John Wolfhooker #2: Nejlepší způsob, jak se naučit hrát, je poslouchat svý vlastní nahrávky

Filipe, ty ses v poslední době ve studiu posunul od pluginů k analogu. Jak ses k tomu dostal a v čem slyšíš největší rozdíl?

Filip: Tak jo. (smích) Moje první reálná zkušenost s analogem byla v sedmnácti letech ve třeťáku na střední, kde byly povinný praxe. Mám průmyslovku v IT v Šumperku a na praxe jsem hrozně chtěl do studia, protože jsem to začal právě v tý době zkoumat. Nějakým zázrakem jsem se dostal do Faust Records do Prahy, kde jsem se poprvý setkal s nějakým audio gearem. A od tý doby sním o tom, že jednou budu mít nějaký vybavení, na který si budu moct fyzicky šáhnout.

Já si myslím, že právě tehhle sentiment je důvodem, proč jsem teď pár věcí koupil a učím se je používat. Ve Faustu jsem si to vyzkoušel, dlouho se mi to líbilo, dlouho jsem si to přál a chci to mít. Praxe ukazuje, že pokud je mezi kopií kompresoru 76 a nějakým pluginovým kompresorem 76 slyšet nějakej rozdíl, za mě je to třeba 5 % – takže fakt minimum. Digitální technologie jsou dneska už fakt extrémně daleko a půjdou jenom a jenom dál. Je jenom otázkou času, kdy se v rámci nějakýho technologickýho vývoje dostanem do bodu, kdy ty digitální repliky budou znít líp než analog. Navíc to má spoustu dalších výhod.

Já se teď v rámci analogu potýkám s největší nevýhodou, což je takzvaný recall. Když otevřeš mix, kterej si měl vyvedenej ven do analogu, musíš mít ty zařízení vyfocený, abys to pak nakroutil znovu – takže když si to nevyfotíš, tak je to prostě problém.  

Takže jsem si to pořídil hlavně z toho důvodu, že z toho mám o kousek větší radost a o kousek víc mě to baví. Ale vůbec neříkám, že je to potřeba. Ani já to nepotřebuju, ale mám to fakt kvůli tý radosti. Je to taková odměna. Většina mých výdělků z minulého roku šla zpátky do těchto věcí. Jinými slovy, pokud někdo chcete outboard gear, dobře si to rozmyslete.

Rony: Preampy dávají smysl.

Filip: Mikrofony, který už jsou standardní desítky let, taky dávají smysl, protože neklesnou na hodnotě. A je dobrý o tom přemýšlet jako o investici – což se ale v rámci mých posledních nákupů úplně říct nedá, že bych nad tím takto přemýšlel.

Adrian: Je pravda, že u pluginu už po půl roce ani nevíš, že ho máš.

Rony: Jo, mimoto jsem si třeba koupil mikrofon Slate ML-1 a funguje to hezky. Ale za chvíli přijde další technologie a tyhle věci budou dost ztrácet na hodnotě. Takže pokud si někdo kupuje věci do studia, tak za mě dávají smysl klasiky. AKG 414, „účko“ od Neumanna, Neve preamp… Nekoupit si nějakej Tube Saturator, ale vzít klasiku. Dost praděpodobně si ji koupíš použitou, ale prodáš ji minimálně za stejnou cenu. 

Filip: To samé vintage nástroje. To je dobrá investice. Jednak z toho má člověk radost, a navíc je to fakt slyšet. A pokud tomu někdo nevěří, tak si myslim, že doteď nehrál na vintage nástroj, protože já jsem na tom byl stejně. A když jsem si na to zahrál, pochopil jsem to. 

Nedávno jsi začal dělat producenta na full time. Jaký to je? Je to pro tebe změna? A co bys poradil někomu, kdo míří stejným směrem?

