Jitka Šuranská: Objevování nových cest mě naplňuje a vzrušuje

Držitelka tří cen Anděl, houslistka a zpěvačka Jitka Šuranská, pracovala na více než desítce projektů. Od babické cimbálky se dostala až k najazzlému hraní se svým triem nebo k bluesově laděnému projektu Šuranská & Uvira. A snům, že by se mohla uživit pouze hudbou, kterou miluje. Potkali jsme se na opavském festivalu Freiplatz.

Co pro tebe znamená folklor?

První, co mě napadá, jsou kořeny. Je to taky dětství, protože jsem ve folkloru vyrostla a to v čem vyrůstáme, nás obrovsky ovlivňuje. Tehdy jsem si to zamilovala a to pořád trvá, takže je to i něco, co miluju.

Vyrůstala jsi v okolí Uherského Hradiště a stále se nejvíc pohybuješ v hudebním světě východní Moravy. Jaká je pro tebe spolupráce s Petrem Uvirou?

Nad tím jsem hodně přemýšlela. Pro mě je podstatné, že Petr je muzikant, který se na píseň umí perfektně nacítit. Petr je natolik citlivý, že jsem si jistá, že nemůže tradičním písním ublížit. Pro Petrovo Slezsko a mou Moravu je společná jakási zemitost, drsnost života, kterou tradiční písně popisují.

V projektu Šuranská & Uvira zpracováváte hlavně moravské lidovky. Jaké je ale pro tebe pracovat na písničkách Petrovy kapely Ladě, které taky hrajete?

Ano, to je můj úkol. Jako se Petr musel nacítit na folklor, tak jsem se já musela nacítit na písně, které má rád on a něco pro něj znamenají. Každý zvlášť jsme si vybírali písně, které milujeme. Ty jsme potom nabídli tomu druhému. Je to vždycky zkouška, když člověk chce s tím druhým hrát, jestli se dokáže vcítit do jeho muziky. Pokud to nedokáže, tak spolupráce nemá smysl.

Začínala jsi hrát s mandolínistou Jiřím Plockem, který lidovou muziku, kterou jste hráli, přiblížil víc k bluegrassu a dalším západním žánrům. Vidíš v tom podobnosti s tím, co teď děláš s Petrem Uvirou?

Já styly úplně neřeším, jedu čistě intuitivně. Když mě muzikant nadchne, tak s ním začnu hrát. Až potom přemýšlím o nějakých souvislostech. Hudecký princip s Jirkou Plockem je zvukově jiný, ale pointa je pro mě pořád stejná – pointa je v písni, příběhu a emocích a až pak v tom, jak to dokáže muzikant ozdobit. Oba dva mají ale společný přístup k muzice a zemitost, se kterou se na ni dívají.

Spolupracuješ s mnoha dalšími muzikanty na řadě úspěšných projektů. Uskupení Beránci a vlci vyhrálo Anděla za rok 2017, jak ke vzniku tak početného projektu vlastně došlo?

Beránci a vlci vznikli ze spolupráce s Marianem Friedlem (NOCZ, Jitka Šuranská Trio, RukyNaDudy, pozn. red.) a poprvé zazněli na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v pořadu Z kořenů k world music, tehdy ještě s úplně jiným repertoárem. Ten koncert slyšel Milan Páleš z vydavatelství Indies Scope a rozhodl se, že nám chce vydat nahrávku. Od té chvíle jsou Beránci a vlci plně v rukou Mariana Friedla, ten vytvořil hudební suitu, kterou hrajeme živě i na koncertech. Úžasné je, že takové projekty zaštiťuje festival Folkové prázdniny. K tomu, aby spolu muzikanti začali spolupracovat, potřebují prvotní impuls, příležitost. V tomhle je skvělý otec zakladatel Folkových prázdnin, dramaturg Michal Schmidt.

K Folkovým prázdninám máš očividně hluboký vztah, máš ještě nějaké srdcové festivaly?

