Josef Ostřanský: Elektronika je ohromně funkční nástroj

Ostrak Mode, pod tímto jménem Josef Ostřanský připravuje svou první sólovou desku Copy and Paste, která vyjde v březnu u Polí5. Starší ho znají jako kytaristu z Dunaje, E, Boo nebo Rale, mladší možná z projektu s Dorotou Barovou Kuzmich Orchestra nebo aktuálně Dunajské vlny, s níž v nové sestavě znovu nahrál starší hity Dunaje. Jaká jeho novinka bude? Překvapivě plná elektroniky, kterou si Josef ochočil během svého pobytu na Ukrajině. A nově také jeho vlastního zpěvu, na jehož zlepšování teď pracuje s operní pěvkyní Hanou Peckovou. „Po třech hodinách společné práce mi pověděla, že mám na to, aby nahrávka měla větší koule,“ řekl. Že tomuhle svěžímu chlapíkovi pomalu táhne na šedesátku? Absolutně nepravděpodobné.

Josefe, poslední rok tě sleduju výhradně s Dunajskou vlnou. Jsi aktivní i v dalších kapelách?

V roce 2011 jsem odletěl na Ukrajinu do Kyjeva, kde jsem strávil víc než tři roky. Když je ale vzdálenost od domova větší než tisíc kilometrů, začíná to být pro spolupráci trochu problém. Přestože jsem pravidelně lítal do Česka, naše aktivity s Dorkou a Kuzmich Orchesta se nemohly rozvíjet. Že to na dálku příliš nefunguje jsme si poprvé vyzkoušeli už s Boo. Když jsem s nevládkou v roce 2002 odletěl pracovat na Severní Kavkaz, nastavil jsem si to na pracovní tři měsíce tam a pak hudební dva týdny hraní s Boo tady. Otočili jsme to jen třikrát. Po roce jsme zjistili, že když spolu kapela nežije a její členové se k sobě jen slítávají, schází jí zažít věci, které prostě potřebuje. S Dorkou společně v kapele fungujeme pět let, ale hraní ani zdaleka nebylo tolik, kolik bychom chtěli. Řada lidí o projektu Kuzmich Orchestra vlastně ani neví. Po návratu do Česka se teď ale situace mění. Hodně jsme začali koncertovat hlavně s Dunajskou vlnou.

Boo je už úplně u ledu?

Christoph Pajer se odstěhoval zpět do Rakouska a má práci a rodinu, což ho zaměstnává téměř na 99 procent. Pořád jsme ale v kontaktu. V létě jsme si psali, že bychom příští rok rádi vyjeli na nějaké festivaly, tak to třeba vyjde.

Tvůj nový repertoár původně se záměrem vydat sólovou desku nevznikal. Ve kterém okamžiku jsi změnil názor?

Na Ukrajině jsem odehrál několik koncertů se zpěvákem Miskem Barbarou, frontmanem už neexistující kapely Мертве Півень (Mrtvý kohout), s ním jsme také společně pracovali pro divadlo Arabesky. Některé věci jsem chystal pro něj, jiné pro Kuzmich Orchestra... a letos na jaře jsem jednoho večera Dorce Barové z těchto skladeb udělal diskotéku. Nechával jsem jí vybrat písničky, které bychom mohli společně hrát. Přesvědčila mě, že je hloupost už hotové věci předělávat pro kapelu... a právě ona mě přivedla k myšlence vydat sólovou desku. Většina skladeb už obsahovala pracovní verzi mého zpěvu, i když jsem absolutně nepředpokládal, že se vrhnu na pěveckou dráhu nebo sólovou kariéru. Dorka ve mě ale přece jen usadila červíka.

Jak bude vypadat živé hraní, plánuješ repertoár hrát i s dalšími hudebníky?

Kromě bubeníka Dana Šoltyse, se kterým si skvěle rozumíme v Dunajské vlně, bych na koncertech rád spolupracoval s všestranným muzikantem a zvukovým mistrem Mirkem Chyškou. Ten celou desku nejen mixoval, ale pomáhal i cennými radami a hlavně zvukově téměř chirurgickou cestou vše nádherně pročistil a nakonec stmelil. Chci, aby celá kapela na koncertech hrála i elektronické, někdy až chemické zvuky živě.

Experimentování s elektronikou je typické spíš pro výrazně mladší muzikanty. Byla to pro tebe nová výzva?

