Juraj Benetin (Korben Dallas): Ani tradice nejsou důležitější než svoboda

Juraji, jak vznikla myšlenka společného turné i autorské spolupráce dvou tak zavedených slovenských kapel?

Napadlo to nás, v Korben Dallas. S chlapci ze skupiny Billy Barman a s jejich basistkou Laurou se v zákulisí slovenských a českých festivalů potkáváme relativně pravidelně a vždycky při tom je velká legrace. Loni v létě jsme spolu jeli z festivalu ve Staré Ĺubovni a dohodli se, že bychom na jaře zkusili uspořádat turné. Zajímavé je, že jsme ani my ani oni neměli na letošní jaro nic dopředu naplánované, i když jinak plánujeme hodně dopředu. Pak už se to celé velmi rychle dotáhlo.

Vnímali jste se někdy v minulosti jako konkurenti? A obecně: vládne na slovenské scéně řevnivost, rivalita?

Určitě vládne, ale na Slovensku to nejen v hudbě, ale třeba i v architektuře funguje úplně stejně: scény jsou tak maličké, že jsme nejen rivalové, ale zároveň i kamarádi, není to úplně typický konkureční boj. Sdílíme jedno malé pískoviště, s úsměvem a bez zbytečné zášti.

Turné jste nazvali Netradičná rodina podle stejnojmenné skladby, kterou jste vydali jako společný videosingl. Jak se rodila? 

V Korben Dallas rádi skládáme písničky, to nás na hudbě vůbec nejvíc baví. Hrajeme spolu přes třináct let a připravujeme už desáté album, takže co se tvorby týče, jsme hodně akční. Turné pro nás bylo příležitostí přesvědčit Barmany, že bychom měli i něco společně vytvořit. Náš baskytarista Lukáš Fila rovnou napsal text, já ho na chatě zhudebnil a nahodil do dema a potom už jsme se s Barmany sešli v Birdland Studios v Považské Bystrici, kde jsme za jediný den zvládli natočit nejen tu jednu, ale nakonec dvě písničky. Vše kolem turné s Billy Barman se prostě odvíjelo velmi přirozeně a jednoduše.

Titul Netradičná rodina může vzbuzovat různé asociace. Chtěli jste jím podráždit konzervativce? Je to trošku provokace?

Je, protože konzervativci, což je ale příliš jemné označení, řekněme spíš populisti, se v poslední době snaží hodně strašit. Takže ano, v tom názvu je provokace, i když to hlavní, proč se turné jmenuje Netradičná rodina, vyplývá z toho, že je nás dohromady devět lidí, z nichž každý vypadá i smýšlí trochu jinak. Máme velký demografický rozptyl, každá kapela má trochu jinou image, jeden jsme velký, druhý malý a dohromady opravdu vypadáme jako taková nevšední rodinka.

Na Slovensku je dneska až příliš mnoho lidí, kteří se snaží definovat, co je normální, co je tradiční. A do toho jsme si samozřejmě trošku rýpli, abychom naznačili, že vše je o hodně složitější, než se zdá, a že asi vůbec nejdůležitější je pocit svobody. Že i ty vzývané tradice jsou míň důležité než svoboda sama.

Když jsme u toho, jak vnímáte stále silnější odpor části veřejnosti, ale i pravicových politiků vůči všemu menšinovému a „netradičnímu“ včetně nezávislé kultury nebo možnosti volby genderové identity?

Je to velmi nešťastné. Na Slovensku existuje politická strana, která má momentálně preference okolo jednoho a půl procenta, a přesto vyprodukovala ministryni kultury, která musí mít mezi lidmi, kteří v kultuře pracují, podporu tak jedno promile. A ta ministryně s téměř neexistujícím mandátem se rozhodla, že svou funkci nebude vykonávat tiše a pokorně, naopak se snaží všechno změnit. Navíc je to provokativní typ člověka – nechá se například natáčet, jak prochází galerií a dělá ksichtíky na moderní umění, které „přece ve skutečnosti žádným uměním není“. Je třeba připomínat, že takový postoj není normální.

Na Slovensku nikdy neměly menšiny všeho druhu jednoduchý život a v souvislosti s celosvětovým tažením proti inkluzivitě a politické korektnosti došlo k tomu, že i to málo, čeho jsme na Slovensku třeba v oblasti rovných práv dosáhli, je momentálně potlačené. Kamarádi a přátelé, kteří chtějí žít svobodně a otevřeně, stále víc pociťují, že dnešní Slovensko není místo pro ně, a to je hrozná škoda.

Kapely Korben Dallas a Billy Barman spojuje i to, že poslední alba vydaly zhruba před rokem. Zkuste nejdřív charakterizovat svou poslední studiovou nahrávku Pohyb! V čem je jiná než ty předešlé?