Filip: Rony je producentem na full time mnohem dýl než já. Každopádně já se teď učím pracovat s tím, abych byl maximálně produktivní, protože jedinej bič, kterej nad sebou mám, jsem já sám, což je pro mě nová zkušenost a není to úplně jednoduchý. A pro mě osobně největší posun byla spolupráce s Benem Cristovao, což je věc, která se tak nějak stala... Ale vím, co můžu poradit. Choďte na networkingový akce, kde budou lidi z branže, který chcete být součástí, buďte otevření, a pak se to děje samo.

Rony: Jde o to, aby lidi měli jako první na jazyku vaše jméno, když někdo potřebuje něco nahrát nebo zprodukovat.

Filip: Nebo klidně jako druhý jméno, ale abys byl v mysli těch lidí. Šikovnejch lidí a producentů a muzikantů je tady spousta, je jich čím dál tím víc a jsem velmi rád, že se nám ta úroveň v Čechách a na Slovensku zvedá. A stejně důležitý jako nějaký tvoje schopnosti jsou sociální dovednosti a schopnost komunikovat s lidma. Je fajn mít digitální portfolio, ale lidi, kteří hledají služby jako mix, postprodukce, edit nebo cokoliv, co s tím souvisí, velmi často vycházejí z osobního kontaktu. Aspoň to je moje zkušenost. Jde o to reálně se zajímat o lidi, což se dá aplikovat do celýho života, ale v tom pracovním to taky může velmi pomoct.

Adriane, tys navázal spolupráci s Meinlem, a to i v rámci různých divizí, pokud se nepletu. Ozvali se ti, nebo jak to dopadlo?

Adrian: Ano, je to jedna firma, ale je to víc značek, takže máš lidi, co mají jenom činely nebo jen paličky. Nejdřív jsem s nimi spolupracoval jenom v rámci činelů a paličky přišly až třeba před půl rokem. Bylo by to romantičtější, kdyby se ozvali oni, ale já jsem se ozval jim. Celý život jsem si myslel, že nejsem dost dobrej a že musím víc cvičit. Potom jsem pochopil, že Meinl je firma, která potřebuje prodávat produkty. A častokrát bubeníci, kteří mají třeba kliniky a nebo na ně chodí hudebníci, reálně udělají pro značku víc než bubeníci, kteří hrajou např. s Katy Perry – protože většina lidí neví, kdo hraje s Katy Perry. Takže v té době mi došlo, že pro spolupráci nemusíš mít na internetu velká čísla například v rámci coverů nebo něco takového.

Když jsme pak dělali Tidal Wave, které bylo podpořené operátorem O2, a věděli jsme, že tam bude velká publicita, napsal jsem jim, že si myslím, že je dobrý čas pro navázání spolupráce. Napsal jsem přímo šéfovi Meinlu a on mi za pět minut odepsal, že mě propojí. A za tři dny jsem měl činely na točení klipu. Už jsem tam předtím psal víckrát, ale zpětně chápu, že tehdy nebyl ten správný čas. Podle mě to není vůbec potřeba řešit a když přijde ten správný čas, člověk to pozná.

Kterej kousek gearu máš teď nejradši?

Adrian: Svoje Meinl činely samozřejmě. (smích) Matt Garstka Fat Stack.

Co vás napadne, když se řekne „313“?

Všichni: Zkušebna.

Adrian: Za mě první album, na které můžu být opravdu hrdý.

Filip: Přesně. Teď se mě někdo ptal, proč to mám vytetovaný za uchem, a já jsem řekl přesně tuhletu odpověď. Všichni v kapele jsme se shodli, že za celou tu dobu, co děláme vlastní hudbu, jsme si až s tímhle albem všichni mohli říct, že si za ním fakt 100% stojíme. Takže proto jsem si to rád zvěčnil do kůže.

Holub?

Martin: Pidgeon.

Rony: Zobrazilo se mi v hlavě to naše logo.

Filip: Já jsem si vzpomněl, že když jsem bydlel u tety na Vinohradech, vždycky v létě tam na plechovej parapet nalítávali holubi a já jsem nemohl spát. Takže asi „nespánek“.

