Jiří Švéda: I velké jazzové hvězdy hrají v malých klubech

Pokud chce člověk poznat jazz a zažít množství jeho subžánrů, stačí, aby zajel do Brna. Na jihu Moravy totiž mají jazzmani dobré základy, lze jej studovat na Hudební fakultě Janáčkovy akademie. Kromě toho se v městě pořádají dva významné jazz festivaly – Jazzfest Brno jako nejvýznamnější jazzový festival u nás a ve Střední Evropě, a také koncertní série Jazz Brno. Právě za tímto festivalem stojí Jiří Švéda, promotér a nový dramaturg jazz scény na festivalu Maraton hudby Brno. Mimo jiné vytvořil i projekt Jazz do regionů, v němž prezentoval zahraniční jazzové hudebníky v českých klubech.

Vy se jazzu věnujete od roku 1998, předtím jste pracoval s rockovou hudbou. Platí stále, jak se říká, že je jazz doménou uzavřenější skupiny posluchačů, hudbou pro menšiny?

Platí to i dnes, ale už to není tak vyhraněné jako v devadesátých letech. Na stejné úrovni byly tehdy blues nebo folk. Rozsáhlá byla rocková a popová scéna. Důvodem byly návštěvnost, finance i mediální propagace. Kdo se dříve dostal do televize, tak se stal hvězdou, což pro menšinové žánry nebylo až tak možné. Čas situaci změnil, vše se pomíchalo. Několik kapel a interpretů, jež dříve vyprodávali kulturáky, jsem viděl hrát pro daleko menší publikum. Vliv na to dle mě má i YouTube, Spotify a další. Už příliš nefungují ani různé žánrové žebříčky prodejnosti CD a jejich hranosti, podle kterých se dalo orientovat. Lidé jsou hudbou přesycení, je jí všude přebytek. Největší vliv mají stále legendy z dřívějších let, a to nejen u nás. Nová generace je úspěšná, ale celosvětové zázemí se jí, tak jak to bývalo u velkých hvězd dřív, tvořit moc nedaří.

Jazz Brno – třiadvacetiletý klubový festival, od roku 1998. Kam se za tu dobu dostal nebo vyvinul?

Jediný posun vidím v přesídlení z klubu Alterna do Staré pekárny. Po cca dvanácti letech jsme se rozhodli spolupráci ukončit a přesunout se jinam. Jazz Brno je prakticky koncertní série v klubu, tedy dvě desítky koncertů za sebou. Festivalový nádech jsme přidali především kvůli žádostem o granty, kdy v době největší slávy festiválku byl souběh hned několika možností jak získat dotace. Na slovo festival slyšel každý, na výraz koncertní série skoro nikdo.

Mnohé by mohla mást podobnost s Jazzfest Brno. Je mezi vámi nějaká spojitost?

Myslím, že ne. S Vilémem Spilkou, hlavním mozkem Jazzfestu, jsme přátelé. My byli první, on letos slaví dvacáté výročí. My se zaměřujeme na kapely české a středoevropské, někdy zveme i bandy z větší dálky. Vilém ze svého festivalu udělal nejvýznamnější jazzový festival u nás a pravděpodobně i ve Střední Evropě, zve celosvětové hvězdy. Dramaturgie obou akcí je odlišná, stejně tak jako jejich atmosféra. Vzájemně si své události občas přátelsky navštěvujeme. Rozdíl je i v tom, že já vždy pracoval jako člověk, který si nejraději udělal veškerou práci sám, což mě logicky limituje v možnostech. Proto nemohu organizovat něco tak velkého, jako je Jazzfest.

Jsme pro zahraniční jazzmany zajímaví? Nebo je těžké je k nám přivézt?

S Vilémem Spilkou máme stejný názor a zkušenost, že velké americké hvězdy, které objíždí přes léto Evropu, hrají ve své rodné Americe v malých klubech. Tudíž i tito hudebníci ví, že nehrají pro většinové publikum, a tak nakonec přijmou skoro každou nabídku. Když je slušná, tak chtějí hrát všichni. Nemají „nosíky nahoru“, problém je ale zajistit celou logistiku a nabídnout jim peníze, za které se jim vyplatí k nám přijet.

Jaká byla vaše cesta k Maratonu?

Věděl jsem, že festival existuje, ale ještě se mi nepodařilo si ho plně projít a zažít. Letos působím jako dramaturg na akci poprvé. Jsem zvědavý, jak lidé na jazzový program zareagují, těším se na zpětné reakce.

Co chcete svým dramaturgickým výběrem interpretů říct?

Mým cílem, po vzájemné dohodě se zakladatelem Maratonu Davidem Dittrichem, bylo připravit program sestávající z brněnské jazzové formace, evropské kapely a jazzové fúze. Z Brna jsem vybral kvalitní sexteto Mulligang. Dá se říct, že je to částečně tribute kapela, která hraje skladby Gerryho Mulligana, ve složení tři saxofony, piano, basa, bicí. Z polských Katowic, jež jsou taktéž v Síti kreativních měst UNESCO jako Brno, přijede trio Kajetan Borowski Trio, pojmenované po svém leaderovi. Kapelu doplní hlas zpěvačky Julie Kania. Posledním vystupujícím je americká bluesová a funková zpěvačka Juwana Jenkins, jež vystoupí se svou českou kapelou.

V rozhovoru pro ČRo jste uvedl, že původně jste měl ministerské granty, později krajské, teď už jen městské. Můžete říct, co se stalo? Proč opadl zájem a ochota z vyšších stran?

