Jindra Holubec: Jako zelňačka, jen léty silnější a ostřejší

Platí stále slova, která jsem o Jindrovi Holubcovi napsal v souvislosti s jeho skvělou deskou Valerij Dubjanin? Tedy, že zatímco ostatní častokrát jen blouzní o originalitě, on nepřemýšlí a bez náhubku užívá života, se vším, co přináší? Že jeho pestrá a spontánní muzika je nekonečným večírkem a obnaženým světem bez pravidel? – Rozhodně, a dokázal to i během našeho rozhovoru v Radiu 1, který s odkazem na jeho ztráty a nálezy přináším aktualizovaný o novinky poněkud s odstupem. Sám Jindra Holubec hraje hlavně pro radost. Vše bere s humorem a přitom vysílá nekonečné zdravice lidem, které má rád. „Všechno to určitě platí. Ale já hlavně rád vařím,“ směje se bruntálský bard, který po loňské „latinské desce“ Ča ča ča plánuje výlet i na pole rapu a hip hopu.

Jindro, aktuálně kromě dua jen s bráchou Michalem vystupuješ hlavně s ansámblem Jindra Holubec Y Amigos. Kdo tvoří jeho sestavu?

Původně jsme žádnou pevnou sestavu neplánovali. S bubeníkem Pavlem Magnuskem jsem to celé chtěl udělat jako projekt Jindra Holubek a kámoši – s tím, že s námi pořád bude hrát někdo jiný. S bráchou Majklem hraju celý život a nakonec jsme přišli i k Dankovi, který hraje na bonga, a Gonzovi, což je výborný kytarista, kterého zná v Ostravě snad každý. Lodivodem a kormidelníkem celého projektu je Pavel Magnusek, takže jsme všichni celí mokří. (smích)

Ve své tvorbě jste od Dubjanina hodně ukročili stranou. Zatímco dřív jsem tam nevnímal žádná pravidla, dnes tam určité šablony slyším. Dá se mluvit o nějakém plánovaném zjednodušení a zpřímočaření tvorby?

Je mi teď o sedm let víc a svou tvorbu jsem chtěl sám sobě i svým posluchačům víc zpřístupnit. I předtím to myslím bylo osobité, nic proti svému tehdejšímu projevu nemám. Ta muzika tedy nepozbyla na kvalitě, jen je srozumitelnější. Já jsem ale vlastně nikdy nikoho nechtěl obtěžkávat nějakou složitou muzikou. Chci, aby lidi byli hlavně uvolnění – a to jsem chtěl už na naší nahrávce Vrah, co jsme dělali společně s Majklem. Teď jsme udělali veselou desku, ale vlastně každá moje muzika měla člověka hlavně potěšit. Nehledám žádná pravidla. Pořád je to svobodné, stejně jako na začátku.

Nemáš strach, že tvá tvorba teď může být s někým zaměnitelná, ať už jde o nějakou obecnější latinu, případně i o jména, která mě u některých skladeb napadají – když to přeženu, tak třeba Monkey Business nebo u progresivnějších, rockovějších momentů i legendární Toto…

Jestli mě někdo srovnává s Monkey Business nebo Toto, tak bych si s ním rád dal panáka… (smích) Každopádně vůbec mně to nevadí, protože muzika jsou pro mě hlavně lidi a jestli se jim to zalíbí, ta hudba má nějakou sílu, zatancují si na ni a je nám spolu, co se týká zábavy, dobře. Nejde vůbec o to, jestli ti to něco připomíná. Pokud ale zníme tak, jak jsi zmínil, je to fajn…


Zatímco starší tvorbu svírá takové jméno jako brněnský živel Tomáš Vtípil, který se na zvuku Dubjanina nakonec i podílel, jaké album Ča ča ča?

Hlavně kluci v kapele, co se mnou desku natáčeli. A byl tam i na klávesy Pavel Dirda z Gulo čaru, Radek Pastrňák, výborný rakouský saxofonista Mani Marillo a spousta dalších hostů. Nejkrásnější na tom bylo, že jsme to dělali dlouho, až jsme všichni měli čas. Vyplatilo se to a za deskou si pořád stojíme. Amigos rozveselí všechny, od Moravy až po Česko.

Co vás drží pohromadě?

Kluci tady volají láska, muzika… ale nikdo z nich neřekl zdraví, protože já se cítím zdravý. (smích) Určitě ale taky to, že chceme hrát. Rádi hrajeme…

S bráchou Michalem jste dostali kytaru ve dvou letech, vyrůstali jste spolu... Hraje pro vás i dnes rodina důležitou úlohu?

