Jsou cédéčka minulostí, anebo jen noční můrou?

Že dnes cédéčka nemají jiný praktický význam než jako lapači prachu, který se setře jednou za rok během jarního úklidu, není žádnou novinkou. Přesto archaické CD slouží pořád jako jistá výstavka začínající kapely, kterou by měla vozit sebou na turné a po kusech prodávat náhodným fanouškům. Až pak má tento artefakt nárok na důstojné zapomnění na poličce v obýváku kupujícího. Kolik kusů CD je teda dobré vylisovat? A co pak s nimi?

Asi to taky znáte. Cestou v tranzitu zavaleni nástroji a technikou si vykládáme o tom, že už by byl čas taky něco vydat, abychom měli nějaký záchytný bod, od kterého se odrazit, anebo aby po nás taky něco zbylo. Na kontě tu je devět písniček, k tomu se přidá nějaká ta coververze, stopáž okolo 52:25 a hurá k Jandovi do Propasti. Obal udělá bedňák Franta z Kolína, protože se živí grafikou, vymýšlí reklamce letáky plných salámů a rozmraženého pečiva do Billy, a chce vyštípat našeho basáka. Nějakej ten nápad na dvoustránkový booklet určitě vymyslí. A že to myslíme vážně, rovnou tisíc kousků. Vždyť takhle nám dají ještě slevu.

Chyba číslo 1 – příliš očekávaný kalkul

"Whau! Máme konečně desku," chce se radostně pořvávat v hospodě na Paruce. Pak ale přijde studená sprcha. Realita tisícovky krabiček, co lapají prach, tu hrozí každým rokem od vydání debutu. Navíc prachy nikde, investice se stále nevrací. První show dopadla výtečně, v rodném městě se prodalo 50 kusů. Skvělé, dáme si desetidenní turné a vyděláme majlant. Jenže během každé zastávky se prodalo 1 – 2 CD. Kruci, 935 kousků tu stále je. Co teď?

Investice mezi 30 – 40 tisíci korun se vrátila ani ne z pětiny. K tomu hodiny strávené ve zkušebně a drahý pronájem studia. Tahle vydavatelská firma nás navíc ojebala. Prý že z každého CD máme zisk 50 korun. I kdybychom to prodali všechno, dosáhneme zisku 8 korun. Tohle dokážou leda tak Chinaski nebo Klus. Když to navíc vyděláme počtem členů v kapele (a bedňákem), nemáme ani na pivního sejra.

Nejschůdnější cesta? Vydat jen 100 kusů, v případě úspěchu lze vždy doobjednat větší počet.

Chyba číslo 2 – vytiskneme si to sami

Poučeni z předešlého bodu, ušetřeme prachy za tisk. O. K. – mám doma inkoustovou tiskárnu. Jenže už u padesátého výtisku dochází barva. A při takovém počtu to vychází asi cca 70 korun na 1 CD a trvá to věky. Navíc má domácí tisk větší tendenci se rozmazávat na rozdíl od profesionálního tisku, který je lesklý. Naprostou katastrofou jsou „nalepovací“ štítky, které po aplikaci můžou vytvořit vzduchovou bublinu a destabilizovat tak letitý CD přehrávač. Což nasere potencionálního posluchače.

Chyba číslo 3 – uspěchaný křest

Pokud si vše okolo vydání děláme sami, zvládneme i první show se křtem. Omyl. Pokud není servis profesionálního managementu, raději počkat, dokud nebude CD fyzicky k dispozici.

Protože…

Zpěvák zapomene objednat CD s dostatečným předstihem – dodání trvá většinou několik týdnů. Bývalý basák žaluje kapelu, že použila jeho písničky a nenapsala mu ani kredit. Bubeník si zlomil ruku, když hrál na návštěvě v Hošticích fotbal. Čestný host Petr Korál nedorazí, tak aspoň ten Špulák, ale ten má volno až za týden.

V tomhle showbyznysu se může stát fakt cokoli. Zpackat ale vlastní křtiny, to je trapnost nade vše.

Tento křest Sto zvířat se teda rozhodně povedl...

Chyba číslo 4 – nulová strategie

Cédečko je tady, koncert se povedl. Co dál? Tolik úsilí to stálo, je červenec a my máme akorát zabukovaný koncert v rodinné hospodě našeho kytaristy V Šimlíkově maštali.

Management plán? Co to je? Předem dojednané fesťáky, kluby na podzim, mít v merku propagační CD, co nabídnout zdarma během těch správných příležitostí, udržovat dobré vztahy s bloggery.

Vydat CD bez ohledu na digitální stahování je absurdní. Samozřejmostí je mít kontakty na digitální distribuční prodejny, případně mít slušné webové stránky, kde pomocí služeb Bandcamp, Topsin či Paypal lze hudbu nabízet i k prodeji. Noví potencionální fanoušci si vás můžou najít i přes stream služby.

I video ze zmiňovaného křtu (pokud je aspoň nějak zvukově a jinak ošetřené) je dobré pověsit na YouTube. Přijít na to, jak vyvolat nadšení pro daný projekt, je asi nejkomplikovanější úkol.

Chyba číslo pět – kašleme na OSU

Ať už máme jakýkoli názor na OSU, beztak má smysl ji využít. Protože i po letech se může přihodit malý zázrak a kouzlo náhody by mohlo zafungovat. Lidské vztahy jsou ošemetné a není vůbec od věci vědět, kdo dostane jaký podíl z licenčních poplatků z alba čí jednotlivých písní. Protože pak se může stát, že vyrazíte zpěváka, a narazíte tak na haldu právních problémů, když písničku náhodou použije po letech reklama na Veselou krávu.