Jocke Berg (Hardcore Superstar): Na pódiu se ti vrátí všechna energie

Z nového alba máte venku čtyři singly. Čtyři písně a každá je jiná. Catch Me If You Can připomíná staré Hardcore Superstar, je rychlá, punkově silná, Dreams In Red a Weep When You Die mají pro změnu novou tvář kapely, a Forever And a Day je prostě solidní rockovou písní s velmi chytlavým refrénem. Celé album je hudebně velmi pestré.

A vše to v podstatě vzniklo velmi přirozeně. Na nové desce jsme pracovali se stejným producentem jako na stejnojmenné desce z roku 2005, našem tzv. „černém albu.“ Když si jej poslechneš a po něm si dáš hned naše nové album, přijde ti, že je to jeho následovník. Vracíme se na něm v podstatě ke kořenům, právě do doby okolo „černého alba.“

Na oné stejnojmenné desce z roku 2005 jste v podstatě vytvořili typický zvuk Hardcore Superstar. Na předchozích nahrávkách jste zněli přeci jen ještě jinak. Věděli jste tenkrát, jak chcete znít, nebo jste prostě zkoušeli různé věci a zjišťovali, co vám bude sedět? Jaký byl proces tohoto vývoje?

To je dobrá otázka. Když si vezmeš první album Bad Sneakers And a Piña Colada, potom Thank You (For Letting Us Be Ourselves) a třetí No Regrets, následně je srovnáš s „černým albem,“ je ti při poslechu hned patrné, že na prvních třech deskách jsme se prostě hledali a snažili se najít náš sound. Tenkrát jsme vydávali pod Music For Nations, kteří nám po takových třech albech říkali, jestli bychom nemohli znít trochu třeba jako Hives (smích). Nemyslím si, že by to šlo. Když jsme začali psát věci pro album z roku 2005, tak jsme si řekli, že nebudeme poslouchat rady někoho z nahrávací společnosti ani nikoho jiného. Uděláme si to podle sebe, uděláme muziku, kterou bychom chtěli sami poslouchat. A tak jsme s tou deskou vytvořili i náš specifický sound. A myslím, že i právě proto se nahrávka stala tak oblíbenou. Kapela miluje, když může hrát písně z téhle desky, což pak publikum slyší i vidí. 

Vaše nová deska se jmenuje Abrakadabra. Abrakadabra je starý mystický výraz, který měl mít rovněž moc odvrátit nemoc nebo katastrofu. Je zde nějaká spojitost s covidem? Můžeš vysvětlit ten název?

(smích) Ne, s pandemií to nemá nic společného. Hledali jsme nějaký dobrý název pro album, měli jsme skladbu Abrakadabra a říkali si, že by slušel i celé desce. Onoho mystického slova lze pěkně využít i při výrobě merche, který můžeš příslušně uzpůsobit k tomuto tématu. Není to tak hluboké, jak to může znít, nicméně publikum si v tom může najít vlastní význam.

Začali jste psát nové album, když udeřila pandemie, takže jste neměli moc koncertů a měli jste čas na skádání? 

Ano, během pandemie. Pár nápadů vzniklo už před tím, ale hodně jsme koncertovali a nebyl čas si k tomu pořádně sednout. Nechci říct, že pandemie je dobrá věc, ale pokud se chceš trochu zastavit, sednout si a věnovat se psaní, tak v tom nám pomohla. 

Lišil se nějak proces nahrávání od předchozího alba?

Ano, právě kvůli pandemii (smích). Kluci – tedy Vic, Martin a Adde – natočili společně s producentem Johanem Reivénem kytary, basu a bicí v Göteburgu, kde od sebe seděli v bezpečné vzdálenosti. Zpěvy jsem pak dodělal ve studiu našeho basáka Martina. Nechyběl tam Olof, kterému říkáme pátý člen kapely. Je mým producentem na zpěvy, bez něj bych to nemohl dělat. Dostal ze mě to nejlepší. Byla to sranda, pandemie byla na svém vrcholu, já zpíval a on na mě křičel: „Pojď, pojď.“ Tak blízko jsme byli u sebe (smích). Ne, v té době jsme o nějaké pandemii opravdu nepřemýšleli.

