JK Sanchez: Dobrá choreografie není jen o technice, musí být přirozená

V dalším rozhovoru série Profese živé hudby se zaměříme na pohyb. S choreografem JK Sanchezem jsme se bavili o důležitosti pohybového poradce při přípravě hudebního vystoupení. Kromě toho zhodnotil i současnou situaci choreografů u nás v porovnání se zahraničím nebo představil časté pohybové prohřešky. Jak on sám ale říká, „je několik typů choreografů, k dobré spolupráci je zapotřebí vzájemné úcty a zájem o práci druhého.“

Je pohyb na podiu při koncertu důležitý?

Určitě ano. Záleží na hudebním stylu, kterému se věnuji, ale nějaký pohyb je potřeba vždy. Sledovat hodinový koncert, na kterém zpěvák stojí na místě a jen zpívá, člověka přestane bavit po deseti minutách. Někteří to vydrží déle, mně by to ale nebavilo, protože já mám rád akci, pohyb a výpravu.

Kdo je to choreograf?

Nedá se na to jednoduše odpovědět, protože je několik typů. Obecně můžeme říci, že je to tanečník, který se tanci a choreografii věnuje několik roků, tvrdě na sobě maká, vzdělává se, jezdí na workshopy, přednášky, ideálně i po světě. Jednoduše se snaží pochopit tanec, poznat ho z různých úhlů pohledu a najít si ten svůj kousek, který ho chytne a ve kterém se bude do určité míry specializovat.

Říkal jste, že je několik typů choreografů. Jak to myslíte?

Může být třeba choreograf divadelní. Umí postavit divadelní představení z pohybového hlediska, vyzná se v prostředí, má na to divadelní oko. Naopak televizní choreograf se zaměří na to, aby to dobře vypadalo na obrazovce, myslí na rozestavění kamer a jejich počet a podobně. Divadelní představení by ale nebyl schopný postavit tak dobře. Nebo jsou soutěžní choreografové, kteří se zaměřují na vytváření sestav, se kterými se snaží uspět v rámci různých soutěží. Ti mají svůj pohled na choreografii a jsou také do jisté míry omezeni pravidly daných soutěží.

Jaký typ jste vy?

V současné době se víc zaměřuji na herectví a kinematografii, čistě tanec a choreografie dělám souběžně, ale ne jako dřív. Nicméně já soutěžní nikdy moc nebyl a vždy mě víc lákalo prostředí divadla, showbusinessu, kapely, kamery a tak dále.

Jak se pozná dobrý choreograf?

Měly by za něj mluvit zkušenosti a znalosti. Jsou ale tací, kteří nahání kapely a interprety, aby s nimi mohli spolupracovat na jednom projektu, klidně i za minimální peníze. Akci si pak napíšou do životopisu a běží zase někam dál. Když se pak podíváte na jejich životopis, tak se ani nestačíte divit, kde všude a s kým spolupracovali.

Takže jak mohu například já poznat, že jste dobrý?

Nejlepší je osobní doporučení, což je ale asi v celém kulturním prostředí a nejen v něm. Jakmile má s dotyčnou osobou někdo dobrou zkušenost, tak ji doporučí dál. Kromě toho by se případnému hudebníkovi měla líbit práce choreografa. Měl by si zjistit, s kým vším pracoval, najít si ty projekty a klipy, podívat se na ně a zkusit si říct, jestli se mi to líbí, nebo ne. Jestli je to přirozené, nebo ne. Pokud mi zatím všechno říká, že je to ok, tak už potom záleží na osobním setkání a nalezení společné chemie. Interpret a choreograf by si měli rozumět a být naladění na stejné notě, jinak to nefunguje.

Co může hudebníkovi nabídnout?

Choreograf může pomoci v několika věcech. Může pomoci s pohybem na podiu a působením na lidi. Vytvoří taneční show na několik písní, ať už se samotnou kapelou a zpěvákem nebo bez ní. Taky může přidat svůj nezaujatý pohled na dramaturgii koncertu a říci, na které věci ostatní zapomínají, případně navrhnout nějaké vylepšení. Ačkoliv se to nezdá, je toho dost.

