Jim Campilongo: Hudební balast všude kolem mě unavuje

Jim Campilongo je americký kytarista a skladatel pocházející ze San Francisca, který momentálně žije v New Yorku. Většina jeho muziky je pouze instrumentální, přestože na jeho posledních dvou albech spolupracuje se zpěvačkami jako je Norah Jones či Martha Wainwright. Je členem kapely The Little Willies, ve které je i Norah Jones. Krom plejády nahrávek s jinými interprety vydal již osm vlastních alb. Znám je svým charakteristickým stylem a zvukem, který tvoří především na původní kytaru z 50. let Fender Telecaster „Top Loader“ ve spojení se zesilovačem ze 60. let – Fender „Blackface“ Princeton Reverb. Custom shop oddělení firmy Fender též uvedlo na trh jeho signovaný model Fender Telecaster.

Jima jsem zastihl velmi brzy ráno (což u většiny muzikantů znamená v 10 hodin dopoledne). Byť jsme se nikdy nesetkali, překvapila mě Jimova otevřenost, profesionalita, pokora a ochota se podělit o všechno, co ví. Byť byl rozhovor domluven pouze na dvacet minut, velmi rychle to po skypu naskočilo na víc než půlhodinu.

Jime, máš rád bluesovou muziku?
No jasně! To je vlastně důvod, proč jsem začal hrát na kytaru.

Trochu jsem to očekával. Kteří jsou tedy tvoji nejoblíbenější bluesmani?
Tak hlavně kytaristi. Nejvíce mě ovlivnil Roy Buchanan, hodně mám rád Muddyho Waterse, také jsem dlouho poslouchal Alberta Kinga, třeba jeho Laundromat Blues. Nejvíc mě však dostali, když jsem je viděl naživo – koncerty Roye Buchanana nebo vidět vibrato B. B. Kinga, to byla síla. Tehdy nebylo YouTube a ani v televizi jsi toho moc neviděl, jediná možnost byla poslouchat desky a zajít si na koncert. Taky mě hodně ovlivnil Mike Bloomfield a mnoho dalších nejen bluesových muzikantů.

Co jiní bluesmani, třeba nekytaristi?
Většinou se zaměřuji na kytaru či na zpěv, v blues mi jiné nástroje nepřijdou tak nosné. Nejvíc asi poslouchám zpívající kytaristy…

Jaké další méně známé bluesmany bys nám doporučil?
Z těch méně známých, ale úžasných, například Hollywood Fats, který umřel tuším někdy v roce 1985, ten byl skvělý. Napadá mě i Lonnie Mack a jeho přístup. A třeba Django Reinhardt, to je přece taky blues – jde taky o to, jaké blues máš na mysli. Je jich spousta druhů.


Současní bluesmani tě nebaví?
Přiznám se, že většinou poslouchám starší desky, mám je rád kvůli zvuku dobových nástrojů, stylu hry i sejmutí. Přijdou mi takové upřímnější. Ale dneska je taky hromada skvělých hráčů. Počkej, musím se mrknout do iTunes, teď si nemůžu nikoho vybavit… Ale hodně se mi líbí třeba Campbell Brothers, kteří tady hrajou v New Yorku v kostele na steel kytary. Znáš je?

Neznám…
Tak si je poslechni, myslím, že tě budou bavit. Mají web, mělo by být snadné je najít.

Co ti nejvíce pomohlo, když ses učil na kytaru a budoval svůj styl?
Nejvíc mi pomohlo stahování z nahrávek. Poslouchal jsem je a pouštěl si je na pomalejší rychlost. Dělám to tak v podstatě dodnes… No a samozřejmě vidět a slyšet hráče naživo, to je asi nejvíc! Jak už jsem říkal, tehdy nebylo YouTube, nebo videoškoly, takže nám nezbývalo nic jiného, než chodit na koncerty a zažít si to. Dneska je na YouTube spousta mladých kluků, kteří hrají skvěle. Jsem třeba zvědav, kde bude Cory Williams (velmi mladý kytarista na YouTube – pozn. aut.) za deset let.

Všude na webu se můžeme dočíst, že tvým hlavním zdrojem byl Roy Buchanan. Líbí se ti taky třeba Danny Gatton?
Samozřejmě, ale pokud bych srovnal Dannyho Gattona s Royem Buchananem, tak Danny mi přijde víc jako virtuóz, zatímco u Roye se mi víc líbí jeho skladatelství, celková kompozice, písničky a emoce, nálada. Přijde mi lidštější. Líbí se mi jeho alba jako celek, nejen jeho kytarová hra. Nejradši mám jeho první dvě alba.

