Je důležitější um, nebo charakter hudebníků?

Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že většinu kapel zajímá, jak člověk umí hrát na svůj nástroj. Muzikant*ka přijde na konkurz a první, co slyší, je: „Tak nám něco zahraj.“ A tak musí zahrát. Neobvyklé nejsou otázky typu: Jak dlouho hraješ? Kde jsi hrál*a? jaké máš zkušenosti? Máš vůbec nějaké zkušenosti? Pošleš nám nějaké ukázky? Máš nějaké reference?

A tak vám muzikant*ka pošle reference, zahraje vám, vy jste spokojení, a proto ho*ji přijmete do kapely. A nebo je to prostě kámoš, o kterém víte, že na něco hraje, posloucháte stejnou muziku, a tak spolu založíte kapelu.

Složíte pár písniček, odehrajete pár koncertů, možná i natočíte nějaké to CD a pak zjistíte, že to prostě skřípe. Někdo z kapely to fláká, má se vším problémy, je mu vše zatěžko. Je celkem jedno, že bubeník zahraje sextoly v tempu 200 BPM nebo že kytarista dokáže perfektně improvizovat a plynule přecházet mezi stupnicemi a módy, když prostě nechodí na zkoušky. A jsme u toho. Byť by to byl skvělý muzikant, co je vám v kapele platný?

Kdo to tady brzdí?

Setkávám se s tím u kapel dnes a denně. Téměř vždy je v kapele zhruba jeden člověk, který nemá stejné nasazení a tempo jako zbytek členů. Respektive má výrazně nižší zájem o kapelu, než je průměr ostatních členů. A tudíž je brzdí. A jsou na něho v kapele pak všichni nasr... štvaní. Vznikají kvůli němu konflikty. Ruší se zkoušky, koncerty, odkládají různé aktivity. Prostě to podkopává morálku a nadšení všech ostatních.

A to je pro mě ten muzikantský charakter. Pokud muzikant nehraje sám, ale hraje s dalšími lidmi, přijde mi, že by mělo být tak nějak přirozené, že zájmy skupiny jsou nad zájmy jednotlivce – samozřejmě v rámci určitých mezí, které se odvíjí od spousty faktorů. Pokud má kapela fungovat v pěti členech, je potřeba členů pět a ne čtyři. Ale jako kdyby si to někteří neuvědomovali.

Výmluvy, výmluvy, výmluvy

Určitě znáte výmluvy ze zkoušek a koncertů typu: „Musím se učit na zkoušku.“ (rozuměj na zkoušku na VŠ.) „O víkendu jedem na chalupu.“ „To je daleko, tam nepojedu.“ „Slíbil jsem, že v sobotu otrhám rybíz.“ „Jdu k holiči“... Nesmějte se, skoro všechno tohle jsem už slyšel. Jednak jsou to, jak jsem už napsal, výmluvy. A ještě k tomu stupidní. Studenti moc dobře ví dopředu, že zkouška bude. Chalupa nikam neodjede, ani za týden nespadne. Kapely většinou jezdí hrát i daleko. Rybíz se potmě stejně trhat nedá a kadeřník?!

Nálepku „bezcharakterního muzikanta“ si kdysi vysloužil i Michael Kocáb. Zasloužil si ji?

Nejen že tento člověk většinou pro kapelu nic neudělá a nikam ji neposune, ale ještě ji takto brzdí a znepříjemňuje existenci. V mých očích takovéto chování není nic jiného než sobeckost. Proč? Když si čtyři lidi vyhradí čas na zkoušku a jeden se místo toho jde bavit a nebo musí dohánět resty, protože nebyl schopný si lépe zorganizovat čas, je to pro mě minimálně bezohlednost. Staví sebe nad ostatní členy kapely a v podstatě jim dává najevo, jak jsou pro něj nedůležití či druhořadí.

Životní priority

Kapela by si pak měla pořádně zvážit, jestli jim opravdu stojí za to si takového muzikanta držet. Jestli není i jiná cesta. A každý takovýto muzikant by se měl zamyslet sám nad sebou a ujasnit si, co chce. Velice si vážím muzikantů, kteří dokáží jednat na rovinu a z kapely třeba raději sami odejdou, než aby jí brzdili – byť i to je často smutné a pro kapelu náročné.

Abychom si rozuměli. Já moc dobře vím, že je to všechno o životních prioritách. O schopnostech každého organizovat si čas na práci, rodinu či přátele, o vzájemné domluvě a tak dále... ale do psí boudy. Když je zkouška pravidelně jednou za týden, tak si na ten termín nedomlouvám kadeřníka ani zubaře! Fakt ne!

Táhnout za jeden provaz

Krátký příběh podle skutečné události. Kapela se rozhodla natočit video, napsala scénář, rozdělila repliky, domluvila termín, kameramana, komparz. V domluvený čas se všichni sešli – až na jednoho člena. Člen nebyl k sehnání. Kapela přepsala scénář, předělala repliky a video natočila bez onoho člena. Člen se později dostavil. První otázka kapely: „Kde jsi byl?“ Odpověď: „Mně se to nelíbilo, tak jsem se rozhodl, že se na tom nebudu podílet.“ WTF? WTF! Tohle jako myslel opravdu vážně? Ano, myslel. Bylo to proneseno s veškerou vážností.

A přesně tímhle mám na mysli ten muzikantův charakter. Jak může někdo nechat kapelu ve štychu? Svoje kamarády? Jak může dát přednost například neustále se opakující chlastačce se svými známými před koncertu se svojí kapelou? Ukamenujte mě, ale já tomuto prostě nerozumím – asi proto, že nechodím chlastat. Když se kapela na něčem domluví, tak to snad platí a nejede přes to vlak. Není zde žádné místo pro svévoli každého jedince.

Závěrem

Abych nebyl jen negativní, znám i muzikanty, kteří jsou pro svoji kapelu ochotni udělat i téměř nemožné. Když třeba jeden z členů odehrál koncert s křečemi v břiše po celodenní nevolnosti. Nebo když dorazil odehrát koncert přímo z letiště, potom, co obletěl půl zeměkoule. I takoví jsou.

Tak co? Co je důležitější? Umět hrát, anebo mít dobrý muzikantský charakter? Co si o tom myslíte? Já osobně jsem přesvědčen, že um je důležitý, ale charakter o trochu víc. Protože naučit se dá ledacos, ale změnit někoho jen tak nejde.

Napište mi svoje názory, postřehy či připomínky, jak to vidíte vy.

Tento text vyšel u příležitosti letošních 10. narozenin Frontmana, kdy se ohlížíme za úspěšnými články celé dekády. Poprvé byl zveřejněn 5. srpna 2016.