Říkáte, že můžete vytvořit sestavu s kapelou nebo bez ní. Jak velký je v tom rozdíl organizačně, ale i pro diváka?

Obrovský. Já osobně nerad dělám takováto vydělení, postrádá to podle mě smysl. Proč má kapela hrát a kolem tančit několik tanečníků? V čem je ta přidaná hodnota? Buď sledujete pohyb, nebo posloucháte hudbu, dohromady to ale člověk moc nezvládá. Je to taková taškařice. Něco takového není těžké připravit za krátký čas. Osobně si myslím, že když se propojí oba tyto světa, tak je pak divák naprosto spokojen.

A když zapojíte i interprety?

Je to živější, máte více možností, čím lidi překvapit a co jim nabídnout. Já samozřejmě neříkám, aby každý zpěvák tancoval a zpíval na každou písničku. Někteří to dělají, někteří ne. V tu chvíli slyšíte hudbu a „vidíte“ ji i v pohybu, jde to ruku v ruce. Celé to pak umocňuje zážitek z koncertu a ze show. Ale zase, záleží na hudebním žánru. Někde jsou choreografické možnosti širší, někde užší.

Jak dlouho dopředu by měla kapela případného choreografa kontaktovat, aby měli čas na konzultaci a přípravu vystoupení?

To se těžko odhaduje, protože každý tanečník, stejně jako třeba zpěvák, funguje v jiném režimu a časovém nastavení. Záleží taky co všechno by měl udělat a připravit, na jaké úrovni jsou samotní interpreti a tak dále. Například koncert Bena Cristovaa v O2 Aréně jsme připravili za deset dní, ale to je už opravdu velký tlak.

Myslíte jen samotný koncept?

Ne, celou část mého dílu, takže i s tréninkem. Byl to velký hardcore s minimem spánku. Je to ale samozřejmě extrém. Od kolegů, kteří se podíleli na loňském koncertě Jiřího Korna vím, že tam se pohybová složka chystala tři měsíce.

Podle čeho usuzujete, že u pana Korna na to měli více času?

Měl jsem tu čest poznat pana Korna osobně, když jsem ho pozval jako hosta do svého pořadu na Streamu, a musím říci, že je to velký profesionál a perfekcionista, který si dává enormně záležet na svých vystoupeních.

Jak jste to poznal?

Ví, co chce. Jde si za tím, je pro to ochotný obětovat svůj čas. Je precizní, zajímá se o všechny aspekty show, konzultuje to s dalšími lidmi… Takových v České republice moc není.

Co si myslíte, že je tím důvodem?

Máme tu malý rybníček. Zpěvák vydá několik písní, jedna z nich se chytne a stane se hitem. Tak pokračuje dál, zkusí vytvořit několik dalších, které jsou podobné té hitové a některá z nich se znovu chytne. A on jde nahoru, dostává se do „české hudební smetánky“ úspěšných a už jen udržuje a přiživuje svou slávu. Pokud nemá ambice vycestovat, což má u nás málokdo, tak je poměrně rychle na výsluní a nemá potřebu se dál vzdělávat a vymýšlet nové věci. Samozřejmě je to nadnesené, ze stovek kapel se prosadí vždy jen jedna. I tak ale v porovnání se zahraničím, například Spojenými státy, je spousta hudebníků lenivých dělat něco navíc. V Americe je tvrdá konkurence, tam na sebe lidi musí dost makat, aby se prosadili a udrželi se.

Když vezmeme vaši zkušenost s Benem Cristovaem, jakou má on šanci se dál posouvat?

Ben má velkou výhodu v tom, že je od mala zvyklý sportovat, hýbat se a tancovat. Práce s ním je tedy jednodušší, on rytmus slyší a umí se na něj i přirozeně pohybovat. Nebýt jeho fyzičky, tak současnou show do konce nedojede. Myslím, že má na to prorazit do Evropy a být alespoň v evropském měřítku hvězda, druhý Usher. Ale musí on sám chtít a musí pro to něco udělat.

