Jiří Kotača: Jakákoliv zahraniční zkušenost je nakonec velkým přínosem

Jiří, co pro vás znamená oslava deseti let Cotatcha Orchestra?

Ohlédnutí za minulostí, vykročení do dalších let a připomínku toho, že jsme toho společně odehráli opravdu hodně. Že to byly hezké projekty a že jsem to, trochu ke svému překvapení, tak dlouho vydržel. (smích) Je to pro mě docela velký milník, Cotatcha Orchestra je kapela, ve které jsem strávil nejvíc let svého života.

Mohl byste se podělit o tři nejdůležitější momenty z desetileté historie orchestru?

Přestože nehrajeme příliš často, důležitých milníků tam bylo víc. Určitě příchod Vincence Kummera (kontrabasista a skladatel, pozn. red.), který s námi několik let hrál. Potom v roce 2018 částečná obměna kapely a naše první větší spolupráce se zahraničním hostem – trombonistou Iljou Reijngoudem. Dalším milníkem byla tvorba našeho autorského repertoáru a natočení debutového alba Bigbandová elektronika a s tím spojená spolupráce s Lenkou Dusilovou.

Mimo to velmi rád vzpomínám třeba na uvedení hudby Gila Evanse – alba Porgy and Bess a Miles Ahead, které jsme hráli v rozšířené sestavě s lesními rohy, tubou a různými plátkovými nástroji. Nebo i Stravinského Ebony Concerto, abych vyjmenoval alespoň některé.

Chystáte oslavu v brněnském v Divadle Husa na provázku. Co je největší výzvou při organizaci tohoto výročního koncertu?

Hlavně výběr repertoáru. Za ty roky jsme toho hráli hodně a když jsem dělal dramaturgii, uvědomil jsem si, že všechny ty minulé programy bych si zahrál rád. Tento pocit pro mě byl určitou satisfakcí, že valná většina programů, které jsme odehráli, stále stojí za to. Nakonec jsem to ale musel s těžkým srdcem hodně osekat – i tak to bude koncert na dva plnohodnotné sety.

Další výzvou je koordinace množství hostů a v neposlední řadě je to naše nová spolupráce s Magdalénou Bláhovou, která dělá videoprojekce k druhému setu. V tomto případě pro mě bylo novinkou popasovat se s technikáliemi, ale také třeba doladit video loopy a tempa k muzice, která nemá vždy zcela striktní formy nebo zcela stejné tempo.

Jak jste pro tento jubilejní koncert vybíral hosty? Proč právě Lenka Dusilová, Vincenc Kummer, Géraldine Schnyder a Ilja Reijngoud?

Koncert 10 let Cotatcha Orchestra bude jednak ohlédnutím za minulostí a také uvedením současné tvorby. Omezil jsem se na pár umělců, kteří s námi v minulosti strávili víc času a dobře zapadají do programu současného či minulého. Proto je v první polovině, která bude věnována výběru z programů minulých, zpěvačka Géraldine Schnyder, která s námi vícekrát spolupracovala, a taky Vincenc Kummer, který hrál v CO na kontrabas a napsal část hudby.

První půlka bude do značné míry v duchu swingu a modern mainstream jazzu. Ve druhé polovině budeme hrát naše současné autorské skladby a taky hudbu Ilji Reijngouda, často na pomezí žánrů. Proto zde mám Ilju a Lenku Dusilovou, kteří byli také hosty našeho debutového alba a s kterými jsme v posledních šesti letech pár koncertů odehráli. S Iljou navíc jedeme o dva dny později na náš první nizozemský koncert.

Do jaké míry spolupráce s jednotlivými hosty proměnila tvorbu big bandu?

Nějaký vliv měly především dlouhodobější spolupráce. Avšak vždy, a to zejména v posledních letech, záleželo na programu. Když děláme například vánoční koncert, host ovlivní výběr repertoáru dost, protože hrajeme koledy ze země, z níž pochází. Jiné programy zase host neovlivní skoro vůbec. Autorská tvorba jde primárně zevnitř kapely. Ilja mě inspiruje svojí efektivitou, líbí se mi jeho rukopis a jsem moc rád za zkušenost z big bandu v Rotterdamu, který vedl. Lenka svou hudební tvorbou a epickou prací se zvukem. Dokáže skvěle udělat atmosféru. Alf mě zase například přivedl do světa živé elektroniky a otevřel pro mě nové zvukové možnosti.