Nemyslím, že elektronická hudba je doménou mladé generace. Její základy přece vznikly už nejmíň v osmdesátých letech. Měl jsem k ní vlastně vždy hodně blízko, jen jsem ji nikdy nedělal. Vždycky jsem upřednostnil živé hraní. S elektronikou je to ale ve finále dost podobné: když ji začneš dělat, musíš ji cvičit, stejně jako musíš hodně cvičit na nástroj. A v Kyjevě se mi na to otevřel prostor, proto jsem do ní konečně pořádně nahlídnul. Postupně se mi pootvíraly další a další dveře a na tři roky mě úplně pohltila. Je to úžasný svět. Pochopil jsem, že trendová elektronika, jak se dnes většinou hraje, mě nezajímá. Zajímá mě jako hudební nástroj. Vytváří další zvukové vrstvy, které jsou klasickými prostředky neuskutečnitelné.

Nástroj?

Stejně jako piano nebo kytara je elektronika nástrojem, navíc ohromně funkčním. Navíc jsem přesvědčený, že dnes patří ke každé generaci. Má patřit mladým jen proto, že dřív než my začali používat počítače a telefony? První rolandy jsou nejmíň tři dekády staré. A teď navíc žijeme v době návratu starých kvalitních zvuků, které se zdály být zapomenuté nebo zprofanované, protože se užívaly v žánrech disco, house music nebo technu. Pořád mají obrovské kouzlo a dají se použít i jinak.

Co tě na práci s elektronikou baví nejvíc?

Pracovat se samply. Nejen si vyřezávat jen nějaké kousky samplů, ale úplně je preparovat a vytvářet z nich něco jiného. Jakmile jsem do tohoto procesu víc nahlídnul, úplně mě pohltil a už mě to nepustilo.

Proč sis vybral právě Ableton?

Jednoduše je to nejlepší software, na kterém se dá nejen komponovat, ale hlavně živě hrát. Už i s Kuzmichem jsme používali elektroniku. První deska je na ní postavená, ale v jiné podobě. S pomocí Abletonu jsem tehdy chystal bicí, baskytary, klávesy i zvuky ostatních nástrojů.

Podle čeho si vybíráš nástroje, na které hraješ?

Musí se mně hlavně líbit. I kdyby kytara hrála fenomenálně, nekoupil bych si ji, pokud by se mně nelíbila tvarově. A taky mám radost z toho, když mám nástroj od někoho z Česka. Stejné to mám i s kupováním oblečení nebo nějakých třeba designových věcí. Ideální je, když výrobce můžu osobně poznat. Pak mám z nákupu dvakrát větší radost.

Inspiroval tě ke tvorbě nějaký zástupce české nebo slovenské scény?

Ja doma hudbu poslouchám velmi zřídka. Miluju ticho. Proto moc čerstvého od nás neznám. Líbí se mi třeba Floex...

Ohlížíš se spíše po inspiraci zvenku?

Elektronickou hudbu jsem se učil virtuálně na internetu na newyorské internetové škole Dubspot. Tam jsem si znovu uvědomil, jak jsem pořád zrychlený a neustále se musím zbrzďovat. Pořád bych hrál na 140 bpm, ale dub má základ 70 bpm… naučil jsem se udělat pomalejší, valivý rytmus. Asi největší inspirací je pro mě Björk.

Zaujalo mě, že během svého pobytu na Kavkaze ses od hudby nakonec dočasně úplně odpojil… a naopak ses naplno ponořil do tvorby excelových tabulek a rozpočtů.

Vítr v těch vzdálených destinacích fouká nějak jinak. Hudbu z mých závitů často na čas odfouknul. Hudba se ke mně ale vždycky vracela ve chvíli, kdy jsem se vrátil zpátky do Česka. A jasně, i excel člověka dokáže vtáhnout. Excelová tabulka je jako studánka, která nikdy nelže.

Ovlivnily tě tvé zahraniční mise i v přístupu ke tvorbě?