Vraťme se zpátky ke kapelám. Když se kapela rozhodne zkontaktovat choreografa, co všechno od nich bude chtít na to, aby se rozhodl, jestli do toho půjde?

Určitě si musím interpreta najít, naposlouchat, v ideálním případě se mi jeho tvorba musí líbit. Kromě toho potřebuji znát, co ode mě očekává, jaká je jeho vize. Musí mi říct, na jaké skladby mám případně něco vymýšlet, jak velkou část z toho chce věnovat tanci. Potřebuji znát i postavení stage – kde bude kapela, kde komba, budou tam nějaké další efekty? Chci se s dotyčným sejít, pohovořit s ním o jeho hudbě, ale i běžných věcech, blíže ho poznat a pochopit jeho způsob myšlení. Důležité je i vidět jeho dosavadní působení na podiu, to znamená zajít na něj na koncert a podívat se, co všechno dělá nebo nedělá.

Bez toho všeho byste to nedokázal?

Dokázal, ale nemohl bych si za tím pak stát. Já, nebo jakýkoliv jiný choreograf, má za úkol vymyslet interpretovi show, pomoct mu s pohybem. Na to musím znát jeho úroveň a schopnosti, ale i flow písní a jeho hudebního stylu. V nejlepším případě bychom si měli vzájemně porozumět. Dobrá choreografie není jenom o technice, musí být i pro interpreta přirozená. Podívejte se na show Tvoje tvář má známý hlas. Ke vší úctě k soutěžícím a celému týmu okolo, je tam poznat, že choreografové vymyslí sestavu, ale už se moc nezamýšlí, jestli je dotyčná osoba schopná to odprezentovat a odtančit. V tom divokém režimu na to vlastně ani nemají čas. Pak slyšíte lidi, že říkají, že někomu to sedlo víc a někomu míň. Většina z nich nepozná, co je špatně, ale podvědomě to vnímají.

Trváte na své verzi taneční sestavy?

Ne. Párkrát se mi stalo, že jsem přišel s nápadem, který seděl na beaty, rytmus. „Je to super, líbí se mi to. Ale já to tak necítím. Spíš bych to dělal na slova než na hudbu,“ odpověděl mi dotyčný. Jsem schopný vzít tento argument a uzpůsobit to. Jak říkám, musí to zpěvákovi sedět.

Kdy má kapela požádat choreografa o pomoc?

Čím dřív, tím líp. Jak už jsem říkal, záleží na cílech. Měl jsem soukromou přednášku pro několik začínajících kapel a hudebníků. Dával jsem jim nějaké rady k tomu, jak se chovat na podiu. Kromě toho jsem se ptal, jestli mají ambice být úspěšní a hrát pro velké masy lidí. Říkali, že jo, ale že na to není ještě čas. Je! Abych hrál pro davy, musím se k tomu dopracovat přeci!

Takže už v začátku by se měl interpret zamýšlet nad pohybem?

Určitě. Já neříkám, aby hned někdo běžel za tanečníky a učil se sestavy. Ale spousta kapel se neumí „hýbat“.

Co přesně to znamená?

Divil byste se, ale málokdo je ochotný přiznat, že něco dělá špatně. Hudebníci se nevidí, a je to logické, potřebují názor někoho dalšího. Někdo přijde na podium, zazpívá pět písní, přejde nalevo. Tam odzpívá dalších pět písní. Přejde doprava a dokončí koncert. To vám přijde jako show?

Spíš jako nudný koncert.

No právě.

Jaké jsou tedy nejčastější pohybové „prohřešky“?