Jak jste k holubovi vlastně došli?

Filip: Úplně náhodou. Hledali jsme „facebookovou cover fotku“ a Adrianova přítelkyně, Alexandra Hrašková, která fotí, nám poslala pár fotek.

Rony: A byly to úplně náhodné fotky. Bylo tam nějaké moře a tak.

Filip: No, a jedna z nich byl holub procházející se po Madridu. A přesně ten holub z tý fotky je obkreslenej v našem logu a je tam dodneška. Takže to vůbec nesouviselo.

Rony: Ale podle mě jsme si tenkrát říkali, že ten holub by se mohl jmenovat John Wolfhooker, a proto jsme se rozhodli, že tam zůstane.

Adrian: Nedávno jsem viděl náš rozhovor z Kanady z roku 2015, kde se ptají, proč máme jako maskota holuba. A ty, Filipe, jsi tam odpověděl, že ho používáme na to, abychom se za něj mohli schovat v náročnějších textech, že je to takové alter ego.

Filip: V tý době jsem si to tak představoval.

Adrian: Však mně se to líbí, protože máme víc songů, co jsme textově brali jako jeho příběh. Not Afraid nebo Pidgeon.

A další asociace: 
1999.

Maťo: Pop-punk.

Filip: Enema Of The State.

Rony: To bylo demo, které začínalo brutálně vtipnou recitací ve slovenštině.

Filip: Bylo tam: „Pamätáš si, ako sme sa v deväťdesiatom devätom stretli na tom pieskovisku…“ (smích) Když jsme s Maťem jednou donahrávali zpěvy do Damaged Goods a nějak se nám ten den nechtělo, řekli jsme si, že zkusíme udělat za hodinu song. Zadaní je pop-punk, nejvíc klišé věc ever. Nastavit timer, pojď, jedem. A tak to vzniklo.

Pokud nás sledujou nějaký muzikanti vyloženě proto, že Rony s Adrianem často projevujou brutální technický dovednosti a já se je snažim dohánět, tak bych chtěl říct, že 1999 je záměrně udělaný tak, že to zní jako song, kterej už jsi slyšel tisíckrát.

Rony: Celkově to bylo postavené dost na tom, že je to klišé. Třeba jsme nevědli, jak udělat bridge, tak jsem tam hodil chromatiku, což je takový první hudební nápad, co tě napadne.

Filip: No, ale zase si řekněme, že náš první napad byl modulace do paralelní mollový tóniny. (smích)

Rony: Jo a vlastně poslední refrén má úplně jiné akordy a ten druhý akord je zvětšený, což dělá takovou hrozně pěknou atmosféru a zároveň ten refrén zní úplně jinak.

Filip: Jinými slovy, od půlky jsme ten song zase dojebali. (smích)

Martine, jak ses v průběhu let posunul v rámci zpěvu a screamingu? Koukal jsem, že ses účastnil třeba workshopu Spencera Sotela, zpěváka skupiny Periphery. Jaký to bylo?

Martin: Když jsme jako kapela začínali, uvědomil jsem si, že zbytek kapely je na tom technicky o hodně, hodně dál. Vlastně jsem za to rád, protože mě to motivovalo a donutilo na sobě víc pracovat, což vedlo k tomu, že jsem se účastnil workshopů například s Melisou Cross a nebo práve se Spencerem Sotelem. A víc jsem se v tom začal rýpat, abych líp pochopil, jak to funguje.

Filip: Já si dodnes pamatuju na moment, kdy jsi přišel na fry scream. Bylo to v Opavě a ty jsi tam běhal a říkal, že jsi na to přišel, a dělal „bleh, bleh.“ (smích)

Maťo: (smích) Tak to si vůbec nepamatuju. Ale je to super. Každopádně mě teď baví se v tom vrtat, bavit se s ostatními zpěváky a dávat si takové výměnné lekce s lidmi, které respektuju a kteří se třeba chtějí něco naučit ode mě a já se můžu něco naučit od nich. Takže je to takový neustálý proces učení.