Jak probíhá proces skládání pro tak velké těleso? Kde začínáte?

Já začínám tím, že se skoro úplně odstavím od online světa – potřebuju se dostat do klidu a přemýšlet úzkoprofilově, se zaměřením jen na muziku. To vezme nějaký čas. Potom se snažím v tichu slyšet hudbu, najít myšlenku, nápad. Ten dál rozvíjím s klavírem. Melodie přichází častěji v druhém sledu, ty si hraju obvykle na trumpetu nebo zpívám. Když dám dokupy něco smysluplného, s čím jsem spokojen, už to jde obvykle relativně rychle. Myšlenku rozvinu, variuju a rozepíšu do big bandu, přidávám další hlasy.

Změnil se nějak během těch deseti let váš přístup k tvorbě bigbandové hudby?

Nutno podotknout, že pro big band nepíšu zas tak dlouho. Před deseti lety jsme začínali s převzatou muzikou české i zahraniční provenience. Potom jsem oslovoval lidi zevnitř i zvenčí orchestru, aby pro nás psali aranžmá či nové skladby na míru pro různé programy. Až později kolem vzniku prvního alba a hlavně za covidu jsem se začal psaní hudby pro big band věnovat víc. Předtím jsem psal pro menší sestavy, zejména své kvarteto.

Každopádně mám čím dál víc tendenci vymanit se ze žánrových škatulek a rád při psaní beru třeba rytmické prvky například popových žánrů a zasazuju je většinou do jazzového kontextu, respektive do možností zvuku big bandu. A někdy naopak. Vývoj mých skladeb je otiskem mých hudebních preferencí, které se postupem času pomalu vzdalují od mainstream jazzu.

U alba Bigbandová elektronika, které bylo nominováno v Cenách Anděl, jste nebyl hlavním autorem hudby. Jaká je vaše role při tvorbě kvarteta, speciálně na povedeném albu Our Stories?

Jak jsem zmiňoval už před chvílí, bigbandovou hudbu jsem začal psát později než muziku pro menší sestavy, zejména pro své kvarteto s Alfem Carlssonem. V něm už zhruba šest let hrajeme výhradně vlastní hudbu, kterou píšeme s Alfem půl napůl. Některé skladby píšeme také dohromady. Tady jsem tedy dlouhodobým autorem skladeb.

Fungujete v roli kapelníka, interpreta a autora. Která z těchto rolí je vám nejbližší?

Na pódiu jsem šťastný s nástrojem v ruce, rád hraju, jsem tedy rád interpretem. Role autora a zejména kapelníka jsou částečně „behind the scenes“. A zároveň se v mém případě prolínají, nedá se to zcela oddělit, pokud člověk hraje vlastní hudbu ve vlastní kapele. Jako autora mě těší, když se skladba povede a zní tak, jak jsem si to představoval – nebo pozoruju, jak se časem vyvíjí. To mě dokáže hodně potěšit. Jako kapelník jsem hlavně ten, kdo je zodpovědný za hladký průběh celé realizace. Může to být poměrně stresující role a jsem vždycky rád, když to ze mě spadne. Takže interpret a autor, potom kapelník.

Jaké zkušenosti jste získal během svých hudebních misí v zahraničí? Která země vás nejvíce ovlivnila?

Všechny zkušenosti byly v něčem skvělé. Jsem velmi rád za dva roky, které jsem prožil jako student v Barceloně a Rotterdamu stejně jako za koncerty v různých zemích. Možná to bude znít jako klišé, ale jakákoliv zahraniční zkušenost, i kdyby byla krutá, je nakonec velkým přínosem. A myslím, že to platí pro jakýkoliv obor. Člověk získá rozhled, zjistí, že všude je chleba o dvou kůrkách, že všude lidi řeší stejné problémy, zároveň si ale uvědomí drobné rozdíly ve vnímání stejných věcí. Mezinárodní spolupráce zakopávají příkopy a spojují lidi, za což jsem asi nejvíc rád.

