Jendův deskazník #1: Leamon – Dům z karet

Kdo máte rádi kombinaci českých textů netriviálního rocku, ale přitom pořád ještě spíše upřednostňujete song před prokomponovanou skladbou, právě pro vás je tady Leamon. Ze studia 3bees vylétá jejich nová deska Dům z karet.

Je to deska z ranku Framus Five, mile tam proznívají také ozvěny na Oskara Petra a Marsyas. Pro mne je tam i kousek Flamenga. Přál bych si, aby tato česká tradice zdaleka nenapsala svoji poslední kapitolu. Leamon ten prapor nesou hezky, a kdo máte výše jmenované kapely rádi, desku uvítáte.

Žánrově se album pohybuje někde mezi šansonem, blues a hodně lehkým rockem. Je zahrané s úctou, ale zdaleka to není jen kopie bez nápadu. Standardní nástrojové obsazení dodržuje rukopis výše zmíněných inspirací a na několikátý poslech si i já říkám, proč vynalézat kolo.

Pokud jde o mne... píseň Lžou mi má krásný text a je pro mě branou do desky.

Na dotazník odpovídal Petr Kocourek – kapelník a bubeník kapely Leamon. Pro kapelu píše texty a skládá hudbu.

1. Kdo přišel s nápadem na desku?

Takhle jednoduše se to říct nedá. (smích) Vždy jsme chtěli mít dobrou nahrávku, abychom měli materiál pro nabízení kapely organizátorům a produkčním hudebních akcí. Takže cíl „mít desku“ byl vlastně až ve druhém plánu. Chtěli jsme si nahrát co nejvíce písní v domluveném čase ve studiu. Počítali jsme, že stihneme čtyři až pět, ale povedlo se jich všech sedm, takže už to vyšlo na desku. Bylo to tedy o domluvě všech, ale organizačně to musel tlačit kapelník, tedy já. (smích)

2. Jak dlouho cesta k desce trvala a co byly největší milníky?

Od prvních plánů „udělat desku ve studiu“ už je to docela dlouho. Dokonce už jsme asi třikrát měli zamluvené studio, ale nejen kvůli covidu jsme museli nahrávání pokaždé zrušit. Nakonec z toho bylo jen EP, které jsme si nahráli sami. Pak přišly personální změny, takže jsme několikrát začínali znovu. Teď už nám druhým rokem drží stejná sestava, takže jsme začali tvořit nové písně a starším jsme dávali nový život. Chtěli jsme je hlavně mít ohrané na koncertech. Koncem minulého roku 2023 jsme se konečně rozhodli, že půjdeme do studia. Vybrali jsme písně a termín. Začátkem ledna jsme nahráli nástroje a v průběhu února zpěvy. Pak už se řešil jen mix a master.

Co se týče milníků, mezi ty bych zařadil samotné skládání. Tam by se cesta hodně prodloužila, protože texty Lžou mi a Den co den jsou už dvanáct let staré. Přinesl jsem je do Leamonu s tím, že původní hudbu jsem zatajil a oba texty si vlastně vytáhla Linda (pianistka), která k nim napsala hudbu. Foxes jsme ještě tvořili společně s naší minulou zpěvačkou Petrou, která k této písni napsala text. Zbytek materiálu vznikal v současné sestavě. Dalším důležitým bodem je taky to, že v posledních dvou letech začala Linda zpívat vokály. I ve studiu jsme si na zpívání dali záležet a víc jsme přemýšleli, kdo kde bude zpívat. Spousta vokálů vznikala na místě. Obecně jsme chtěli, aby většina textů byla česky.

3. Jak to šlo ve studiu? Podle čeho jste studio vybírali, co vám ta zkušenost dala?

Studio 3bees už mám vyhlídnuté dlouho. Už ani nevím, jak jsem na ně narazil, ale první a druhý počin nám mixovali a masterovali, takže jít tam i nahrávat byla jasná volba. Ač jsme měli natrénováno, přeci jen jsme párkrát narazili. Nástroje jsme nahrávali dohromady, takže to bylo náročné na přesnost. Určitě nám to ukázalo, že některé postupy jsme mohli zvolit jinak, například klik příště jen pro bubeníka a ostatní hrát podle bicích. Pro souhru je to určitě lepší, ale to je poučení pro příště. Není to pro každého. (smích) Klik je ale určitě dobrý pro možnost střihu! Určitě bych si někdy chtěl dopřát ten luxus mít na všechno dost času a ne stihnout maximu o víkendu. A závěr? Nahrávání ve studiu je dřina, sice pěkná, ale dřina. Prostě se to musí vypotit. Ale když pak slyšíte, že se výsledek povedl, rádi zapomenete na bolavé ruce, únavu a někdy i frustraci z nepovedených pokusů. Rozhodně to za to stojí!

4. Kdo a proč by si měl desku poslechnout?

Každý, koho ještě zajímá inteligentní a většinou český text a hudba, která není úplně prvoplánová. Ale určitě nejsme žádná složitá hudba z Marsu. Víme, že nejsme mainstream, ale ani žádná velká alternativa.