Jaká je tvá nejoblíbenější skladba z alba? 

Mám jich několik. Mám rád zatím poslední singl Forever And A Day. Je to dobrý song, v němž místy napínám své hlasivky opravdu na maximum. Využívám v ní celý svůj hlasový rozsah. Na albu je více písní, které se mi líbí, jako Give Me A Smile, ta má skvělý tlak, nebo taky Influencer.

V Hardcore Superstar je důležitý každý člen, to se mi na vás líbí. Slyšíš bicí a víš, že je to Adde, to samé Vicova kytara, Martinovy basové linky a samozřejmě tvůj hlas. 

Rozhodně! Máš pravdu. Bavili jsme se o tom nedávno. Je těžké někoho z nich nahradit, všichni v kapele jsou ve hře na svůj nástroj silní a pro zvuk Hardcore Superstar důležití.

Čtyři silné osobnosti.

Říkávali jsme čtyři frontmani (smích).

Jak už jsme zmínili, v hudbě Hardcore Superstar se vyskytují pro vás typické prvky, ale každé album je trochu jiné a vy se nebojíte experimentovat. Napadá mě třeba Touch The Sky se zpěvačkou, která si říká Etzia. To byla skvělá a vcelku netradiční kombinace. Jak to vzniklo?

Miluju tu skladbu. Přišel s tím Adde, on ji napsal, což je slyšet, protože v ní jsou výrazné bicí. Navrhnul, že místo někoho ze stejného žánru bychom mohli pozvat umělce, který se pohybuje v oblasti jamajského reggae. Nemuselo to vyjít a mohli jsme jen ztratit čas, ale povedlo se a já jsem s písní spokojen, je hodně pestrá.

Ve vašem setlistu se obvykle najde místo i pro starší skladby jako Liberation z alba Bad Sneakers And a Piña Colada. Všiml jsem si ale, že písně z alba Thank You příliš často nehrajete. Proč? 

Trvalo mi asi třináct let, než jsem si to album mohl poslechnout. Jeho nahrávání pro mě vůbec nebylo dobrým zážitkem. Bylo to téměř stejné, jako kdybys chodil do fabriky. Nahrávalo se v jedné místnosti, v druhé jsem psal texty. Někdo pořád křičel věci jako: „Rychle, pojďme, teď musíme dělat zpěvy,“ a my museli poslouchat. Před pár lety jsem si jej pustil. Je to dobré album, písně jsou skvělé, ale nemyslím si, že sedí k těm, co máme v současném koncertním setlistu. Možná jednoho dne...? Občas vytáhneme Dear Old Fame nebo ještě Shame. Před pár lety jsme tyhle dvě skladby občas zahráli. U nich záleží, v jaké náladě se nacházíme. Když na ně máme chuť, tak je přidáme. 

Máš velmi specifický hlas. Kdy jsi zjistil, že jsi schopen takhle zpívat?

Pamatuju si to, bylo mi čtrnáct a byl jsem kytarista – ne tak dobrý jako Vic (smích). Byli jsme v kapele dva kytaristé, já a pak Thomas Silver, náš první kytarista. Neměli jsme v té době zpěváka. Thomas se mě zeptal: „Co kdybys zkusil zpívat?“ – „Fajn, zkusím to,“ prohlásil jsem. Šel jsem domů a zkoušel si zpívat s kapelami, které mám rád. Trochu mi to šlo, ale zkoušel jsem to dál, každý večer. Začal jsem chodit k soukromému učiteli, kde jsem zpíval operu, abych cítil svůj hlas. V tom jsem pokračoval asi rok a každou hodinu, kterou jsme spolu měli, jsem si nahrával. Doma jsem si pak doslova vyřvával plíce, máma z toho byla už pěkně naštvaná. A pak náhle, tuším, že to bylo u Aerosmith, jsem zpíval nějaký vysoký part, a dokázal jsem svůj hlas vytáhnout vysoko.

Mé technice se říká „belting“, kdy tahám sílu z břicha a následně to nařežu svým hrdlem, z čehož vznikne můj chrlaplavý, ostrý hlas. Svůj hlas jsem tedy objevil zhruba ve svých šestnácti letech. Samozřejmě dnes zpívám líp (smích). Stále svůj hlas procvičuju. Když je doma rodina, chodím do garáže, kde dělám standardní cvičení, například když vibruješ rty. Na to mám speciální skleněnku s vodou, do které foukám, což je skvělá masáž pro hlasivky. Když nehrajeme, i tak si hodně zpívám do našich skladeb, v autě nebo v garáži. Je to sval, který se musí trénovat.

Vaše koncerty jsou také fyzicky náročné. Nejen že se musíš starat o svůj hlas, ale řekl bych, že také musíš být v dobré kondici. Co děláš pro to, aby ses udržel ve formě?

Hodně běhám, průměrně třicet kilometrů týdně, dělám CrossFit a tak podobně. Na pódiu vydám spoustu energie. Jsem taky jen člověk, takže se občas cítím sakra unavený. Je to legrační, jsi na turné, cítíš se unaveně nebo máš kocovinu z předchozího večera a říkáš si, že už prostě nemůžeš, máš pocit, že další koncert nedáš. Ale v momentě, kdy stojíš na pódiu a začne hrát intro, všechna energie se ti vrátí a ty jedeš na 110 procent. Vždycky to tak je. 

Každá kapela má své vzestupy a pády. Kdy byl podle tebe nejhorší moment pro Hardcore Superstar?

Slabší moment, který ale byl zároveň učícím momentem, bylo asi období prvních tří alb, které jsem už zmiňoval. Prodali jsme dost desek, ale do doby „černého alba“ jsme to prostě nebyli my. A slabší chvíle nastala i v období alba HCSS z roku 2015. Já ho mám rád, ale naše publikum se v té době jakoby rozdělilo. Polovina album neměla ráda a polovině se líbilo. Šlo to poznat i na koncertech, na které začalo chodit méně návštěvníků, a to je vždy tragické. Jsme jen lidé a můžeme udělat i slabší album. Vše jsme ale myslím napravili deskou You Can't Kill My Rock'n'roll. 

V jednom rozhovoru jsi zmínil, že když se mladí lidé ve Švédsku rozhodují, co chtějí v životě dělat, vybírají si mezi fotbalem, hokejem nebo hudbou. A to je asi pravda, protože Švédsko má skvělé hokejisty, fotbalisty a taky muzikanty.

(Smích) Ano, v podstatě to tak je. Když jsem byl mladý, snad každý hrál na nějaký hudební nástroj, ať už to byla trumpeta nebo trombón, kytara či harmonika. Dnes už to asi není tak vzrušující, protože si můžeš v podstatě nahrát desku doma v pokojíku. Když jsem já vyrůstal, musel jsi jít do zkušebny. Nechtěl jsi sedět doma, chtěl jsi jít ven, potkat se s kámošema, dát si pivo a užít si. Hodně lidí si stále vybere muziku, ale už asi ne tolik jako za mých mladých let.

Ty sám si chtěl být vždy hudebníkem, nebo jsi v mládí zkoušel nějaký sport?

V roce 1992 jsem slyšel Number Of The Beast od Iron Maiden, a v té chvíli jsem se rozhodl, že chci být rockovou hvězdou. Ve stejné době jsem ale ještě hrával fotbal. Když mi bylo osmnáct, řekl mi můj trenér, že si musím vybrat mezi fotbalem a muzikou. Řekl bych, že jsem nakonec dobře zvolil, nemyslíš?