Jiří Kučerovský: Mám rád kytary, se kterýma se musím trochu prát

Žije, o čem jiní jen sní. Hudba ho živí. Zlí jazykové tvrdí, že za cenu tvůrčích kompromisů. On sám je ale rád, že už žádné kompromisy dělat nemusí. Trochu o Tomáši Klusovi, více o Animé a hodně o hraní jsme se bavili s Jiřím Kučerovským, který se po letech vrátil také do Forgotten Silence, s nimiž natočil novou desku Kras.

Jste frontmanem kapely Animé, v Cílové skupině naopak frontmanovi nahráváte. Jak to jde dohromady?

Frontman jsem vlastně nikdy být nechtěl. Chtěl jsem hrát vlastní hudbu. Ale než bych se dohadoval s nějakým zpěvákem, řekl jsem si, že si to radši budu i sám zpívat. S Animé i Tomášem dávám do hraní maximum. Nemyslím, že by jedno nebo druhé byla větší flákárna. Ty dvě činnosti se vzájemně ovlivňují a obohacují.

Aby se hudbou i uživili, hudebníci často přistupují ke kompromisům. Byl to i váš případ, když jste se rozhodl doprovázet Tomáše Kluse?

Kompromisem bych ve své hráčské historii nazval úplně jiné věci. S Tomášem jsem vlastně od chvíle, kdy začal živě vystupovat. Až pak nás to začalo oba živit.

Co byste tedy ve své hráčské historii kompromisem nazval?

Koncert s orchestrem, kdy brnknete do kytary jednou za večer, hraní na zájezdě s muzikálovým divadlem, kdy najednou před představením vyleze na jeviště Paroubek a začne řečnit, zaskakovat v plesové kapele, která hraje primárně dechovku a blbě. Je toho spousta. Jsem rád, že v současnosti kompromisy nemusím dělat.

Animé jsou underground, Kluse zase hrají rádia. Opravdu vám skalní nemají za zlé partnerství s guru Tomem?

Rozhodně se mi nestalo, že by mi někdo vyčítal, co dělám, ve vztahu k něčemu jinému. Proč taky? Poslouchám, co se mi líbí, a co ne, to neposlouchám. Nevím, co jiného v tom hledat. Animé taky nejsou underground cíleně. Prostě jsme neměli takový úspěch. Rozhodně jsme se nesnažili v rádiu nebýt.

Animé mají za sebou více než šestnáctiletou historii a čtyři vydařená alba. Nemrzí vás trochu titulek Honzy Vedrala, že „Kučerovský se o Kluse opírat nemusí“, a to, že na koncerty Animé chodí lidé i proto, aby se podívali na „toho chlápka od Kluse“?

Jsme vděční za každého, kdo přijde na koncert. Dneska je to kapela, kde si užíváme, že si spolu můžeme zahrát, co máme rádi. Vím, že to možná zní jako falešná skromnost, ale je to tak. Je super, když přijdou fanoušci Tomáše Kluse. Jednak je fajn, když přijde kdokoliv, jednak už jsme taky pár lidí „obrátili“ na jinou hudbu, kterou díky Animé objevili.

Chvilku jste hrál ve Forgotten Silence, což je do metalu laděná kapela. Nenarážel jste jako hráč kovaný spíš v indierocku a folku?

Ve Forgotten Silence to bylo super. Vždycky jsem si říkal, že s nimi chci ještě někdy něco udělat. No a právě jsme dokončili nové album Kras. Mám z toho hroznou radost, je v tom spousta práce a výsledek se mi zatím líbí. Bylo to velmi obohacující a osvěžující. Zní mi to jako artrock sedmdesátých let říznutý něčím, co nedokážu pojmenovat. Určitě jsem na nic nenarážel. Možná i proto, že metal určitě patří mezi moje kořeny, co se týče hraní na kytaru.

Učil jste na coverech Metallicy?

To snad každý. Dostal jsem se k metallikovským notám s tabulaturami ...And Justice For All. Nejdřív jsem to četl, a pak se teprv dostal k desce. Legrační. A pak „černé“ album. Já jsem ale z těch, co mají radši Megadeth.

