Je nutné realizovat věci, třebaže po malých kouscích

Je tu podzim! Léto se odporoučelo, jako by se nechumelilo. Mám chuť se zachumlat, jenomže zimní spánek musí ještě chvíli počkat. Ráda bych napsala, co právě dělám a jaké mám plány. Nepřekotně a srozumitelně. Plány se ale zdají být v posledních dnech jako vtip, kterému se směje celý vesmír. Co platilo včera, je dneska naruby. Máme tu nějaké to stěhování, pár zlomených nohou, vyhozená kolena, stehy, houpe se to divoce a plány lítají přes palubu.

S létem ta bouře dávala smysl. Koncerty na neuvěřitelných místech v Chorvatsku a ve Slovinsku, Music Czech Crossroads, Brighton, Banát, Londýn, buskování na pláži, hudební workshopy s dětmi, hudba k divadlu, krásný koncert v The Space Theatre, spousta hudby, dobrých lidí všude kolem plno a velká radost. Ale teď, zdá se, je potřeba se zastavit.

Protože i tenhle hudební tobogán, ač je sebezábavnější, občas člověku zamotá hlavu a vyčerpá ho. Obzvlášť, když v záchvatu radosti se říká ano, ano, uděláme, zahrajeme, napíšeme, vymyslíme, zařídíme, a potom energie najednou chybí a člověk má pocit, že skrz všechnu tu hudbu zapomíná na hudbu, na tu svoji hudbu, na tu, která je pro něj nejdůležitější, ale která zároveň nejvíc trpí tím, že všechno ostatní má přednost.

Momentálně se snažím uzavřít vše, co je rozběhnuté. Text pro Maria Biháriho k hudbě do nově vznikající učebnice, na které se podílela spousta dalších muzikantů. Paralelně s Ivanem Hlasem dokončit a ucelit 15 skladeb pro další nový projekt. Pracovat na albu Formy. Odehrát všechny koncerty, své i ty, kde hostuji s piánem. Chci tomu dát veškerou péči. Ale zároveň moje velké přání je začít s říjnem zase poctivě a trpělivě zametat cestičku mé vlastní tvorbě a mému novému albu. Moc dlouho to slibuji nejen lidem, ale hlavně sobě. A už se začínám těšit, že písně zase budou žít svým vlastním životem bez ohledu na mě.

Co přineslo léto, byl pocit, že to všechno je možné a má to smysl. Že i lidé v cizině, kteří nerozumí tomu, co zpívám, vlastně rozumí a dotýká se jich to. To bylo velké povzbuzení. Ale nové zkušenosti mi zároveň ukázaly, že je potřeba začít se soustředit také na formu, tedy formu s malým f. Na to, co vydávám ven mimo živá hraní. Je jasné, že koncerty jsou to, co je nejdůležitější a co nás muzikanty naplňuje nejvíc. Setkání s lidmi, přítomný moment a radost z hudby samotné. Ale pak se znovu a znovu přistihnu, že narážím na stejné věci. Konkrétně třeba na nedostatek promo materiálu. A potom pláču, že jsem nenatočila svůj první skok do publika, davy lidí pod pódiem nebo prostě jen krásné místo. Koho v daný moment zajímá točení videa? Když se hraje, tak se hraje. A hraje se, aby se hrálo dobře. A když se hraje dobře, o to méně člověk myslí na to, že by to zrovna měl natočit. Je to začarovaný kruh, o kterém určitě spousta muzikantů ví své. Ale je potřeba ho rozetnout. V letu se mi to zatím nepodařilo, takže to zkusím opačně – zastavením se. I když tomu musí předcházet pár těžkých měsíců odmítání různých lákavých nabídek, aby měl člověk možnost se v klidu rozhlédnout a pak zamířit tím směrem, kterým opravdu chce jít.

Moc mě těší, že na české scéně se objevila nová instituce, která se jeví přátelsky a podpůrně. Částečně také díky ní jsem si mohla všechny tyhle věci znovu uvědomit. Pro samoběžky, jako jsem já, je pocit, že možná nemusí být na všechno samy, obzvlášť hladivý. Mluvím o Czech Music Office/SoundCzech, se kterou jsem se letos na Crossroads v Ostravě měla možnost setkat zblízka. Hned první výzva CzechSound – Connect se zdála být nápomocná a lákavá. Výměnný koncert se zahraničním hudebníkem. Začala jsem samozřejmě hned poletovat v dálkách a šířkách, které z velkých jmen oslovit, jak velké to celé udělat. Ale z letu jsem se zase vrátila na zem a zeptala se sama sebe: Je opravdu nutné se vždycky pouštět do toho nejtěžšího a nejnemožnějšího? Ono to leckdy vyjde, když se člověk nadchne, jak jsem se přesvědčila třeba s bláznivým videem pro Sophii Hunger, se kterou jsem si díky tomu posléze mohla zahrát. Ale nebylo by někdy fajn zkusit jít cestou, která je jasná, logická a hlavně – jednoduchá? Vždyť „cesta nejmenšího odporu“ nemusí být zrovna pejorativní výraz.

A tak mi najednou došlo, že není nutné stavět vzdušné zámky, ale je nutné realizovat věci, třebaže po malých kouscích. Vzpomněla jsem si na Ivanu Mer ze Slovenska, se kterou jsme plánovaly společný koncert už dlouho, ale právě nedostatek finančních zdrojů nám to ztěžoval. Jak je vlastně možné, že jsem na Slovensku hrála jen jednou, když zrovna tam je jazyková bariéra nulová a nemusím tam čelit pocitům, že posluchač přichází o část prožitku z mé hudby? Dává naprostý smysl se vydat tím směrem. A s Ivkou se dobře známe, přátelíme se a máme vzájemně rády svoji tvorbu. Každá používáme trochu jiné výrazové prostředky, ačkoliv nástrojově jsme velmi blízko. Je jasné, že tohle spojení dává smysl.

Mezi mým příletem z Anglie a odjezdem do Banátu byl jeden den na podání žádosti. Všechno bylo o hodinách a minutách. Výpisy z účtů a živnostenských rejstříků mě trápily, ale to byl asi jediný nekomfort. Oba koncerty se nám podařilo domluvit během jediného odpoledne. Někdy opravdu stačí pouhé nadšení a dobří lidé, kteří chápou hořlavost situace. Koncert v Bánské Štiavnici 7. října měla už Ivka domluvený, takže nebylo složité ho rozšířit o mou návštěvu. Zvací dopis jsem dostala během hodinky. A pražský koncert směřoval k místům, která známe a která většinou vychází vstříc, je-li to v jejich možnostech. Mezi takovými byla (A)void Floating Gallery. Zvláštní moment, kdy to všechno zapadne, jako by bylo předem jasné, že to tak má být.

Už 12. října nás tedy čeká společný koncert na pražské náplavce, který se chystáme zpestřit o skvělé hosty. Na Avoidu se sejde úžasná sestava, velmi podobná té banátské. Kdo byl, tak ví, kdo nebyl, tak může zažít Banát na Vltavě. Těším se na Michala Mihoka s akordeonem, Ninu Marinovou s houslemi, Roberta Formana s elektronikou, Ondřeje Vychodila s klarinetem a další hosty, kteří přijedou s Ivanou. A jsem vážně ráda, že se to děje pod záštitou CzechSound, protože to znamená, že na české alternativní scéně vyrůstá brácha, na kterého se dá obrátit a který bude umět pomoct.

V těch všech přemetech, které zažívám, a které teď vidím i v životech většiny lidí okolo mě, jsou naštěstí pevné body, které člověku pomůžou dopadnout vždycky alespoň jednou nohou zpátky na zem. Tak i vám přeji co nejméně bolestný přechod z léta do podzimu. A teď hurá na ty resty, ať už se můžu vrhnout na to album a poskládat myšlenky. A především tedy hledat balanc bez ohledu na to, jak vesmír mění barvy na šachovnici.

facebook.com/barazmekova
barazmekova.bandcamp.com