U kraje jsme to vzdali sami, přišlo mi, že u toho krajští zastupitelé navzájem obchodovali. „Podpoříme vaši akci, když vy podpoříte tu naši.“ Bylo těžké se na to spoléhat, nedala se udržet kontinuita. Vyplňovat excelové tabulky a posílat žádosti do zdi mě nebaví. U Ministerstva kultury to bylo jinak, „podřezali“ jsme si větev sami. Založil jsem i projekt Jazz do regionů, protože mi přišla škoda, aby když pozvu někoho ze zahraničí do Brna na koncert, tak aby tu strávil jen ten jeden den. Takže jsme k tomu připravili takovou koncertní šňůru napříč regiony, aby se interpreti trochu u nás rozkoukali a poznali více míst. Jenže skoro všechny kluby, kde se tyto akce konaly, si podali na stejný projekt žádost taky. V tu chvíli na ministerstvu přestal být festival Jazz Brno zajímavý. Navíc je fakt, že pro ně je i jednodušší rozpustit peníze v méně projektech, ale větších částkách, než dát každému trochu a vlastně nic.

Je v regionech o jazz zájem?

Je to horší. Dřív se mi dařilo se zahraniční kapelou, např. z Maďarska, projet napříč Českou republikou a připravit slušné turné, na které lidi přišli. Teď majitelé klubů vidí, že i kdyby se rozkrájeli, tak návštěvnost už taková není a ani nebude. Zájem lidí se přesunul k posluchačsky vstřícnějším subžánrům jazzu, proto teď zvu jazzové zpěvačky. Tam, kde moc nesnesou čistý instrumentál, tak na zpěvačku přijdou a užijí si to. A v poslední době se zaměřuji i na britskou bluesovou scénu.

Je nějaká oblast, kde se jazzu dařilo nebo daří nejvíc?

To je jedině Praha. Až do vzniku klubu Jazz Dock stála celá scéna na turistech. Hrávalo se na několika místech a denně. Tehdy ještě bývalo i dvojí vstupné, kdy Češi platili míň než lidé ze zahraničí. V některých klubech se ale obecenstvo za večer vyměnilo i třikrát. Bylo to hraní k pivu, přičemž se říkalo, že uprostřed kontrabasových sól bylo slyšet skřípání nožů turistů, které krájely na talířích steaky.

Čím může být jazz pro druhé, jež ho příliš neposlouchají, zajímavý? Proč mu dát šanci, oproti populární hudbě dnešních dní?

Může to být historické ohlédnutí, i v jazzu najdeme revivaly. Současný moderní jazz vychází z postupného vývoje žánru, dnes jsou ale i jiné možnosti. Jazz postupně věcí absorboval, spoustu žánrů ale též sám ovlivnil a zfúzoval. Dnes už se bavíme o jazzu s nádechem elektroniky, world music. Typickým příkladem je trumpetista Eric Trufazz, který v Brně vyprodá Flédu a není to klasický moderní jazz.

Mají o tento žánr zájem mladí lidé? V jednom z rozhovorů jste říkal, že brněnská scéna stála na vysokoškolácích.

Vnímám, že studenti na koncerty chodí, ale už ne ke mně. Každý klub pracuje s jinou cílovou skupinou, má odlišnou nápojovou nabídku a cenovou strategii, zaměřuje se na jinou dramaturgii. Mně vysokoškoláci chodívali v prvních ročnících Jazz Brno, když jsme byli ještě v Alterně. Důvodem ale byla jejich komunita, protože kolem klubu jsou ubytovací koleje. Tenkrát jsem se dohodl s šéfem klubu Lubošem Dostálem, že budeme dělat jazzové večery v neděli. Kolem sedmé, půl osmé přijížděli do Brna studenti na další týden, vybaveni ze svých domovů jídlem i penězi. Na pokojích odhodili batohy a lehce po osmé už jsme začínali s plným klubem.

Zůstalo to i s přechodem?

Moc ne, Stará pekárna má jiné publikum. Někdo ke mně chodí dál, ale většina zůstala věrná Alterně. Důvodem je i fakt, že ne všichni chodili přímo kvůli jazzu, ale že se tam potkávali s přáteli, hrála jim hudba, měli co pít a jíst. Takže nešlo očekávat, že by se najednou přesunuli. V Pekárně jsem musel festival budovat téměř od začátku. Dnes podle mě chodí mladí na jazz do Music Labu pod Hudební fakultou JAMU, velmi dobře na ně cílí i Ponava.

Máte z čeho u nás vybírat? Je tu dostatek zajímavých a šikovných jazzmanů?

Rozvoji jazzmanů u nás pomohly české vysoké školy. Kdo má zájem, tak může studovat v Brně na JAMU nebo v Praze na HAMU nebo na Vysoké odborné škole Jaroslava Ježka. Jazzových hudebníků máme mnoho, až si pomalu říkám, jestli jich není až příliš.

Původně jste pracoval s rockovou scénou. Neláká vás návrat zpět? Méně stresu, více úspěchu...?

K jazzu jsem přešel v roce 1998 a to jsem už měl pořadatelské zkušenosti. V té době mě rock omrzel. Navíc v Brně byla konkurence asi čtyř až pěti rovnocenných promotérů, kteří o koncerty velkých českých kapel bojovali. Když sem chtěli přijet třeba Mňága a Žďorp, Monkey Business a další, tak věděli, že na jihu Moravy mohou mít vyšší požadavky a pořadatelé na to přistoupí. Nakonec se to dostalo do situace, kdy se vyprodal klub nebo nějaký prostor, ale pořadatel na tom skoro nic nevydělal. Mou nevýhodou navíc bylo, že jsem si vždy místo musel pronajmout, čímž mi vznikaly další náklady. I proto jsem se rozhodl změnit zaměření své agentury. V jazzu jsem nakonec našel i velké zalíbení, zpětně jsem si dostudoval spoustu interpretů a hudebních legend. Dned jsem rád, že připravuji akce pro sto lidí, a ne pro tisíce.