Jaromír Švejdík: Dobré nápady dostávám v kocovině

Jaromíre, na jakých projektech momentálně pracujete?

Práce na několika projektech zároveň mě vždy znervózňuje, protože je těžké se na vše pořádně soustředit. Aktuálně s Jaroslavem Rudišem připravujeme vánoční knihu pro německé nakladatelství, stále ilustruji a připravuji nový komiks. Kromě toho vzniká nová deska Kafka Bandu, která by měla vyjít na podzim. Je to neustále dokola, kdy něco skončí, něco jiného zase začne.

Doděláváte v Kafka Bandu román Proces?

Přesně tak. Po Zámku a Americe dokončíme trilogii, a Proces je pro mě zásadní knihou. Pokaždé nás někdo musí k práci dokopat. Kafka Band začal v Literaturhaus ve Stuttgartu výstavou Kafka v komiksu a my tam původně měli vystoupit jen jako vernisážová kapela. Výstava ale následně putovala po Evropě, takže z toho byla regulérní kapela se spoustou koncertů především v německy mluvících zemích. A furt to nekončí. Příští rok uplyne sto let od Kafkova úmrtí a při té příležitosti dostáváme dost nabídek na hraní.

Projekt Kafka Band funguje už deset let. Hlavně v Německu je přijímán s nadšením. Máte pocit, že české publikum je na tuto tvorbu také připraveno? Máte nějaké srovnání?

Po počátečních rozpacích si náš specifický styl spojování hudby s literaturou a mluveným slovem postupně začal získávat i české publikum. Přeci jen v Německu jsou podobně experimentální formy častější, a proto nás tamní publikum přijalo trochu lépe. Nefungovali jsme tam jako klasická kapela, která by hrávala po klubech či festivalech, spíš jsme hráli na literárních akcích. V Čechách jsme naopak začínali klasicky jako každý jiný v malých klubech. Museli jsme tak například donutit Járu Rudiše, aby méně přednášel o Kafkovi a aby to byl více koncert. To už se podle mě docela srovnalo.

Důležité je pro vás také symbolické zarámování vašich projektů. Nejčastěji bývají koncipovány jako trilogie.

Ano, mám to takto rád, ale není lehké projekty ukončovat. Když jsme dodělávali Aloise Nebela, jezdili jsme s ním pak ještě deset let. Járovi jsem říkal, že se musíme „denebelizovat“, jinak s ním budeme jezdit celý život. Nic proti Aloisovi, ale necítíme se jako autoři jednoho komiksu.

Můžete popsat váš další projekt Letní kapela? Jak to celé vzniklo?

Letní kapela vznikla trochu jako covidový projekt. Když to vypuklo, vzal jsem rodinu do Rychleb, kde obvykle žiju asi třetinu roku. V té době mě začaly napadat písničky, které se následně objevily na debutové desce. Původně Letní kapela vznikla tak, že jsme se scházeli s klukama u táboráků, popíjeli pivo a hráli na kytary. Byla to tedy tak trochu „autorevivalová“ kapela, která hrála písničky od Priessnitz, Umakart či právě od Kafka Bandu. Během covidu jsme však začali více zkoušet, vzniklo dvanáct písní a byla by škoda je nenatočit. Letní kapela je hodně o rozkročení mezi venkovem a městem. Vždy jsem chtěl vytvořit kapelu, která hraje místní věci, ale s přesahem. Aktuálně pracujeme na nových písničkách a čeká nás také nahrávání písně k osmdesátinám Václava Neckáře. Napsal jsem ji společně s Dušanem Neuwerthem.

Můžeme čekat také vydání nového alba s projektem Senior klub? Jeho vydání je údajně na spadnutí.

Je to na spadnutí už léta (smích). Senior klub je takový pohrobek Umakartu, protože kluci jako Jura Hradil a Honza Muchow už na to neměli čas. Zbyli jsme na to s Dušanem Neuwerthem a jeho bratrem Tomášem sami. Původně projekt vznikl pouze z důvodu, že jsme s Umakartem dlužili koncert na střeše Lucerny, kde jsme natáčeli klip pro Kafka band. Vymysleli jsme proto nakonec Senior klub. S Dušanem už máme plné šuplíky demáčů. Definovali jsme také specifický minimalistický zvuk, ale netuším, kdy se k tomu dostaneme.

Už od dob Umakartu jste si hodně oblíbil minimalistické songy, což pořád trvá. Jak toto zalíbení vzniklo?

Minimalismus mám rád jak v muzice, tak ve výtvarném umění, designu či v životním stylu. Čím méně, tím lépe. Když jsem se před lety odstěhoval do Prahy, začala mi chybět kapela. Koupil jsem si kytaru a začal si sám skládat písničky na pár akordů. Z toho sice nebyli nadšení kluci z Priessnitz, líbilo se to ale Dušanovi, takže jsme dali dohromady Umakart.

