Jennifer Batten: S Jacksonem jsem byla jen součástí divadla

Kytarová legenda a dvorní virtuoska Michaela Jacksona zavítala do Prahy nadvakrát – na kytarový workshop, který se konal v modřanské prodejně Kytary.cz, a na koncert Městské knihovně v Praze. Jak prozradila Jennifer Batten, sláva, kterou zažívala během turné Krále popu, se nevyrovnala vlastní kreativitě poté, když už nebyla součástí obří popové mašinérie.

Říkal jsem si, jaký účes zrovna budete mít. Jestli nebudete věrná stylu, který jste měla v 80. a 90. letech.

(smích) Tenhle nápad nebyl z mojí hlavy. Chtěl to po mně Michael. Bylo to zkrátka naše dohoda.

Byli jste si blízcí?

Ne. Byla jsem jen součást jeho týmu a jen jedním z desítek muzikantů, co se kolem něj točili. Nekoukali jsme spolu na filmy ani nechodili do divadla.

Vzpomenete si ještě na konkurz do kapely Michaela Jacksona?

Když ho vyhlásili, jeden z jeho lidí zavolal na institut, kde jsem právě učila. Přijeli se k nám podívat, koukli na mě a vyslechli si mě, poté za pár dní zavolali, jestli to beru. Rovnou jsem se přidala v Tokiu na turné k Michaelovi.

Máte představu, z kolika uchazečů jste byla vybraná?

Myslím, že jich byly stovky. Viděla jsem listinu se jmény, kde jsem byla napsaná jako jedna z posledních.

Rozhodovalo ve výběru o vás i to, že jste do jisté míry působila rockově?

Rozhodně to nebylo kvůli image. Měla jsem hnědé vlasy a brýle, nebyla jsem rozhodně žádná módní ikona. (smích) Během konkurzu jsem zahrála nějaký funky rytmus, začala sólovat a použila jsem i obouruční tapping. Znala jsem Beat it, protože jsem hrála v jedné revival kapele. Byla jsem dobře připravená. Po několika letech jsem viděla náhodou video z konkurzu a vedle mého jména jsem měla na papíru tři hvězdičky. To je celé, co o tom vím. Nevím, jestli se jim hlavou honilo ještě něco jiného.

Do jaké míry jste musela změnit svůj styl hraní, když jste byla u Jacksona?

Hodně jsem začala sklouzávat do komerce a popu. Dá se říct, že jsem byla víc avantgardní. Ale jinak mě Jackson nijak neovlivnil. Třeba vůbec neumím tancovat. (smích)

Byla nějaká šance, že byste se zapojila i do skládání písniček?

Vůbec ne. Vždycky jsem skočila akorát do rozběhnutého procesu nebo rovnou na turné.

Oslovil vás management, abyste připojila i na jeho připravované comebackové turné?

Byla jsem jedním z respondentů, ale myslím, že se uvažovalo o Richiem Samborovi.

Jaké jste měla pocity, když jste dozvěděla o jeho smrti?

Upřímně řečeno jsem neřešila nijak okolnosti, za kterých se to přihodilo. Byla jsem možná ráda, že už netrpí. Upřímnou soustrast jsem cítila k jeho dětem.

Po posledním turné s Michaelem Jacksonem jste začala spolupracovat s Jeffem Beckem. To muselo být jiné kafe pro vás jako kytaristku.

Byl to pro mě úplně jiný svět. Jenom muzikantů na turné k Bad bylo sedm včetně mě, s Jeffem jsme byli na podiu jen čtyři. Byla jsem vděčná za tuhle změnu, byla to zcela jiná chemie. Spousta lidí byla navíc i v šoku: vždyť tahle hrála s Jacksonem, co tady dělá?

Záviděli vám?

Jo, to teda. Jedna věc byla hrát s Jacksonem, hrát na největším turné na světě, druhá vystupovat s Jeffem. Úplně jiný hudební byznys. Pak skutečně poznáš, kdo je tvůj skutečný kámoš. Lidé, co tě podpoří, anebo ti, co tě pomlouvají za zády.

Jak jste se vypořádala sama s tím, že místo obřích pódií vystupujte jen v klubech? Nebyl to pro vás šok?

Je to rozdíl, který nelze srovnávat. S Jacksonem jsem byla součástí divadelní produkce, Super Bowl show viděly miliony lidí. V klubech vystupuješ jen pro několik tisíc, jsi více v kontaktu s publikem. Na obřím stadionu máš pocit, že zažíváš surrealismus. Diváci totiž nechodili na mě, ale na show. Moje vlastní vystoupení jsou více emocionální, přinášejí podle mě o mnoho hlubší prožitek. Dělám to pro zainteresované muzikanty, kteří vědí, co můžou čekat.

Jak sestavujete dramaturgii svého workshopu?

Sdílím se všemi svoje zkušenosti okolo zvuku, kytarových technik, a co považuji za nejdůležitější v posledních letech, jak zapojovat do hraní mozek a neztrácet chuť učit se a neustále na sobě pracovat. Jak dávat do hraní srdce i duši. Setkala jsem se s mnoha muzikanty na různých úrovních. Všichni řešili hlavně to, kam dál ještě můžou zajít po technické stránce. To není ale všechno.

Chápu to tak, že když vystupujete sama s kytarou bez žádného bandu, je to do jisté míry únik před minulostí?

Nevím, jestli se to dá zrovna takhle říct. Každopádně si to užívám. Učím, jak hudba zpívá. Ne jen o technice, jak ji používat. Ale jistě, na mých sezeních nechybí medley z Jacksonovy tvorby, objevuji i jiná multimédia a správné cesty, jak je zapojit do workshopu. Pořád se dá něco objevovat.