Když to vztáhnu na hudbu – z mých hudebních výletů kromě výše uvedeného vznikl Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet nebo třeba několik spoluprací v rámci Cotatcha Orchestra – Mar Vilaseca, Ilja Reijngoud, Dominik Fuss, Veleka Tsankova.

A která země mě ovlivnila nejvíc? Všechny, ale hodně mi dala má první delší zahraniční zkušenost – Nizozemsko.

Jak vás naopak formovaly vaše kořeny v Blatnici na Hodonínsku? Vnímáte je jako důležitou součást své hudební identity?

Region moravského Slovácka je bašta cimbálky a dechovky. Jelikož jsem trumpetista, nebylo ani možné v tomto kraji dechovkou neprojít. Takže na začátku to pro mě byl hlavní hudební svět, o něco později jsem se dostal do světa jazzu a trošičku nakouknul do světa klasické hudby.

Jak velký je otisk mých hudebních kořenů, to je celkem těžká otázka. Aktivně tuto hudbu už delší roky nehraju – až na zhruba jednu výjimku ročně. Je ale pravda, že podvědomě něco občas asi propašuju do vlastní tvorby či do improvizace. Pár lidí mi totiž několikrát řeklo, že v mých hudebních projevech slyší závan lidové hudby. Vědomě je to jen v nové skladbě Duvaj, kterou v premiéře uvedeme na chystaném koncertu v Brně.

V předchozím rozhovoru pro Frontman jste uvedl, že nejste „nástrojový maniak“ a vlastníte dvě trumpety, jednu křídlovku a piano, na které jste se po letech snažil více cvičit. Mělo toto cvičení vliv na případnou změnu kompozičního procesu?

Částečně ano. Ne moc v tom, že bych skládal jiné věci, ale spíš v rychlosti skládání, tedy ve schopnosti rychleji zahrát třeba nějaké harmonické kolečko na klavíru.

Zvažoval jste pořízení dalších nástrojů nebo rozšíření svého arzenálu?

Za maniaka se teda stále nepovažuju (smích), ale přiznám se, že mi za poslední roky přibyla jedna trumpeta – King Liberty, kterou jsem si pořídil na hraní swingu a dixielandu. A vždycky se mi líbil Moog. Nicméně nemám zatím nutkavou potřebu si jej za každou cenu v brzké době pořídit.

Jaké nátrubky vlastně aktuálně používáte?

Nedávno se mi náhodou pod ruky dostal Monette Unity, akorát to nebyla ideální velikost. Každopádně měl skvělé rezonanční vlastnosti a velmi dobré ladění. Chystám se pořídit si jeden, až vychytám velikost, která by mi vyhovovala. Český trh je bohužel tak malý, že spousta zajímavých nástrojů či nátrubků se k nám nedostane na sklady tak, aby si hudebník mohl v klidu vybrat z většího výběru.

Řešením by možná byla širší spolupráce více obchodů s hudebním vybavením třeba po střední Evropě, které by byly schopny nakoupit větší množství i poměrně specializovaného zboží, které by bylo postupně dostupné na vyzkoušení třeba v Německu, další měsíc u nás a příští v Polsku. Avšak nevím, jestli to není naivní představa.

Jinak na trumpetu aktuálně používám Bach Corporation 3C z 80. let a Al Cass 1–2 podle toho, co zrovna hraju. Na křídlovku mám nátrubek Kanstul, který je, jak jsem později zjistil, melafonový nátrubek. Ale funguje výborně.

Přizpůsobujete výběr nástrojů konkrétním projektům nebo skladbám?

Částečně ano. Na funky nebo na druhou trumpetu v big bandu si většinou vezmu menší nátrubek, na starší jazz zase jinou trumpetu. Ve vlastní hudbě poměrně často používám efekty. Tím vším samozřejmě nějak modifikuju zvuk tak, aby víc seděl do daného žánru a odpovídal mé představě. Avšak svůj přirozený tónový projev člověk nikdy úplně nezmění.