Po vydání Cuts jste v rozhovoru pro Metalopolis naznačil, že slyšet vlastní desku s odstupem je pro vás stejně ponižující, jako kdyby vám rodiče pouštěli kazetu s nahrávkou z dětství. U aktuální desky to bylo podobné?

Zatím ne. Takže to bude asi naše nejlepší deska (smích). Taky už jsem tak nějak otupěl, získal odstup sám od sebe, takže už mě netrýzní se slyšet.

Poslední album Animé má melancholické zabarvení a jmenuje se Dead Trams. Inspirovali jste se dojmy z pozdních návratů domů?

Pozdní návraty domů. Proč ne. Město se v naší hudbě vždycky nějak odráželo, stejně jako jistá melancholie. Vlastně nevím proč, jsou to prostě moje pocity.

Deska vyšla před třemi lety po šestileté pauze. Jak se vám navazovalo na to, co bylo předtím?

Prostě dál skládáme a hrajeme a až máme co, tak to nahrajeme. Pravda je, že tahle prodleva byla dost velká, ale tak to prostě je. Taky se v našich životech odehrály různé změny.

Jaké změny?

Všichni jsme muzikanti profesí a každý se v tom období někde uchytil. Já u Tomáše, basista Tomáš Otevřel v SOČRu (Symfonickém orchestru Českého rozhlasu), bubeník Zbyněk Raušer v tehdejších Support Lesbiens. Už se nešlo věnovat Animé jako té hlavní věci. Taky musíme z něčeho žít. Já jsem navíc založil rodinu.

Často hrajete na Telecaster. Ten se sice podle Honzy Homoly z Wohnoutu hodí pro skladby s country nádechem jako jsou ty vaše, zároveň však prý nepromíjí chyby. Souhlasíte?

Moje hlavní kytara byl dlouho Telecaster Thinline s humbuckery a dutým tělem. Dodnes je to můj hlas. Zní tlustě a přitom agresivně, když je potřeba. Očividně to byla původně kytara na blues a jazz, ale když je znásilněná rockovým zvukem, zní fakt sprostě. To miluju. Navíc mám rád kytary, který nejsou úplně pohodlný a se kterýma se musím trochu prát. S Honzou bych taky souhlasil. Tele je držák, noha od stolu. Jednoduchá věc, která funguje a dá se ni spolehnout. Kytara na pustý ostrov.

Spousta kytaristů se na kytaru naučila kvůli holkám. Pro vás byl ale podle vašich vlastní slov spíš „problém, aby mne nějaká holka začala zajímat aspoň tak jako hudba.“ Obdobně Michal Pavlíček běžně mluví o vztazích se svými kytarami. Vzpomenete si, jaké nástroje na vás udělaly největší dojem a proč?

Vždycky jsem miloval Les Pauly, teď konečně jednoho mám. A chci si pořídit barytonovou kytaru. Ten zvuk je hrozně inspirativní.

Překvapilo mě, že jste „telátko“ zkombinoval zrovna s aparátem od Blackstar. Ten bych spíš čekal u Behemoth, Cradle of Filth nebo Dimmu Borgir. Proč zrovna ten?

Byl jsem dlouho typ hráče, co nerad používá na zkreslení krabičky. Raději jsem měl vícekanálovou hlavu, takže stowattový zesilovač Blackstar S100 byla přirozená volba. A že je spojován s jinými styly – vždyť ty originálnější a zajímavější zvuky nakonec vzniknou tak, že něco použiješ nepatřičně. Teď ale nejvíc hraju na Matchless Chieftain. To je prostě žrádlo (smích).

Ještě ke krabičkám: na co při jejich výběru kladete důraz?

Na zvuk (smích). Mám rád, když ty věci třeba nejsou úplně univerzální nebo high tech, ale mají svůj charakter. A mám radši analogové než digitální, když bych to měl nějak zobecnit.

Na kytaru jste se naučil na LŠU. Část kytaristů zastává názor, že klasické vzdělání kreativitu zabíjí. Jak se na to díváte vy?

To je podle mě, s prominutím, hloupost. Osobitost neztrácíš tím, že na sobě pracuješ. Čím víc se toho naučíš, tím víc toho umíš. Chceš umět hrát na kytaru? Běž cvičit a nemudruj, jaký druh vzdělání zabíjí tvou božskou originalitu.