John Grant uhnětl analogovou elektroniku do chladivě popové podoby

I na páté desce se John Grant, výrazný zpěvák a v poslední době i čím dál šikovnější elektronik, vrací obloukem do období druhé, přelomové desky Pale Green Ghosts. Na rozdíl od ní dnes elektronické podklady zvládá připravovat sám a tím se jeho osobní výpověď hodinu a čtvrt dlouhé kolekce Boy From Michigan stává o to silnější.

Život Johna Granta připomínal do nedávna dokonalý očistec. Narodil se jako gay, ale před přísně protestantskými rodiči o svém problému nesměl ani špitnout. V Německu, kam vyrazil studovat jazyky, propadl paralyzujícím záchvatům paniky – agorafobii. Vrátil se domů k umírající matce, nasadil léky a strach naopak vystřídaly těžké deprese a pocity totální ztráty sebeúcty. Jak z toho ven? Deset let nevyšel z domu střízlivý a přidal si k tomu kokain.

Mezitím Grant založil alternativní rockovou kapelu The Czars, oblíbenou sice mezi kritiky, i přes značné úsilí producenta Simona Raymonda (Cocteau Twins) ovšem nevalně přijatou posluchači. Když v poslední desetiletce natočil dvě i posluchači výborně hodnocené sólové desky, zdálo se, že život obrací k němu svojí přívětivou tvář. Ovšem osud si vzápětí na Granta opět vyšlápl. Nečekaně ho opustil přítel a od jiného, hodně dávného, přišla SMS: „Mám pro tebe špatnou zprávu.“ Lékaři už jen potvrdili diagnózu HIV...

Naštěstí na sólové dráze se konečně Johnovy vize střetly s širším posluchačským zájmem. A navíc na Islandu, kam se přestěhoval během nahrávání druhé desky Pale Green Ghosts, našel vhodné prostředí pro tvorbu i přijetí sebe sama. Není tedy divu, že i páté album Boy From Michigan, které v těchto dnech vydává, řeší Johnovy osobní příběhy, navíc otevřeněji, než jsme na hudební scéně zvyklí.

Už titulní otvírák nás vrací do Grantova mládí v rodném maloměstě. S Johnem se plížíme s tatínkem okolo rezaté býčí hlavy (The Rusty Bull) na smeťák pro náhradní díly do auta, s partou se potulujeme po místním hřbitově, abychom s ním následně vyrazili na místní zemědělské slavnosti (Country Fair). Znovu se zastavujeme u Grantových bolestivých okamžiků minulosti.

Mike And Julie vypráví o tom, jak zuřivé sebepohrdání přinutilo mladého Granta vyhýbat se své první šanci na smysluplný homosexuální vztah, v závěrečné Billy se Američan s lítostí ohlíží za dalším starým přátelstvím z Colorada. I když titulní postava přijala Granta takového, jakým byl, nechala ho sdílet postel bez odsudků, stejně ve výsledku vyřešila nahromaděnou tenzi stiskem tlačítka autodestrukce. „Oba jsme byli zklamáni tolika lidmi v této společnosti,“ zpívá Grant v lehkém poprockovém duchu připomínající Wings. „Takže místo toho, abychom se podpořili, jsme se oba trestali“.

Naštěstí na desce najdeme i řadu humorných, odlehčených momentů. Best In Me je roztomilý hymnus na přátelství, přímo rozverná je jedna z mála skočných skladeb Rhetorical Figure. Ironicky pak Grant hodnotí v Your Portfolio fetišizaci vysokých financí v USA. Když ale dojde na současnost Spojených států, John si nebere servítky. I z toho důvodu je téměř desetiminutová The Only Baby gradovaná do bolestivě bombastického závěru. „Americký sen není pro žádné citlivé, citově založené blázny“, připomíná v úvodní skladbě John Grant. Sám je toho nejlepším příkladem.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

„Miluju hromadu rozdílné muziky, ale elektronika mě v poslední době přitahovala výrazně nejvíce. Dnes už jsem obklopen analogovými i digitálními mašinkami. Preferuju vřelý zvuk analogu“, prozradil mně John Grant v rozhovoru před jeho výborným vystoupením na festivalu Colours Ostrava. A jak řekl, tak konal. Obě následující desky byly primárně postavené na elektronice. Ta minulá Love Is Magic byla hodně postavena na funku, který, nutno podotknout, k výraznému, sošně klenutému vokálu autora moc neseděl.

Po dvou tanečněji pojatých deskách a více experimentálnějšímu bočáku Creep Show (ve čtveřici ještě působí Stephen Mallinder z Cabaret Voltaire, Phil Winter z Tunng a Benge působící v John Foxx & The Maths) se Grant vrací tam, kde se cítí nejpřirozeněji. Do popově rozsáhlých, baladických prostor, které dávají vyniknout Johnovým vzpomínkám. Na rozdíl od už vzpomínané desky Pale Green Ghosts, která byla výrazně ovlivněna rukopisem Biggiho z GusGus, letošní novinka je už plně v osidlech Johnovy analogové elektroniky.

Další důležitou osobou desky je velšská písničkářka Cate Le Bon, zde v pozici producentky. Na rozdíl od Bengeho a dalších osob na předchozích deskách, které tlačily autora do energičtějších, experimentálnějších pozic, Cate podporuje v Johnovi spíše jeho písničkářskou tvář. The Cruise Room, Just So You Know nebo The Only Baby jsou melodické balady, které bychom našly na prvních dvou deskách. Na pevné půdě se dokáže do skladeb plně položit, takže sedmi až osmiminutové stopáže bez jediného sóla nejsou výjimkou. Vedle toho ale deska zrcadlí lásku pro analogovou elektroniku, která dává Boy From Michigan s často Vangelisovsky pojatými, atmosférickými linkami a vokodéry lehký retro feeling. Dalším ukročením stranou je novovlnná rychlovka Rhetorical Figure, která mohla připomenout rané Talking Heads.

I přes obřímí stopáž je deska kolekcí, kterou není problém jednoduše vyposlechnout od začátku do konce. Nejen kvůli otevřenému srdci autora s příběhy, které mohou být blízké každému outsiderovi, ale také pro barevnou, přesto výrazově jednotnou podobu alba Boy From Michigan. John Grant je ve svých 53 letech zpátky na trůnu!

John Grant – Boy From Michigan

Bella Union, 2021, 75:23

pop, analogová elektronika

90 %