Na vědomé úrovni asi ne. Navíc na Kavkazu je hudba hlavně rytmická, spojená s tancem, výrazem, bubnováním a často i muslimským rituálem zikr. Zajímavých původních skladeb se ke mně ale příliš nedostalo. Dokonce i na té Ukrajině je alternativních skupin vlastně dost málo. Líbí se mi třeba Zapaska, která elektroniku využívá opravdu zajímavě, ale jinak jsem tam toho moc neobjevil. Sovětským komisařům se kreativní přístup podařilo poctivě vymydlit. Člověk asi musí vyrazit někam do Ruska, na východ do Tuvy na Bajkalu, aby si to užil. Folklor je na Ukrajině ale velmi krásný. Když je svátek, všichni na sobě mají oblečené vyšívané košile se vzorem, podobné jako třeba u nás na Horňácku. Na Ukrajině je na sobě mají snad opravdu všichni. Je to spojeno s národní hrdostí, tu prožívají naplno.

O hudbě jsi mluvil jako o humanitární činnosti. Jak jsi to myslel?

Měl jsem na mysli živou hudbu. Když jsme v polovině devadesátých let s Dunajem jeli měsíc po blokádě hrát do Sarajeva, byl to pro mě velmi silný zážitek. Ti lidé tam museli podkopat letištní plochu, aby mohli vozit jídlo, a dostali jsme se do míst, kde jen chvíli předtím řádila brutální válka. Byla to vlastně moje první konfrontace s válkou. Ta zkušenost mě dost zásadně ovlivnila a patrně stála i za mým pozdějším rozhodnutím jít pracovat na Kavkaz. Když jsme tehdy do Sarajeva přijeli, všechno tam nádherně fungovalo. Lidé byli oblečení jako ze škatulky, po válce ani stopa, jen v asfaltu byly hvězdy po šrapnelech. Silné ale byly hlavně rozhovory s lidmi. Říkali, že nepotřebují nějaké staré hadry nebo léky s prošlou záruční dobou, ale hlavně psychickou podporu. Potřebovali vnímat, že s nimi někdo soucítí a ví, co se u nich děje. Podobně jsem to později viděl i na Majdanu na Ukrajině. Ptali se mě, proč jim Evropa nepomůže. Nemohl jsem jim říct, že teď neumí pomoct ani sama sobě. Evropští politici jim neustále slibovali. Co ale nakonec udělali, když tam vlítli Rusové?

Obracíš se ve své tvorbě pořád ke své bohaté minulosti, nebo se už díváš jen dopředu?

I když se budu snažit skládat cokoli, můj rukopis bude stále čitelný. Ve výsledku přece nejde o to, co člověk hraje a jak skládá, ale co pustí tvé srdce. To, co děláš, se ti musí líbit. A pak je zákonité, že se to trochu podobá, má to tvůj typický rukopis. A je jedno, jestli jde o elektroniku nebo hraní na kytaru nebo na housle. Každopádně se snažím své možnosti posunout někam dál. Vždycky je to ale spojené s emocí člověka, který tu hudbu tvoří. S rozpoložením, ve kterém se nachází.

Pokud zůstane sám sebou...

To je už jiný příběh. Sám se teď rozhodně nijak nesnažím navazovat na svou starší tvorbu. Dělám hudbu, která ve mě v tomto okamžiku přirozeně je. Nemám vlastně ani žádný koncept. Tím je pro mě jen to, aby muzika držela pohromadě. A že jsem udělal desku, která je částečně elektronická? Mám pocit, že elektronika tam vlastně vůbec nejde slyšet, nemá dominantní ani submisivní postavení. Je jen přirozenou součástí hudby, kterou vytvářím. Co je ale pro mě naprosté novum, to je můj zpěv.

Proměnilo zpívání nějak tvé nazírání na celek?

Díky zpěvu jsem si začal víc uvědomovat každou notu, každý nástroj. Zatímco dřív mé skladby vznikaly spíše manuální zručností a postupem, který následně prošel do výsledné hudby, nové věci vznikají přes hlasivky. Ne že bych si skladby nejdřív zpíval, ale určitým způsobem je proznívám. To je pro mě úplně nový rozměr. Stejně jako to bylo s elektronickou hudbou, se kterou jsem si začal hrát na desce Kuzmich Orchestra. Trvalo mi snad dva roky, než jsem se takto odvážil napsat nové písničky. No a na Ukrajině jsem si ji pak najednou ochočil. Teď je to podobné. Na zpívání se vyloženě těším a užívám si ho.

S Dunajem jste měli velký záběr a podívali jste se do mnoha míst. Jaké jsou tvé ambice teď?

