Josef Štěpánek: Lano hardcorové kapely nemusím odmítat

Začínal v jazzových klubech, a když dnes zrovna neučí, hraje folk, rock i pop. A všichni, které doprovází, s oblibou využívají nejen jeho kytarové schopnosti, ale často si pochvalují také fakt, že je osvědčeným hráčem na steel kytaru a další strunné nástroje. Dalším v seriálu SIDEMAN je Josef Štěpánek

Vzpomenete si ještě, kdy jste vzal kytaru prvně do ruky?

Hudební konstelace v naší rodině byla vlastně banální – táta v mládí hrával na kytaru Beatles a podobné. A když mi bylo asi dvanáct let tak si kytaru nadělil pod stromeček a já si ji začal půjčovat. Do toho jsme jezdili často na chatu na Křivoklátsko, kde se intenzivně zpívalo a hrálo.

Trampské písně na kytaru zahraje mnoho lidí. Kdy se to ale zlomilo v přesvědčení, se jí věnovat více?

Má cesta k hudbě "na plný úvazek" nebyla přímočará. Po gymnáziu jsem šel na MatFyz studovat matematiku a na Filosofickou fakultu filosofii, ale hrozně jsem záviděl kamarádům, kteří šli na konzervatoř. Když mi vyprávěli, že probírali například blues, nemohl jsem tomu vůbec uvěřit – přišlo mi, že věnovat se něčemu tak krásnýmu ve škole ani není možné – něco jako kdybyste se ve škole učili spát, jíst nebo provozovat sex. Takže jsem časem také skončil, resp. začal na konzervatoři.

Dnes nejen vyučujete jako mnozí kolegové, ale dokonce jste to “dotáhl” i na ředitele hudební školy. To musí být spíš papírování, ne?

Mé ředitelování je náhoda. Ostatně jako u mě skoro všechno, ale tohle možná ještě trochu víc. Hned na počátku 90. let si kamarádka v Berouně, odkud pocházím a stále v něm také žiji, založila soukromou ZUŠ a oslovila mě, jestli bych tam neučil. Časem jsem se stal ředitelem a to, že to celé funguje dohromady s mým hraním, cestováním a natáčením je zásluha zejména právě té kamarádky, která školu založila a také našich skvělých slečen sekretářek, které mi zásadně pomáhají právě s tím papírováním.

U jakého žánru jste začínal?

Na gymplu jsme hodně poslouchali U2 a na našich písničkách se to určitě projevilo.

Dnes máte opravdu široký stylový záběr. Preferujete něco?

Můj široký záběr občas komentuji slovy, že se pohybuji spíš směrem do šířky než do hloubky. Neboli nejsem žádný velký jazzman nebo countryman, nicméně pro jazzmany budu vždycky countryman a pro country muzikanty ten z jazzu. A tak dále, napříč dalšími žánry.

Tak jinak. Jakou hudbu vás hrát vůbec neláká?

V praxi je to docela jednoduché - nikdo mi nenabídne hudbu, která by byla úplně nekompatibilní s mým hraním. Takže myslím, že lano do hardcorové kapely odmítat nikdy muset nebudu. Často mi někdo říká – ... s tím a tím bych tedy nikdy nehrál... A já mu odpovídám: “Buď v klidu - nikdy Ti to ani nikdo nenabídne.”

Kromě konzervatoře jste studoval i matematiku a filosofii. Věnoval jste se tomu nějak? A nebo zvítězila hudba hned na začátku?

Po konzervatoři jsem se ještě vrátil na filosofii, abych ji dokončil. Scházel mi poslední rok, ale také vůle, talent a disciplína, takže to nedopadlo. Ale myslet mě baví dál a snažím se to používat i v muzice a rozhodně mě ta zkušenost hodně obohatila.

Kdy a proč vlastně vám kytara přestala stačit a začal jste hrát i na jiné strunné nástroje?

K dalším nástrojům, na které hraji, mě vedla nějaká intuice - vždycky se mi líbil ten krásný obtížně identifikovatelný zvuk, který jsem znal z nahrávek Floydů, Dire Straits, Stinga a dalších. Časem jsem tak zjistil, že existuje tajemný mytický nástroj zvaný pedal steel kytara. No a pak jsem viděl inzerát, že ji někdo prodává a začalo to. Následovala barytonová kytara, terciová, tenorová, resofonická, Weissenborn, ukulele, mandolína, banjo... A doufám, že to nekončí a poznám toho ještě více.

Je nějaký strunný nástroj, se kterým se právě skamarádit teprve chystáte?

Teď jsem se zrovna zamiloval do akustické barytonové kytary, tak se těším, až někde nějakou ulovím.

Považujete se za sběratele? Třeba o Robertu Kodymovi je známo, že je na všechny své kytary, sitáry i apalačské dulcimery náležitě hrdý?