V jednom rozhovoru s tebou jsem se dočetl, že už máš dost „bad ass“ bluesmanů a neustálého opakování těch samých licků…
Hele já nemám vůbec nic proti „bad ass“ hráčům. Některý jsou skvělý – třeba Jimi Hendrix nebo Hound Dog Taylor, to je prostě masakr. Víš, jejich hra je hodně sexuální. Hound Dog Taylor a jeho zkreslený zvuk na slide na levný Silvertony (americká značka kytar a aparátů – pozn. aut.) je prostě boží. Ale vadí mi, když to někdo jen tak předstírá, třeba Slash… Máš rád Slashe? (Moc ne...) Podle mě se akorát snaží hrát jako někdo jiný a vůbec nemá svůj styl. Třeba Steve Vai ho ale má, jestli víš, co myslím… (smích)

Jime, rád bych k tobě zašel na lekci, ale mám to trochu daleko, doporučil bys mi svoje emailové lekce?
Jasně, sedni do letadla a uvidíme se v New Yorku třeba zítra! Něco ti ukážu, pokecáme a třeba mi taky ukážeš něco zajímavýho… No a pokud je to pro tebe nákladné, doporučuji emailové lekce, které si můžeš stáhnout z mých stránek. Jsou v podstatě levnější a možná i efektivnější než moje soukromé hodiny. V nich se zaměřuji pouze na muziku, nepiju čaj nebo kafe… Myslím, že za ty peníze dostaneš opravdu kvalitní lekci.

Jako profi muzikant, který hodně hraje, jsi neustále obklopený hlukem a muzikou. Máš ještě chuť si doma něco pustit?
Opravdu moc rád stále poslouchám muziku. Zrovna včera večer jsme s přítelkyní poslouchali Jimiho Hendrixe, Axis Bold As Love. Sbírám vinyly, víš? Nejsem ani tak zahlcený muzikou z vlastního hraní, nehraju tak nahlas, aby mi to vadilo. Ale nemusím ten hudební balast všude kolem – v nákupních centrech, obchodech, na letištích. To mě fakt unavuje. A hlavně: proč tam pořád dokola hrajou těch deset stejných věcí?

Teď, jestli dovolíš, bych se rád zeptal na několik osobnějších otázek…
Sem s nimi, ale bude tě to stát třicet dolarů za jednu… (smích)

Jak vypadá tvůj běžný kytaristův den?
Hele, to je dobrá otázka, zrovna nedávno jsem se na to někoho ptal sám. Jde o to, že jako muzikant nemám něco jako běžný den. Pořád někde hraju nebo někam lítám nebo dávám lekce… Pokud jsem ale doma, tak vstávám denně v 6 hodin. Dvě až tři hodiny se sbírám, piju kafe a vyřizuji emaily… Pak si jdu zasportovat – zaběhat nebo zajezdit na kole. Dopoledne se ještě snažím cvičit. Odpoledne si bookuji hraní, dávám lekce, no a večer je hraní nebo mám volno.

Je v New Yorku těžké mít dostatek hraní? Sháníš si je sám? A jak balancuješ umění s obchodem?
V New Yorku je to pro mě lepší než to bylo v Kalifornii. Vice mi tu odpovídají na emaily s nabídkou hraní. Jinak moc rád spolupracuji s mladými zpěvačkami, třeba s Norah Jones. Mám pro ně vyloženě slabost, víš, jsou tak roztomilé... (smích) Ale obecně rád spolupracuji s mladými a talentovanými lidmi.

A jak ti to jde jako muzikantovi se vztahy? Nebrání ti v nich poněkud odlišný režim a způsob života?
Musí se na tom pracovat, jako na všem, ale nemám pocit, že bychom to nějak výrazně řešili. Faktem ale je, že přítelkyně je také umělkyně, takže nemáme problém s mým časovým harmonogramem…

Každý s tebou v rozhovorech řeší „gear“, tedy tvoje nástroje a vybavení. Ani já si na závěr nemůžu na závěr odpustit otázku tohoto typu. Na svých stránkách máš o „gearu“ téměř vše, ale nenašel jsem, jaké používáš reproduktory v aparátu Fender Vibrolux Reverb.
O „gearu“ se bavím moc rád a nevadí mi to. Ve Vibroluxu používám původní Jenseny se zlatou samolepkou. Taky mě baví Celestiony G10 Vintage, ty mají pěkný, takový víc marshallovský zvuk. A jsou levné…

(Poznámka autora: Jedná se o zeditovanou verzi staršího, ale stále aktuálního rozhovoru, který původně vyšel v magazínu Crossroads 11/2012.)