Adrian: Maťo, měl bys říct, že se učíš nahrávat sám sebe. To ti podle mě dalo hodně.

Maťo: Ano, učím se nahrávat sám sebe. 

Filip: A to se nemusí jenom aplikovat na zpěv. Já si myslim, že nejlepší způsob, jak se naučit hrát nebo zpívat, je se nejdřív naučit poslouchat sám sebe.

Maťo: A to je pravda. Já si pamatuju, že když jsem ještě v minulý kapele dělal nějaké back vokály, dělalo mi ohromný problém poslouchat sám sebe třeba na koncertech. A trvalo to celkem dlouho, než jsem si zvyknul na svůj hlas.

Adrian: Když se začneš nahrávat, je to úplně nejlepší cesta, jak zjistit, jak na tom jsi.

A když jsme u toho zpěvu. Cvičíš ještě pravidelně?

Maťo: Je pravda, že naposled jsem zpíval asi před dvěma týdny. Ale snažím se pravidelně.

Rony: Maťo je ten typ člověka, který je schopný najít si čas na to, aby jel do zkušebny a zazpíval si, nehledě na to, co se mu děje v životě. A to jsem u nikoho neviděl, aby na sobě takhle makal. To je něco, čeho si brutálně vážím, protože já už to tak dávno nemám. Maťo je schopný vynaložit tolik energie jenom kvůli tomu, aby si na chvíli zazpíval, že je to mega obdivuhodné. Myslím, že bychom si z toho měli vzít příklad. Aďo je na tom úplně stejně.

Adrian: Ale já mám tu výhodu, že mám doma pad, takže to mám lehčí.

Rony, co ty a vystoupení se symfonickým orchestrem BBC. Jaký to byl pocit?

Rony: Koncerty jsou úžasné. Já jsem s tím začal díky talentové soutěži, ve které jsem byl. Ten projekt se jmenuje Rock The Opera a hraju tam asi tak od šestnácti. První koncert, co jsem hrál byl ve vídeňské Státní opeře. To jsem stál vlastně ještě za orchestrem a bylo hrozně divné, že jsem hrál sóla skoro v každém songu, ale nebyl jsem vidět. Takže mě dali vedle zpěvaček a já se stal sólistou toho orchestru.

Celý koncept je postavený na tom, že klasický orchestr hraje rockovou hudbu, ale někdy jsme to nakonec otočili a hráli jsme například Beethovena nebo Vivaldiho. A zahrát si tyhle skladby s velkým symfonickým orchestrem je fakt silné. Nebo třeba Stairway To Heaven s tím, že za tebou nastoupí pět kontrabasů, to je fakt úlet. Jednou jsem tam taky hrál se zpěvákem z Deep Purple. A poslední největší koncert byl právě v Londýně, kde se hrálo se symfonickým orchestrem BBC, což bylo úplně šílený.

Co tvůj gear? Na co hraješ a proč?

Rony: Po letech zkušeností mi přijde nejlogičtější – pokud člověk hraje často – hrát na digitál. Na koncertech to dává největší smysl, co se týká nošení a obecně transportu. S Rock The Opera často cestujeme letadlem. Párkrát se stalo, že jsem s nimi hrál na nějakého Voxe. Vzal jsem si s sebou jen malý pedalboard a hrál jsem to na lampu. Ale zaprvé ta lampa byla tak hrozně nahlas, že to s orchestrem nefungovalo. A za druhé jde o spolehlivost.

Já hraju všechny koncerty na Line6 Helixe LT. Dal jsem si tam svoje „íerka“ (Impulse Responses, pozn. red.) s tím, že všechny zvuky jsem si udělal sám. Lampové aparáty mají něco do sebe, ale problém je s tou váhou a spolehlivostí, což je nepraktické. A ta praktičnost u mě vyhrává nad zvukem. Furt si myslím, že lampové aparáty zní o trochu líp než digitál, ale ve srovnání s výhodami digitálu je ten rozdíl zanedbatelný.