Jste výborným textařem. Zmiňoval jste kdysi, že písničky nepíšete, ale děláte je v hlavě. Můžete tento proces nějakým způsobem popsat?

Hlava je první síto, které nepustí blbosti. Skládám často během procházek, protože při chůzi vnímám rytmus. Text většinou vzniká od první věty, která mě hned napadne. Dobré nápady dostávám v kocovině (smích). Pak přišla dřina – vymyslet tři sloky, refrén a bridge. Dnes postupuji tak, že večer sedím sám u krbu a píšu. Nikdy jsem neměl rád práci pod tlakem, třeba když mám „nůž na krku“ kvůli blížícímu se studiu.

Ve vašem životě hraje kromě hudby důležitou roli také malování. Pomáhá vám v tvůrčím procesu onen kontrast – samota během malování a extrovertnost na pódiu během hraní? Dají se tyto dvě činnosti v životě umělce skloubit?

Je to jin a jang. Čím více člověk stárne, tím více si uvědomuje, že energie není na rozdávání a musím se rozhodovat, kam ji investuji. Hudba hodně závisí na kamarádech, muzikantech, jestli mají chuť spolupracovat. Nemohl bych muziku dělat sám. Nejraději pracuji s Dušanem Neuwerthem, ale ten je také těžce vytížený. Když to má dobrou energii, rád pracuji ve zkušebně s kapelou. Čím více stárnu, tím více zjišťuji, že si nerad komplikuji život. Zase jsme u toho minimalismu.

I to jsou například důvody, proč jste zatím nevydal sólovou desku?

Ano. Sólovku bych mohl udělat s dobrým producentem, to by asi nebyl problém. Dokonce jsem o tom uvažoval. Už to bylo chvíli i na spadnutí, ale ve výsledku mi došlo, že k tomu potřebuji nějakou kapelní chemii. Tato chemie je pro živé hraní strašně důležitá. Když jsou kluci pouze doprovodná kapela, má to trochu jinou energii, než když je to kapela jako taková. Motivací musí být také kamarádství a jakési spiklenectví. Dřív jsme jako děti měli různé klubovny, bunkry, skrýše či tajný kroniky. Dnes máme zkušebny, studia a desky.

Vaše tvorba bývá vždy ovlivněna vaším rodným krajem, tedy Jeseníky. Je zde pro vás mnohem větší inspirace, než například ve městě? Čím si vysvětlujete, že z tohoto kraje čerpáte pro svoji tvorbu prakticky celý život? 

Moc si nevybírám. Vždy si najdu vztah k nějakému místu. Měli jsme také chatu kousek od Prahy v Mirošovicích. Bylo to období, kdy jsem sháněl nějaké útočiště od Krkonoš po Šumavu. Stejně mě to ale nějak nakonec vždy vrátilo do Jeseníků. Není to jen o kraji, hodně to bývá také o lidech. Jeseníky jsou svérázný kraj, plný svérázných lidí. Jak jsem v něm zažil formativní věk, jsem na něj zvyklý. Myslím si, že bych nedokázal psát písničky někde jinde. Písničky mě napadají převážně pouze v Jeseníkách, nejlíp někde na samotě. Potřebuji kolem sebe klid a prostor, zkrátka být sám se sebou.

S vaším krajem je mimo jiné spjata historie vysídlení sudetských Němců. Zaujalo mě, že jste si prý dávali německé názvy, abyste naštvali vaše otce. Hodně vás v začátcích ovlivnila také polská hudba. Hrají tato témata ve vašich textech důležitou roli?

Sudety už jsou dnes cool (smích). Vznikla spousta kapel, knih a filmů na tohle téma. Na každém kroku jsme se setkávali s německou historií a kulturou, ale nikdo o ní nemluvil. Byl to kostlivec ve skříni, kterého jsme vytáhli. Co se polské muziky týče, do Prahy či do Brna bylo daleko a polská rádia či muzika byly mnohem progresivnější než ty naše. Více nás proto ovlivnila polská scéna než ta česká.

S hudebním producentem Dušanem Neuwerthem jste spolupracovali v Umakartu, Kafka Bandu, Letní kapele a nyní na Senior klubu. V čem tkví kouzlo této dlouholeté spolupráce? V čem jste si tak zásadně sedli?

Dušana jsem potkal při našich koncertech s Priessnitz v Kopřivnici, kde měl klub Nora a malé studio, do kterého mě pozval a pouštěl mi dema místních kapel, které měly skvělý zvuk. Pochopil jsem, že je to člověk, se kterým bych chtěl v budoucnu pracovat.

Lákala by vás třeba práce s elektronickou muzikou? 

Experimentům se nebráním. Například Umakart byl příkladem, kdy jsme kombinovali elektroniku s městským folkem. Kdybych se měl rozhodnout, mám dnes asi blíže spíše k blues či ke country.