Jendův deskazník #2: Přetlak věku – ...nebo maliny?

Deska ...nebo maliny se teď na několik dní intenzivně zabydlela v mých uších. A ruku na srdce, nebyl to žádný vetřelec. Pokud máte někde hluboko v sobě hesla jako „Dneska je kapitán pejsek“ anebo „Budoucnost patří robotům“, nebude tahle deska v domě vašeho srdce žádný cizinec. A pokud by to cizinec byl, tak jestli si budete sympatičtí, zve vás na cestu zajímavým zákoutím české hudby z okruhu kapel, jako jsou Fru Fru, Hm..., Orchestr posledního dne, Vltava a celá řada dalších. Dost pomáhá absence kytary a vůbec netradiční nástrojové obsazení.

Mně osobně i z výše uvedených důvodů deska sedla. Sedla mi navíc i tím, že má jasný hráčský a produkční rukopis. Vím, v dotazníku Marek píše spíše o antiprodukci. A víte, že bych na tom přístupu neměnil nic? Téhle desce „samodomo“ přístup (ale bacha, dělal to šikovnej zvukař) prostě sednul. Nakonec, Marek sám naráží na to, že album má živej zvuk, nezní vlastně moc studiově.

Já mám sice studiové a hezky vymíchané nahrávky rád, ale tomuhle stylu a jeho konkrétnímu provedení prostě DIY přístup sedl a ani na příštích deskách kapely bych to neměnil. Deska je dlouhá tak akorát, aby neomrzely všechny vtipy. A protože nejsou hloupé, snesou i hodně přehrání. Humor v hudbě je těžká disciplína, Přetlak věku to dal s noblesou. Můj osobní hit je nezávisle na Markově úsudku právě Marie, ale ostatní jsou taky moc hezké.

Na dotazník odpovídal Marek Šťastný, basista, zvukař a tlak kapely.

1. Kdo přišel s nápadem na desku?

V Přetlaku věku se snažíme to, co hrajeme, mít i slušně zadokumentované a aktuální. Není moc dobré, když za námi po koncertě někdo přijde, že se mu to líbilo a kde že je tahle a tahle skladba... a my mu nabídneme pět nebo deset let staré CD s už neaktuální sestavou. Takže pro nás je to dokumentace, pro posluchače součást merche a na Spotify či jiných platformách je to alespoň nějaké zviditelnění kapely, byť schované jejich algoritmy.

Udělání „definitivní“ nahrávky skladby je zároveň interní tlak na dořešení problematických míst a i prostor k případným úpravám. Koncert ta slabá místa  sice objeví taky, ale tam se dá hodně odpustit a schovat do energie vystoupení. Tlačím to hlavně já (Marek), protože mám tu nevděčnou roli vedoucího a textaře s plným šuplíkem nápadů, které chtějí ven... (že by přetlak?) Sice tím ostatní trpí, ale já potřebuju tlak a mírný stres, pak jsem nejproduktivnější. Toto je naše čtvrté album, a tím máme vše, co hrajeme, opět up-to-date i nahrané.

2. Jak dlouho cesta k desce trvala a co byly největší milníky?

Věci na albu jsou cca dva až tři roky staré. Začali jsme nahrávat v roce 2022 s bubeníkem Dominikem Kuslem (ex Činna, ex KonČinna), ale do nahrávání přišel jeho odchod (daný změnou životní náplně)... Takže zůstaly roztočené věci a čekali jsme, co s tím dál, hledali bubeníka. Náš současný bubeník Honza Moc (McíMocík) věci uchopil po svém a dal tomu opravdu nečekaný drajv. On je ADHD bubeník, geniální, nahrávající na první dobrou. A s velkým produkčním citem pro celek. Nejdřív jsme věci (krom jedné) nazkoušeli a cca rok je koncertně hráli. Pak už mi to přišlo právě zralé (až přezrálé) abychom to dorazili.

3. Jak to šlo ve studiu? Podle čeho jste studio vybírali, co vám ta zkušenost dala?

To je zajímavé, věčné téma. Vždy plánuju, že to nahrajeme v pořádném studiu – a vždy to dopadne na domácí nahrávání. To má nespornou výhodu: zdánlivě neomezené množství času, a nespornou nevýhodu: zdánlivě neomezené množství času. A ten čas je pro nás (neprofíky) naprosto zásadní veličinou. Technikálie samozřejmě taky – sejmutí a záznam sice snad zvládám, ale fígle a prostor ne. Budu zvědavý, jak moc to cizím uším bude znít blbě sejmuté.

