Jelen: Jsme kapela, co zpívá vesele o smutných věcech

Raketovou rychlostí vystřelila na koncertní pódia kapela Jelen a zčeřila vody folkrockového světa svým energickým vystupováním, bluegrassovým feelingem a pestrou mozaikou rychlých rytmů, českých lidových veršů i posmutnělých módu irské poetiky. Vlčí srdce Jelena bude mít – zdá se – svoje pokračování. Více prozradil kapelník Jindra Polák.

Pojďme zabrousit do úplné minulosti. Odkud vzešel nápad nazvat kapelu Jelen? Už když jsi pobýval v Irsku?

Kdepak, když jsme s bráchou jezdili hrát do Irska, ještě jsem vůbec netušil, že někdy bude nějaká taková kapela existovat. Jelen vzniknul zhruba před tři a půl lety, když jsme se na jamu ve studiu u producenta Martina Ledviny potkali s Ondrou Málkem a Martinem Kasalem, muzikanty z Vysočiny, kteří v té době měli skupinu Šatlava. Zjistili jsme, že nás baví spolu hrát a že máme podobnou představ u o tom, jakou muziku bychom chtěli dělat. Rozhodli jsme se, že to dáme dohromady a po nějaké době začali řešit, jak skupinu pojmenovat. Někdo z kluků přišel s nápadem začít si říkat podle první písničky, kterou jsme dali dohromady – Jelen. Moje první reakce byla Jen přes mojí mrtvolu!. Pak se mi to ale rozleželo a uvědomil jsem si, že to je super název. Už jenom vyjít na pódium a říct Ahoj, my jsme Jelen! mi vždycky zvedne náladu o 200 %!

Kdy jste zjistili, že mezi vámi a Šatlavou funguje ta pravá chemie?

Bylo to jasné hned na tom prvním jamu – zajiskřilo to, cítili jsme, že máme stejnou představu o tom, jak by písničky měly znít. Když jsme pak začali spolu zkoušet, psát muziku a koncertovat, tak se tenhle náš pocit jenom potvrdil. Kapela se postupně rozrostla na sedm členů a ta chemie tam nejenom pořád je, ale mám dojem, že se několikrát znásobila.

Během několika let se stal Jelen koncertním tahákem. Změnilo vás to ve vašem životě?

Máme obrovskou radost z toho, kolik lidí na naše koncerty chodí a zpívá naše písničky, je to pro nás ta největší odměna. Jestli to změnilo náš život, tak jedině k lepšímu – děláme to, co milujeme, lidem se to líbí a nabíjejí nás na každém koncertě neuvěřitelnou energií. Navíc trávíme spoustu času s partou kamarádu, jezdíme po celé zemi a hrajeme písničky. Je to jako vyrazit na tábor, akorát bez vedoucích! (smích)

Věnovat se naplno rozjíždějící kapele zabere mnoho času – přinesli jste již nějakou osobní oběť na úkor horečného vystupování?

Nevím, jestli se dá mluvit o obětech – jsme nadšení z toho, kolik hraní se nám přes léto sešlo, podíváme se asi na 80 festivalů a slavností, na podzim chystáme velké turné, asi 16 koncertů po celé republice, to je pro nás neuvěřitelné číslo. Samozřejmě to znamená spoustu času, stráveného na cestách a občas je složité to skloubit třeba s prací, nebo se školou. Já sám už jsem musel před létem ze zaměstnání odejít, dělal jsem grafika v časopise a skloubit náročné uzávěrky s muzikou a ještě s rodinným životem už nebylo možné. Mám šestiletou dceru a loňské léto jsem jí viděl hrozně málo, letos koncertů ještě přibylo a já nechci tohle krásné období jejího života prošvihnout. Takže práce musela jít, ale vzhledem k tomu, že jsem si vždycky přál věnovat se naplno muzice, je to spíš splněný sen než oběť.

Co bylo pro start vaši kariéry klíčové? Předskakovat Divokému Billovi?

Nevím, jestli bych dokázal vypíchnout nějaký jeden konkrétní bod, měli jsme velké štěstí, vyrazili jsme na dobrodružnou plavbu bez map a kompasů, čekali, na jaká exotická místá nás zavede a výsledek předčil naše nejdivočejší sny! Tour s Divokým Billem byl pro nás rozhodně důležitý okamžik, kluci nám ukázali jaké to je, zahrát si ve velkých sálech pro spoustu lidí, tuhle šanci, kterou nám dali jim nikdy nezapomeneme. Určitě svou roli sehrála i cena Anděl za Objev roku 2014. Duet s úžasnou Janou Kirschner byl zásadní moment. Pak přišla první samostatná turné, která se jako zázrakem vyprodala… prostě spousta náhod a štěstí, někdo tam nahoře nám asi fandí! (smích)