Další srdcovka je určitě Hradecký slunovrat. Vašek Müller je úplně stejný typ ředitele a dramaturga; srdcař, který sám miluje hudbu a chce obohacovat ostatní. Tihle lidi nám všem svým nadšením hodně dávají. Podobných dramaturgů a organizátorů je u nás ale celá řada, díky nim vlastně hraju. Zabývám se tak menšinovým žánrem, že jedině srdcař na to sežene peníze a pozve nás. Nebýt takových lidí, byl by tu jenom mainstream.

Máš nějakou vizi, jak se i s folklorem trochu přiblížit většinovému publiku, dostat jej víc do popředí? Třeba na Slovensku se to docela daří kapele Ľudové Mladistvá nebo Kataríně Málikové…

Klíčové je přiblížit tu muziku mladému publiku. Každá cesta, které se to takhle daří, je dobrá. Důležití jsou výrazní interpreti s názorem. Třeba pro mě je trochu limitující to, že jsem v tradici vyrostla, takže si nedovolím zacházet příliš daleko, například bych do písní už nemohla přidat elektroniku. Hraní s Petrovou kytarou je pro mě zatím asi vrchol. Sama ale fandím každému, kdo to dělá srdcem a s pokorou k tradici, ale zároveň tak moderně, aby krásu těch písní pocítili i mladí. Náš úkol je nenechat ty písničky umřít s generací, která nás to naučila.

Sama jsi začala hrát s looperem, nebyl to pro tebe určitý zlom?

Možná ano, stále to vnímám jako určitou hranici. Hraní s looperem původně vzniklo trochu z krize, že jsem zrovna neměla s kým hrát. Díky looperu ale můžu použít technologii, která do folkloru tradičně nepatří. Zároveň jsem pořád věrná hudeckému principu, ze kterého všechno vzešlo.
Pořád chci zůstat věrná tomu, jak to u nás kdysi bylo: muzikant seděl v hospodě, zpíval a u toho se doprovázel na housle. Snažím se zachovat původní hudební jazyk a zároveň vytvářet styl naší generace. Po dnešních děckách přece nemůžeme chtít, aby se na to dívala pořád stejně, protože jsou úplně jiní – každá generace je úplně jiná.

Napočítal jsem přes dvanáct projektů, se kterými jsi spolupracovala nebo s nimi stále hraješ. Napadá mě prostá otázka; jak to všechno stíháš?

Já to právě úplně nestíhám. Zrovna teď prožívám životní zlom – po mnoha a mnoha letech odcházím ze zlínské filharmonie. Byla to pro mě životní jistota a zázemí, ale došla jsem k tomu, že dál už to nejde a že nemám dostatek energie na to, co skutečně chci a mám dělat. Cítím, že tohle je teď moje cesta.
Objevování dalších, nových cest mě obrovsky naplňuje a vzrušuje. Kdykoli se něco klube s druhým muzikantem a já se poprvé rozpláču, tak vím, že je to to, co chci.

Přes hraní s ohromným počtem muzikantů a projektů, máš před sebou ještě nějakou vysněnou spolupráci?

V této chvíli, když opouštím teplo instituce filharmonie, je mým cílem dokázat se prostě uživit tím, co miluju. Chci dostávat moje projekty na jeviště, kam se hodí a kde obohatí lidi. Můj sen je mít takovou pozici, abych si mohla zvát muzikanty do studia, natáčet s nimi desky, zvát je všechny na jeviště.
Teď pořád řešíme problematiku financí – kolik mají pořadatelé peněz a kolik muzikantů si můžu vzít s sebou. Jsem moc vděčná za dramaturgy jako jsou Vašek Müller nebo Michal Schmidt, kteří nám umožňují pracovat i na složitějších věcech a vystupovat s nimi. Moje meta je to, abych peníze vůbec nemusela řešit a mohla jít jenom po hudbě.

Titulní fotka: Martin Myslivec