John Corabi: Jsem stará škola, ale teď k nahrávání využívám laptop

Aktuálně se nacházíš na sólové dráze, venku máš singl Cosi Bella. Plánuješ celé album, nebo budeš s určitým odstupem vydávat pouze jednotlivé skladby s videoklipy? Jaké budou tvé další kroky?

Nemám v plánu pouštět ven jen příležitostně singly, časem chci vydat plnohodnotný vinyl a CD. Nyní však desku teprve dávám desku do kupy. Chci si být jistý, že každý song na albu bude skvělý a nebude tam žádná vata. Cosi Bella byl můj první singl a video, hodně věcí už máme nahráno, ale mám také pár nových nápadů, které jsou opravdu velké. Takže se snažím dokončit i nové písně a připravit je, aby byly hotové řekněme příští měsíc. Chtěl bych vydat co dva měsíce nový singl s videem, třeba čtyři nebo pět skladeb, a potom přijít s celým albem.

Natáčel jsi ve svém vlastním domácím studiu, je to tak? 

Ano, ale abych byl upřímný, tak jsem v tom úplný začátečník. Stálo mě to hodně času, abych mohl začít dělat jednoduché věci. Nemůžu tomu ale uvěřit  – nahrál jsem všechny kytary a piano, které můžeš v té písni slyšet. Natočil jsem doma i bicí a basu, ale Marti (Frederiksen) je ve svém studiu předělal. Byl jsem zmatený, říkal jsem si: „Počkat, jsem stará škola, ale teď tady sedím a nahrávám skladbu na svém laptopu.“ Přišlo mi to trochu divné. 

Takže to pro tebe bylo poprvé, co jsi nahrával tímto způsobem?

Ano. A až skončíme s našim rozhovorem, odeberu se zpátky do svého pokoje, abych tam dokončil vokál pro další skladbu, kterou chci zveřejnit příští měsíc. Jak říkám, je to zvláštní, že všechno dělám na laptopu. Přemýšlím o všech těch penězích, co jsem utratil v minulosti za studia. Teď to můžu celé udělat na počítači.

Nyní si tedy nahráváš a vydáváš skladby sám. Vydal ses kompletně DIY cestou? Myslíš, že tohle je budoucnost pro muzikanty, jako jsi ty?

Je to jen můj názor, ale myslím si, že pro mě to dává nejvíc smysl. Covid mě přiměl přehodnotit spousty věcí, podívat se na to, jaké to bylo a jaké je to nyní. Netuším, jaká je pro mne situace v Evropě, pokud jde o rádio. Ale tady v Americe je o chlápka, jako jsem já, nulový zájem. Z rádia nepřijde žádná pomoc, není tady žádná MTV, většina míst jako Tower Records nebo Virgin Records, všechny ty řetězce, kde se mé desky prodávaly, již neexistují. Marti byl ten, kdo za mnou přišel a zeptal se mě: „Proč děláš další album? Nikdo už desky nekupuje.“ Desky už si kupuje opravdu jen malé procento lidí. Zaplatil jsem si pár lekcí, abych se naučil, jak pracovat s Pro Tools, a koupil si všechno vybavení, které je potřeba k nahrávání. Dokonce i celé video ke Cosi Bella bylo natočené jen na dva iPhony, pak jsme jej upravili. Tohle je pro mě v současnosti cesta. Ve světě před patnácti lety bych možná prodal několik set tisíc desek, ale dnes už je to nemožné. A tak nyní řeším a učím se, jak si vše dělat sám. Učím se, jak udržet nízké náklady, jak využít internet, Facebook, Twitter, Instagram, jak zveřejňovat svou muziku, využívat streamovacích služeb a tak podobně. 

Skladba Cosi Bella má vcelku beatlesovský, možná i queenovský šmrnc. Budou další skladby v podobném duchu?

Další výhodou je, že nejsem pod žádným labelem, který by mi stál za zády a říkal mi, že musí udělat tohle nebo tamto. Teď jsem tady poprvé sám za sebe. V kapele jako Scream, Mötley Crüe, Union nebo Dead Daisies se musíš držet určitých mantinelů, vhodných pro danou kapelu. Cosi Bella už jsem měl nějakou dobu napsanou, miluju ji. Vím, že nezní jako Man In The Moon nebo Hooligan´s Holiday, ale já mám rád Beatles, mám rád Queen, a tak jsem si řekl, že na to seru, prostě ji vydám. Odezva byla zatím skvělá. Našlo se pár lidí, co říkali, že to není zrovna to, co čekali. Ale v tom je ta krása, když jsi sólovým umělcem. Nemám žádná kritéria, nemusím koukat na album jako na celek. 