Nahrávali jsme na dvou místech, v Praze v naší podkrovní zkušebně, která je maličká a velmi dobře zatlumená, jak by řekl profík, až moc. A pak na chalupě, což je dřevostavba s příjemnou akustikou, ale zatlumená zase až moc málo.  Prostě se dá potvrdit, že ve studiu by to bylo nepochybně lepší, ale asi bychom se tam zasekli na dlouho (viz dotaz č. 5). A tak je to vždycky – kompromis. Nicméně mastering dávám Kakaxovi. Tam jsem se poučil z prvního CD, to prostě nedám, know-how live zvukaře je od know-how masteringového úplně jinde.

4. Kdo a proč by si měl desku poslechnout?

Snažíme se dělat věci jinak než ostatní. Máme absenci kytary (promiň) a všechno vaříme podle receptu „basa s dechy (jednohlasými) a občas baskytara, která zastoupí i beglajtovou polohu“. Je to složité na harmonické vyjádření, když harmonický nástroj chybí, někdy zjistíme až po půl roce, že ten dur byl vlastně moll. Aranže ocení často nejvíc kolegové-muzikanti, kterým to zní neotřele a tuší za tím vykonanou práci. Ocení to menšinové publikum, které je zvyklé na „divnosti“.

Snažíli jsme se zvuk trochu zesoučasnit (samply, efekty), ale já se úplně nevymaním z prožitých devadesátek, takže spíš tíhnu k tý špíně a nedokonalosti – sekundám a zvětšeným kvartám. Ocení to teda leckteří šedesátníci odchovaní českou alternativní scénou. Ocení to lidi, kteří zvládají vnímat dlouhé texty. Dalo by se říct, že jdeme dost proti době: nemáme refrény, nedá se to zpívat, ale když se tomu poddáš (a takové lidi hledáme a leckdy nacházíme), zamiluješ si to – tedy než z těch dechových trylků zešílíš.

Takže zpět k otázce: hledáme vnímavé publikum, které nemá prvoplánový vztah ke světu, chápou jeho depresi, ale nechtějí to řešit poslechem temné anebo tklivé hudby. Chtěli bychom, aby hudba přinášela radost a energii (naživo nejvíc) a byla protiváhou k depkovému světu. Překvapuje mě ale, jak různorodé publikum občas na koncert dorazí. Dobře zavedení podnikatelé, undergroundový týpci, konzervatoristi, básníci, naše děti a jejich kámoši. Dá se to poslouchat a dá se na to i tančit. Máme na to slogan: „Vnímaví poslouchají, odvážní tančí.“ Zároveň je to dilema. Jak mít velké menšinové publikum, když už je v česku známe všechny, i se jmény, adresami a jejich příběhy?

5. Byly na cestě k desce nějaké nečekané překážky? Jak jste si s nimi poradili?

Tohle je asi dost interní, ale Mocík je naprosto strojově přesný, aniž by to bylo na úkor energie a výrazu bicích. Nahrávka základů s klikem téměř nevykazovala odchylky od midi rastru. Čímž vzniklo peklo pro nás ostatní. Takže nastalo období zoufalosti, editací a i změn riffů, aby se to trochu dorovnalo – důrazy, které naživo fungovaly, zněly totiž najednou nepřesvědčivě blbě. Dost jsem řešil, proč tohle nastalo. Předtím jsem si nahrával hodně koncertů a připravoval se, co s tím budu dělat, ale ten vliv přesnosti mě opravdu zaskočil. Živé nahrávky tohle neměly, lehce si plavaly a maskovaly, zmilosrdňovaly.

Ukazálo se, že je fakt dobré, aby rytmicky přesné věci lidi před nahráváním rytmicky přesně společně chápali a i tak hráli. Pro nás to byla první a perná zkušenost základu s klikem a ukázka propastného rozdílu levelu rytmického cítění a vnímání. Co Mocík nahrál za jedno dopoledne (na první tejk), to jsme dodělávali my ostatní tři měsíce. Nicméně si myslím, že se to na výsledku ani nijak zle nepodepsalo, jenom to byla opravdová výzva.