Hudebníci často stojí. Jen stojí. Pak padají na kolena, jako že aby byli blíž k lidem. Nebo koukají do země. Někteří experti zpívají zamilované písně zády k publiku, například bubeníkovi. Nic proti, dobrý vztahy v kapele jsou fajn, ale zrovna na koncertě je úkolem hudebníků být tam pro lidi, pro své fanoušky. Přátelské vztahy si mohou vyříkat na zkoušce. Lidi přišli na to, aby zažili něco netradičního, něco navíc. Kdyby chtěli jen hudbu, tak můžou sedět doma a pustit si to přes internet.

Mám z toho pocit, že choreograf tedy může nabídnout i nějakou dramaturgickou pomoc hudebníkům, nejen taneční.

Přesně. Já přicházím jako čistý štít, který získá od hudebníka nástřel plánu, zpracuji si to v sobě a navrhnu, jak by se to dalo vylepšit. V tomhle si myslím, že by se měla velká spousta kapel zamyslet a následně začít uvažovat, jak chystají své playlisty na koncerty, a nejen to.

Je o práci choreografů velký zájem?

V posledních letech se to zvedá, ale záleží na přístupu. V Česku se na choreografy pohlíží částečně jako na „podřadnou sílu“, je to velmi podhodnocené. Nikdo nevnímá potřebu dlouholetého vzdělávání a tisíce odřených hodin. V tomto není rozdíl mezi hercem, zpěvákem nebo tanečníkem. Jen v našem oboru se to tak nevnímá. Nezdá se to, ale abych se dostal na pozici, kterou teď v rámci tanečního světa mám, musel jsem makat celý život a investovat do toho miliony korun.

Je rozdíl mezi českým a zahraničním choreografem?

Určitě, minimálně ve finanční stránce. V Americe máte interpreta, který se sžije se svým choreografem a ten nemusí už pro nikoho dalšího dělat. Justin Timberlake pracuje s Martym Kudelkou, skvělým člověkem. Zná jeho cenu a hýčká si ho, Martin pro nikoho dalšího nedělá. V České republice musí bohužel člověk vzít více projektů. Kdyby měl pracovat jen jako choreograf, s odměnou rozpočítanou na měsíce, tak se neuživí. Pak je ale problém, aby pro každého interpreta vymyslel individuální styl.

Jsou i další rozdíly?

Ano, v přístupu k samotným choreografům. V zahraničí berou interpreti choreografy jako další článek profesionalismu. Mají je v úctě, berou jejich názor a rady. Chápou, že aby se dostali mezi top umělce, musí tvrdě makat. Za úspěchem stojí velký tým lidí. Například Justin Timberlake má okolo sebe tým nejméně padesáti lidí. Tady na to nejsme moc zvyklí, ale souvisí to s minimální konkurencí, co jsem zmiňoval dřív, a samozřejmě také finanční stránkou. Přeci jenom zahraniční interpreti berou za koncert diametrálně víc, než tuzemští umělci.

Co když se ale s velkým týmem, ve kterém každý obstarává něco, postupně ztrácí autenticita? Je to ještě přirozené, není to už jenom mašinérie?

Samozřejmě, že je to určitý druh stroje a autenticita se ztrácí. Ale pořád tam musí být nějaká přirozenost, jinak by to lidi přestalo rychle bavit. Interpret by si měl stanovit, co je jeho cílem, kam chce směřovat, a myslet na to už od začátku. A pokud se chce dostat mezi nejlepší, holt bude muset dřít a obětovat tomu mnoho.

Vnímáte trendy či posun ve světě choreografie?

Posouváme se k extrémům a viralitě. Dnes se hledí na sledovanost, vysoký dosah mezi lidi. Vše musí být barevné, kontroverzní, aby to vidělo co nejvíc lidí. Vezměte si klipy z devadesátých let, třeba 2Paca. Bylo to syrové, bez velkých příkras, ladilo to s tehdejším životem. Když se dnes podíváte na klip od 6IX9NINE k songu Gooba, tak máte pocit, že vybuchla duha a koukáte na reklamu k M&Ms. Ztrácí se spojení s realitou. A kromě toho i u většiny lidí chuť se posouvat dál a vzdělávat se.