Jindra Polák (Jelen): Hudba je trochu jako fitness – když bolí, tak roste

Vybavuješ si ještě ten úplně první koncert před deseti lety?

Velmi přesně. Hráli jsme v pražském jazzklubu U Staré paní a byl to ten typ koncertu, kdy je v hledišti dvacet lidí a většina z nich jsou členové rodin muzikantů. (smích) Pamatuju si, že tam byla i Debbi, se kterou jsme se zrovna poznali ve vydavatelství SinglTon. Ale hlavně si vzpomínám, že už na tom prvním koncertu bylo jasný, že je mezi námi ta správná chemie, uvědomovali jsme si, jak moc nás to baví. Těch pár lidí nás neodradilo, naopak, nakopli nás k tomu, abychom pokračovali a zkusili kapelu dotáhnout tak daleko, jak to půjde.

Kolik členů mělo první obsazení kapely Jelen?

Zakládali jsme ji ve třech, takže já, Martin Kasal a Ondra Málek. Ale na tom prvním koncertu s námi byli ještě akordeonista Saša Yasinski a Ondra Fiedler, který hrál na kytaru, banjo a na kopák.

Jelen se v průběhu let stále rozšiřoval, nakonec je vás osm. Ale je to vlastně konečné číslo, umíš si představit, že by vás bylo ještě víc?

Zatím ne, myslím, že na desítku to nakonec nedotáhneme… (smích) Ale my rozšiřování kapely nikdy neplánovali, většinou to vyplynulo náhodou. Třeba s trumpetistou Sašou Smutným jsme se seznámili ve studiu, kde jsme nahrávali naši první desku. Natáčel tam s někým úplně jiným, ale my jsme ho při té příležitosti požádali, jestli by nám na desku taky něco nezahrál. Nakonec zůstal v kapele dodneška. Takhle se to postupně nabalovalo, až jsme si dělali legraci, že Jelen je spíš hudební hnutí, než kapela.

Naposledy k vám přibyl bubeník Víťa Polák, který je nejmladší nejen služebně, ale i věkem. Třeba od tebe ho dělí dvacet let…

Bohužel dokonce víc. (smích) Ale to je dobře, protože jak jsme v kapele různě staří, mísí se v naší muzice různé vlivy a inspirace. Každý člen taky vnáší svůj způsob hry a svoji invenci. Bubeník Víťa přišel na poslední desce Věci a sny k už hotovým písničkám a teď jsme zvědaví, jak se projeví na novém materiálu, který začínáme připravovat.

Prosadili jste se vlastně okamžitě – první hit Magdaléna vyšel ve stejném roce, ve kterém jste odehráli první koncert. Čím si ten úspěšný start vysvětluješ?

Měli jsem hned zkraje štěstí. Nejdřív nás vzali na svoje akustické turné kluci z Divokýho Billa. To nám hrozně pomohlo. Trochu jsme se báli, že nás jako předkapelu fanoušci Billa vypískají, ale stal se pravý opak – lidi to bavilo. Pak se nám povedl duet s Janou Kirschner, který se objevil i v úspěšném seriálu, následovala nominace na Českého slavíka v kategorii Objev roku… Prostě souhra šťastných náhod. Ale štěstí přeje připraveným – a my jsme připravení byli.

Ještě před založením Jelena jsi se s kytarou toulal po Irsku. Hodily se ty zkušenosti v kapele?

Určitě. Vždycky mě zajímala anglosaská muzika, bavily mě kapely s kořeny v bluegrassu, v country. Ale třeba i v hardrocku. Mojí první velkou inspirací byli Kiss, kvůli nim jsem začal psát písničky. A když jsem pak slyšel jejich unplugged album, inspirovali mě podruhé, protože jsem je slyšel hrát tu našláplou muziku na akustické nástroje. Konkrétně z Irska, kde jsme s bráchou buskovali, jsem si přivezl i spoustu keltské muziky, kterou jsem miloval.

To všechno se pak přirozeně propojilo s hudbou, kterou dělali Kása s Ondrou Málkem v kapele Šatlava. Poprvé jsme se potkali ve studiu Martina Ledviny, já byl v té době bez kapely a chtěl jsem se někam posunout. Kluci hodně vycházeli z české scény, třeba i z domácího folkloru, který je keltské muzice blízký. V době, kdy jsme se dávali dohromady a vznikala kapela Jelen, se navíc v zahraničí rozjela vlna akustické muziky – a na špičce toho ledovce byla kapela Mumford & Sons, která pronikla až k nám. Všechno to do sebe hezky zapadlo.

Jelen je vyhlášená koncertní kapela. Už jste vyprodali Forum Karlín, O2 Universum a za rok, 2. prosince 2023, se pokusíte vyprodat i O2 arenu. Berete tuhle halu a její ztečení jako nejvyšší bod, k jakému se může kapela v Česku dopracovat?

