Je velký rozdíl, když je producent kamarád, profík nebo takzvaná „lopata“

Na novém EP Jinotaje jsme k práci zapojili čtyři producenty. Byla to nejspíš touha po zajímavějším zvuku nebo prostě nespokojenost. Každý jeden z nich má co nabídnout a nějak se v záznamu otiskl. Píseň Možná mixoval a masteroval Jiří Šimek, o zbytek alba se postarali Pavel Balcárek, Matyáš Svozil a.k.a. aldente a Vincent Stránský.

Proč čtyři? Proč ne? Kdybych v tu chvíli měl deset známých, co by uměli mixovat, tak to audio pošlu všem. Nazval bych to studiovou souhrou – jelikož za sebou nemáme moc hodin společně strávených ve zkušebně, sbíráme zkušenosti alespoň home-recordingem. Co jiného taky dělat, že? Neznamená to však, že další album nebo singl bude v rukou více lidí. Spíše naopak, Jinotaje jsou předehrou a takovým testem aranží prakticky nových členů.

Určitě měla taková „multi“ produkce zásadní vliv na to, jakým způsobem chceme nahrávat a taky jakým tónem komunikovat s producentem. Je velký rozdíl, když je producent kamarád, profík nebo takzvaná „lopata“, co to naplácá do jedné stopy a má hotovo. Vyzkoušet vícero producentů je pestré, ale sledovat, jak každý kuchař má svůj recept a nechápe, proč tam ten druhý dává první sůl, a až potom pepř, když jeho doma naučili opak, je chvílemi vysilující až nervy drásající.

Při první nahrávce asi žádný z momentálních členů The Coffees (včetně původního dua Viky a Toma) netušil, že bude součástí takového hudebního celku. Nepovím vám, jak se dala kapela dohromady, protože je to vždycky náhoda nebo alkohol, ale než jsem stihl vůbec dojít do zkušebny, už jsem seděl ve studiu a nahrával dva songy – Planetu a Jedovatou. Každá jedna písnička je výsledkem spontánních výlevů a náhodných „chyb“, které jako kdyby měly do sebe pasovat. Nahrávání mělo plynulý proces a vznikalo jak ve studiu, tak v obýváku, pódiu kulturního domu, sklepě a kdo ví, kde všude.

Každá píseň má jiný vibe. A to byl záměr. Myslím, že to jinak ani dopadnout nemohlo, když se kapela formovala až v procesu, ale určitě jsme chtěli různorodou produkci a pestrý kontrast mezi jednotlivými náladami v EP.

Při nahrávání jsme využili všemožné prostředky, experimentovali s krabičkovými efekty, VST pluginy. Především od Arturie vymazlené samply analogových mašin a taky velmi důležité hlasové harmonie a bláznivé back-vokály. Bicí jsou všude až na píseň Možná (kde je cajon) nahrané živě, někde podpořené samplem například vyoscilovaným kopnutím do dveří anebo znovu VST programem, aby byl zvuk plnější. Tomáš Dvouletý hrál na Fender Telecaster made in USA rok 1951, s krkem ohmataným samotným Napoleonem Bonapartem.

Předposlední track na EP, Planeta, měl v produkci hodně povolené otěže. Třeba i basa zde schytala nálož overdrivu a hromadě efektů se nevyhnula snad jediná stopa. Pro trochu toho vesmírného soundu jsme to nacpali arpeggiator synťáky a mocnými PAD plochami. Následovalo kytarové sólo, při kterém se zběsile dupe po pedal-boardu a kroutí čudlíkama.

EPčko má svůj příběh a věřím, že je dobré si ho poslechnout, včetně našlapaného remixu od Pavla Balcárka (jinak taky kytaristy kapely Light & Love). Autorské texty Viktorie Lesovské a nezvyklé melodie spolu s hudební aranží vytváří zajímavou a nevšední formu mutualismu. Někteří by se mohli ptát, co znamenají texty v jednotlivých písničkách.

Inu, jsou to Jinotaje. Názvy a pořadí písní taky není nahodilé. Stačí se podívat a poslouchat. Vnímáte ten jinotaj?