Máš Beatles hodně rád. Už na debutovém albu projektu Union jste od nich měli píseň Oh Darling, s Dead Daisies jste hrávali Helter Skelter, stejně tak s Mötley Crüe.

Ano. Když se podíváš na mé starší skladby jako Misunderstood, zjistíš, že mají beatlsácký podtón. Pokud znáš EP Quaternary, které jsme s Crüe udělali, tak má skladba (Friends), připomíná Beatles. Někteří lidi za mnou ale chodí a říkají: „Hmm, vážně se mi líbí tvá skladba Cosi Bella, tohle bych od tebe nečekal.“ Vážně? Snad v každém rozhovoru jsem zmínil, že Beatles na mě mají velký vliv. Když se kouknou na muziku, kterou jsem udělal, tak dokonce i u Union najdou skladbu Everything´s Alright, jejíž text je postaven z názvů skladeb od Beatles! Vždycky jsem jimi byl fascinován. 

Kdo ti s nahrávkou Cosi Bella vypomáhal? Použil jsi muzikanty z Nashvillu?

To je vlastně legrační, normálně mi na bicí hraje můj syn, který je momentálně venku se svou kapelou Rehab. Dále mí dva kytaristé Jeremy a Phil jsou pro změnu nyní na turné s Acem Frehleym. Je celkem těžké všechny svolat dohromady. Snažím se udělat co nejvíce sám. Nahraju, co můžu, ve svém domě, a v bodě, kdy si myslím, že je to v pohodě, vše pošlu Martimu, který opraví to, o čem si myslí, že by si opravit zasloužilo. Například u Cosi Bella mi Marti přehrál basu a jeho syn natočil znovu bicí.

Se svým synem Ianem jsi před lety vydal i živou nahrávku One Night In Nashville. 

Je vážně skvělé hrát v kapele s vlastním synem. Když přijel do Nashvillu, říkal mi, že si vždycky přál být se mnou v kapele. Dal jsem mu tedy desku Mötley Crüe a povídám mu: „Jestli dokážeš zahrát všechny party, co nahrál Tommy, tak pak je ta práce tvá.“ Celé album vážně důkladně nastudoval, hrál všechny přechody a odvedl skvělou práci. Opravdu se těším, až se vrátím na cesty. Doufám, že v roce 2022 celá covidová záležitost bude pryč, podaří se mi dát zpátky dohromady kapelu a udělám pořádné turné s novou i starou muzikou, kdy budeme hrát úplně všude.

Jak se vlastně tvůj syn dostal k bicím? Vedl si ho k tomu?

Víš, co je na tom srandovní? První, kdo si uvědomil, že umí hrát, byl Tommy Lee. Když byl Ian malý kluk, hrával na různé krabice, které si vystavěl jako bicí, a byl to Tommy, kdo si všiml, že má talent. „Kámo, myslím, že z něho bude bubeník,“ povídá. Tommy mu dal první bicí sadu. Bylo to divné, musel jsem vyrazit na turné a když jsem se vrátil, volá mi má žena po telefonu: „Musíš sem přijet a na něco se podívat.“ Dorazil jsem domů a on doslova uměl zahrát Spoonman (Soundgarden) nebo skladby Stone Temple Pilots. Byl perfektní. Přišel na to sám, jak a kde používat velký buben a tak podobně. Nenavštěvoval žádné hodiny, neměl žádný trénink, učil se sám.

Když už jsme u toho učení. Ty sám máš velmi specifický, silný hlas. Jak si jej objevil? Zpíval si takto od začátku, nebo sis svůj styl musel vypracovat?

Myslím, že časem se vždy usadíš tam, kde bys měl být. Dnes už nezpívám tak vysoko jako zamlada, ale když jsem začal zpívat, bylo mi dvacet, nyní mám už dvaašedesát. Mám o něco chraplavější hlas, zpívám níž. Je to prostě přirozené, nevím, jestli to dělám dobře nebo špatně, nedokážu říct. Prostě popadnu mikrofon a snažím se zpívat co nejlíp.