Marek Ztracený nám všem dokázal, že se to dá dotáhnout ještě dál… (smích) V kapele jsme to nikdy neměli tak, že bychom si řekli: „Lucernu jsme vyprodali a do pěti let dáme i O2 arenu.“ Ale jak jsme postupem času k mému velkému úžasu vyprodávali větší a větší sály, říkali jsme si, kam dál. A protože slavíme deset let a chtěli jsme k tomu udělat pořádnou narozeninovou party, byla O2 arena logický krok.

Máš už představu, jak by koncert mohl vizuálně vypadat?

Vždycky jsme se snažili o to, aby naše koncerty byly hlavně o muzice, a efekty jsme moc neřešili. Ale je pravda, že O2 arena si o pořádnou show říká. Jsme teď ve fázi, kdy přemýšlíme, jak udělat koncert i vizuálně zajímavý, ale půjde nám o to, aby scénické efekty nebyly samoúčelné, aby maximálně podpořily muziku a měly i nějaký fór a nadstavbu. Uvidíme, jak se nám to povede.

Po covidové pauze jste v létě zase začali hrát naplno. S jakými pocity jste se po těch dvou letech nedobrovolného odpočinku vraceli na pódia?

S velkou euforií, i když jsme se samozřejmě obávali, jaká bude návštěvnost. Jestli jsem poslední dva roky s někým fakt soucítil, byli to pořadatelé koncertů a festivalů. Spousta z nich covid neustála. Takže panovala obava, jestli budou mít lidi na koncerty náladu. Ale měli jsme pořád plno a atmosféra byla úžasná snad na všech místech, kde jsme hráli.

S Jelenem byla od začátku spojená i zpěvačka Kateřina Marie Tichá. Za těch deset let urazila kus cesty, vydala sólovou desku a dneska vystupuje s kapelou Bandjeez zesnulého Davida Stypky. Jak bude do budoucna vypadat vaše spolupráce?

Těžko říct, to se teprve uvidí. Ale Káťa u nás nikdy nemůže úplně skončit, protože je neodmyslitelnou součástí naší jelení bandy a pro mě je jako vlastní ségra. Potkali jsme ji v jejích sedmnácti, už tenkrát psala hezký písničky, ale být svědkem toho, jak se vyzpívává, jak roste lidsky i hudebně a stává se z ní suverénní ženská i skvělá zpěvačka, textařka, básnířka, to bylo fascinující. A deska Sami, kterou natočila s Ondrou Turtákem, ta je prostě krásná.

Její současná spolupráce s Bandjeez je pro nás trošku sladkobolná. S Bandjeez se známe ještě z dob, kdy hráli s Davidem, odjeli s námi i turné k naší desce Vlčí srdce. Padli jsme si do noty, o to větší rána bylo, když David odešel. Chápu, že pro Káťu dnes kluci v Bandjeez představují další hudební rodinu, její spojení s tou kapelou vyplynulo úplně přirozeně a pro Káťu je to úžasná věc. Má za sebou partu senzačních muzikantů, o které se může opřít. Ohromně jí to přejeme, byť je nám jasné, že s Bandjeez teď bude zpívat asi častěji než s námi.

Jak jste to řešili v létě, kdy už Kateřina s Bandjeez byla? Ten ženský hlas v písničkách Jelena asi nahradit nejde.

Letní koncerty s námi Káťa odjela tak napůl, když nemohla, nahradila ji Tereza Balonová, další dobrá muzikantka a kamarádka, kterou jsme objevili před pár lety na Portě. Jsme s Káťou domluvení, že kdyby toho měla moc a nezvládala by nás a Bandjeez souběžně, budeme to řešit. Ale upřímně, nechce se nám předbíhat dění, dokud to půjde, budeme si společné koncerty dál užívat. A pak se uvidí.

Máte za sebou vyhlášení Českého slavíka, kde letos Jelen pronikl mezi pět nejoblíbenějších kapel. Z výsledků Českého slavíka nicméně vyplývá, že domácí publikum je hodně konzervativní. Když už si někoho oblíbí, mají to dotyčný interpret nebo kapela s nadsázkou nadosmrti. Nevede to k tomu, že se jako muzikanti držíte toho, co se osvědčilo?

U nás v kapele je na prvním místě muzika. Nikdy bychom na základě vnějšího tlaku nepsali písničky jinak, než jak to cítíme. Třeba naše poslední deska Věci a sny šla víc než dřívější nahrávky popovým směrem a spoustě lidí to přišlo zvláštní. Ale to je přirozený vývoj, žádný plán. Před poslední deskou jsme taky cítili, že naše muzika už vyžaduje kompletní bicí soupravu. Proto přišel bubeník Víťa Polák. Přitom jsme si mohli říct, že se budeme držet osvědčeného modelu Jelena s kopákem, že je to naše identita. Jenže tím bychom stáli v cestě nové muzice, což jsme nechtěli.

Zmínili jsme covid, který všem na čas zkomplikoval plány. Jak jste to období s kapelou přečkali?

