Jaromír Švejdík: Civilností se vyjádří víc než lyričností či patosem

Jméno Jaromíra Švejdíka (nebo taky Jaromíra 99) už léta rezonuje českou hudební, výtvarnou a částečně i literární scénou. Zpíval a skládal texty v legendární jesenické kapele Priessnitz, neméně známé je taky jeho angažmá ve skupině Umakart či jeho sólová tvorba. Se spisovatelem Jaroslavem Rudišem představili světu komiksový příběh sudetského nádražáka Aloise Nebela a v komiksech zachytil i životní osudy Emila Zátopka nebo bratří Mašínů. V tvorbě se často vrací k dílu Franze Kafky, ať už grafickým zpracováním Kafkova Zámku nebo v práci v projektu Kafka Band, který zhudebnil román Zámek a aktuálně i Ameriku. Rozhovor už proto nemohl být ryze muzikantský, společně s hudbou se v něm mísilo výtvarné umění, literatura nebo pohled na společnost.

V čem vidíš kouzlo Franze Kafky?

V takovém tajemství. Bádá se nad ním skoro už sto let, napsala se o něm spousta vědeckých knih, sjíždějí se kvůli němu kongresy a přes to všechno nejsme schopni přijít na to, jaký to byl člověk nebo jak přemýšlel. To tajemství tak prostupuje i jeho tvorbu.
Jeho dílo je samozřejmě zásadní, změnilo přemýšlení o literatuře a do dneška působí aktuálně. Můžu ho číst i dneska a funguje to, což u některých starších spisovatelů úplně nejde.

Jaké pro tebe bylo první přečtení Kafkovy knihy?

První knížka, kterou jsem od něj asi v patnácti přečetl, byl v samizdatu vydaný Proces. Tehdy jsem si tím trochu vysvětloval i tu dobu. Viděl jsem tam nesmyslnou moc, která ti může udělat úplně cokoliv. Tehdy mi to přišlo jako docela lehká knížka, kterou jsem dost rychle přečetl.
Dnes už si víc všímám i jazyka nebo toho, jak stavěl věty a víc mě baví i jeho komplexní literatura, než jenom příběh, který je v tom schovaný.

Sám si ho později začal zpracovávat hudebně ale i graficky. Jak k tomu došlo?

Zpracovali jsme Kafkův Zámek jako komiks, a pak jsem dostal nabídku udělat k tomu hudbu, kterou bychom hráli na vernisáži. Od té doby se mu věnuju - komiksově i hudebně. Tím taky tak trochu vznikl Kafka Band.

Liší se v něčem zpracování Zámku a Ameriky?

Každá práce byla trochu jiná. Zámek je atmosférický, zimní román a Amerika je zase hodně technologická. Zámek jsme zpracovali asi s větší úctou a pokorou, vycházeli jsme z té doby, Ameriku jsme pojali spíš současnýma a našima očima.
Obě dvě věci jsme hráli v divadle a dělali jsme s nimi literárně zaměřené turné po Německu.
Amerika ale vznikla za jiných okolností; když jsme odehráli koncerty s Amerikou, přišlo nám trošku líto, že to nemáme na desce, tak jsme začali pracovat i na albu. Přijde mi, že album má docela současný zvuk, ale že je to pořád i náš styl.



Už jsi zmiňoval, že jste hráli v Česku i Německu. Je rozdíl mezi tím, jak přijímají Kafka Band Češi a Němci?

V Německu jsme hráli v divadlech nebo v literárních podnicích, což je prostě jiný. Lidi si nás chodili poslechnout a něco konkrétního už od nás očekávali, tím pádem to bylo takový chladnější a rezervovanější. Často bylo vidět, že si jdou spíš poslechnout literaturu, než řádit na koncert. Tím, že jsme tam ale dělali i Zámek i Ameriku, tak jsme tam strávili docela dost času a přirostlo nám to k srdci. Třeba Brémy jsou fakt tolerantní a otevřený město.
V Česku nás berou fakt jako kapelu, lidi si nejdou sednout a poslouchat, ale i zapařit, což nám, jako muzikantům, vyhovuje. Ale i v Drážďanech nebo v Lipsku jsme zažili i rockovější akce.
Vesměs to je docela podobný. Rozdíl je spíš v tom jestli hraješ v klubu nebo v divadle…

Je Amerika odlišná i vůči tvé další tvorbě?

