Johnnie Johnson: Ten, který naučil Chucka Berryho rock'n'roll

Johnnie Johnson je typickým příkladem, nakolik může sideman ovlivnit tvorbu toho, jehož doprovází. A došlo k tomu, jak to tak bývá, docela legrační shodou náhod. Johnson původně působil v Chicagu, kde pracoval s muzikanty kolem slavného bluesového labelu Chess, například s Muddym Watersem a Williem Dixonem. Pak se přesunul do St. Louis, kde založil jazz/bluesovou kapelu Sir John Trio. Parta dostala v roce 1952 výhodný silvestrovský kšeft, jenže saxofonista onemocněl a Johnson sháněl náhradu. Doslova „těsně před dvanáctou“ sehnal mladého kytaristu Chucka Berryho – zlí jazykové tvrdí, že díky své neznámosti na scéně to byl jediný saintlouiský muzikant, který měl toho silvestrovského večera volno.

S Johnsonem si nicméně sedli, ukázalo se, že Berry je nejen šikovný kytarista, ale také dobrý showman a že má v zásobě pár rozdělaných vlastních písniček. První, na které pracovali, a kterou nabídli k nahrání chicagským Chess Records, byla Maybellene, Berryho úprava původně westernswingového šlágru Ida Red. Stala se hitem, který pouštěli (samozřejmě penězi vydavatele patřičně motivovaní, jak bylo tehdy běžným zvykem) rozhlasoví DJové včetně slavného Alana Freeda, a rozhodně výrazně přispěla k rozšíření první vlny rock'n'rollu.

Chuck Berry už byl nejen stálým členem Johnsonova tria – situace se obrátila, koncerty se odehrávaly na jméno novopečené kytarové hvězdy a pianista Johnnie Johnson a další hráči už byli jen sidemany. První léta jsou ovšem lemována hity, které patří ke globálnímu rock'n'rollovému pokladu: Johhny B. Goode, Rock and Roll Music, School Days, Memphis, Tennessee, Roll Over Beethoven, Sweet Little Sixteen či Carol. Johnnie Johnson byl členem kapely Chucka Berryho dvacet let, až do roku 1973. To už klasický rock'n'roll, alespoň na nějakou dobu, de facto zemřel a jeho pionýrům se podařilo vrátit do popředí až ve chvíli, kdy se stali skutečnými klasiky v patřičném věku.

V případě Johnnieho Johnsona to bylo v roce 1987, kdy jej – už několik let se živícího jako řidič autobusu – přizval Chuck Berry, respektive asi spíš Keith Richards coby producent a režisér Taylor Hackford, na dva koncerty k oslavě Berryho šedesátin, které se objevily v jednom z nejslavnějších hudebních filmů vůbec Hail! Hail! Rock'n'roll!, kde je kromě koncertních čísel a ukázek ze zkoušek uvedena také řada dost zajímavých rozhovorů s protagonisty. A právě tady Keith Richards vlastně vůbec poprvé vyzdvihuje význam Johnnieho Johnsona pro hudbu Chucka Berryho. Mimo jiné nepřímo dokládá jeho spoluautorství mnoha písniček v tom smyslu, že jejich harmonie (zejména tóniny typu B dur apod.) vůbec nejsou typicky kytarové, nýbrž spíše klavírní.

Kromě toho, že se po filmu velmi zvedl zájem o Johnnieho Johnsona jako muzikanta a jeho čekala vlastně vcelku dlouhá a plodná druhá část kariéry, také nejspíš na základě Richardsových slov v roce 2000 (pravda, se značným zpožděním) podal prostřednictvím svých právníků Johnnie Johnson žalobu na Chucka Berryho o přiznání spoluautorství řady písniček z doby jejich spolupráce a ušlé tantiémy. Soud Johnsonovi z důvodu dlouhé prodlevy od doby, kdy mělo k údajnému „braní na hůl“ docházet, nedal za pravdu, nicméně přátelství obou mužů zaznamanalo doživotní trhlinu. Hudební svět se však mohl alespoň zamyslet nad nejednoduchou problematikou autorských práv, která zejména v padesátých letech v oblasti černé hudby byla skutečně neproniknutelným pralesem, ve kterém vítězil ten silnější.

Ve finálové části své kariéry Johnnie Johnson vydal několik sólových desek, které mu produkovali mj. Keith Richars a Al Kooper, Richards jej pozval do své kapely Xpensive Winos a k natáčení sólového debutu Talk Is Cheap, zčásti se taky vrátil ke své bluesové minulosti a hrál mj. s Buddym Guyem nebo Johnem Lee Hookerem. Dost mu zřejmě prospělo, že v roce 1991 porazil svoji dlouholetou alkoholovou závislost. V roce 2001 byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame v kategorii sidemanů, a to po intervenci Keithe Richardse. Koho taky jiného...