Je mně v podstatě jedno, jestli hraju pro pět nebo pět tisíc lidí. Důležité je, jestli zažiju okamžik, že oni mně a já jim rozumím, pak to pro mne má smysl. Být nějakou hvězdou mě nikdy až tak nezajímalo. Hudba a její tvorba pro mě vždycky byla hlavně radost, vnitřní i vnější. Proto taky, když slyším nějakou starší písničku, nevybavuju si dobu, ve které jsem tehdy žil nebo co bylo kolem mě, ale vybavují se mi emoce, které jsem měl, když jsem ji slyšel a zasáhla mě. A o tom je podle mě celé umění, ne o fyzickém, ale o emočním těle.

V textu skladby Manuál hovoříš o kopírování a šablonách. Vadí ti, když lidé ztrácí svou originalitu, kopírují trendy?

Hlavně si myslím, že spousta lidí ani vůbec neví, že nežije vlastní život. Masáž, kterou prochází od narození už v nemocnici a pak hlavně v rodině a ve škole, je neskutečná. Všechny ty modely, které jsme se kdysi naučili, aplikujeme dál, aniž bychom přemýšleli o tom, co děláme. Jen proto, že jsme tak naprogramovaní.

Naprogramovaní?

Hodně věcí lidé dělají automaticky. Je to snadnější, nedá to takovou námahu. Když mně někdo třeba řekne, že si vzal hypotéku, protože je to normální, úplně vyskočím. Co znamená normální? Nesnáším uniformitu a ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Měl jsem skvělé rodiče, kteří mě vždycky nechali dělat, co jsem chtěl. Na gymplu mně profesoři dokonce přezdívali primadona. Nikdy jsem nechtěl dělat to, co ostatní. Každý člověk se rodí s daným a hlavně jedinečným potenciálem. V koho ale nakonec vyrosteme a jak jsme schopní na sobě pracovat, za to jsme zodpovídáme každý sám. Už jen přijít na to, že vůbec nějaké šablony chování existují. Když se rozhlédneš kolem, vidíš, že se dospělí lidé chovají ke svým vlastním dětem přesně takovým způsobem, který nesnášeli u vlastních rodičů.

A nemůžou ty šablony být i k něčemu dobré?

Nevím. Každá společnost, i ta naše dost aktivně pracuje na výrobě replikantů. V Rusku to díky geniální propagandě funguje snad na sto procent. Vymývá se jim snad i podvědomí. Ve zmíněném Manuálu zpívám o „copy and paste“. Existuje skvělý návod, jak se můžeš velmi snadno naučit žít krásný život. Potkáváš lidi, kteří jsou šťastní, vše se jim daří a stačí se jen dívat, jak to dělají. A pokud jsou na stejném stupni vnímání, jako jsi ty, jen to zkopíruješ...

Pěkné věci kolem sebe přece nasáváme všichni, jen si je každý musíme přebrat...

... to je přesně ono. Pokud si věci přebereš, přeložíš, adaptuješ a přetransformuješ, je to v pořádku. Pak už obsahují tvůj rukopis. Vytváříš si svůj vlastní slovník. Jenže když všechno jen bezhlavě, bez přemýšlení zkopíruješ, nikdy to nemůže fungovat. Nemůžeš být sám sebou. Četl jsem jednu zajímavou studii o průzkumu mezi umírajícími lidmi na LDNce. Většina z nich říkala, že svůj život doslova prosrali, protože ho nežili sami za sebe. Nedělali to, co by opravdu chtěli dělat. A jsme zase zpátky u těch šablon a programování. Za socialismu si někdo na vesnici postavil dům a všichni kolem pak stavěli úplně stejný. Dnes si vezmi třeba oblékání. Lidé častokrát chodí jako naklonovaní, jako skupina vojáků v uniformě. V krámech je výběr věcí jako nikdy předtím a lidé si přesto často vybírají pořád to samé, co se nosí okolo. Je to úplně legrační, neuvěřitelně nekreativní. Žijeme v prostoru svobodné vůle, tak proč ji tak málo užíváme?

Míváš ve své pozici už zkušeného muzikanta chuť někdy mentorovat a radit mladým hudebníkům?

Mám radost, když někoho vidím hrát tak, jak jsme hráli my. A vidím to docela často. Navázala na nás další generace, což věcem, které mám za sebou, dává smysl. To mě ale ještě neopravňuje k mentorování. Snažím se ctít základní pravidlo, že se lidem radit nemá. Pokud mě někdo o nějakou radu požádá, řeknu mu jen to, jak to dělám já.