5. Byly na cestě k desce nějaké nečekané překážky? Jak jste si s nimi poradili?

Když nepočítám to, co jsem popsal výše, tak největším nepřítelem byl čas. Většina z nás má své zaměstnání a rodiny, takže najít vhodný termín na nahrávání je docela oříšek. Hudebně si rozumíme skvěle, takže tam problém nebyl. Nahrávání zpěvu bylo trochu ohroženo nastydnutím zpěvačky Hanky, ale nakonec to zvládla překonat!

6. Udělali byste na desce dneska něco jinak?

Za pár let možná, ale dneska si za ní stojíme! Vždycky se to dá udělat líp, ale v rámci podmínek to je skvělá práce jak kapely, tak studia!

7. Čím by vám deska udělala největší radost?

Kdyby se dostala k co největšímu počtu lidí, a ti by pak přišli na koncert – klišé, ale je to tak. Jinak samozřejmě by bylo moc hezké, kdyby se líbila i odborné kritice. Takové reference by nám určitě pomohly. (smích)

8. Magazín Frontman je hlavně pro muzikanty, takže ano, gear. Jaké vybavení považuješ za nenahraditelné pro zvuk desky?

Zase bych to trochu zobecnil. Určitě je dobré si do studia vzít svůj nástroj. Třeba u bubnů to má zásadní vliv. Ty si třeba můžete půjčit ve studiu, ale je potřeba si na ně zvyknout, a to může docela ovlivnit výkon. Činely, snare a kopák jasně určují, jak to bude znít. U ostatních nástrojů to platí taky. Ale třeba aparáty ke kytaře a base jsme si půjčili místní. No, a za mě je zásadní klavír, na kterém máme postavený zvuk všech písní. Navíc jsme ve studiu začali experimentovat se syntetickými plochami a jinými zvuky, než je pouze piano. Štěpánovy kytary klavír krásně doplňují. S ním jsme se posunuli do trochu rockovějších poloh. A pak jsme ve dvou písních přidali perkuse. Tam bych vypíchnul použití spacedrumu (druh hangdrumu) ve Foxes, kde to celý závěr písně krásně posunulo. Samozřejmě zásadním vybavením je lidský hlas. Hanka svým hlasem a výrazem dodala písním lidskou tvář. Zdá se to být jako samozřejmost, ale ne vždy tomu tak je, takže je to potřeba zmínit.

9. Kdybys měl/a představit jeden song z desky, který by to byl a co bys nám o něm řekl/a?

Těžký to úkol. Ale představím titulní píseň Dům z karet. Hanka (zpěvačka) přišla s tím, že by chtěla píseň na téma když to prostě všechno padá a jak jít dál. Zkusil jsem něco napsat, ale úplně to nebylo ono (zkrátka jsem měl jiné asociace), tak se do textu položila sama. Základ hudby vznikal na základě Hančiny představy, kterou nám předzpívala. Ve zkušebně jsme pak společně tvořili aranže a celou strukturu. Docela nám dalo zabrat, abychom se shodli na tempu písně, aby se rychlé pasáže daly zahrát, ale zároveň aby ty v halftime nebyly moc rychlé. Do lichodobých taktů se moc nepouštíme, ale tady to v refrénu vyplynulo z textu, který se tam zkrátka nevešel. A tento způsob tvoření je nám vlastní. Vysvětlovat text je jako vysvětlovat vtip, takže do toho se pouštět nechci. (smích)  

10. Jaké máte s deskou plány?

Chceme ji poslat na recenzi do některých redakcí, možná i do rádia. Samozřejmě ji použijeme pro svou prezentaci u organizátorů. Časem možná uděláme klip. A samozřejmě ji chceme dostat k lidem. Dokonce bude mít i fyzickou podobu, takže CD budou dostupná na našich koncertech. Na streamech bude už zítra od 3. 5. 2024.

#radost #inspirace #cesta

Děkuju za vzorně vyplněný dotazník! Rezonují ve mně tři věci. První je prostá radost, přál bych si, aby každý, kdo tyhle řádky čte, cítil, že po letech cesty je na konci deska, ze které je radost, ale že žádná cesta se neobejde bez prvního kroku. A ty další? Někdy to jde více podle plánu, někdy méně. Ale i když se může z poklidné cesty k desce někdy stát trochu tango, na konci ta deska prostě je. A je tu i radost z ní. To přebije všechno.

Inspirativní je, že ani ve studiu by se člověk neměl bát experimentovat. Ten čas za to prostě stojí. A co se týče téhle konkrétní cesty k desce? Zajímavý faktor je čas. Moje osobní zkušenost je, že méně je více. Jak jednou člověk zažije ve studiu dostatek času (třeba den dva na jeden song, což je ještě dostupné) a udělá to pořádně, už nikdy nechce jinak. Možná pak bude točit méně písní... ale je dnes písní na světě málo? Nemyslím. Dobrých písní? To je jiná.