Jakou roli hraje ve vaši hudbě kapela Mumford & Sons? Personální sestavou i pocitově je zde cítit mezi vámi jistá souvislost…

Mumford & Sons máme moc rádi, ale je to jenom špička ledovce celé akustické scény, která venku funguje a kterou sledujeme a máme rádi. Kapely jako Avett Brothers, Old Crow Medicine Show, The Lumineers, Brandi Carlile, Wild Feathers a spousta dalších… V jedné věci pro nás ale vlastně M&S zásadní byli - hned ze začátku jsme řešili, jak to uděláme s bicíma a nedařilo se nám najít bubeníka. Na jedné zkoušce jsem si dělal legraci a řekl Ondrovi (Málkovi, pozn. red.), že by mohl k té base ještě šlapat na kopák – že když to zvládne Marcus Mumford, měl by to zvládnout taky. Ondra se nechal vyhecovat, zkusil to a už mu to zůstalo.

Zvláštním způsobem jste smíchali irskou tvořivost s českou lidovostí. Mají obě země po hudební stránce toho víc společného?

Samozřejmě, irská i česká muzika má společné keltské kořeny – koneckonců, keltové u nás podle všeho byli dokonce dříve než v Irsku. Původně totiž podle některých pramenů pocházejí z východní Evropy, pak postupně táhli právě přes naše území až do Francie, odkud se přeplavili do Irska. Takže naše kultury jsou hodně příbuzné. Vlčí srdce je o ztrátě vlastní identity, přesto je to nakonec „veselá“ písnička. Překvapilo tě to jako jejího autora? Vlastně ani ne, já už si zvykl na to, že jsme kapela, co zpívá vesele o smutných věcech! (smích)

Neplánujete expanzi na západ nebo východ?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Máme hromadu hraní v Čechách, začínáme hrát na Slovensku, tak vlastně proč ne. Zpíváme česky takže třeba objet česká centra v zahraničí, to by mohlo být velmi příjemné.

Váš debut jste vydali hned nadvakrát. Proč?

Celý náklad se vyprodal tak jsme udělali reedici, a protože mezi tím vznikl už zmiňovaný duet Co bylo dál s Janou Kirschner a rádiová verze singlu Magdaléna, rozhodli jsme se je na desku zařadit a při té příležitosti i trochu upravit a rozšířit booklet.

Kdy přijde na řadu pokračování prvního alba? Bude odlišné od předešlého?

Na nové desce aktuálně pracujeme, vyjde 7. října a bude se jmenovat podle písničky Vlčí srdce, o které už byla řeč. Největším rozdílem je asi to, že zatímco v průběhu natáčení první desky se kapela teprve dávala personálně dohromady, v současnosti už máme za sebou spoustu koncertů, nepočítaně hodin na pódiu i v dodávce na cestách. Kapela je sehranější a každý z muzikantů do písniček vložil svoje vlastní nápady a energii, takže výsledek je ještě barevnější a pestřejší. Všechno co jsme na prvním albu naznačili teď na té druhé rozvádíme. Na desku navážeme podzimním turné, kde nové písničky představíme a přivezeme také několik překvapení – mimo jiné s námi už tradičně zahostuje naše kamarádka, zpěvačka Kateřina Marie Tichá a jako předkapela se představí písničkář David Stypka se svojí kapelou Bandjeez.

Jsme magazín určený pro muzikanty – můžeš představit aparaturu tvého souboru, případně svoji oblíbenou značku?

Já osobně mám posledních několik let slabost pro kytary Gretsch a foukačky Hohner, všeobecně mě baví vintage klasika, z Irska jsem si přivezl rezofonickou kytaru Fender, na tu hraju jednu písničku. Používáme mikrofony a in-ear monitoring Sennheiser. Honzík má tele a lespaula, malého akustického Taylora a valchu po babičce ženy našeho producenta, Ondra hraje na Jazzbass, Janek je firemní hráč italských akordeonů Pigini a Saša zase troubí za stáj B&S. To je pár věcí které si vybavuju. Jako možná spousta dalších muzikantů jsme dřív trpěli předsudky proti českým výrobcům, ale zjistili jsme, že jsou u nás lidé kteří vyrábějí skvělé nástroje. Třeba máme banja Rolls Banjos, jihlavská značka Zdeňka Roha, to jsou světové nástroje. Libor Kobrle postavil akustiku našemu Tomášovi a taky nám nástroje opravuje a seřizuje. Máme pár krabiček Bayger a zrovna teď koketujeme ve studiu s aparáty Hot Amps a kytarami od Ondřeje Holoubka, to jsou taky velké laskominy.