Vím, že následující téma už musí být únavné, ale nedá mi to se nezeptat. Nedávno médii prolétla fáma o tvém návratu k Mötley Crüe, po ne zrovna přesvědčivých výkonech Vince Neila na jeho sólových koncertech. Tyto novinářské zvěsti jsi ale následně dementoval. Byl jsi zaskočen, když jsi tyto informace četl?

Většina fanoušků poznala hned od začátku, že je to blbost. Seděl jsem tady na dvorku jako teď, dával jsem si ranní kávu, vyřizoval maily, když mi náhle v osm ráno začaly chodit na mobil zprávy jedna za druhou. Kouknul jsem se a všichni najednou sdíleli článek, kde stálo, že John Corabi tajně zkouší s Mötley Crüe. Fanoušci tomu nevěřili, ale i přesto se někteří z nich ptali, jestli na té fámě není něco pravdy. Proto jsem k tomu napsal, co jsem napsal. Nejpodivnější mi přišlo, že onen online magazín v průběhu deseti dní sdílel nejdříve článek o tom, že Vince Neil zpíval špatně a fanoušci chtějí zpátky Corabiho. Další text trvdil, že Nikki Sixx hrozí Vinceovi Neilovi, že pokud neshodí dvacet kilo a nesežene si hodiny zpěvu, tak povolá Corabiho. No, a poslední článek byl o tom, že jsem v Los Angeles s Mötley Crüe, kde tajně zkoušíme. To bylo už moc, a tak jsem napsal to, co jsi četl. Nejvtipnější je, že přišel čtvrtý článek, ve kterém stálo, že se snažím vše utajit a prý jsem opravdu v L.A., jak psali dříve. Fascinuje mě, že ti lidé si prostě napíšou, co chtějí, jen kvůli clickbaitu.

Když ses v roce 1992 přidal k Mötley Crüe, musel jsi nechat svou původní kapelu The Scream. Nelitoval si později tohoto rozhodnutí?

Ne. Ze všeho, co v životě děláš, se nějak učíš. Hodně lidí se mě ptá, proč jsem byl v tolika kapelách, ale takhle mám prostě rozdané karty. Miloval jsem The Scream. Kdo ale mohl tušit, že budu mít telefonát s nabídkou, abych se připojil k jedné z největších kapel na světě té doby? Já teda ne. Poté, když jsem už byl v Mötley Crüe, jsem opravdu nevěděl, že povolají zpátky Vince. U každého angažmá jsem si říkal, že to je ta kapela, ve které už strávím zbytek svého života. Bohužel takhle to ale nefungovalo. Neohlížím se ale za minulostí, nelituji ničeho. Takový je život. Vesmír si pro mne přichystal nějaké karty a já s nimi teď musím hrát nejlépe, jak umím. 

V biografickém snímku The Dirt se tvá postava mihnula, aniž by promluvila slovo. The Dirt byl v celku trhák a zcela určitě zvýšil u veřejnosti zájem o Mötley Crüe. Pocítil si to i nějak ty sám?

Ne. Upřímně, byl bych radši, kdy by mě z toho filmu vyškrtli úplně, vypadám tam stejně jako idiot. Nic nevyslovím a jen se přiblble usmívám. Kurva, raději mě dejte pryč. Objevím se ve filmu všehovšudy na dvě minuty, nic by se nestalo, kdybych tam nebyl vůbec. 

Nemrzí tě, že na soundtracku k filmu (a ani ve filmu samotném) nezazněla žádná skladba z tvého období? Dle mě je to jedno z nejpovedenějších alb kapely, nejen díky tvému skvělému vokálu, ale i charakteristickému způsobu skládání. I zvukově je velmi silné.

Myslím, že ve finále možná někdo prostě rozhodl: „Počkat, John Corabi by mohl z filmu vydělat nějaké peníze? Hmm, žádné písně tam raději nedáme.“ Je známo (a každý fanoušek Mötley Crüe to ví), že se snaží naši desku a album, co udělali s Randym Castillem, schovat někam pod koberec. Je to tak, jak to je, a já na tom nemůžu nic změnit.

Po odchodu z Crüe jsi společně s Brucem Kulickem založil kapelu Union, se kterou jste natočili dvě alba. Jak došlo k vašemu spojení? Kdo přišel s nápadem dát se dohromady?

