Ian Anderson, zdroj: Wikimedia Commons, foto: Craig ONeal

Kam se poděla muzika?

V roce 1972 trhala hitparády deska Thick as a Brick od Jethro Tull. Měla dvě dvacetiminutové skladby. Netriviální, skladatelsky, hráčsky a zvukově náročné skladby – dneska bez šance. V tomto textu dávám k úvaze tři okolnosti, které za těch několik dekád změnily muziku. Pokud vám stačí jednoduchá odpověď, že svět se zbláznil a lidi zblbli, netřeba číst dál.

Rámec mých úvah je ten, že zatímco hudba tady byla vždy, společnost připravená ji přijímat ve velkých dávkách a specifickým způsobem je pomíjivý jev. Stejně jako umění v muzeích a galeriích – i to je nový vynález. Hudba za účelem čistého poslechu a generování obrovských zisků neexistovala většinu dějin lidstva. Funkce hudby byly různé, ale po celou dobu představa, že by se někde sešla skupina lidí a nedělala nic jiného než poslouchala hudbu, za kterou si zaplatili, byla spíše minoritní.

V tomto rámci je třeba vnímat tři změny ve společnosti – a jejich odrazy v hudbě, které nás dělí od vítězného tažení dvacetiminutové skladby hitparádami. Nejsou to jediné okolnosti, jen sázím na to, že právě jejich kombinovaný dopad poskytuje většinu vysvětlení.

1. Zrychlení společnosti

Překonávání tradičních omezení, času a prostoru, se díky technologickým vynálezům zásadně změnilo. Jistě, zrychlovalo se vždycky, ale za posledních padesát let nastal podstatně nový jev. Zrychlení dosáhlo takové míry, že mu lidská mysl není schopna stačit. Náš wetware je brzdou většiny hardware a software.

V této situaci se prosazuje ve společnosti strategie, která se s tím má vyrovnat. Respektive to dohnat. Doposud mainstreamovou strategií je dohnat to. Místo knih blogy, místo jídla fast food a tušíte, co asi místo hudby. Výsledek – na všech úrovních úbytek pozornosti. Schopnost ostře a po delší dobu vnímat cokoliv (chutě, zvuky, zprávy) a reflektovat to (prožitek proměnit v zážitek a zamyslet se nad tím vším) není dnes preferovanou strategií.

V tomto závodě, pokud se nic nezmění, nás nejspíš čeká i prolomení nepsané tříminutové hranice pro hit. Ostatně, již teď se dá najít řada ukázek, a úspěšných, jdoucích tímto směrem.

2. Masifikace produkce

V době naší příkladné desky Jethro Tull se již etablovaly základy spotřební společnosti. Nebyl problém – jako dříve – vyrobit, ale prodat. Klasický problém průmyslové výroby se naplno přenesl do hudby. Padly překážky, a stále větší skupiny dosáhly na stále větší objemy hudby. Jako posluchači. Tak to bylo už tenkrát.

Posunem za posledních padesát let je přenesení procesu masifikace na stranu tvůrců. S digitálním fotoaparátem ve foťáku roste počet lidí, kteří se prezentují – a vyžadují naši pozornost – jako fotografové. Zvukovka, laptop, internet = šance se prezentovat jako muzikant, a chtít být slyšen. Chybí vám v řetězci slova jako hudební nástroj, koncerty, cvičení, nahrávaní desek? Tak vítejte v menšině, mí ohrožení druzi.


3. Bezprostřednost

V době Thick as a Brick bylo mezi muzikanty a posluchači několik kilometrů překážek. Složit píseň a koncertovat, než si toho všimne nahrávací průmysl, natočit několik desek, zahrát stovky koncertů, než si toho všimnou lidi. Všimnou lidi = najdou desku v krámě, slyší v rádiu, vidí v televizi. Celý tento proces řídí specializovaní pracovníci hudebního průmyslu s vlastními rozpočty placenými speciální vrstvou investorů. Šoubyznys minulého tisíciletí.

Toto vše je pro většinu lidí minulost stejně vzdálená a představitelná jako časy, kdy tu byli dinosauři. A stejně tak je to pro posluchače nezajímavé. Zajímavost muzice dávají jiné věci a to většina dobře ví. Šoubyznys nynějšího století.

Co je jeho základem? Návrat k tomu, že muzika není pro soustředěný poslech, ale pro konzumaci během něčeho zajímavějšího. Třeba ohňostroje, společenské události... to jsou staré modely devatenáctého století. Dnes je mainstreamově úspěšná hudba doplňkem produktů jako reklama, oblečení, filmy a spousta jiných zajímavých, rychlých, opakujících se věcí s jasným vizuálem. Pokud trochu znáte Jethro Tull a tu naši příkladnou desku, musíte se již teď bavit tím, jakou část textu by šlo použít do reklamy na něco, co by mohl prodat Ian Anderson běžné populaci.

Tento trend byl ale ještě uspíšen tím, že zmizela vrstva šoubyznysu, která to všechno roztáčela. Respektive, velké peníze se sice zmenšily, takže ubylo i lidí v této profesi. Ale to ještě není zmizení. Zmizel hlavně zájem o prostředníky. Postupně se i jinde prosazují technologie, které umožňují obejít prostředníky – Air b'n'b obchází realitní makléře, eshopy prodavače, Uber dispečinky taxikářů.

S mobilem ve vaší ruce očekává publikum přímo vás. Vaše fotky vašich přátel vaší rukou a okem. Instantně a v konzistentním množství. Pokud dorazí na váš koncert, budou chtít vidět hlavně vás a možná si všimnou i hudby. To nebude jednoduché, protože se velmi pravděpodobně budou bavit tím, že vás budou natáčet na svůj mobil a stanou se tak nejen posluchači, ale obsadí se do role režisérů filmu o vašem koncertu. Na soustředěný poslech vašich emocí, na jeho prožití, uložení do své paměti a ještě reflektování toho všeho prostě není čas.

Nové naděje, skrytá hrozba, nebo poslední Jedi?

Trochu dlouhé na blog :-). Tak jen poslední věc – všechny ty tři okolnosti mají svá pozitiva a negativa, to si musí každý posoudit sám. Protože ve zkratce se dá říct, že stále více lidí produkuje stále více nenáročné hudby, se stále menší potřebou mít hudební průmysl minulého tisícileté v zádech. A to je přeci dobrá zpráva, nebo aspoň může být. Jestli je to naděje, hrozba, nebo už všichni dobří zmizeli? Nejvíc záleží na tom, jak se k tomu postavíte vy. Posluchači a tvůrci jednoho ze zázraků světa. Hudby.