Jak nákladné je provozovat šestnáctičlenný big band, jako je Cotatcha Orchestra? Jaké jsou největší výzvy při hledání financování pro vaše koncerty a projekty?

Šestnáctičlenná kapela nákladná je. Velká tělesa v menších žánrech zcela komerčně fungovat ani nemohou. Což asi bez výjimky platí i pro všechny větší orchestry v oblasti klasické hudby. Big bandy jsou na tom podobně, akorát v ČR nejsou zřizované, takže všichni do nějaké míry fungujeme díky grantům, dotacím nebo sponzorským penězům.

Těch výzev je víc – první je komplikované plánování v horizontu delším než jeden rok, dvouletých grantových projektů zase tolik není. Druhým problémem je dlouhá doba, která uplyne od podání grantu po zveřejnění výsledků, často celý proces vyhodnocení trvá 4–5 měsíců. A týká se to především dotací rozdělovaných veřejnými institucemi. To samozřejmě způsobuje dlouhé období nejistoty, plány, programy jsou připravené, ale začít je realizovat bez jistoty prostředků je docela velký risk. Velmi bych ocenil, kdyby se lhůty zkrátily na polovinu.

V neposlední řadě peněz v kultuře po covidu ubylo, takže čím větší kapelu máte, tím rychleji se peníze v projektech rozpustí. Je obrovský rozdíl s náročností provozu mezi duem, triem nebo big bandem. Skoro nesrovnatelný. Navýšení fondů alespoň o inflaci by bylo fajn.

Zmínil jste granty. Jak se vypořádáváte s případnou kritikou u grantových žádostí, které mohou působit zvláštně, resp. dává smysl třeba export české dechové hudby na Balkán?

To je docela těžká otázka. Umění není sport, kde je běžně mnohem jasnější, kdo je lepší. V umění to tak úplně nefunguje. Ale soutěž v něm existuje, ať už o diváky nebo prostředky, o nichž rozhodují komise, v kterých sedí lidé různých preferencí. U složení komisí vnímám jako důležité, aby byla zachována žánrová diverzita mezi hodnotiteli, aby byli kompetentní a měli zároveň rozhled. Myslím, že by to měli být zásadně lidé mimo aktivní politiku. A ta dechovka? Záleží, co to bylo zač. (smích)

Stává se, že kvůli financím musíte některé projekty odmítnout?

Ano, stává se to. Jak říká klasik: „Náš Fanda s vámi dál hrát nemůže, my na to už nemáme“ (smích). Ekonomika realizaci plánů samozřejmě dost ovlivňuje, hudbou se živíme a složenky musíme platit jako všichni ostatní...

Je pro vás mezinárodní spolupráce důležitá i ve vztahu k financování?

Se zahraničním hosty nespolupracuji kvůli finančním výhodám, ony tam většinou ani žádné nejsou. Zvu je na různé projekty kvůli tomu, že je chci a zapadají mi do konceptu. Je taky příjemné osvěžení mít před kapelou nového muzikanta, rád spojuju místňáky s muzikanty z různých koutů Evropy. Češi v exportu hudby zatím nejsou nějak extra úspěšní. Kolik lidí zná ve větším měřítku české kapely mimo hranice ČR a Slovenska? A exportovat velkou kapelu do zahraničí, kde je málo známá, je o to těžší.

Jaké máte s Cotatcha Orchestra plány do budoucna? Čeho byste si přál, aby orchestr dosáhl během dalších deseti let?

Tím hlavním cílem v kratším horizontu je vydání druhého alba kapely. Už na tom dělám. V dlouhodobém horizontu bych si přál, abychom kapela a já vydrželi, aby kapela měla svoji rostoucí posluchačskou základnu, stávající i nové partnery, kteří budou spatřovat v tom, co děláme, smysl a aby co nejvíc hrála a stala se tak o trochu ekonomicky udržitelnější.