S Majklem jsme spolu hledali dlouho cestu, což je vidět na všech písničkách, které jsme spolu hráli, a dneska si konečně rozumíme. I když mi teda leze někdy strašně na nervy, když se blbě nají nebo si říhne, navíc měl vždycky hezčí ženské než já. (smích)

Na album jste získali prostředky na Hithitu – a jednou z cen jsme měli i koncert u táboráku. Je pro vás tento způsob střetávání a obecně podpora komunitního života důležitá, představuje i to motivaci pro vaši tvorbu?

Předně mám radost, že nás někdo podporuje a že od lidí máme zpětnou vazbu. Každý člověk si může namlouvat, že celé to umění dělá jen pro sebe samotného, jenže tak to nejde. Pak se v tom všem cítíš strašně sám, jako sochař nebo výtvarník. Rozvíjení kontaktů není zadarmo, člověk kromě toho taky musí sedat k sociálním sítím a i tímto způsobem se s fanoušky seznamovat a jít jim naproti…

Jednou z cen bylo také průvodcovství ostravským romským ghettem. Jaký k této lokalitě máš vztah? Znáš to tam, pouští tě tam jako domů, nebo to byl jen takový z plezíru vystřelený nápad?

Kdysi jsem chvilku pracoval jako sociální pracovník. A sociální jsem odjakživa vlastně i proto, že se snažím dělat umění, takže s těmi lidmi soucítím… (smích) Sám jsem ze čtvrtiny cigán, protože má maminka je z poloviny cigánka. Můj tatínek byl valach, takže si asi umíš představit, co je to za koně, který utáhne všechny tyto klády… (smích) Chci říct ale hlavně to, že to není nic vymyšleného. V Ostravě Přívoze jsou lokality, které sice někoho nemusí bavit, ale každý by je měl znát. Mám to prožité a byl jsem tam mockrát, není to proto žádný plezír. Když si někdo topí uprostřed baráku hadicí, z níž mu srší oheň…


Jak na tebe zapůsobil film Cesta ven?

Byl jsem na něj hodněkrát pozvaný. Nikdy jsem na něj ale nešel, protože kolikrát hledám cestu ven i ode mě z domu. Ale poznal jsem hlavně Evičku, která v něm hrála a je po smrti, takže to i proto asi nemusím vidět…

Pořád platí, že když ti žena nevaří, tak řádíš – jak zpíváš v jedné ze skladeb na desce?

Teď se to právě obrátilo, vařím pořád já. Kdyby někdo chtěl nějaké recepty, volejte, není problém… (smích)

Jako původní žánr jsi měl na Bandzone označení power pop, či power folk. Je podle tebe tedy pořád ta stejné „síla“ i v aktuálním materiálu?

Já si myslím, že tohle jsou jen nějaká pojmenování. Nic to v konečném důsledku neříká. Já jsem pořád já. Jako když udělám zelňačku a je jen o pár let silnější nebo ostřejší.

Přiblížíš pozadí vašeho videa Jukebox?

Jde hlavně o afektovanost, která vede až do velice zábavných rozměrů. Mně se tenhle příběh stal, takže tam moc na vymýšlení nezbylo, jen konec jsme trochu zaokrouhlili. Jukebox je spíš krátký film a upozorňuje hlavně na to, že jsme pořád lidi, ať jsme černí, bílí nebo homosexuálové. Ale bez filozofie. Je to velice vtipná historka, o to jde nejvíc. Chtěli jsme to věnovat kapele Buzerant, což se také stalo. Mimochodem, ten kostým je právě od Čtvrtníčka. Do ostravských jukeboxů se to ale zatím nedostalo, Fredy nebo buzerante po mě zatím nikdo neřve.

Je to už pěkná řádka let, co jste s bráchou vyhráli Malou Alternativu. Slavní jste se zatím ale ještě nějak zásadně nestali. Zůstaly vám ještě i dnes nějaké ambice?

No, chtěli bychom hrát stadiony hodně. (smích) Máme plány a ambicí se nebojíme. Já sám se za to nestydím, protože mě prostě táta nedocenil. (smích) A nějaký tlak, který mě vede, abych dál dělal muziku? Už asi posledních dvacet let nedělám nic jiného… a celou tu dobu se snažím hledat nějaký kontext a spojitost v tom, proč to vlastně všechno dělám. Když se to podaří, bude to jedině ku prospěchu, pokud ne, tak se vrátím k záhonkům.

Kterým směrem vykročíš příště a co máte aktuálně před sebou?

Během léta jsme měli hodně hraní, taky s Dj Fliptickem na gramce. A už připravujeme novou desku, kterou bychom chtěli vydat po zimě. Žánrově se asi zase trochu odchýlíme, ale na to jsou lidé u mě už zvyklí. Nakonec jsem si jak téma vzal rap, hiphop a funky. Hráli jsme před časem s PSH a je to úplně jiný svět. Ale znáš mně, budu to zase celý já, takže kšiltovku si odpustím.

Tagy: