John Cale se na nové desce ponořil do tichého retrofuturistického experimentu

Kariéra Johna Calea je fascinující. A to přesto, že muzikant nikdy nevystoupil z okruhu sečtělého, aktuálními i avantgardními směry poučeného publika. Klasicky vyškolený hráč na violu, žák Stockhausena, Aarona Coplanda a La Monte Younga, pomohl integrovat do pop kultury koncepty disonance, minimalismu, hluků, ambientu a serialismu s inovativním nasazením orchestrů a elektroniky. To vše s opakovanými nájezdy do rockové oblasti. I ve svých osmdesáti letech je oslavován hlavně jako zakládající člen Velvet Underground, skupiny, ve které působil pouhé tři roky. Navzdory tomu, že vydal šestnáct sólových alb a složil hudbu pro přibližně čtyřicítku filmů (včetně Basquiata nebo American Psycho), se dopad Caleovy práce dá nejlépe poměřovat četností jeho spoluprací s jinými muzikanty. Produkoval alba The Stooges, Nicka Drakea, Patti Smith, The Modern Lovers, Siouxsie and the Banshees, Happy Mondays nebo Nico, spolupracoval také s Brianem Enem a Davidem Bowiem, který ho nazval „jedním z nejvíce nedoceněných hudebníků v historii rocku“. Není divu, že i jeho nová deska Mercy se hemží výraznými jmény současné nezávislé scény.

O tomto albu se začalo mluvit hned poté, co John po letech přepracoval písně z desky Music for a New Society, která původně vyšla v roce 1982, do nové podoby na albu M:FANS. První datum vydání stanovené na konec roku 2016 se nepovedlo splnit a s ním ani hromada dalších. Přitom některé skladby už John hrál dávno na koncertech. Kousek Time Stands Still dokonce v roce 2014. Jenže autor nebyl s její podobou spokojen. Vznikaly nové kompozice, které se hlásily o slovo, aby se z osmnácté řadovky Velšana nakonec stala neplánovaná kronika poslední dekády reflektující úřadování prezidenta Donalda Trumpa, Brexit, problémy s globálním oteplováním, boje za občanská práva nebo pravicový extremismus. Vedle nich John v prvním singlu Night Crawling vzpomíná na společné poflakování po New Yorku s Davidem Bowiem koncem 70. let nebo ve skladbě Noise Of You se věnuje partnerským citům. Nakonec se tento slepenec dvanácti skladeb Mercy stal se stopáží více než sedmdesáti minut nejdelší řadovkou autora.

O tom, že John Cale vždy rád spolupracoval s jinými muzikanty, často i z poměrně vzdálených hudebních končin, jsem se už zmiňoval. Na minulé desce Shifty Adventures in Nookie Wood to byl například renomovaný popový producent Danger Mouse. Tentokrát autor vyzval celou řádku současných autorů nezávislé scény, aby mu pomohli dopracovat hned sedmičku kompozic, které dal dohromady ve svém studiu spolu se svými koncertními spoluhráči. Největší porci práce zde odedřel zřejmě kytarista Dustin Boyer, který i jako zvukař trávil s Calem v jeho studiu v Los Angeles kolem tří set dní ročně.

Pozornost ale na sebe logicky více strhávají jména jako Laurel Halo, Weyes Blood, Animal Collective nebo Fat White Family, všechno výrazní protagonisté posledních dvou dekád s poměrně osobitým rukopisem. A zde dochází k možná milnému očekávání, které se spojením kreativního klasika s tahouny současné nezávislé scény vysloveně nabízí. Že dojde k prolnutí obou světů do nové kvality. Album, i přes různorodost hostí má až nečekaně jednolitou podobu. Jakoby se hosté chtěli přiblížit k autoru nahrávky, místo toho, aby občerstvili jako skladby svými vlastními nápady. Kvůli tomu se hosté většinou na desky zvou, že? Jenže Story Of Blood nepřinese ani náznak barokního popu Weyes Blood, ani výrazný příspěvek vokálu Natalie Mering. Pokud bychom ji nespatřili ve videoklipu, který vznikl k písničce, nebo v kreditech alba, ani bychom tuto skutečnost neměli možnost zjistit. Podobně je to u jinak výrazných Animal Collective nebo Fat White Family. Kde je náznak psychedelie nebo frackovského popu obou kapel? A pokud už přistoupíme na hru se striktními pravidly autora, proč má deska postavená na maximálně středních, ale spíše pomalých rytmech nekonečných jednasedmdesát minut?

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Můžete namítnout, že s podobnými deskami se nedávno vytasili Nick Cave and The Bad Seeds nebo těsně před svou smrtí už zmiňovaný David Bowie. Jenže obě kolekce, jak Ghosteen, tak Blackstar, představili hudební poselství, které uvnitř žhne jasnou výpovědí. Ať už nesenou osobním bolestivým prožitkem Cavea, nebo naopak kreativitou Bowieho spoluhráčů, kterým se maestro vydal všanc. John Cale s Mercy se ale zasekl někde na půli cesty. Rozhodl se mít album moderně elektronické a na druhou stranu měl potřebu mít nad výslednou podobou desky absolutní kontrolu. Výsledek se tedy potácí někde uprostřed šedivého středu kompromisu.

Aby můj resultát nevyzněl směrem v Mercy příliš příkře. Její zvuková aktuálnost je obdivuhodná, a i přes naznačené nedostatky nabízí hned několik silných momentů. Například první singl Night Crawling je triphopem ovlivněný pop se silným refrénem. Track Moonstruck (Nico's Song) postavený na zkresleném zvuku smyčců a analogové elektroniky zaujme upřímnou zpovědí bývalé spolupracovnici (nejen) z Velvet Underground. Nejsilnější skladbou je pak závěrečná Out Your Window přirozeně pojící kaskády navzájem prolnutých klavírních linek s pozvolnou melodií a výrazným autorovým vokálem. Všechno skladby, které se obešly bez hostí. Za odvahu i v osmdesáti letech objevovat nová teritoria zaslouží John Cale pochvalu. Asi by si po dvou posledních řadovkách zasloužil citlivějšího kurátora, který dokáže odhadnout, který mladý umělec dokáže Caleovým vizím vtisknout novou podobu a zároveň podtrhne jeho mimořádný melodický i instrumentální potenciál tak, jak se to podařilo Brianu Enovi na desce Wrong Way Up. To bych sympatickému a mimořádně talentovanému autorovi moc přál.

‎John Cale – Mercy

Domino rec., 2023, 71:35

65 %