Kytaru mám „Tremontiho“ (PRS Tremonti Custom) už od Talentu. A pak mám od slovenského výrobce pana Oty Halabici hand-made kytaru. Navíc jsme začali s Filipem spolupracovat s mým kamarádem Ondrou Bubíkem, který vyrábí kytary Badstroke. Pro mě udělal sedmistrunku a pro Filipa „ségru“ té sedmistrunky, která je vlastně pětka.

Filip: V podstatě Jazzbass na steroidech. Není tam žádná velká moderní technologie, je to tak, jak to má vypadat. Pasivní nástroj vyrobenej dobře.

Rony: Pro mě jde o to, že je to moderní kytara, která ladí, funguje, nikdy se ti nezlomí krk, protože je vystužený karbonem. Ještě mám stratocaster od Tokaie, což je vlastně low cost model, ale má prostě „vibe”. Přijde mi, že tyhle kytary mají často daleko větší kouzlo než některé přehrocené megadrahé Fendery. Dneska jsem se viděl s Lukášem Chromkem a přesně nejvíc vychvaloval nějakou Framus kytaru za 3 000 korun, přitom tam měl vedle sebe Mustangy za nesmyslný částky. Takže to jsou taky kytary, které mě poslední dobou baví, ale zároveň jsou s nimi problémy například při přepražcování.

Co se týče nahrávání, tak poslední dobou nahráváme přes plugin od Neural DSP. Konkrétně celé album 313 je nahrané přes Archetype Nolly právě od nich.

Filip: Tidal Wave vlastně taky. Možná tam byl Cory Wong někde.

Rony: Jo, ten čistý zvuk na začátku je Cory Wong. To jsem měl zkušební verzi, tak jsem si to vyexportoval. (smích)

Adrian: A super je, že pak máme ten samý zvuk i na koncertě.

Rony: Jakoby ne uplně, ale... Já jsme z toho Neuralu vygeneroval „IRka“ a používám je přes toho Helixe a to brutálně zlepšilo jeho charakter – o milion procent. 

Filip: Říkal jsem to všem, kteří se ptali třeba na Instagramu, na co hraju. Line 6 Helix. Je velmi pravděpodobný, že když si to koupíte, budete velmi přesvědčený, že to nezní dobře. Dejte si tam svoje „IRka“, který se vám líbí, a bude to super.

Rony: Ten Helix pak zní na 99 % stejně jako Neural DSP, když tam dám to „IRko“ z Neuralu a použiju podobnou hlavu. Já tam nejvíc používám toho Friedmana (v Helixu se to jmenuej Placater).

Další věc je, že si neumím představit mít pedalboard, který by obsahoval všechny zvuky, který používám na koncertech. A navíc se mi to vlastně celé automaticky přepíná skrze MIDI. To by se ani nedalo dělat manuálně. Přejít ze zkresleného do čistého zvuku s delayem a oktáverem a dalšíma věcma najednou a s reálnou bednou nazvučenou jít do „péáčka“, to by byla v analogu tak strašně drahá věc, že si to neumím představit.

Filip: Green Day to mají udělaný tak, že týpek stojí u Billieho Joa a má tam šuplík s pedálama a mačká rukama. Přijde mi levnější MIDI, no... (smích)

Jaký plány máte pro rok 2022?

Filip: Album.

Rony: Je fakt těžké udělat album. Ani my si to nikdy neuvědomujeme, dokud nejsme v tom procesu. Ale trvá to fakt hrozně moc času. A ještě tím, jak si děláme všechno sami, jsme s danou skladbou od prvního nápadu až po řešení vydání videoklipu na YouTube. Ale těšíme se na to moc.