Bylo nám jasné, že nějakou dobu potrvá, než se všechno vrátí do normálu, ale katastrofické scénáře jsme si nepřipouštěli. Občas někdo v kapele potřeboval peníze, tak třeba rozvážel jídlo nebo dělal jiný věci. Ale hlavně jsme volný čas využili k tomu, že jsme dělali na desce. Možná to vyzní blbě, ale to bylo na covidu pozitivní – studiová práce probíhala jinak, než dřív, a tak každý musel svoje nápady víc rozvíjet a dotahovat. Všechny nás to donutilo vystoupit z komfortní zóny. Ve výsledku pak bylo nové album barevnější a každému z nás to umožnilo zas o kousek muzikantsky vyrůst. Můj nevlastní syn je fitness trenér a v téhle branži se často říká, že když to bolí, tak to roste. (smích)

Vedle muziky jsi léta dělal v časopisech grafika a grafickou profesi, stejně jako hudbu, máš i v rodině. Pochlub se svými předky!

Můj praděda, Kamil Kisch-Trojan, mimochodem bratranec novináře Egona Erwina Kische, byl houslista a koncertní mistr orchestru Národního divadla a doma v Benátkách nad Jizerou založil první nototiskárnu v Čechách, největší ve střední Evropě. Naštěstí se nedožil toho, jak ji po válce zabavili komunisti a jeho podnik vlastně zlikvidovali. Jako kluk jsem do Benátek jezdil a pamatuju si, že jsem u pradědy ještě okukoval staré tiskařské stroje a odložené štočky.

A máš jako grafik zvýšenou vnímavost pro „zvěrstva“, která se objevují ve veřejném prostoru? Na Facebooku se těší velké oblibě skupina Grafický odpad, kam její uživatelé zasílají fotky s největšími grafickými a typografickými úlety, na které narazí…

Taky mě občas zarazí nějaký ten úsměvný billboard nebo plakát, ale nejsem typ sběratele, který by si to fotil. A taky si nemyslím, že bych grafiku uměl nejlíp na světě. Spíš je to tak, že se člověk jako grafik za léta praxe něco naučí a ví, že na všem se dá zapracovat – a pak se trochu diví, proč se někdo jiný billboardu nebo inzerátu v časopise aspoň trochu nevěnoval, než to pustil ven. (smích)

Hlídáš si i grafiku související s kapelou Jelen?

Od začátku se snažím velkou část našich grafických materiálů dělat sám. Mám k tomu pořád vztah, ale hlavně – návrh obalu cédéčka nebo zpěvníku je pro grafika velká radost. Jinak na to ale už nemám kdy, občas něco udělám pro kamarády, ale spíš šetřím čas na muziku a na svou rodinu.

S manželkou a dcerou jste před časem odešli z Prahy. Je vám na venkově líp?

Když se nám narodila dcera Lucka, začali jsme ji brát na chalupu ke tchánovi, kam jsme už před tím často jezdili, a brzy bylo jasný, že se tam cítí daleko líp než ve městě. A my se ženou jsme začali mít stejný pocit. Pak jsem náhodou objevil pozemek v jižních Čechách, kousek od Orlíku, a postavili jsme si tam menší baráček. Je to krásné místo na kraji malé vesnice, uprostřed polí a lesů. Je nám tam skvěle.

Hodně si zakládáš na rodinném zázemí. Jak moc je pro tebe důležité?

Strašně moc. S manželkou jsme spolu dvacet dva let a musím říct, že Katka je mojí největší fanynkou a věřila ve mě i v dobách, kdy už jsem sám víru ztrácel. Spoustu věcí bych bez její podpory nikdy nedokázal.

Příští rok se s kapelou chystáte nejen do O2 areny, ale taky do studia, kde byste měli natočit nové album s pracovním názvem Jelen a hosté. Nabízí se otázka, koho už jste vyzvali ke spolupráci a koho ještě pozvete. Nebo to bude překvapení?

Idea alba je, že to bude autorská deska, na kterou chceme přizvat pár hostů, protože tenhle typ alba mě dávno láká. Ale v tuhle chvíli ještě neumím říct žádná konkrétní jména. Stejně jako s koncertem v O2 areně jsme v kapele teprve ve fázi brainstormingu a co se nové desky týče, dáváme zatím dohromady nápady, co se nám za poslední rok dva urodily. Takže zatím nechci slibovat něco a někoho konkrétního.

A je nebo byl na české scéně muzikant, se kterým by sis rád zahrál nebo zazpíval?

Přemýšlím. Jsou jména, která se logicky nabízejí, v případě Jelena třeba Michal Tučný, jehož písničky jsme natočili na album Půlnoční vlak. Měl jsem rád i Waldemara Matušku, ale s tím už to taky nevyjde… A pak jsou lidi, se kterými by to sice šlo, ale nevím, do jaké míry je to reálný – třeba Vladimír Mišík je odjakživa moje velká srdcovka. No a pak je tu samozřejmě ještě ten Bruce Springsteen! (smích)