Natáčeli jsme ji v čase, kdy jsme po covidu opět začínali hrát a zjišťovali, že lidi na nás stále chodí, že nezapomněli. Korben Dallas se zapsala jako živá, energická kapela, která hraje písničky, jež lidi velmi dobře znají, ale dokáže přicházet i s novými impulzy a tématy, navíc má svůj specifický humor, o který se stará hlavně náš bubeník Ozo Guttler.

Chtěli jsme proto natočit desku, která se nám bude na koncertech dobře hrát a kterou se budeme bavit. Musím říct, že ač máme za sebou už téměř deset studiových alb, tak v našem aktuálním koncertním setu hrajeme polovinu písniček právě z nové desky Pohyb! I naše současné turné s Barmany ukázalo, že z toho alba můžeme hrát spoustu věcí, aniž by to ohrozilo přijetí koncertního setu posluchači.

A když byste měl promluvit o albové novince kolegů z Billy Barman Galérie duševného zdravia, kriticky ji zhodnotit, jaká slova by zazněla?

Poslední album Barmanů má velký úspěch a líbí se i nám v kapele. Když jsme se loni s Barmany potkali, měli jsme jejich desku detailně naposlouchanou a vlastně i díky tomu nás napadlo, že bychom mohli něco vytvořit společně. Galérie duševného zdravia je produkčně ambicióznější než naše nahrávky, Barmani mají výraznější sklon hrát si se zvukem desky. Jejich novinka je určitě modernější než ta naše, v tom dobrém slova smyslu, zní fantasticky ve sluchátkách a je přitažlivá i pro mladší ročníky.

Je to vidět i na našich společných koncertech, Barmani mají trošku jiný přesah, což je super, protože tím je ten náš společný posluchačský záběr ještě širší. Juraj Podmanický i Jožko Vrábel z Barmanů mají rádi texty, které jsou skutečně o nich. Nepíší proto, aby se jejich písničky hodily do rádia Impuls, ale zpívají o životě, který je mimochodem daleko rokenrolovější než ten náš. I po textové stránce je tedy na desce Galérie duševného zdravia co poslouchat.

Jak vlastně vypadají vaše společné koncerty? Kdo třeba hraje první?

První jdeme na pódium my, což nám velmi vyhovuje, protože nemusíme vyčkávat v backstagi. Nastoupíme, odehrajeme svůj set a na závěr našeho vystoupení přijde čas na společnou skladbu Netradičná rodina, kdy je nás všech devět na pódiu. Pak následuje asi dvacet minut na přestavbu aparatury nebo jeden drink a pokračují Barmani. Na konci jejich setu se k nim přidávám na druhou společnou skladbu a končí to jako jedna velká party. Prostě večírek se vším všudy.

U příležitosti vydání loňské desky Pohyb! jste vypustili do světa hlášku, že kapela Korben Dallas je jako kolo – funguje, jen když je pohybu. Je ustavičný vývoj a třeba i natáčení nových a nových desek zárukou úspěchu? 

V případě Korben Dallas je to tak, že jakmile skončí jedna etapa a turné k aktuálnímu albu, už máme v zásobě kolem třicítky základů nových písniček a možná až šedesát textů. Tenhle autorský přetlak máme dlouhodobě. Nechci to zakřiknout, protože tvorba je velmi křehká věc a schopnost psát nové věci může zničehonic zase nenávratně odejít. Naštěstí nemáme fanoušky, kteří by od nás očekávali jen to, co mají rádi už z minula.

Asi i díky tomu Korben Dallas pořád tak dobře fungují. Když přijedeme na koncert do Prievidze nebo do Rožňavy, může být vyprodaný stejně pravděpodobně, jako koncerty ve větších městech, Prešově, Košicích nebo Bratislavě. Jsme za přízeň publika vděční a vlastně ani nevím, v čem to vězí, protože naše písničky nehrají komerční rádia a já třeba ani nemám sociální sítě. Možná je to tím, že jsme i v tomhle ohledu svoji.

Když srovnáte ambice z doby vašich začátků s tím, kam jste se za těch více než patnáct let dostali, máte důvod ke spokojenosti?

Ještě před Korben Dallas jsme měli s Lukášem Filou svoji undergroundovou kariéru. Hráli jsme spolu už asi od čtrnácti postupně ve dvou kapelách a věděli jsme, že to chceme dělat dál. A tak vznikli Korben Dallas. Neměli jsme jasnou představu, co z toho bude, ale se skladbou Otec z druhé desky Karnevalová vrana se najednou všechno změnilo. Zničehonic jsme se ocitli ve všeobecném povědomí a na stejné úrovni, na kterou jsme se dostali tenkrát, se pohybujeme i dnes, tedy o spoustu roků později.

A přesně tak se nám to líbí, tvoříme úplně svobodně a nepotřebujeme se tlačit do zásadně jiné polohy. Spíš jsme příznivci jakési udržitelnosti – naším snem je, aby to tak, jak to je, vydrželo co nejdéle.

