i sbíráš. Na jaký kousek ve své sbírce jsi nejvíce pyšný?

Ono to jako sbírka může vypadat, ale ve skutečnosti jsem pouze shromáždil potřebná ladění a několik specifických kousků. Není to sbírka, ale spíše takový větší set. Tahám to stále s sebou, kdyby se náhodou přihodilo, že budu nucen použít konkrétní kousek. Aby se mi nestalo to, co jsem zažil na zkoušce před křtem nového alba kapely Chinaski, kde jsem mimo jiné měl hrát Želvu s kmotrem alba Petrem Jandou z kapely Olympic a během zkoušky vyšlo najevo, že Petr Janda hraje na podladěnou kytaru. Já měl jen pár konkrétních ladění, ale pro tu správnou harmoniku jsem si musel narychlo dojet domů. Byly to zbytečné nervy a stres, ale nakonec to dopadlo skvěle a všichni jsme si to spokojeně užili. (smích)

Jsi kromě foukací harmoniky i výborný zpěvák. Velmi rád hraješ a zpíváš skladbu Mustang Sally od legendy soulu Wilsona Picketta. Mýlím se, nebo je Wilson Pickett co se týče zpěvu tvým vzorem? A jaké zpěváky máš rád?

Mustang Sally je skvělá skladba, ale nemohu říci, že bych jí dával nějakou přednost před ostatními. U písní i u zpěváků to mám s oblibou podobně jako u harmonikářů. Když se mi líbí, rád je hraji a zpívám. Poslední dobou stále více jako sólový zpěvák s vlastním doprovodem na kytaru a foukací harmoniku. Je to jako cesta ke kořenům, kdy vlastně už od dětství, bez ohledu konkrétně na harmoniku mi můj starší bratr pouštěl Dylana, Donovana, Neila Younga a další písničkáře a rockery, kteří více či méně zdatně, ale vždy velmi působivě používali kombinaci zpěvu, kytary a foukací harmoniky.

Spolupracoval jsi s osobnostmi naší hudební scény na studiových albech. Na které nahrávání nejraději vzpomínáš?

Určitě za nejpůsobivější považuji práci ve studiu České televize na filmové hudbě ke snímku Špunti na vodě skladatele Ondřeje Brouska. On ze mě vydoloval víc, než ve mně tehdy bylo. Nervy nadranc a připadal jsem si úplně vysátý. Spadlo to ze mě až když bylo hotovo, ale stálo to za to. Naopak trochu mě zklamalo, že harmonika je u nás stále vnímána mnohými umělci tak trochu okrajově, jako obor na vymření. S tím nemohu souhlasit a věřím, že si svou pozici v hudbě udrží napořád. Možná i díky takovým nadšeným hráčům jako jsi ty Matěji, nebo Charlie Slavík a možná i já a určitě mnoho dalších srdcařů.

Děkuji ti moc Jardo. Jak už jsem v úvodu zmínil, jsi jediný u nás, kdo skvěle hraje na harmoniku XB-40. Co je ti na této harmonice nejvíce sympatické a proč?

Je to takový mezičlánek pro hru technikou „overblow“. Dají se na ní hrát některé tóny i bez zvládnutí této progresivní metody hraní. Ale to bych zabředl do odborných detailů. Myslím, že je to jen jedna konkrétně sestavená harmonika z dlouhé řady různých prototypů. Nepřikládal bych jí žádný zvláštní význam.

Co dalšího chystáš a na čem v současnosti pracuješ?

Mám jeden sen, který ti prozradím. Chtěl bych mít pár vlastních písní. Celý život hraji převzaté skladby, kromě interpretace a mnoha úprav žádnou ryze vlastní tvorbu nemám. Teď, v době minimálních koncertních možností, možná uzrála doba se tomu věnovat. Jen mám strach, aby to nedopadlo jako s učebnicí hry na foukací harmoniku, jejíž rozpracování stále čeká u mne doma v šuplíku a zraje a zraje (smích). Místo psaní se stále více věnuji svým žákům a snažím se jim předat to, co umím, aby pak mohli progresivně růst. Na psaní a komponování už tolik času nemám.

Kolik máš foukacích harmonik a jaké máš nejraději?

V kufru jich nosím asi 60 včetně dvou chromatických, v malé sadě ke kytaře pak 10, nebo 11 v kombinaci durových a mollových konkrétních tónin a jedné přeladěné speciální harmoniky.

Nikdy to nepočítám, ale jakmile mi tam některá chybí, hned to poznám. Je to jako by ti chyběl prst na ruce.

Jakou amplifikaci používáš?

Buďto hraji na mikrofon přímo, je-li k dispozici zvukař a kvalitní odposlech z monitorů, případně používám kombo AER pro sólo zpěv s kytarou a harmonikou. Druhá oblíbená varianta je mikrofon Shure Green Bullet v kombinaci s lehce upraveným kombem Fender Blues Junior do blues a do rockových skladeb s kapelou.

Co bys poradil začínajícím foukačkářům?

Aby si našli někoho zkušenějšího, kdo by jim pomohl do začátku, nebo aby se poohlédli po nějakém učiteli, ať už je to „face to face“, nebo na internetu. Jinak budou objevovat Ameriku v době, kdy se létá na Mars.

Tento rok si připomínáme 125. výročí Marine bandky. Co bys této legendární foukačce popřál do dalších let?

Marina je pro mne klasika. Myslím, že tu byla nejen dávno před námi, ale bude tu i dlouho po nás. Přeji jí hodně zdatných hráčů, v jejichž rukou a ústech bude stále znít čistě a průzračně s plným tónem zvonícím srdcem a pronikavou naléhavostí.