Myslím si, že zrovna Amerika je dost i o současným světě; o uprchlictví, mizení lidí, necitlivosti, o tom, že je lidem jedno, že se někdo topí v moři na potápějících se lodích. Myslím si, že Amerika je i o necitlivosti bohatýho světa vůči tomu chudýmu – o ztrátě humanity.
U svých osobních písniček se snažím, aby byly lokální, aby měly nějaký místní příběh, který mám rád. Při psaní písniček, si často říkám, jestli by si je ti obyčejní lidi z Jeseníků třeba zazpívali, jestli by je to bavilo. Někdy se v civilnosti podaří vyjádřit mnohem víc než v lyričnosti či patosu. Věřím, že se nám to tak civilně dařilo třeba v Umakartu – sahat na tep doby a zároveň ji trochu komentovat.

Album Amerika vzniklo i na popud divadla v Brémách. Je rozdíl mezi tím, když takové téma zpracováváš na zakázku, než když k němu dojdeš sám?

Já bych úplně nemluvil o zakázce. Byli jsme spíš tak pošoupnuti. Normálně se ti prostě nestane, že sedíš v hospodě a najednou si řekneš: „Tak, teď založím Kafka Band!“
Já znám zakázky ale spíš z komiksu, tam je to častější. I když jsme samozřejmě s Járou (Jaroslavem Rudišem; pozn. red.) dělali Aloise Nebela, já sám jsem dělal Bombera a postavy jsme si opravdu sami vymýšleli. Když pak ale děláš Zátopka nebo Mašíny je to něco jiného.


Vnímáš rozdíl mezi tvorbou, která je úzce spjatá s konkrétní postavou – Kafkou, Zátopkem nebo Mašíny – a tím, když pracuješ na něčem ryze autorském?

Já sám mám rád takové návraty a doku-vyprávění a to i v hudbě. Přijde mi, že to patří k současnosti. Ale samozřejmě doufám, že ještě vymyslím vlastní komiksovou postavu a vlastní kapelu a vlastní písničky. Zatím mě ale strašně tlačí čas a já moc nestíhám.
Už jsme si ale s Járou říkali, že se na důchod sebereme do Rychleb a tam třeba vymyslíme pokračování Aloise Nebela (smích).

Ovlivňuje tvorba komiksů nějak i tvou hudbu, máš na ni třeba jiný úhel pohledu?

Určitě je to ve stylu vyprávění. Každý člověk má svůj druh vyprávění. Já se třeba v textech snažím vyprávět příběhy. Text ale není povídka ani kniha; má třeba jen tři sloky, tři refrény a možná mezihru, a nacpat do toho příběh není lehký. Komiks je v tom dost podobný, když adaptujeme román, taky musíme zkracovat, vytahovat z toho části, aby se v tom pak člověk neztratil. Hodně spoléhám na intuici a imaginaci čtenářů i posluchačů, to je podobné. Když napíšu písničku, zkouším si ji převádět do komiksu a když text funguje i v obrazech, tak si říkám, že to pak i může být dobrý.

Za sebou máš plno projektů, zmiňoval si například Umakart. Jak ty sám vnímáš kapelu, se kterou jsi hrál snad nejdelší dobu – Priessnitz?

Když řeknu, že Umakart zpracovával současná témata, tak Priessnitz byl taková duše. Texty, co jsem tam psal, mi šly opravdu z nitra – byl tam můj rodný kraj a lidi kolem mě. Pro mě to bylo opravdu duševní. Zároveň to bylo ale těžký psát. Některé písničky bych ale s jinou partou asi nenapsal. Byla to taková spodní voda, která není pro každého, ne každý to snesl. Věřím, že některé ty písničky ale zůstanou poslouchatelné i za deset let a budou nadčasové.

S Kafka Bandem jste zpracovali dva romány – Zámek a Ameriku. Dal by se zhudebnit třeba Proces nebo Proměna, nebo má v tomhle Kafka opravdu svoje limity?

U Kafky určitě nejsme schopní všechno zadaptovat. Teď třeba přemýšlíme právě o Procesu, ale zatím nás vlastně nic nenapadá. Je možné, že nám to opravdu nepůjde.

V českém prostředí je docela časté zhudebňování poezie, prózy se to ale moc netýká. Dal by se takovým způsobem, jako jste vy uchopili Kafku, zpracovat i jiný prozaik?

Zhudebnit se dá všecko, v Německu zhudebňujou třeba filosofické eseje. Asi by se to dalo. Já se ale pořád cítím spíš autorsky, baví mě si vytvářet svůj svět. Možná vydáme ještě jednu desku a už s tím taky pokračovat nebudeme. V tomhle zhudebňování vidím omezení jazykem a příběhem.
Jinak mě napadá, že by se asi dal zhudebnit třeba Kundera a kdeco dalšího – všecko se dá... (smích)