Já a Bruce jsme se znali přes Nikkiho. Parkrát jsme se setkali a zašli na společnou večeři. Procházeli jsme oba podobnou situací. Já skončil v Mötley Crüe, Bruce skončil u Kiss. Myslím, že to byl Nikki, kdo Bruceovi řekl, že bychom se k sobě hodili, protože oba máme rádi Beatles, Led Zeppelin, Cream a jim podobné kapely. Zašel jsem k němu domů, kecali jsme a pak si zajamovali. První skladbu, kterou jsme napsali byla Around Again, a tak jsme si řekli, že dáme dohromady kapelu a zkusíme to. Myslím, že nahrávky Union jsou skvělé. Užili jsme si hodně zábavy. A ve skutečnosti jsme se nikdy oficiálně nerozpadli. Jen prodeje nebyly tak velké a prostě to celé nějak vyšumělo. Bruce se přidal k Grand Funk Railroad, já k Ratt.

Poté jste se ještě potkali v projektu ESP (Eric Singer Project).

Správně. Eric byl jeden z prvních lidí, které jsem poznal, když jsem se přestěhoval do L.A. Snažil se mi pomoci ještě před tím, než jsem se dal dohromady s The Scream. Dohodil mi konkurz u Quiet Riot, kteří hledali zpěváka. Nevyšlo to, ale to je v pohodě. Jak víme, vše se děje z nějakého důvodu. 

Později došlo i k opětovnému spojení s Nikkim Sixxem v projektu Brides Of Destruction, kde jsi ale dlouho nezůstal.

Nechci tu desku nijak kritizovat, ale přišlo mi to zvláštní a něco mi prostě nedávalo smysl. Na albu jsou skladby jako Shut The Fuck Up, což je takový punk metal, pak tam máš Two Times Dead, která zase zní, že by klidně mohla být na desce Mötley, co jsme s Nikkim udělali. Taky tam byla typická osmdesátková balada Only Get So Far. A taky Life, což je dle mne asi nejlepší skladba na desce. Měla správný přístup. Je legrační, že ji původně nazpíval London (LeGrande), zpěvák Brides Of Destruction, ale neznělo nám to. Zkusil to tedy bubeník Scoty Coogan a najednou z toho byl skvělý song. Je to jediná skladba, o které jsem si myslel, že má možnost být hrána v rádiu. A dokonce není nazpívaná zpěvákem, ale bubeníkem. Nevěděl jsem, co vlastně děláme, a raději jsem z celého projektu vycouval.  

Slyšel jsem, že v současnosti sepisuješ svou autobiografii.

Kniha už je vlastně dopsaná, nakladatel by měl spustit předprodej koncem tohoto roku a vyjít by pak měla 12. dubna 2022. Bude se jmenovat Horseshoes And Hand Grenades. Dokončil jsem i audioknihu a nyní dáváme dohromady všechny fotky. Celý můj čas v Mötley Crüe byl již zdokumentován, v knize jsem chtěl ale vysvětlit, jak jsem se cítil já, když jsem vším tím procházel. Není to jen o Mötley, ale o celém mém životě. Jsem z knihy nadšený a všichni, kdo zatím měli možnost ji přečíst, říkali, že je skvělá. Uvidíme, jak to dopadne, držte mi palce.

Jsi další muzikant, který žije v Nashvillu. Když jsem mluvil s Chuckem Garricem, ten o Nashvillu nadšeně vyprávěl. Označil jej jako nejlepší město ve Spojených Státech, a to nejen co se hudby týče. Cítíš to také tak? Rozhodl ses před lety žít v Nashvillu právě proto?

Já se do Nashvillu přistěhoval o něco dříve než Chuck, jsem tady od roku 2006. Na Nashvillu se mi líbí, že je tady skvělá hudební scéna a náklady na život nejsou tak vysoké jako v Los Angeles, kde jsem žil jedenadvacet let. Ano, je to jedno z nejlepších měst ve Státech, ale bohužel nyní se sem stěhuje plno lidí a populace rychle roste. To už není tak skvělé. Nemám rád dopravní zácpy a podobně. Takže začínám pomalu uvažovat, jestli bych se neměl přestěhovat jinam (smích). Mimochodem v Praze jsem se s kamarády bavil o cenách, o tom kolik stojí farma v České republice. Miluju Evropu, rád tam jezdívám, takže možná si jednoho dne koupím farmu v Česku, usadím se a strávím tam důchod. Nikdy nevíš.