Jazz a post-core? Page Hamilton z Helmet zvládá obojí!

Když Helmet vydali v roce 1992 album Meantime, strhla se v kytarové hře malá revoluce. Odpověď na styl grunge, v níž vokální supění, přesně rytmicky odehrané party a disharmonie tvořily podivuhodný eintopf, který nejenomže dával smysl, ale skvěle se prodával, zapříčinila vydání dalšího klenotu post-coru jménem Betty (1994). Od té doby se Helmet stali ikonou metalových i indie následovníků. Page Hamilton, hlavní tvář této kultovní kapely, přiveze svoje Helmet do pražského Lucerna Music baru v rámci 20. výročí vydání Betty, a to 11. září. Důvod k tomu ho vyzpovídat, zvlášť když krom metalového běsnění je vyhledávaným jazzovým kytaristou a autorem hudby k filmu (Heat, Saw 3, Titus).

Dvacet let uplynulo od vydání vašeho alba Betty, které znovu přehrajete 11. záři v Praze. Co tě na rockové hudbě stále fascinuje?

Prostě ji miluju. Kdybych nebyl muzikantem, pracoval bych stejně precizně i v jiném oboru. Ale já vím, že v tom, co dělám, jsem dobrý. Takže motivace je tu vrozená a já si rozhodně nestěžuju.

Otázky typu „proč hraješ s Helmet, když miluješ jazz“, dostáváš často?

Většinou. A také odpovídám, že kdo poslouchá Helmet do hloubky, jazz tam taky slyší. Ačkoli se to nezdá, je zde spousta modulací, akordových proměn a podprahových sól, jako v jazzu. Až na to, že je to tvrdá hudba, založená hlavně na riffech. Hraní s Helmet je pro mě stále neskutečný zážitek. Nevzdal bych se ho.

Přesto jsi na konci devadesátek kapelu na několik let rozpustil. Bylo to kvůli jazzu? Dokonce jsi byl v kapele Davida Bowieho.

Chtěl jsem zkrátka vyzkoušet jiné obzory. Ale nebylo to vůbec kvůli jazzu ani z mé vůle. Dělám tuhle hudbu, protože ji fakt mám rád. Myslel jsem, že potřebujeme pauzu od nekonečných turné a nahrávání desek. Taky rodiny se hlásily o slovo. Ale kdykoli jsem vystupoval s Davidem Bowiem nebo pracoval s Elliotem Goldenthalem, Benem Neillem a Joem Henrym, nepřestal jsem myslet na Helmet. Hraní s Helmet a celý tenhle styl mě moc chyběl.

Pro spoustu kapel jsi vzorem. Nedávno jsi přispěl na nové album Linkin Park a hostuješ ve skladbě All For Nothing. Jak si to vysvětluješ, že jsi respektován toliko různými lidmi z branže?

Samozřejmě mě to těší a jsem rád, že jsem klukům pomohl. Bylo to super. Někdy se až divím, kolik lidí má rádo Helmet. Berou nás jako základ, kterým by si měl projít každý muzikant. Mluvím teď o Gene Simmonsovi, Eltonu Johnovi, Davidu Bowiem nebo Tommym Lee z Mötley Crüe, kteří přede mnou utrousili, že Helmet jsou hudba budoucnosti. A to jsou lidi, u nichž to hudební povědomí funguje u každého jinak. Není to hard-core nebo metal. Má to v sobě elementy tvrdé muziky, ale po harmonické stránce jsou Helmet zajímavější. Třeba kluci z Pantery mi povídali: „Už jsem ti to říkal? Že jsi nás ovlivnil v tom, co děláme?“ Je to samozřejmě pro mě lichotivé, že to říkají právě mně.

Pro Helmet jsou charismatická dlouhá, často stoupající hybridní kytarová sóla s mnoha podtóny. Je to promyšlené, nebo to vzniklo samovolně?

No, někdy bývám dost pod tlakem, možná proto můžou sóla znít až maniodepresivně. Většina toho, co dělám, vychází pouze z emocí. Někdy to je ve mně ukryté i několik let, než se to dostane na povrch. Když jsem spolupracoval s Bonem z U2 na soundtracku The Good Thief, často se smál, že moje hraní a zpěv je směsice komedie a bolesti. Myslím, že je to docela zábavný a bystrý popis toho, co dělám.

Kromě emocí existují i jiné techniky, že zníš tak autenticky?

Že jsem upustil od D ladění, mě osvobozuje od jakéhokoli kytarového podvodu. Samozřejmě, čím víc se budete flákat a nevyvíjet se, tím dřív se to stane vaším druhým přirozeným atributem. Takže často používám řadu efektů, které nastavím pokaždé jinak než předtím. Je to těžké, jako když by mi přihrál někdo stejně míč, a mým úkolem je ho odehrát vždycky jinak.

Prozradíš tajemství zvuku Helmet?

Snažím se většinou o to, abych ve studiu používal stejnou plošinu jako na pódiu – dva VHT Ultra-Lead s reproduktory Eminence. Efekty zahrnují Digitech Whammy a Tech 21 XXL, Ibanez TS9 s 8018 mod, Boss NF-01 Noise Gate, MXR Blue Box, Analog Man CompROSSor, a’74 Vox wah, hlasový pedál Roland, a Korg SDD-2000 digital delay a VHT Valvulator. Ono tajemství je Boss RV-5 Digital Reverb s nastavením modulace. Používám kytary ESP Horizon se systémem Floyd Rose, protože modely se snímači DiMarzio nemají šanci s D podladěním. Struny pouze D´ADarrio .010-.052. Používám tlustá trsátka, protože mám v háji nervy u palce kvůli tomu, že jsem si ho pořezal od střepu z pivní sklenice.