Obávám se, že diagnóza Diogenův syndrom, neboli patologické hromadění, na mě už docela sedí.

Mám zkušenost, že vždy když kytaristi mluví o svých nástrojích, jejich ženy často trpí a padají věty typu: “Teď si koupil nového Godina, za to jsme mohli mít dovolenou...” Vaše partnerka Iva Pazderková ovšem sama hraje na ukulele a vystupovala i s Pražským výběrem. Máte to tím snazší?

Iva sice už moje partnerka není, ale jsme stále výborní přátelé a musím říct, že z nových nástrojů, ať už mých nebo jejích, jsme měli velkou společnou radost. Možná větší než z těch dovolených.

Máte mimochodem spočítané, kolik nástrojů vlastně máte?

Jak už jsem říkal, nemám jen kytary, ale i jiné strunné nástroje, a bydlí jich se mnou něco mezi čtyřiceti a padesáti.

Nemůžu se nezeptat, kdo vás ovlivnil nejvíc?

Těžko říct... líbí se mi a inspiruje mě tolik hudby a hudebníků, že nevím, koho zmínit dříve. S chutí si vždy poslechnu nové projekty producentů jako jsou Joe Henry, Justin Vernon, Daniel Lanois, T Bone Burnett, Rick Rubin a dalších.

Měl jste někdy snahy napodobovat zvuk svých vzorů? Hledat si třeba, jaké používali efekty?

Dělám to docela často – když vidím nějaký zajímavý efekt např. u Billa Frisella nebo Johna Mayera, pořídím si ho a snažím se probádat jeho možnosti.

Kromě koncertního hraní jste vyhledávaný studiový hráč. Je to spíš příležitost si s někým zahrát a zkusit si něco nového a nebo se tím - i u nás - dá něco vydělat?

Nahrávání je pro mě obrovská zábava a dobrodružství. Ale je to i poměrně zásadní část mého živobytí. Natáčím prakticky stále něco – z věcí, které se dělaly v posledních týdnech, je to např CD Richarda Müllera, Lenky Nové a Michala Horáčka, Marty Kubišové, Radůzy, Petra Bendeho, Ivy Pazderkové, projekt s Jiřím Bártou, Petrem Ostrouchovem a Martinem Novákem, množství filmové hudby a další věci.

Dnes jsou poměrně v módě elektronické simulace tradičních aparatur. Využíváte je ve studiu?

Ne. V tom jsem naprostý diletant, nemám ani počítač ani žádný procesor a podobně.

Zjevně upřednostňujete aparáty Fender. Čím u vás bodují oproti třeba VOXům a dalším značkám?

Řekl bych, že je to hlavně setrvačností - asi v 18ti letech jsem si koupil Fender Twin ze 70. let a zvykl jsem si na to. Kdykoliv si zahraju na jiný aparát, tak se mi to líbí taky. Mám ještě starý Gibson Kalamazoo ze 60. let, který je skvělý, nebo současnou hlavu Fuchs, která je taky výborná. Ale nakonec hraju stejně pořád na Princetona.

Měl jste někdy chuť být frontmanem vlastní kapely? Zpívat písničky, které jste si sám napsal a nechat se naopak doprovázet?

Kdybych uměl zpívat tak nedělám nic jiného. Bohužel neumím a tak hraju na kytaru. Svou kapelu jsem míval – hráli jsme moje instrumentální skladby po jazzklubech, bylo to prima a doufám, že se k tomu ještě někdy vrátím... – a že to bude dřív než v důchodu.

KDE SOUČASNĚ HRAJE:
Radůza, Michal Horáček, Lucie Bílá, Petr Linhart, James Harries, Sarah and the Adams, Johannes Benz, Iva Pazderková, Zuzana Dumková, Jan Budař, František Segrado, Wabi Daněk & Ďáblovo stádo

KDE HRÁL:
Kde jsem všude hrál bohužel už dohromady nedám, ale například Burma Jones, Xindl X, Iveta Bartošová, Triny, Věra Martinová, Justin Lavash, Tommy Indian, Monika Absolonová, Jiří Škorpík, Ondřej Brzobohatý...

NA CO HRAJE:
Nejčastěji na Fender Telecaster, ale také na Gretsch, Don Grosh, Harmony...
Akustické kytary: Martin, Gibson, Lowden.
Steelkytary: Link, Gibson, Kay.
A z dalších výrobců např. Rosťa Čapek, Guild, Pono ukulele a další.
Aparát: nejčastěji Fender Princetone 1969, Fender Vibrolux 73', Fender Super Reverb 67'
Efekty: každý den jinak...

VYUČUJE NĚKDE:
SZUŠ Dr. Lidinské v Berouně.