Od svých začátků jezdíte hrát do Česka. Soustředíte se na český trh cíleně, soustavně, nebo spíš jezdíte za Slováky žijícími v Čechách a na Moravě?

Podle mě máme v Česku o něco silnější pozici, než mnozí naši slovenští kolegové, možná i včetně Barmanů. Hlavním důvodem je, že jsme vždy oslovovali ke spolupráci české muzikanty, kterých jsme si vážili a se kterými jsme chtěli pracovat. Nejdřív to byla kapela Zrní, se kterou jsme odehráli sérii společných koncertů, a nebylo to jediné turné. Pak přišlo dlouhé období spolupráce s Anetou Langerovou. Zamilovali jsme se do sebe díky písničce Sen, která vznikla jako jednorázová pecka a líbila se posluchačům, nám i Anetě, což vyústilo v natočení společného vinylu Nekonečně, které je možná paradoxně ze všech našich alb druhým nejhranějším na streamovacích platformách.

Přestože vydání té desky ovlivnil covid, následné turné, které jsme s Anetou odjeli, bylo nádherné a díky spolupráci s ní to teď máme tak, že můžeme coby Korben Dallas uspořádat v Česku klubový koncert i mimo centra, tedy Prahu a Brno. Někdy se v Česku při koncertě ptáme, kdo je ze Slovenska a kolik lidí naopak z České republiky, a téměř polovina rukou vyletí nahoru na tu druhou otázku.

Co vás k sobě s Anetou tak táhlo? A dá se vyloučit vaše další setkání?

Aneta je velmi inspirativní osoba, neznám v Česku interpreta, který by mě víc ovlivňoval. Na to, co jsme zažili na turné i ve studiu, už nezapomenu, ale každý máme svou kariéru a Anetin program bývá nabitý na dlouho dopředu. Další spolupráce se jistě vyloučit nedá, pokud má ještě něco v budoucnu přijít, asi to přijde.

Souběžně s hudbou se věnujete architektuře, kterou jste vystudoval. V ateliéru Compass, který jste založil, máte za sebou spoustu realizací, převážně bytových a rodinných domů. Co vnímáte jako největší výzvu současné městské architektury?

Myslím si, že česká i slovenská architektura má jedno společné téma postsocialistického města, které v minulém režimu dostalo dost na hubu. Návrat lidí zpět do městského prostoru teď závisí na tom, co jim bude město schopné nabídnout. Myslím si ale, že žít v prostředí, které si lidi sami budují a formou nějaké samosprávy i sami řídí, může být odpovědí na šílenost toho digitálně propojeného velkého politického světa, který běžným lidem utíká do globálních témat. Nakonec se totiž všichni sejdeme venku na ulici, kde máme život o hodně víc pod kontrolou. A řekl bych, že ve městech jako Praha, Brno, Bratislava, ale třeba i v Košicích se dneska vůbec nežije špatně. 

Sotva skončil covid, začala válka, která má tu sílu, že ovlivňuje i vztahy mezi národy, které nejsou válkou přímo dotčené. Jak přijímáte fakt, že vztahy mezi Českem a Slovenskem po nástupu prezidenta Fica tolik ochladly?

Je to, jako by člověk pomalu přicházel o pevný základ, na kterém stojí, jako by ho pod ním cihlu po cihličce rozebírali – a to, oč jste se opíral, najednou mizí. Naše generace na Slovensku – a myslím, že i v Česku – měla celkem jednoduchou orientaci. Chtěli jsme slušně a kulturně žít, fungovat v propojené Evropě a společně směřovat na Západ.

Dneska už bylo všechno zpochybněno, jsem z toho nejistý a nešťastný, ale věřím, že ten tlak zespodu, který je stále víc cítit, bude nakonec o hodně silnější než výsledky jedněch voleb na Slovensku. Nicméně to, co se děje v dnešní Americe i v jiných státech, které jsme dosud brali jako spojence, by nás mělo vést k obezřetnosti. Politici umí udělat velkou neplechu, pozor na to.

V Česku s kapelou Billy Barman vystoupíte 2. dubna v Brně na Flédě a 3. dubna v Praze v Lucerna Baru. Jaká bude dramaturgie koncertů a můžou se posluchači těšit na nějaké speciální překvapení?

To je dobrá otázka, protože Barmani mají vždycky absolutně plnou šatnu, s jejich kamarády je nás tam klidně až čtyřicet, proto nevylučuju, že část těch lidí vytáhneme na pódium. No, nechte se překvapit...

Jisté je, že kdo se rozhodne přijít a věnovat svůj čas slovenské hudbě, ať už to bude v Brně nebo v Praze, neměl by litovat. Možná zažije i něco jako večer nefalšovaného česko-slovenského smíření a opravdové bratrské lásky – když už jí nejsou schopni politici.