Jinak klik je super, cesta pro postprodukční věci je tím snadná a otevřená. Zatím jsme se samply šetřili, ale dovedu si tenhle posun představit.

6. Udělali byste na desce dneska něco jinak?

Asi jo. Chtěli bychom na ni víc času a vypiplat si nápady. Pobavit se do detailů o aranžmá a míň punkově střílet od boku, vědět, co a proč tam chtít a jak to má navodit atmosféru. Najít cestu, jak tam dostat živější vibe, ale zachovat klik. A leckde bych to rád přezpíval.

Na druhou stranu, zdokonalování a neustálá cizelace znamená i časový posun cíle vedoucí k tomu, že by to nemuselo vzniknout nikdy. Takže když to bereme jako prezentovatelnou metu kapely, teď jsme „tady a takhle“, tak bych neměnil nic. To, co bych chtěl měnit na desce, bych chtěl měnit i v kapele, víc se v tom nimrat a zkoušet. A to je přesně to, co z časových důvodů nenastane. Takže tím je i vyřešeno, jestli něco udělat jinak. Ano dalo by se to udělat, ale neuděláme to. Až zase v jinejch životech.

7. Čím by vám deska udělala největší radost?

Na to, jak různorodý je na ní zachycen materiál, působí docela kompaktně. A docela dobře otiskává naší energii, kterou jsme tam chtěli mít. Jako jo, koncerty jsou rozpustilejší. Ale jak jsem psal, ani po „porodu“ s klikem z ní nezmizela živost.

8. Frontman je hlavně pro muzikanty, takže ano – gear. Jaké vybavení považuješ za nenahraditelné pro zvuk desky?  

Máme k tomu asi docela punkovej přístup. Nahrávali jsme to na staré bicí Amati, které máme ve zkušebně, mají seřezané hloubky (prostě jsme je kdysi rozpůlili). K tomu slušnější snare a celkem debilní plechy. Co k tomu dodat, příště je potřeba si to naplánovat do větší místnosti, kam se vejdou plný bubny, že jo.

Basa, mám čerstvě RedBird, podlehl jsem dubovému dřevu ze stoletého vinného sudu. Skvělej marketing a výbornej zvuk, firma Honzy Fice je prostě národní poklad. A pak už máme jen dechy, flétny a EWI – dechový synťák. Vlastně jediný kombo v kapele mám já na basu – AER amp one, malý lehký a hraje, ale neodpouští.

9. Kdybys měl představit jeden song z desky, který by to byl a co bys nám o něm řekl?

Slušelo by se vybrat titulní song Marie (o jahodách a malinách), ale neudělám to. Osobně mám vztah k písni Celer. Je to takový veselý povzdech nad malinko ubývající mužnou silou a jak se k tomu postavit, doslova. Celer, křen, chřest, ženšen všem.

10. Jaké máte s deskou plány?

Deska vyšla online (Polí5, Spotify) a udělali jsme k ní „dárkový“ booklet formátu A5 s kolážemi fotek kapelních členů a volně dostupných obrázků. Pro staromilce plastových destiček jsme i několik kusů CD vypálili a můžou si to nasunou na trn na poslední stránce, když jinak nedají. Booklet (s CD) je k dispozici jen na koncertech a v prodejně Rekomando Polí 5. Necháme jí žít a hlavně, budeme to hrát, dokud to půjde. A ze šuplíku už se zase tlačí další věci...

Děkuju za vzorně vyplněný dotazník! Rezonují mi tři věci. První je trochu smutná: nedávno prošla světem zpráva, že zemřel Steve Albini, maják všech, kdo chtějí dělat věci po svém. Ukázal a ukazoval, že to jde a má to smysl (on by nejspíš řekl, že to jediné má smysl). Druhá věc je originalita. V případě Přetlaku se mi líbí, jak rozvíjejí podle mého opravu bytostně český žánr opřený o texty a hudební vtip. Možná proto máme v Č(ss)R tak rádi Zappu, podobná odpověď na otázku po právu na existenci humoru v hudbě. A třetí? Mně se líbí zvuk – právě i tam, kde to má pro mne nádech nedokonalosti nebo spíš jinakosti. Přijde mi, že je to v ladu s celým pojetím kapely. A té přeju jenom to nejlepší.